Není to uzavřené!

Střelba na filozofické fakultě si nakonec vyžádala ještě patnáctou oběť. V sobotu si skokem vzala život maminka zavražděné Elišky, paní Šimůnková, která se snažila dobrat pravdy o celé tragédii, úloze policie, jejích představitelů, i úloze ministra vnitra, který by měl mít na „Kachlíkárně“ nejen onoho Putina, ale minimálně pět dalších pytlů s obličeji bývalých kamarádů, kteří měli co dělat s kauzou Dozimetr a zároveň tak nějak všichni měli smůlu.

Kauzu Dozimetr nechce nikdo soudit, už dva soudci se z toho raději vyvázali a když se na celou věc podíváte, zjistíte, že vykazuje spoustu shodných rysů s kauzou střelce Kozáka.

Především to celé vlastně nikoho nezajímá. Kolem Čapího hnízda kroužil celý roj investigativních novinářů, komentátorů i šmejdů typu Šafr, zjištění stíhala zjištění, vše bylo rozebráno shora, zdola, zepředu i zezadu, každé slovo bylo zkoumáno, vina byla předem jistá tak moc, že dva dny před rozsudkem Tomio Okamura vyzýval Andreje Babiše, aby odstoupil z prezidentského klání ve prospěch Jaroslava Bašty… zatímco v případě střelby na fakultě i Dozimetru se naši pravdomluvní intervjuci moc nečinili. Vlastně se nečinili vůbec.

Hned po střelbě se bůhvíodkud vynořil názor, že se nesmí o ničem mluvit, aby to nepovzbuzovalo daší podobné střelce a skutečně, žádný novinář nestál o sólokapra v souvislosti s tímto případem a všichni pěkně mlčeli, dokud neproběhly eurovolby. Jediné, co jsme se v mezičase dozvěděli, že policie udělala všechno správně a lépe postupovat nemohla. Jediný, kdo nemlčel, byli zlí dezinformátoři (na které ovšem není třeba brát ohled), kteří rozebírali dopis střelce, ovšem policie ho označila za falešný a pak nemlčela paní Šimůnková.

Po volbách se pak veřejnost seznámila s „pravým“ dopisem, který od první minuty vypadal, jako by jeho sepsání dostal za úkol nějaký policejní kapitán v jeho volném čase. Zatímco první dopis byl falešný, protože Dejvy Kozy byl přece intelient, druhý byl pravý, i když to vypadalo, že ho nastylizoval někdo, kdo nikdy nesepisoval nic jiného než policejní protokoly…

Stejné ticho po pěšině je i v kauze Dozimetr. Tu a tam suchoučká zpráva o tom, že soudci se pro podjatost vylučují ze soudního procesu, spokojenost s vysvětlením, že Rakušan měl šifrovaný telefon pro děti, kdybych se zeptal na těch pět mrtvých svědků, nikdo prakticky nezná jejich jména… pokud se něco nakonec dít bude, bude to zase až po volbách.

Stejný modus operandi znamená stejného řídícího důstojníka…

Zřejmě to bude moc šikovný důstojník, protože dokáže zařídit, aby se novináři neptali. Dokáže to napříč redakcemi a dokáže to dokonce i u novinářských „neřízených střel.“ Něco takového u nás uměli jen „hoši z americké ambasády.“ Ti se uměli postarat, aby se intervjuci neptali na státní zakázky, neptali se na mezinárodní smlouvy a neměli žádný problém s tím, když příslušný papaláš hájil ameirický zájem místo toho českého. Takových příběhů jsem si za poslední dva roky vyslechl…

Podobně to fungovalo i v případě Vrbětic, ale také to stejně funguje v té slavné ruské hybridní hrozbě, o které sice všichni mluví, ale nikdo ještě žádnou neobjevil a pokud ano, jde o naprosto směšnou marginálii, která uráží zdravý rozum. Stejně to funguje v případě Oganesjanovy bojůvky, žádné otázky také nejsou kolem Řeporyjského prasete… Zkrátka a dobře, někdo tady umí velmi dobře zařídit, že se majnstrýmoví hlídací psi demokracie chovají jako dokonale ovladatelné stádo. Jak to psal Orwell? Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné.

Co nedávno zjistila Natálie Vachatová? Že i Česká televize zřejmě dostávala příspěvky od USAID… Kdo platí, ten velí.

Blbé otázky měla jen Alternativa. Tam se rozebíral policejní zásah na fakultě. Tam se rozebíraly nedostatky. Tam se nehrálo na žádné fandění Vykulencovi. Na Alternativě se rozebírá Dozimetr. Alternativa řeší Vrbětice, Oganesjana i Novotného. Jsou to nezávislí influenceři, kteří hledají pravdu.

A pak pravdu hledala paní Šimůnková. Však ji známe z mnoha rozhovorů. Byla odhodlaná bojovat třeba s celým světem, jen aby vyšla pravda najevo. Neřekl bych, že ji bolest zlomila. Spíš se díky bolesti odhodlala a udělala víc, než všechny Mladé fornty, Borgisy, Seznamy i Deníky N. Systém jí nepomohl, státní instituce jí nepomohly. Věřila v chiméru. Ano, ukázalo se v plné nahotě to, co říkám už dlouho. Ta občanská společnost, složená z Pánků, Ruzumků, Kartouzů, Máců, Mazancových, Šafrů, děkanů a rektorů Univerzity Karlovy, ta nebyla pro nás. Ta si prostě rozdělila odměny za dobrou práci (kam se hrabe premiérský plat) a dál se nechala využívat k selktivním službám pro mocné. Krkavčí hory se v pondělních večerních zprávách o této „lapálii“ ani nezmínily… objektivní média, vole!

A pak, najednou, z ničeho nic… poté co jí odstranili žalující billboard, kde obviňovala Rakušana, že má na rukou krev její dcery (samozřejmě byl billboard odstraněn, protože právě teď si všimli, že je v ochranném pásmu dálnice), přejede paní Šimůnková půl republiky z Čelákovic do Moravského krasu, aby si vzala život skokem do Macochy…

Ne, není to uzavřené. V našem volebním programu slibujeme hluboký audit státní správy. Bude se týkat případu Kozák. My nejsme zaprodaní.

*

Daniel Sterzik – Vidlák