Celní válka se stupňuje do fáze, kdy nemá cenu sledovat podrobnosti, jak radí Číňan. Je jedno, kolik dalších procent americký prezident Donald Trump napaří. Se současnými sazbami se v Číně stejně žádný obchod nemůže uskutečnit. Účinnou odvetu však tvoří seznam položek, které partneru neprodám za žádnou cenu, přestože je kriticky potřebuje. Třeba různé vzácné kovy, bez kterých se moderní elektronické zázraky neobejdou. Vlastně, právě proto.
Zatím to bylo představeno jen jako hrozba, jako položky, které jsou pod centrální kontrolou. Naštvěte nás o trochu víc, a my je prostě blokneme. Jedna rána razítkem, a svět se změní.
Bloomberg přinesl zprávu, že podobná opatření se chystají i v Evropské unii, pokud 90 denní pauza, která oddálila dopad amerických astronomických „recipročních cel“ pro nečínskou část světa, nebude využita k vyjednání schůdnější dohody. Zájem o dohodu by byl, podle Trumpa oboustranný. Jen nevíme, co má obsahovat. Italská premiérka Meloniová v roli předskokana byla přijata v Bílém domě velice přátelsky (na rozdíl třeba od ukrajinského prezidenta Zelenského), ale to je tak zhruba vše, co lze ze zpravodajství vyčíst.
Ona sama zdůrazňovala, že nechce oslabit snahu Evropské komise, která má teď monopol na vyjednávání s USA. Její washingtonská návštěva nijak nenaznačila, co se v případě neúspěchu chystá. Možná proto, že zatím nikdo netuší, kam sáhnout. Odborné diskuse se zatím drží obecného „já bych mu“, já bych ho“ a „já bych s ním“.
Pro neodpovědné novináře, kteří mají tak malý vliv, že si mohou dovolit psát otevřeně, působila úvodní evropská nabídka jako žert. Spočívala v plánu, podle kterého naopak veškerá cla mezi EU a USA prostě zrušíme. Co se stane? Povede to ke snížení obchodních nerovnováh? Ani náhodou. Nejveselejší je naše bědování, že cla neprospívají rozvoji obchodu. Ale Trump přece nechce rozvoj obchodu, chce rozvoj výroby, která není možná, pokud se stejná věc dá dovézt mnohem levněji.
Je tu jedna podmínka, můžeme sáhnout po dovezeném, kdy nás napadne, ale jen když je za co. Můžete si koupit, co se nabízí a vy na to máte peníze. Jakmile se jedna z těchto podmínek poruší, na clech nezáleží. Každoroční obchodní schodek USA ve výši biliónu dolarů jinými slovy říká, že tuhle hodnotu dostávají Američané zadarmo, jen za zelené papírky, které Fed nic nestojí. Ale musí je prodat. Co když se to nepovede?
A co když se potřebná věc najednou ani koupit nedá, ale my už jsme zapomněli, jak se dělá? Dodavatelské řetězce mohou být zpřetrhány epidemií, válkou nebo tlakem výroby za ještě nižší mzdy, než byl dosavadní dodavatel ochoten akceptovat. Jenže ten nový pochází ze země, se kterou jsme v konfliktu.
Stejně žertovná je představa, že EU může postavit obranu na tom, že bude „jednotná“ a že zvýší vlastní produkci i vlastní spotřebu tím, že odstraní všechny „byrokratické bariéry“ mezi členskými státy. Je to pokus vyrovnat se Spojeným státům tím, že si problémy, ze kterých jsou zoufalí, přivodíme sami. Jednotný přístup znamená pokorné přijetí diktátu nejsilnějších. Zrušení zbytků ochrany domácí výroby odevzdá trh zahraničním monopolům. A čím se pak budeme živit? Evropské HDP poroste, ale život Evropanů bude čím dál těžší. Tyhle vztahy jsou tak prosté, že si jich všiml i Trump.
Úplně nejžertovněji vyzněl pokus Obchodní komory EU v Číně nastavit podmínky pro to, aby výpadek evropských obchodů s Amerikou mohl být nahrazen užšími vztahy s Čínou. Je to bohulibý záměr, pokud by byl myšlen vážně. Nepřehlédněme však pár drobných podmínek, které čínským partnerům tlumočil v Pekingu předseda Jens Eskelund:
Navrhl „odklon od vysoce koordinovaného rámce průmyslové politiky” a návrat k „odvážným tržně orientovaným reformám, které umožní čínským a zahraničním společnostem konkurovat za rovných podmínek”. K tomu patří i neomezený vstup evropských investorů do Číny. Odvahu představuje ochota otupěle držet, když mne dřou bez nože.
V podstatě tedy navrhl, aby Čína zavrhla své přednosti a místo toho se vyrovnala EU s její neschopností držet krok se světovým technologickým vývojem, zvládat regionální rozdíly a další úkoly, které se dají svěřovat průmyslové nebo obecněji hospodářské politice. S politikou pryč!! Pokud se samozřejmě nejedná o ochranu nenasytnosti největších hráčů, kteří jsou na straně politiků.
