P. C. Roberts: Zničí protiruská paranoia Západu celý svět?

V dnešním Pentagonu je šíření jaderných zbraní mezi spojence, kteří je nemají, aby mohli vést ještě větší jadernou válku, jen dobrým válečným plánováním. 1. dubna, a bohužel to nebyl aprílový žert, kandidát na předsedu sboru náčelníků štábů Dan Caine prohlásil, že Spojené státy jsou připraveny zvážit uzavření dohod o sdílení jaderných zbraní s více spojenci v NATO. „Z vojenského hlediska by rozšíření účasti spojenců NATO na misi jaderného odstrašování v určité kapacitě zvýšilo flexibilitu, schopnost přežití a vojenské schopnosti. Pokud budu potvrzen, budu pracovat… na vyhodnocení poměru nákladů a přínosů takového rozhodnutí.“

Kandidát uvedl, že dalším přínosem poskytnutí jaderných zbraní členům NATO, kteří je nemají, je zabránění šíření jaderných zbraní v důsledku jejich pořízení na vlastní pěst. Pokud by zbraně mělo příliš mnoho našich spojenců, USA by nebyly schopny zvládnout riziko eskalace.

To, co řekl Caine, dává smysl.  Nechceme, aby Belgie, Nizozemsko, Itálie, Německo nebo Polsko zahájily jadernou válku.

Co však tento zdravý rozum skrývá, je absurdita „zvládání jaderné války“.

Existuje shoda, nebo se jí blíží, že jaderná válka by byla smrtelná pro život na planetě.  Připomíná to román Píseň pro Leibowitze s vesmírnou lodí naloženou lidmi, zvířaty a rostlinami pro vzdálenou planetu v krátkém časovém úseku, který zbývá do jaderného armagedonu na Zemi.

Úkolem Pentagonu je samozřejmě připravit se na válku.  Ale protože válka, na kterou se Pentagon připravuje, je nevítězná, proč se nepokusit připravit na mír?  Jaká věc stojí za to, aby se za ni bojovalo, pokud má za následek smrt planety Země?

Tyto myšlenky napadly prezidenta Johna F. Kennedyho.  JFK vedl kampaň jako bojovník proti studené válce a hlásal „raketovou přestávku“.  Prezident Eisenhower, hrdina druhé světové války a pětihvězdičkový generál, se nějakým způsobem nechal předběhnout Sověty.  Kennedyho z jeho bludu zachránila kubánská krize a Zátoka sviní.  Odmítl žádost, aby americké letectvo podpořilo invazi kubánské uprchlické armády CIA na Kubu. Odmítl „Northwoodský projekt“ náčelníků štábů, který vyzýval americké letectvo k sestřelení amerických dopravních letadel, obsazení lodí s uprchlíky z Kuby na Floridu a zabíjení Američanů v ulicích Miami a Washingtonu a obvinění Castra jako ospravedlnění americké invaze na Kubu. Odmítl plán sboru náčelníků štábů na jaderný útok na Sovětský svaz.  Všechny tyto informace jsou veřejně dostupné, ale málokdo si je uvědomuje.

Kennedy v zákulisí spolupracoval se sovětským vůdcem Chruščovem, aby nebezpečnou situaci zmírnil.  Namísto uznání Kennedyho vůdčího postavení americký vojensko-bezpečnostní komplex považoval Kennedyho za „měkkého vůči komunismu“, za zrádce Ameriky, který musel být z funkce odvolán.  Protože byl Kennedy populární, řešením byl atentát.

Souhlasím s Jamesem Douglasem, Oliverem Stonem a všemi ostatními, že Kennedyho zavraždil americký bezpečnostní stát.  V čem se s nimi rozcházím, je otázka, zda to mělo být odhaleno nebo utajeno.  Tady nejde o fakta, jen o úsudek, a ten není neomylný.

Nevěřím, že by někdo z členů Warrenovy komise zprávě věřil.  Účelem celé zprávy bylo ochránit americkou veřejnost před ztrátou důvěry ve vlastní vládu uprostřed nebezpečné studené války s jaderným protivníkem v důsledku kubánské krize a Zátoky sviní. Vzhledem k tomu, že v sázce byla rovnováha sil ve světě, Spojené státy by poškodilo oficiální přiznání, že bezpečnostní složky americké vlády spáchaly atentát na vlastního prezidenta.

Souhlasím s tím, že dnes, šest desetiletí po atentátu na JFK, by mohla být oficiálně uznána pravda, která byla dlouho prokazována nezávislými vyšetřovateli, a snad se tak i stane.

Místo toho se budu zabývat tím, jak mohla být pravda prezentována v roce 1963, kdyby se k tomu americká vláda postavila čelem.

Po složení přísahy mohl Lyndon Johnson říci něco v tomto smyslu:

„Drazí Američané, naše nepřiměřená paranoia, náš strach ze Sovětského svazu vedl k tomu, že náš prezident zemřel rukou CIA, sboru náčelníků štábů a tajné služby, protože úsilí prezidenta Kennedyho o snížení napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, které velmi nedávno přiblížilo svět jaderné válce, bylo našimi ochrannými agenturami nesprávně pochopeno jako projev nebezpečné a neopodstatněné důvěry v našeho nepřítele, který nás vystavil jadernému útoku. Prezident Kennedy byl považován za měkkého vůči komunismu a možná i za zrádce.

„Chyba není na straně CIA a náčelníků štábů.  Chyba je ve studené válce a v nasazení nesmírně ničivých jaderných zbraní.  Tato hrozba je reálná a musí být odstraněna.  Naším nejnaléhavějším úkolem není stíhat naše ochranné složky za jejich chybný úsudek, ale ukončit studenou válku a zakázat existenci jaderných zbraní. Naším úkolem je naučit se spolu vycházet, ne se navzájem zabíjet.  Tragédie a náš zármutek nad atentátem na našeho prezidenta jsou plodem naší vlastní paranoie.  Naším úkolem je nahradit strach a nedůvěru vzájemným nedostatkem personálu a důvěrou.  Pokud se tak nestane, dříve či později budou použity katastrofální zbraně.“

Nic takového se nemohlo stát, protože na probíhajícím konfliktu mělo zájem příliš mnoho lidí a zájmů.  Atentát na JFK vynesl Johnsona do prezidentského úřadu.  Prospělo to moci a rozpočtu vojensko-bezpečnostního komplexu, který z atentátu obvinil Oswalda, sovětského agenta.  Pro náčelníky štábů a CIA to byl skvělý výsledek.  Co měli z toho, že Johnson řekl pravdu a pokračoval v Kennedyho úsilí o snížení hysterie a hrozeb?  Když bylo potřeba vize, nebyla tu.

Většina katastrof v dějinách je důsledkem neschopnosti lidí činit správná rozhodnutí.  Dnes jsou to Trump a Putin, kteří jsou zkoušeni.  Jak velkou důvěru v ně můžeme mít?

*

Paul Craig Roberts, ZDROJ

Výběr, Překlad, Zpracoval: CZ24.news