Nová republika
Autor Iščenko je dalším hlasem, který varuje před nezodpověným přístupem dnešní americké administrativy k hrozbě jaderné války. Neustálým překračováním ruských “červených linií” světový armagedon neustále přibližují. A oslové v české vládě i hradní IQ107 voděni na amerických špagátcích jim v tom hujersky pomáhají.
Na text komentátora Rostislava Iščenka navazuje rozhovor, ve kterém čtenáře periodika Ukrajina.ru upozorňuje na hrozbu teroristického útoku a la “výbušné pagery” ze strany banderovského režimu v Kyjevě. Zároveň Iščenko vysvětluje i složité vztahy na Blízkém Východě, kde válka je normální stav a mír stav nenormální. Poučny text i pro českého čtenáře, včetně pro ty, kteří si hrají na politiky…
Jeden z nejfundovanějších ruských politologů a politických komentátorů Rastilsv Iščenko, který často vyjadřuje názory blízké vedení Ruské federace obraí ve svém komentáři pozoenost k “pagerové” teroristické kampani, která měla za cíl pobití teroristů libanonského Hezballáhu
Autor popisuje obecnou anatomii konfliktů a uplatňbování pragmatických a morálních hledisek, ukazuje jak odumřela platnost nezinárodního práva a vysvětluje ruskýpostoj k ukrajinskému konfliktu jako speciální případ podle obecných pravidel.
Při pohledu zvenčí vypadá politika Západu v ukrajinské krizi mimořádně rozporuplně. Západ jako celek a jednotlivé země neustále hájí mír a jednání, ale jakmile začnou jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, Západ je buď naruší, nebo oslabí dosažené dohody. Tak tomu bylo v případě obou Minsků, tak tomu bylo v případě Istanbulu a stejný přístup pokračuje i nyní.
Zda je Halič potřebná, nebo ne, to je otázkou strategického rozhodnutí, jež učiní ruské vedení při shrnutí výsledků speciální vojenské operace. Mimo jiné bude vycházet z toho, jak realistická budou jednání se Západem – začíná úvahou rozhovor se známým a námi často otiskovaným politologem a komentátorem Rostislavem Iščenkem
Situace vyžaduje, aby ukrajinští politici a vojenští důstojníci odčinili dosavadní hříchy, nikoli, aby páchali zločiny nové. Oni však jednají proti logice.
Mnohokrát jsem už řekl a napsal, že je hlubokou chybou spojenců i odpůrců Ukrajiny, že s ní zacházejí jako se státem. Státu se podobá jen povrchně, ve skutečnosti je to obyčejná banda.
“Wehrmacht byl tvrdým protivníkem. Před setkáním s Rudou armádou to byla nejsilnější armáda na světě. Proto i naše vítězství ve válce bylo vydobyto za cenu velkého krveprolití a s největším vypětím všech sil země.” – píše ruský komentátor a analytik Rostislav Iščenko…
Od začátku SVO po zjištění, že Ukrajinci (jako společnost, nikoli jako jednotlivci žijící na daném území) se necítí být ani jednotným ani bratrským národem, že o vítězství nad Ruskem na bojišti sní ne 5-10 tisíc “všech zastrašených nacistů”, ale více než polovina obyvatel Ukrajiny, byla ruská veřejnost zmatena otázkou: “co s tím vším budeme dělat po našem vítězství?” Návrhů se rodí spousta, ale všechny lze podmíněně rozdělit do čtyř skupin:
