Středoevropské odpovědi

Západ jsem na vlastní oči nazíral u Britů, u Němců, u Francouzů i u Španělů, také u Nizozemců, u Vlámů a Valonů, u Italů, v Andoře, a nemohu odsouhlasit, že existuje něco jako jeden jediný západ. Ve všech neuralgických bodech západu pořád, Bohu dík, tepe národní živel národů, církevní duch církví, a na tom změnu neprosadí ani snaha o krajní zjednodušení zúřadovaného života. Leda nás úspěšně odlidštit (třeba přetechnizovat) a zrepopulovat snáze ovladatelnými. Na druhou stranu do velmi nepřirozených podniků zákonitě proniká kouzlo nechtěného.

Když jsem se dvacetiletý v západním Německu u Bodamského jezera živil v továrně dělnickou prací, bydlel u částečně šikmookých Němců z Kazachstánu a hezky s nimi rokoval rusky, často jsem nevycházel z údivu: Ty zprávy v obálce o pohybu peněz na bankovním účtu. To šílenství reklam, které to, co dvacet minut, vyhrají nad filmem. Ty nevkusně počmárané vagóny na nádraží. A na to na všechno mi Pjótr odpovídal, že: „U vas tóže bůdět.“ Šestnáctiletá Angelika, když jsem s ní po Ellhofenu chodil na procházky, a ona s cigaretou v ruce zdravila své učitele… „U vas tóže bůdět.“ Nedaleké amerikanizované městečko s americkou vojenskou základnou i neznalost středoškolačky ohledně Československa, východního souseda. Školství opravdu přichází o dech přesně na hraně, která dělí vychované od nevychovaných, motivované od nezaujatých. Pokyn, že nemotivovaní by v podstatě neměli pocítit tlak, napětí, stres, stavu věcí nepomáhá. Příroda provokuje tlakem a napětím k činnosti i k vývoji někoho pohodlného, někoho vzadu. Bez vnějšího napětí se lenivec neodhodlá k vypětí sil. Nevycouvá z pohodlné bubliny s jídlem a střechou zdarma, s mobilním telefonem s aplikacemi. Jeho pátrání skončí tam, kde si pomyslí, že všechno potřebné k jednoduchému životu už vlastně má, tak proč se dál snažit? Mohl jsem postupem času porovnat norské studenty šlukující před pedagogickým dozorem s žákem od nás, co mi kývne na pozdrav hlavou, jejíž nos (!) vtahuje dým drogy z hořícího papírku, a není policejní hlídky, aby… Aby co? „U nas tóže jesť.“

Bylo by snadné pro neutěšené způsoby obvinit západ ze smetiště dějin. Ze zrady své předchozí práce na sobě samém. Jenže se (na pozadí agitace) konečně dovtipujeme, že svět médií a svět života se vůbec nemusí setkat. A tak se pro pořádek ptám: Odehrává se někde západ jako směr, jako hodnotový žebříček? Jako něco, co oplývá svou přirozeně jednotící strukturou, svými barvami, svým pachem? Napětí mezi autoritářstvím a pudem myslet volně, mezi vyžádanými a zapovězenými prapory, mezi diktátem a statečností, myslím, zakusíte ve čtyřech světových stranách. Západ se manifestuje na plakátech Československé strany lidové sloganem: „Západ, ne východ.“ Politické strany jsou od toho, aby stranily politicky. Nicméně u lidovců, řekl bych, se přiznává vedení bytostí nepolitickou, Ježíšem Kristem. Kdyby žil v lidské podobě opravdu lidsky, asi bychom měli co mluvit o přesahovém orientálním mysliteli ze starověku. Jako Bůh Syn se dosahem svého objasnění Bible třídám Východ – Západ vymyká. Povězeno dnešní mluvou, on tyto třídy neřeší. Dělítko je u něj jinde: Poznáváš – nepoznáváš. Měníš sebe a svět nebo neměníš? Chceš žít se mnou nebo beze mne? Pojďme trochu za lidovecký volební poutač: Při cestách východním směrem jsem od nikoho neslyšel, že je výchoďan. Spíš si každý připadá být uprostřed svého světa a to, myslím, lidské povaze odpovídá. Pojem východ se používá hlavně na západě, a hlavně ve významu ne – západ.

Nejsem zápaďan. Nenarodil jsem se tak a ani nemyslím, že evropské hodnoty dělají ideové konference stran, firem, nebo strategie na další volební období. Po krvi, na základě zděděného životního prostoru i pro své smýšlení se pokládám za Čecha, který věří v Boha. Šířeji jsem ukotvený středoevropsky, slovansky, indoevropsky a lidsky. To už teď vlastně narážím i na jazyk. I ve Střední Evropě se země snažily, tak jako jinde, vyniknout různými měřítky moci. Potom se na většině z nich podepsal růst Podunajské monarchie. Kříšení lidu i odchod z předsíně mrtvých započal v Českých zemích obrodou mateřského jazyka. Nezbytností rozmluvit česky dějiny, umění, vědu, movité lidi v salonech, bankéře a politiky. Proč? Kvůli germanizaci, která v praktické rovině snad ani nechtěla být knutou etnocidy, ale „jen“ způsobem krajního zjednodušení zúřadovaného života. Císař a jeho byrokraté mluvili německy…

