Nový světový řád

Ano, jak dnes vzhledem k aktuálnímu vývoji informujeme na mimořádné ekonomické stránce v nedělní Kronice, americký prezident nechce nic víc a nic méně než vytvořit nový světový řád. A tento světový řád se týká mnoha věcí, ale rozhodně ne jedné: lidí – kromě Trumpa samotného a možná jeho rodiny. Evropa a Evropané, dokonce i Rakousko a Rakušané, jsou v centru všeho dění. Stabilita, spolehlivost, věci, po kterých většina lidí pravděpodobně oprávněně touží, již neexistují, jak se nám v dnešní době ukazuje jasněji než kdy jindy. Především se ztratila důvěra. V budoucnost, v níž bude zachována naše bezpečnost, prosperita a blahobyt nás samých i našich blízkých. Nyní více než kdy jindy potřebujeme v Evropě, v Rakousku, slušnou, čestnou, důvěryhodnou a silnou politiku. Dočkáme se jí, když už bylo zmařeno tolik nadějí a očekávání? Ale máme na to právo! Přeji vám hezkou neděli!

Co to má co dělat na Kose? Proč je v textu Rakousko? Protože jde o nedělní (6. dubna) sloupek Klause Hermanna, šéfredaktora rakouského deníku Krone.at, který Trumpa bere jako Boží dopuštění. Kde kdo se třese před Donaldem Trumpem. Sledujete tu úzkost? Svět, jaký jsme znali, se hroutí.

Tedy hroutí se liberálně demokratický řád!

Že byl postavený na falešných základech? Pokrok byl chápán jako internacionalizace všeho. Říkalo se tomu globalizace a z „elity“ se měl zrodit ústřední mozek lidstva. Z elit, jak je známe (co se schází v Bildenbergu, Trilaterální komisi aj.). Rozšíření liberální demokracie na celou planetu mělo odstranit války. Jsme přece jedno lidstvo. Proč by se lidé měli lišit podle toho, odkud pocházejí? A sociologové, až na výjimky, na „špek“ naskočili, udělali ze sebe sociální inženýry a přestali popisovat skutečnost a jednajíce jako aktivisté, vydávali svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví.

BBC ke globalizaci natočilo dokument „Cestující potraviny.“ Stojí za to ho shlédnout.

Trochu zvláštní „elity,“ když nepochopily, že hospodářství nemá smysl samo o sobě, nýbrž pouze jako služební sektor té, které společnosti. Opakuji té, které.

Nizozemská, česká a turecká společnost nikdy nebudou mít natolik shodné požadavky, aby je uspokojilo jedno jediné řešení. Chyby sociálních věd při hodnocení globalizace jsou projevem závažného nedostatku v celkovém přístupu a cílech, které si sociální vědci vytyčili.

A když chyby – tak tedy planetární.

Nejvěrnějším přítelem je dobrá kniha se říkávalo, co moje paměť sahá. K příteli se můžeš kdykoliv obrátit i v případě, že tě všichni ostatní opustí. Ale knihy, o kterých tu dnes píši, významně pohnuly světem, a tvrzení o přátelství k člověku dost zpochybňují.

V roce 1962 vyšla „bible“ ochránců přírody – kniha Rachel Carsonové „Tiché jaro.“ Svět si ji přečetl, zhrozil se a zakázal DDT. Carsonová dala masové použití DDT do souvislosti s poklesem stavů ptactva, především drozda stěhovavého a orla bělohlavého. To Američany otřáslo. Orel bělohlavý je erbovní pták. Spojených států a jeho vymizení by zasadilo těžkou ránu národní hrdosti každého Američana. Drozd stěhovavý dodal apokalyptické vizi Rachel Carsonové na emocích. Tenhle pěvec se ozývá brzy ráno mezi prvními ptáky vítajícími zpěvem úsvit nového dne. Pokud by vyhynul, byla by rána většiny Američanů „tichá.“ Americká bioložka bila na poplach na záchranu ptactva, ale zároveň předestírala širší záběr ochrany přírody a životního prostředí. V „Tichém jaru“ napsala emotivní, alarmující věty: „Cesta, po které se už dlouho ubíráme, je zrádně snadná. Je to dálnice, po které jedeme velkou rychlostí, ale na jejím konci je katastrofa.“

Nečekala, že její slova padnou na úrodnou půdu. Ale v tom se spletla. V roce 1972, kdy byl vydán globální zákaz DDT, žila asi miliarda lidí bez malárie.

Během několika let stoupl počet případů malárie na desetinásobek až stonásobek.

Odhaduje se, že za posledních 40 let padlo na vrub neoprávněných obav (z DDT) podložených jen špatně interpretovanými důkazy 60 až 80 milionů lidských životů, v převážné většině dětí.“

Kniha „Tiché jaro“ odstartovala příval ekologických hnutí.

Člověk nemusí mít pravdu, aby dosáhl svého. Stačí, když bude vyprávět silný příběh. „Tiché jaro“ takový příběh nabízí. Líčí jaro, v kterém už nebudou zpívat ptáci, protože vychcípali na následky otravy pesticidy a především DDT.

Je to silný příběh, i když není pravdivý.

Autorka i její následníci se mýlili. Orel bělohlavý začal mizet z americké přírody dávno před zavedením DDT a pesticid neměl na jeho úbytku významný podíl. Stavy drozda stěhovavého v roce 1962 – tedy v roce vydání „Tichého jara“ – dokonce vzrostly. Jaro roku 1962 tedy nebylo tišší ale naopak halasnější. Špatná pověst se získává snadno. Zbavit se jí bývá těžší. Zdaleka to neplatí jen o lidech. Těžko smazatelný cejch dostávají i chemikálie. Snad o žádné jiné látce to neplatí více než o DDT. Nedávno ohlásily některé země, že zákaz používání DDT odvolají. Jako první to uvedli představitelé Tanzanie, kterou následovaly další země. DDT berou na milost i mezinárodní organizace jako je Agentura pro mezinárodní rozvoj v USA nebo Světová zdravotnická organizace. Zní to jako nesmysl, ale je to tak. DDT se potichu a nenápadně vrací. Lidstvo je nuceno uznat, že se bez něj neobejde.

Konec dějin a poslední člověk je literární dílo amerického spisovatele, politologa a filosofa japonského původu Francise Fukuyamy z roku 1992. Vychází z představy, že dějiny jsou vývojem schopné vyprodukovat stále lepší a lepší společenský řád. Motorem vývoje je lidská touha po uznání, A protože nejlepšího společenského řádu bylo již dosaženo a hrozí už jenom regrese. Sklouznutí zpět do historie. A za nejlepší společenský řád považuje liberální demokracii, protože neexistuje žádná jiná forma společnosti, která by sama v sobě měla menší pnutí. Je až komické jak liberální demokracie oficiálně velebí individualitu, diverzitu a názorovou pluralitu, a ve skutečnosti se všemi prostředky snaží vypěstovat uniformní přikyvující masu bez schopnosti kritického myšlení. Lisabonská smlouva jako jeden z principů jmenuje zásadu subsidiarity tj., aby se lokální problémy řešily na té nejnižší možné úrovni. A jaká je praxe? Brusel – hlavně hlasy komisařů – se snaží, seč může, centralizovat všechno. I čínská vláda v Pekingu má víc rozumu, protože už dávno uznala, že velký celek, nemůže efektivně ovládat a každá z čínských 22 provincií má poměrně nezávislé pravomoce. Srovnejte se 27 státy EU.

Ale projekt liberální demokracie, jako světového náboženství, je něco, co se teď právě hroutí. Něco, co sledujeme online. Důsledkem sociálního inženýringu je rozkladné působení sociálně vědní inteligence na společnost a hnutí za restaurování úlohy rozumu. U nás je to Petr Robejšek, který už minimálně 15 let píše o rozkladné úloze globalistů (což je jenom synonymum liberálních demokratů). Z jeho úvah po silném zkrácení cituji:

Dlouhá desetiletí bylo z pohledu obyčejného člověka vše nové lepší než to staré a vyplatilo se to mít rychle. Lepší život na něj přátelsky kynul z budoucnosti a cesta k němu se právem jmenovala pokrok. A ten je tradičně považován za princip lidských dějin. Jak je to dnes?
Všimli jste si, jak politici, média a tzv. experti náramně souzní v tom, co je pokrokové? Jen namátkou: gender, kdy se můžete cítit jako opačné pohlaví nebo třeba tramvaj, politická korektnost, elektronické volby, €uro, uhlíková stopa, povinné očkování, určování vašeho jídelníčku, způsobu vytápění budov, pohánění vozidel, klima ať to stojí cokoliv, solidaritu s kýmkoliv, jenom ne s vlastními, datové schránky atd. atd. Všimli jste si, že vás tento „pokrok“ stojí peníze, námahu a svobodu

a že se vám samotným, nejpozději od roku 2020 vede stále hůře?

Přelomová doba po zániku komunismu volala po myšlení „ve velkém.“ Politologové a ekonomové toto volání poslechli a hned si sebevědomě připsali schopnost sociálního inženýrství. Sociální vědci přestali, až na čestné výjimky, popisovat skutečnost

a vklouzli do role politických aktivistů, vydávajících svá přání za vědecké poznatky,

s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. K ruce jim přeochotně šla mainstreamová média, která žijí z toho, že lidem prodávají možnost pohoršovat se.

Většinu společnosti tyto procesy nezajímaly a znepokojily ji až tehdy, když vedly k politickým rozhodnutím. Pro současný režim nejsou skutečně nepohodlní bývalí StBáci, ale naopak ti, kteří na rozdíl od indoktrinované mládeže jsou ještě schopní rozpoznat sbližující se totalitářské paralely mezi tehdejší dobou a dneškem a varovat před nimi (Karel Kryl, Miloš Zeman aj.). Z omylů a pošetilostí sociálních vědců se najednou staly zákony nebo zahraničně-politické priority. Sociálně-vědní mýty o globalizaci vyvolaly dodneška trvající názorový chaos v politice a v ekonomice. Věnujme pozornost čtyřem z nich.

Mýtus/blud č.1: Demokracie a kapitalismus ovládnou svět

Z Fukuyamova proroctví o konečném vítězství Západu trčí dva zvláště zcestné bludy:

První z nich je tvrzení, že kapitalismus si vynucuje demokracii, protože pro jeho provoz je nezbytná politická svoboda. Tato údajná provázanost kapitalismu a demokracie byla líčena jako „přírodní zákon“. A důsledek? Jistota, že kapitalismus funguje jenom ve svobodné společnosti „oprávnila“ víru politiků a podnikatelů v to, že se kapitalistická Čína musí nevyhnutelné demokratizovat a zahraničně-politicky umírňovat.

Mýtus/blud č.2: Druhý sugestivní omyl odvozený od Fukuyamovy faty morgány bylo očekávání, že se západní hodnoty globálně rozšíří, protože jsou bezkonkurenčně nejlepší základ pro lidské soužití. Zatímco víra v údajnou neoddělitelnost kapitalismu a demokracie opravňovala politickou nečinnost tak tato, stejně pošetilá myšlenka, vedla naopak k akcionismu. Publicisté, kterým asistovali politizující umělci, morálně vydírali společnost, aby nevyhnutelné rozšiřování západních hodnot urychlila násilím, pomocí tzv. „humanitárních intervencí“.

Osudové následky mělo toto samosplnitelné proroctví v arabském světě. Pod tlakem patetického tlachání francouzských salonních filozofů typu Bernarda Lévyho a jejich žurnalistických sekundantů byla uskutečněna humanitární intervence v severní Africe. No a jak to dopadlo? V prvním případě přihlížel Západ – hamižností zamlženým zrakem – jak v Číně vzniká nedemokratický kapitalismus, který je ekonomicky a tím i mocensko-politicky výkonnější než demokratický kapitalismus v západních zemích. A dnes to došlo tak daleko, že západní vlády kopírují čínskou represivní politiku, kupř.: cenzuru internetu omezující svobodu slova a elektronickou kontrola občanů. A co nadějné „arabské jaro?“ Zde zažíváme pravý opak Fukuyamovy halucinace o globálním vývozu demokracie. Západní země dnes podklesávají pod dusivým tlakem barbarských hodnot, které si přivážejí statisíce hospodářských migrantů z III. světa.

Intelektuální pokoření sociálních vědců a publicistů snad ani nemohlo být větší.