Často se žongluje pojmem trh, který má v ekonomii podobnou funkci, jako v matematice nekonečno. Má nezastupitelnou roli ve spoustě definic a vzorců, jenom nevíme, co to je. Učebnicová definice trhu je kouzelná, protože vylučuje jevy, bez kterých skutečný trh nespatříme – daně, transakční náklady, rozdíly v postavení a informovanosti účastníků. Je to pokus přiblížit se idylickým časům Adama Smithe, který vysvětloval zdroj bohatství národů z časů začátků průmyslové revoluce, kdy trh představovali stejně velcí řezníci nebo dílničky s výrobou špendlíků, které uměl každý.
V Americe teď vládne parádní chaos, což může pomoci Trumpovým vyjednavačským schopnostem, když znejistělý partner neví, na co se soustředit dřív. Nicméně, zazněly už průmyslové hlasy, kterým se tento trend líbí. Mám je ovšem z dost protrumpovského média, kterým je internetový UnHeard.
https://unherd.com/newsroom/why-main-street-supports-trumps-china-tariffs/
Píše, že Main Street (reálný opak finanční Wall Street) vítá Trumpova cla a je prý snadné pochopit proč. Dávám to, jak to přišlo:
Když byla Čína v roce 2000 přijata do Světové obchodní organizace, americká výroba se otřásla. Mottlova společnost, která se specializovala na výrobu plechů, lisování a montáž, zaznamenala do roku 2003 pokles tržeb na zhruba 7 milionů dolarů, což byla třetina hodnoty z doby před čtyřmi lety. O dva roky později byl nucen propustit polovinu zaměstnanců. „Ten den jsem šel domů a plakal a plakal,” říká Mottl.
Mottlovy potíže nebyly v žádném případě ojedinělé. Podíl zpracovatelského průmyslu na HDP USA klesl z třetiny na poválečném vrcholu a ze 14 % v roce 2000, kdy se projevil čínský šok, na méně než 10 %. Podle výzkumů přišlo s prudkým nárůstem dovozu z Číny mnoho regionů s velkým podílem zpracovatelského průmyslu o pracovní místa a životní úroveň se snížila.
Devastace nebyla jen ekonomická, ale i psychologická a dokonce duchovní. To přispělo k tomu, co nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton a jeho žena, princetonská vědkyně Anne Caseová, nazvali „smrtí ze zoufalství”: zvláštní a znepokojivý pokles průměrné délky života dělnické třídy spojený s nárůstem depresí, alkoholismu a zneužívání opiátů. Geografie tohoto neduhu se překrývala s deindustrializací.
V následujících dvou desetiletích se Mottl dokázal přeorientovat na výrobu leteckých a raketových komponentů sloužících obrannému průmyslu, odkud pochází většina jeho dnešních obchodů. Dnes však Atlas pouze přežívá – pokud ovšem nezačnou platit Trumpova cla.
„Cla nám pomáhají nahoru. Posledních 20 let jsme si sami podřezávali krky,” říká. „Konečně vidím příležitost vytvořit nový trh. Moji američtí dělníci by neměli pracovat za mexické nebo čínské mzdy.”
Přesto samotná cla pravděpodobně neoživí podíl výroby na HDP, natož podíl výrobních pracovníků. K jeho zvýšení je zapotřebí průmyslová strategie a rekvalifikace pracovníků po desetiletích, během nichž americké výrobní regiony ztratily své průmyslové know-how a atrofovaly. Dnes, jak si mnozí výrobci stěžují, je obtížné najít americké dělníky schopné zůstat střízliví od devíti do pěti, natož aby vynikali v moderních továrnách zítřka, které budou založeny na robotizaci. Uvidíme, zda se Trumpovci o tento aspekt úkolu zajímají stejně horlivě jako o cla.
Přesto Mottl tvrdí, že je v posledních dnech zavalen žádostmi o cenové nabídky, a slyší řeči o tom, že se sousední firmy chystají přesunout provozy ze zámoří zpět do vlasti. “Snažím se dát do pořádku své stroje, svůj tým a nabíráme nové zaměstnance,” dodává.
Komentář k Mottlovu příběhu naznačuje, že bez čínských metod to zřejmě nepůjde ani v USA. Z toho je zároveň vidět, jak jsou ty Eskelundovy rady Číňanům opravu hloupé. A že pravděpodobně naopak spíše něco od Číňanů přebereme my.
*
Zbyněk Fiala, vasevec.cz
Nepomůžou žádné HARDWARDY ani ASSPEN PROSTITUTY, prostě součinnost státu a občanů je nejvýkonnější systém. Komunisti u nás od války zkrátily pracovní dobu, prodlužovala se dovolená a zvyšoval počet placených dnů volna, snižoval se věk odchodu do důchodu, přes to to nedokázalo snižovat lidský parazitizmus. Většina občanů snila o kvelbu, který jím bez problémů zajistí… Číst vice »