Pohled z Polska – Modzelewski: Obyčejní Evropané nechtějí válku s Ruskem

Tu a tam slyšíme to, co by se kdysi dalo nazvat „reprízou zábavy“. Reakce na naprosté selhání východní politiky „kolektivního Západu“ připomíná naše nářky z doby před 80 lety.

Scénář je vždy stejný: začíná arogantním nahozením svalů, pohrdavým pocitem nadřazenosti a končí potupnou porážkou, kterou zakrývá výčitka „nepředvídatelnosti“ našich (pseudo-)spojenců. Jaký mělo smysl plýtvat stovkami miliard eur na předem prohranou válku a popírat realitu tvrzením, že „Rusko tuto válku nemůže vyhrát“? Koneckonců, každá válka, i ta „nejspravedlivější“, může být prohrána, zvláště když je nepřítel větší a silnější. Dnes slyšíme politické historky o nějakých „500 milionech lidí“, kteří „žádají 300 milionů, aby porazili 140 milionů“. Chce snad jen zlomek z těch 500 milionů lidí zemřít v zákopech Mariupolu za „bojující Ukrajinu“? Absurdita tu přebíjí absurditu.

Každá následující „současná pravda“ vyslovená souhlasně (téměř) celým „kolektivním Západem“ je popřením předchozích „pravd“, které byly vysloveny se stejnou vážností. Po tři roky byly zkorumpované (ale údajně „prozápadní“) kleptokracii dány stovky miliard (v eurech či dolarech) darů, údajně proto, aby je využila k „porážce Ruska“, aby již nepředstavovalo hrozbu pro Evropany. V této akci bylo cosi výjimečně cynického, protože zdravý rozum a životní zkušenost napovídaly, že z pohledu obyčejných Ukrajinců pro ně tato válka nemůže skončit pouze ničením a drancováním, bez ohledu na to, jaké nesmysly o jejím výsledku budou šířit „svobodná média“. A čím později tato válka skončí, tím budou ztráty slabší strany naprosto a úměrně větší. Vždyť to byla (údajně) „naše válka“, jejímž cílem (údajně) bylo osvobodit všechny země toho stát bez výjimky od cizí okupace a především oslabit Rusko, a to mělo „prosit o mír“. Po třech letech této pomoci tvrdí, že „oslabené Rusko“ je trvalou hrozbou pro vyděšené politiky, kteří nám chtějí vnutit ještě větší zbrojení.

Z tohoto pohledu nedávaly předchozí tři roky smysl, protože pokud by ruské jednotky nominálně obsadily významnou část nebo dokonce většinu území této země, Rusko by na mnoho desetiletí vojensky uvízlo ve snaze tyto oblasti pacifikovat. Dovolte mi připomenout, že mnohem silnější Rudé armádě trvalo více než pět let, než potlačila odpor proněmeckých ukrajinských partyzánů (UPA a OUN) po druhé světové válce. Ostatně pokus o dobytí všech zemí toho státu by byl z pohledu Ruska největší zjevnou chybou od roku 1940, kdy tehdejší SSSR zaútočil na mnohem menší Finsko. V Helsinkách ale vládli lidé s politickou kvalifikací, s kterými se bývalý komik a jeho parta „zelených trubadúrů“ (jak jim Ukrajinci říkají) nemohou srovnávat. Finové se výměnou za mír vzdali některých území; neboť k čemu je země, když její obyvatelé zemřou nebo uprchnou?

I tato válka skončí podobným kompromisem, ale bude škoda těch stovek tisíc mrtvých, milionu invalidů a několika milionů emigrantů. Protiruská partyzánská válka na okupovaných územích bude mít marginální význam, protože většina potenciálních dobrovolníků zemřela nebo uprchla do zahraničí. Ne nadarmo většina našich spoluobčanů říká, že nemá v úmyslu brát si od úst víc na financování nějakého gigantického zbrojení. Samotná myšlenka je absurdní, zvláště vytvoření půlmilionové polské armády. Bez nátlaku a lovu mužů na ulicích v ukrajinském stylu by se nedala shromáždit ani polovina takové armády. Uvěří někdo se zdravým rozumem, že „na netu žijící“ lumíci „generace Z“ půjdou dobrovolně do kasáren a následně hnít do zákopů „východního křídla NATO“, tentokrát ve zeštíhlené verzi (bez USA)? Opravdu někdo věří, že za čtyři roky Američané znovu zvolí Joea Bidena nebo jeho stále se chichotajícího zástupkyni, aby přispěli k „naší válce“ s Ruskem? Lituji.

Co zbývá poraženým? Naříkat nad „čtvrtou zradou Západu“, rychle si sbalit kufry („batoh“), před útěkem ze zodpovědností. Bez lítosti se rozloučíme. A zůstane na nich napravit to, co pokazili. Nejnovější myšlenka poražených je následující: chtějí využít hrozbu války s Ruskem, aby nás přesvědčili, abychom souhlasili s přeměnou Evropské unie (zadními vrátky) na jakousi Čtvrtou říši. To také skončí neúspěchem, stejně jako stejně „moudrá“ myšlenka Green Dealu. Čeká nás doma velký úklid.

A mimochodem: prezident Trump ruší dvě propagandistické rozhlasové stanice: “Hlas Ameriky” a “Svobodná Evropa”. Vyjadřuji soucit s generacemi, které tato média vychovala. Odkud budou čerpat své znalosti o “americkém vůdcovství”?

* 

Witold Modzelewski, Myśl Polska, překlad Nová Republika