Lidstvo potřebuje nadnárodní vládnutí

Proč mají politici a podnikatelé takovou zálibu ve velkých prostorech (ať geografických nebo časových) je zřejmé. Mají z toho tři výhody:

– Velký hráč se snáze prosazuje,
– levněji dosahuje své cíle a
– spíše se vyhne postihu za své chyby.

Koncentrace moci je tedy výhodná pro vládnoucí, ale tím i převážně nevýhodná pro ty, kteří jim podléhají, tedy zbytek společnosti. Ale jak to, že většina sociálních vědců, tak pyšných na svou levicovost, přesto neustále lobuje za výhody velikosti? Viz taková tvrzení, např. že problémy dneška nemají jednoduchá řešení. A velké problémy mohou řešit jen velké (nejlépe nadnárodní) organizace.

– Migrace se prý nedá vyřešit zavřením hranic, ale pouze hospodářským rozvojem Afriky a Orientu.
– Klima je planetární problém, a když proti němu některé státy nedělají dost, musíme to dorovnat my.
– Západní země nesou odpovědnost za celý svět a jsou morálně povinné starat se o problémy jiných.
– Národní státy jsou prý egoistické a bezmocné zároveň, atd. atd.

Sociální vědci a jejich mediální spojenci nejsou nestranní, ale vydávají svá přání za vědecké poznatky, s cílem udělat z nich samosplnitelná proroctví. Stát jim totiž ve skutečnosti vůbec nevadí. Ale nechtějí stát národní, nýbrž nadnárodní. S jeho pomocí by totiž mohli obejít demokratickou volbu a tím i brzdu jejich svévolnosti a prosadit proti vůli a na úkor většiny své představy a přání. A přesně to se děje v Evropské unii.

Stačí se však zeptat, co se stane, když řešení společně hledá hodně aktérů:

1. roste počet těch, kteří mají rozdílné zájmy a
2 řešení je proto buď bezzubé, protože musí vyhovovat všem anebo se
3. prosadí jen ti nejsilnější na úkor slabších.
4. To jsou extrémně nepříznivé předpoklady pro účelnost a účinnost rozhodnutí, ale
5. ideální předpoklady pro vznik diktatury.

Národní stát je oproti nadnárodním celkům výkonnější aktér. Je totiž schopen jednat rychle a jeho vláda musí přihlížet ke konkrétním potřebám vlastních voličů.

Globalizace vytváří světovou multikulturní civilizaci

Mýtus/blud č.3: Hodně zahanbující selhání intelektuálních elit je třetí mýtus o srůstání civilizací v tzv. multikulturalismu: Pod ochranným deštníkem západních hodnot se prý lidstvo sjednotí do tolerantní a inovativní globální společnosti. Místo internacionální kultury se globálně prosazuje zábavní produkce amerického typu pro nižší třídy a promyšlené pošetilosti z amerických univerzit pro „náročnější vkus“ městských snobů. Zároveň do pokrokovostí nasáklých západních metropolí nepřibývají exotičtí myslitelé a umělci ze III. světa, ale zato statisíce nekvalifikovaných nezaměstnaných odtamtud.

A ti sdílejí s původními obyvateli Evropy ještě tak nejvýše elektrické koloběžky. O sdílení západních hodnot nechtějí ani slyšet. A když slyší, tak nechápou, o čem je řeč. A konečně poslední příklad nefungujícího zaříkadla, kterým se sociální vědy snažily obhájit globalizaci zní asi takto:

Mýtus/blud č.4: Globalizace vede k vyrovnávání ekonomických rozdílů na zeměkouli.

Díky ní stoupne životní úroveň ve III. světě a vzniknou tam stabilní politické systémy. To je ale další, v pořadí čtvrtý, omyl. Pozitivními předsudky a politickou korektností zatemněné mozky nechápou, že globalizace je především ekonomický proces a proto jí nelze chápat jako win-win situaci. Hospodářské kooperace totiž vždy tíhnou k zero-sum, tedy do vztahu, ve kterém to, co jeden vyhraje, prohraje druhý. Tato tendence je tím silnější, čím více různých aktérů je zúčastněno.

