Odvolávám, co jsem slíbil, a slibuji, co jsem odvolal

Trhy jsou trochu polekané, a tak reciproční cla zatím ne, rozhodl starý americký král po vzoru kolegy z Pyšné princezny.

Těžko si představit, jak by to vypadalo, kdyby se trhy nepolekaly jen „trochu“, jak úterý poznamenal americký prezident Donald Trump v reakci na děsivé propady burzovních indexů po celém světě. Co by se ještě mělo stát, kdyby se polekaly „hodně“ před vyhlídkou, že vše, co se do USA dováží, je okamžitě o polovinu dražší?

Už v neděli přitom na Floridě do prezidenta hučel jeho ministr financí Scott Bessent, ať brzdí, protože všichni jeho bývalí kolegové z finanční sféry viseli na telefonech a bědovali, že to špatně dopadne. Dokonce i Jamie Dimun, šéf JPMorgan a největší autorita americké finanční komunity, pronesl tato varování z obrazovky Fox News. Kontaktovat Trumpa napřímo nesnadno, ale na tohle se dívá.

Ve středu ráno tedy Trump „odložil o 90 dnů“ rozhodnutí o “recipročních clech“, kterými měly USA vypálit od sítě na soupeřův return. Dvakrát naloženo měl dostat ten, kdo se odvážil na americké kroky reagovat. EU byla natolik pomalá, že zatím byla mimo mušku. Ale bůhví jak bychom byli dopadli, kdybychom byli rychlejší, protože Čína byla z odvolání toho, co bylo slíbeno, vyňata a prohne se ještě víc, než co bylo odvoláno. V reakci na probíhající tarifní výměnu, kde Číňané odpovídali už 84 procenty, čínské zboží mělo být nejprve zatíženo 105 procenty, ale pak jim Trump ve středu ráno ještě přisolil na 125 procent, aby se to lépe počítalo.

Úleva větší části světa rozpoutala na trzích peklo v opačném směru. Kdo mohl, nakupoval. Index S&P 500 vyletěl o 9,5 procenta a NASDAQ dokonce o 12 procent, což tu dosud ještě nebylo. Přihlíželi ti, kdo předtím prodávali, protože předtím sázeli za vypůjčené peníze na růst trhů, ale Trump jim svými cly podtrhl židli. Museli se tedy vyprošťovat z rostoucích závazků a skončili tak, že nemají ani akcie, ani peníze.

To se bohužel jejich prostřednictvím týká i mnoha penzijních fondů. Jestli by nebylo lepší, aby se místo na burze peníze střadatelů “zhodnocovaly“ na opravdové ruletě, kde jsou výsledky stejné, ale zábava lepší.

Největší kapitálová ztráta v průběhu této celní epizody měla být skoro sedm bilionu dolarů, samozřejmě pomyslně, ceny létají rychleji než toky peněz. Ale něco z toho může zamířit ještě k zelenému stolu. Trump údajně podlehl už v neděli naléhání Bessenta a slíbil onu 90 denní pauzu, ale napřed to podle něj mělo trochu „zabolet“. Připomíná to návštěvu dobře oblečených mužů, kteří mluví s majitelem baru, zatímco jeden z nich mu ve vší počestnosti zlomí ruku. Celá parta mu pak slíbí, že se vrátí za týden, aby měl čas si jejich nabídku promyslet.

Nejde však jen o příběh hollywoodského typu. Trump měl o věci mluvit s řadou lidí ještě předtím, než padlo rozhodnutí a biliony dolarů se uvedly do pohybu. Co a kdy komu řekl, to se asi ještě bude zkoumat. Jeho bezstarostný přístup k trhům je patrný i ze vzkazu na sociálních sítích „BUĎTE V KLIDU! Všechno jde, jak má,“ který vyšel ve středu v 9:33 newyorského času, tedy po otevření burzy. Čtyři minuty poté napsal: „Teď je obrovská příležitost nakupovat!!! DJT“. Odklad cel ohlásil až poté.

Manipulaci s trhem teď nechme stranou a věnujme se vlastním starostem. Základní sazba zůstala. Všichni tedy máme naloženo oněch základních 10 procent nového amerického cla, to se nějak vydýchá. Nezapomínejme, že my máme DPH, ale Američané ne. Americké auto. které stojí doma stejně jako podobné evropské doma, po prodeji na druhém břehu Atlantiku chytí tu DPH také, takže v očích Američanů zdraží, jako kdyby bylo stejnou měrou procleno. Tady se zatím pohybujeme jen v desetníkovém mariáši.

Podstatnější je že, hlavní bitevní linie v této celní válce se přesouvá mezi Ameriku a Čínu. Může to být stejné jako s válkou na Ukrajině – když se dva perou, třetí to schytá. Nejnovější americká celní sazba 125 procent už Číně neumožňuje prodat v Americe pomalu ani hřebík. Jestli ten hřebík nebude Američanům chybět, je jiná věc, ale čeští kapitáni průmyslu se netají obavou, že vzniklý přetlak na čínském trhu si najde cestu do Evropy. Čínský ministr zahraničních věcí Wang Ji již vyjednával s představitelem Evropské komise Markem Šefčovičem o obchodní a další spolupráci (byť dosud s neznámým výsledkem). To by byla za normálních časů výborná zpráva, ale teď se jen nestačíme rozhlížet, odkud to přiletí dřív.

Vypadá to tedy jako zběsilá střílečka, ale atraktivní provedení nás odvádí od suché logiky, která stála na začátku. Spojené státy už si nemohou dovolit vršit biliónové obchodní schodky ročně. Teď sice křičí, že jim partneři svými obchodními přebytky škodí, ale problém je spíš v tom, že nemají co prodávat, protože nic nevyrábějí. Až na nějakou tu stíhačku, kterou sice nikdo nepotřebuje, ale je přesto nakupována, protože i to někdo ustrašenější vnímá jako nabídku, kterou nelze odmítnout.

USA jsou dnes výrobně v pozici rozvojové země, pravda, extrémně vyspělé, ale s potřebou několika let ochrany domácího průmyslu, než tu vyspělost vrátí ke schopnosti produkovat něco jiného než vyždímané peníze. Je to zároveň doklad, že svět bez základní rovnováhy je docela nebezpečné místo.

Očekávání, že trhy se postarají o tuto rovnováhu samy, se nepotvrdilo. Schodky narůstají a jsou stále hůře splatitelné, pokud vůbec. A přebytek se mění v zátěž, když vám za to vyvezené zboží nakonec nikdo nic nedá.

Připomíná to moudrost, že dluh stovky tisíc může dlužníka zničit, ale dluh miliardy už dusí věřitele.

Pokusy vynutit si rovnováhu na mezinárodní úrovni funguje leda v prostředí kartelu jako je OPEC, ale ten je jinak v hospodářské soutěži zakázaný. Lepší je to sledovat na národní úrovni, kde je víc nástrojů, jak nasměrovat úsilí průmyslu, aby neožebračovalo sousedy a udržovalo naději na smysluplnou výměnu. Říká se tomu hospodářská politika. Jenže to je výraz, který u nás gentleman nepronese před dámou, natož na veřejnosti, jak strašně sprosté je to slovo.

*

Zbyněk Fiala, Vaše Věc