Oživí Německo temné stíny minulosti?

Z území Německa vyšly dvě světové války. Ta 1. světová válka vznikla po lehkomyslně uděleném bianco šeku německým kancléřem Bethmanem-Hollwegem (jistě poskytnutým se souhlasem císaře Viléma) spojeneckému Rakousko-Uhersku k válečnému dobrodružství vůči Srbsku. Němečtí politici vůbec nedokázali pochopit v té době nepříliš složitou numeriku a logiku mezinárodních vztahů. Tedy, že po písmeni A následuje i v politické abecedě písmeno B a pak C a ještě později písmeno D. Nepochopili, že v logice reálpolitiky půjdou do války proti Německu a Rakousku následně také Rusko, Francie a Británie. Následky Velké války byly hrozné, zj. pro Německo, které válku prohrálo. Ale také pro Rakousko či Rusko.

2. světová válka na evropském kontinentu vznikla jednoznačně zaviněním a v důsledku agresivní politiky německého kancléře Adolfa Hitlera. Po jeho agresi centrifugálně vedené po celé Evropě bylo Německo zdrcujícím způsobem poraženo.

A z ruin Hitlerovy Třetí říše vzniklo, zj. díky kancléři Adenauerovi, ale také díky působení vítězných spojenců, kteří okupovali Německo, Německo nové, demokratické. Německo, které se nakonec stalo vzorovou demokracií v Evropě. A bylo to především zásluhou křesťanských stran CDU/CSU a také sociálních demokratů, kteří nesli rozhodující část vládní odpovědnosti od roku 1949. Tedy od vzniku Spolkové republiky Německo. Klerikálové a sociální demokraté se střídali u moci po celou dobu existence SRN anebo spolu kooperovali přímo ve vládě.  Nyní spolu ustavují již pátou „velkou koalici“. Nová německá vláda nenastupuje právě v příznivé době. Imperialistická politika  USA za Bidenova prezidentství zbavila Německo dodávek levných ruských surovin, na kterých byla postavena v posledních desítkách let jeho prosperita. Budoucí vládci Německa z „velké koalice“ jakoby neviděli hlavní klíč k obnově prosperity Německa právě v otevření východního trhu po skončení války na Ukrajině, spočívající v obnovení dodávek levných ruských surovin do Německa a do Evropy. Místo toho nová německá vláda rozhodla, že prodá Ukrajině rakety s doletem až 500 kilometrů. Německými raketami tak mohou Ukrajinci dostřelit až téměř na předměstí Moskvy. Nemyslím, že je to pro uzavření konfliktu na Ukrajině správné řešení. A už vůbec ne pro budoucí vztahy s Ruskem po válce. Stejně to ostatně chápal také bývalý německý kancléř Scholz.

Německá vláda se zatím vzdává v ekonomice důležitého faktoru, který může za 2 až 3 roky, tedy po obnovení dodávek levných surovin z Ruska, pomoci razantním způsobem zvýšit konkurenceschopnost německého průmyslu.

To, že právě Německo bude zasaženo americkými cly na dovoz zboží nejvíce z celé EU, je zřejmé. Především se to týká německého automobilového průmyslu, který je v krizi. Z Evropy do USA v předchozích letech bylo dodáváno zhruba půl milionu osobních automobilů a velká část z nich právě z Německa.

Nová německá vláda ve svém vládním programu přichází se záměrem investovat do konce svého čtyřletého volebního období jeden bilion eur na podporu německého průmyslu. Z toho půl bilionu eur by mělo jít na posílení kapacit obranného průmyslu a německé armády, půl bilionu by pak mělo jít přímo na podporu německého průmyslu.

Češi si zvykli na to, být jakýmsi černým pasažérem v autobuse řízeném kapitány německého průmyslu. Můžeme počítat s tím, že obřími investicemi podpořený německý průmysl pomůže k růstu i českému průmyslu. Za tuto úzkou spolupráci si ovšem bere Německo z těla českého hospodářství svou „libru masa“. Mám na mysli obří dividendy odváděné každoročně do zahraničí českými filiálkami vlastněnými zahraničními společnostmi.  Připomínám, že celková částka dividend odváděných každoročně do zahraničí se opět vrátila na předcovidovou úroveň přes 300 miliard korun. A nejvýznamnější část z této sumy dostávají na své účty právě německé firmy. Ale to je jiný příběh, který současná vláda nedokáže řešit, např. zavedením sektorové daně pro ty největší společnosti oligopolního charakteru anebo zavedením dané z dividend odcházejících do zahraničí.

Chci upozornit na jiný moment v politice SRN. A tím je oněch zmíněných půl bilionu eur určených na podporu německého zbrojního průmyslu a posílení německé armády. Při zvýšení podílu výdajů na obranu Německa z dnešních necelých 2 % na 3 % HDP a s onou obří injekcí půl bilionu eur se Německo stane v krátké době suverénně nejsilnější evropskou vojenskou mocností. Silnější než Rusko. Silnější než Francie či Velká Británie.

A tak se svým způsobem vracíme v nových kulisách do období před dvěma světovými válkami….

Unikne Německo pokušení na obnovu svého velmocenského postavení, jaké mělo před 1. či 2. světovou válkou? Bude mít během několika let nejsilnější armádu na evropském kontinentu. A dříve nebo později přijde část německých politiků na to, že ke své „obraně“ potřebuje Německo také jaderné zbraně. Zdá se, že budoucí kancléř Merz,  ani nejsilnější postava současné SPD, bojechtivý ministr obrany Pistorius, tak úplně nedokážou dohlédnout konsekvence plynoucí z jejich vlastních politických plánů. O to je to vážnější. Ale z touhy po agresi ani jednoho z nich nepodezírám. V budoucnu však může přijít jiná, velmocensky uvažující politická garnitura Německa a pak nám všem může být úzko…

*

Jiří Paroubek, Vaše Věc