Globalizace nepřinesla vyrovnání životní úrovně na celém světě, protože ani američtí, ani evropští chudí nemají nejmenší chuť dělit se s chudinou III. světa. A proto jsou ti, kterým se v redakcích a vegánských restauracích chybně říká váleční uprchlíci, v drtivé většině ekonomičtí migranti. Na triku je má totiž avantgarda dobra i morální prohřešek. Kvůli své ideologické zaslepenosti a ekonomické negramotnosti totiž podporovala ekonomický neoliberalismus a tím i vykořisťování III. světa. Je to i jejich „zásluha“, že migrace z chudoby dosáhla podle nejnovější zprávy Spojených národů s 272 miliony lidí svůj historický vrchol.

Další knihou, která má potenciál ovlivnit planetární dění je „Střet civilizací.“ Kniha amerického politologa Samuela P. Huntingtona, ve které popisuje svoji stejnojmennou teorii. Tato teorie tvrdí, že v budoucnu budou světové konflikty především nebo výhradně probíhat mezi kulturními celky (např. mezi západní kulturou a islámskou civilizací), nikoliv mezi jednotlivými zeměmi v rámci jednotlivých celků, jak tomu bylo v minulosti

Huntingtonova práce se stala rychle populární. Jeho příznivci připomínají například 11. září 2001 jako symbol konfliktu Západu a Islámu, či spor o Kosovo za konflikt mezi Západem (kde dominuje katolictví a protestantství) a Pravoslavím – západní státy obvykle oficiálně uznávají samostatnost tohoto území, pravoslavné (Srbsko, Rusko, Rumunsko, Řecko) jej považují za nedílnou součást Srbska. Nezapomínají ale „náhodou“ na Irsko a Anglii, Španělsko a Katalánsko, na Slovensko a Maďarsko, na Rusko a Ukrajinu?

Co máme rozumět pod pojmem civilizace? Jedna z definic říká, že je jistým druhem historického celku se specifickým zřetězením tvůrčích sil, živoucí pamětí, vědomím a svědomím a projevem veškeré složitosti a všech stránek jeho ducha, které vytváří, a jež koexistuje s jinými variantami téhož fenoménu. To není zrovna moc srozumitelné, a proto si dovolím s jistým zjednodušením říct, že s jistým zjednodušením je civilizace totéž, co v sobě zahrnuje pojem kultura.

Absolvent orientalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy PhDr. Petr Pelikán říká, že nepoučené oko nerozezná v Eritreji či v Súdánu křesťana od muslima, že to, co Hutingtonova kniha popisuje jako civilizaci je jenom lokálním projevem etnika. Že je obtížné odtrhnout kulturu nejen od etnika, ale i od lokality. Súdánské pravoslavné křesťanství nelze zaměnit za pravoslavné křesťanství Sýrie. Je nebetyčný rozdíl mezi agresivitou a chápáním islámu čínských Ujgurů a mírumilovností muslimů čínského etnika Hui. Za pravdu Pelikánovi dává i např. skutečnost, že největší muslimskou zemí je Indonésie, kterou určitě nikdo nepodezřívá z obzvlášť násilných konfliktů mezi nábožensky odlišnými skupinami obyvatel. Ale víme-li to, proč se divíme, že přistěhovalecká etnická gheta v Evropě, odtržená od své domovské lokality, jsou tak náchylná k radikalizaci?

Závěr

Kniha„Tiché jaro“ varovala před apokalypsou přírody, „Konec dějin a poslední člověk“ je ve své podstatě dystopii, která zjednodušuje vlády, státy, národy na jedno „lidstvo“ řízené trvale vybranou „elitou“ prostřednictvím jakési technikalie ústředního rozumu planety. Poslední kniha „Střet civilizací“ je na dovršení všeho znovu apokalypsou tentokrát nesenou „barbarskými“ národy. A jak s tím souvisí Donald Trump? Do hlavy mu nevidíme, ale tím, že začal s bouráním liberálně demokratického řádu se už dnes zapsal do historie.

Tenhle článek není filipikou proti knihám.

Všechny tři knihy spojuje silný příběh, který se ukazuje být nepravdivý (a co příběh, že regulací CO₂ zabráníme oteplování planety?) a přesvědčivě dokládá, že i slavné knihy mohou manipulovat a nemusí se ani jmenovat Mein Kampf.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra, redakčně upraveno