Naše přítomnost prožlukla germanizací 2.0, i angličtina je germánský jazyk. Snadné zúřadování pokynů EU administrace ve světové řeči i nátlak angličtiny na češtinu u nás, to obojí mou duši (se sobě vlastní identitou) západu nebo „západu“ nenaklonilo. A tak se v přednáškách vracívám k jedné zatáčce našich dějin: Tak, jako srbskou duši šokuje porážka na Kosově poli z 28. června 1389, českou mysl zahromuje pobělohorská likvidace vlivu většiny místní šlechty i inteligence a návrat takového zacházení s lidmi, jaké nás vrátilo k překonanému středověkému způsobu ovládání. Mnichovská dohoda ze září 1938 u nás účinkovala stejně jako u Srbů druhá porážka na Kosovu z léta 1999. Obojí prodloužilo dlouhé stíny, jaké vrhají staré hříchy. Tak, jako jihoslovanská odolnost z předešlých věků uhnětla hajduky, ta naše zplodila vlastence – národní buditele. V očích buditelů si u nás rekatolizační habsburská moc vyzkoušela přístup impéria ke kolonii. Však také Písně otroka od Svatopluka Čecha neodsuzují jenom severoamerické otrokářství. Verše mají i druhý plán s poselstvím pro nás samé. Duše, které si v dějinném obrazu nesou koloniální trauma, budou až reflexně spojovat donucování s totalitními poměry a velmi často se nezmýlí!

Myslím, že soudobí troj-pěti- čtyřkoaliční političtí zástupci si to u nás rozlili na několika křižovatkách. První napodobuje osudnou taktickou mýlku c. a k. zemí v čase první světové války. Týká se zakazování a přísného trestání názorů, které nekopírují vládně (in)formační ladění. Také se přehlédla nechuť vůči propagaci cizího vzoru, nechuť žít dvojvlajkové dějiny. Dvojvlajkovost nám prostě připomíná závislost, a ani v tom se většinou nemýlíme.

Žít současnost ostrého rozhraní, ať už se sune v jakémkoli směru, tradičně poutá pozornost dobyvatelů. Přerušované – roztříštěné rozhraní soustředěný nápor čili pobídku k boji částečně znemožňuje. A to mají na zřeteli mírumilovní lidé především. Navrhuji poučit se z příběhu Podunajské monarchie a na ruinách visegrádské skupiny, která by v Evropské unii beztak nenesla nezávislé ovoce, a s přihlédnutím k praktické záměně ustanovit středoevropský prostor pro blízkou spolupráci (nikoli federaci) Rakouské, České, Slovenské, Maďarské i Rumunské republiky. Není to výzva pro EU trégry, a vůbec ne pro situaci, kdy v Rumunsku zatím nesmí proběhnout volby hlavy státu, ale kandidáta na úřad prezidenta bylo možné na čas uvěznit. Výzva to ovšem je. Neumažme si ji přihříváním deseti, dvaceti politických polévek. Výzva spočívá v nahrazení Evropské unie ve zmíněných zemích družební spoluprací v odvětví energetiky, v obchodu, v zemědělské a v průmyslové výrobě, na poli vědy i umění bez předpojatých výhod jedněch oproti druhým. Státní svrchovanost zůstane. Společný bude prostor bez islamizace jako důsledku tísnivého nevyžádaného přistěhovalectví, bez legislativního šílení ohledně pohlavních záležitostí, bez ekonomického paradoxu, při němž hospodářský růst stále stojí na energiích, které bez odkazu (odmítaného) devatenáctého, dvacátého století nelze přivádět v dostatečné míře nebo jakosti. Vyhodnotit prozatím zpracování „plynu“ a „jádra“ jako povolenou stopu energetického průmyslu je uskutečnitelný odrazový můstek pro spolupráci s kýmkoli přínosným ohledně vývinu ještě čistší, bezrizikovější i peněžně únosné energie. Za to se jistě ve dvacátém prvním století hanbit nemusíme. Ať je na nás vidět nahrazení sankční (ne)diplomacie vzájemným uvolňováním dobré životní úrovně při obchodech a při cestě zkušeností do čtyř světových stran. Umíte si představit, že by na takovém přerušení frontového rozhraní tratily Ruská federace, Čína, Spojené státy americké, evropské země a kdokoli další?

Vyzbrojené a vojensko-politicky neutrální středoevropské země mohou narušit kontinentální svárlivost. Chcete mít někde na světě palouček s přehlednou situací, s klidnými obchody, s vědeckými odborníky, s lidmi, co hovoří mnoha jazyky a mohou vybudovat zázemí pro další skutečné Evropany, třeba i na útěku před terorem? Pochopme středoevropskou spolupráci i jako praktický opak nenávisti. Jako sílu zaměřenou na sebeobranu, jako prostor zacílený na život. Střední Evropa je srdce Evropy. Západ i východ (na růžici kompasu) jsou evropské okraje. Vůbec to nemyslím zle. Copak srdce nějak zle ovládá nohu nebo ruku? Na druhou stranu ani noha, ani ruka nemůže mít srdce na povel.

*

Patrik Ungermann