Moje, v pořadí druhá, ale i tak dlouholetá družka, se kterou táhnu káru už 40 let, ztrácí zrak a výslednicí takto poznamenaného života je, že ze všech nutných činností je psaní článků to poslední na co myslím. Někdy mi však cosi křísne před očima, až se mi objeví celý ohňostroj hvězdiček a já si říkám: „Tohle přece není mainstream! Vždyť mainstream je průměr, jenom obyčejný průměr. Útěk od rizika, kterému se říká rozum a pohodlné preferování toho, co je dobře zažité a nevzbuzuje příliš velká očekávání. Od které doby je mainstream aktivistický?“
Medium.cz – blogovací platforma Seznamu 27. března:
Přemluvit dědka a bábu má letos opět smysl, nevzdávejme to. Jde o naši budoucnost, ne jejich!
Medium.cz je blogovací platforma našich čtenářů, kde mohou svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí. Seznam se nehodlá přiznat, že se převlékl do role Piláta Pontského. Autorka článku publikující pod nickem Miranda Malá (někdy dodává – uřvaná) útočí zdánlivě racionálně na aktivitu mladých – vezměte budoucnost do svých rukou a nenechte si ji pokazit těmi, kterým o nic nejde! Mohou mě vypadnout oči z důlku. To snad není možné? Místo neformální diskuse v rodinách, výzva k aktivní kampani. Víte co je to kampaň? Dám příklad: Dnes budeme sbírat papírky! Nebo Ukliďme Česko! Přemluvme dědka a bábu! Místo výměny náhledu bezmyšlenkovitě vpřed. Hurá!
Ale kriticky myslet přece znamená vidět svět z pohledu druhých…
Proti tomu stojí otázka „Proč myslet,“ když stačí poslouchat pokyny stranických sekretariátů. Náramně mi to připomíná padesátá léta, kdy se aktivisté z dělnictva po šichtě rozjeli do vesnic a na ploty vápnem psali svá moudra například: „Po kose pluh!“
Sedláci si ťukali na čelo, ale aktivisté plnili „stranický úkol: Ten, kdo stojí na chodníku nebuduje republiku.“
Miranda Malá (uřvaná), ať je kýmkoliv, s vysokou pravděpodobností nevyrostla ve vícegenerační rodině na půdorysu 25 m2, což byla v předkomunistické době nejrozšířenější podobou rodiného bydlení. Mimo státní výstavbu se (s finančním příspěvkem samosprávy) renovovaly byty, ze stodol se přestavbou dělaly obytná sídla. Vesnice se plnily lidmi z měst, kteří předělávali domek po babičce
na rekreační sídlo pro rodinu.
Dělali to pro sebe, ale hlavně pro své děti, obecně – pro potomky. Prožili život ve jménu budoucnosti což se neobešlo bez kladných ale i záporných zkušeností a Miranda Malá (uřvaná) vás liberálně nabádá: „Jim stačí ústavy a váš občasný zájem. Žijte si po svém a hoďte to Fialovi!“
Další aktivistickou fackou byl televizní pořad Reportáž psaná na benzince. Nebylo tomu tak, že by mě rozčiloval televizní pořad; ten jsem si pustil až teprve, po kritické zmínce v Parlamentních listech. Důkladně jsem si její „Reportáž“ poslechl a rád bych se s vámi podělil o svůj názor. Především bych změnil název na něco jako „Reportérka v ohrožení“ nebo „Fňuk, fňuk.“ „Reportérka“ Respektu, Ivana Svobodová se celým vyzněním svého příspěvku domáhá respektu (s malým r) k její práci. Možná ze strany státu (jako např. policie). Já jsem za celý život došel k dojmu, že demokracie je způsob vlády, kde dělba moci a nejrůznější brzdy působí proti zneužívání systému a zbylé nedokonalosti přikryjí novináři, kterým se proto říká hlídací psi demokracie. „A tu máš, čerte kropáč“ Ivana Svobodová to chápe obráceně! Když veřejnost reptá, když se šíří zprávy, které jsou v rozporu s tím, co říká státní moc, znamená to, že systém je nemocný. Žít demokracii znamená pozorně naslouchat náladám veřejnosti, a pokud se zásadně liší a já nedokážu adekvátně reagovat musím pochopit, že jsem ztratil mandát jim vládnout.
Dokud věříme v demokracii jako systému vlády, vždy bude platit to, co je v naší ústavě pod článkem 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (tedy státní instituce nemohou činit cokoliv, co jim zákon nepřikazuje – pozn. Leo K)
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Vždyť novináři, reportéři, zpravodajové a další mají profesionální aparát k ovlivňování veřejnosti a proto je dobře pochopitelné, když se tito mediální odborníci věnují rozkrývání podvodů, leváren či jiných podrazů úřední moci. A protože „stát“ je lidské společenství,
které si pro sebe nárokuje monopol legitimního násilí (policie, exekutoři, soudy…),
tak pro novináře apod. platí to, co řekl Noam Chomsky: „Absolutní prioritou novináře je kritika chyb státní moci.“ Na jedné straně platí, že pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a na druhé straně platí,
že pokud legitimní násilí existuje, musí existovat moc, která jej kontroluje.
Je pochopitelné, že ne všichni novináři jsou mistři svého řemesla. Už křivka normálního rozdělení nám prozrazuje, že nemůžeme od novinářské obce očekávat, že každý bude jako Karel Čapek, Jan Petránek nebo Zdeněk Velíšek. Když vynechám řemeslné pisálky typu Martina Fendrycha, tak drtivé většině novinářů musí být zřejmé, že je-li jejich medium závislé na financích z institutů zřízených státní (nebo i jinou, například oligarchickou) mocí,
slouží jejich psaní všemu možnému, jenom ne občanské vůli.
Taková media fungují vyloženě jako kanály pro propagaci vládních i soukromých záměrů, tedy jakási „propaganda v zastoupení,“ označovaná jako autentická občanská vůle. Nejde jen o konkrétní agendy a témata, tímto způsobem je také prosazován liberálně-progresivní pohled na svět, který si často přímo klade za cíl potlačovat kulturní a historická specifika a reálie.
Tím byla umožněna převaha radostných narativů vytvořených na objednávku marketéry nad vizemi a pluralitou, které tak vypadají jako cosi okrajového, obskurního a nehodného pozornosti. Je to způsob jak nastavit systém, který bude cenzurovat opoziční názory a omezovat rozmanitost diskurzu.
K tomu se velmi hodí právě koncept boje proti dezinformacím
viz Ivana Svobodová. Je živoucím příkladem aktivistické novinářky. Spočívá ve snaze prosazovat, bránit nebo řídit politickou či sociální reformu s technokratickou touhou po zlepšení společnosti.
Často se tato křeč (jinak to nelze nazvat) omlouvá dobou, nutností zabezpečit rodinu, zaplatit mraky složenek, ale… Žurnalistika jako povolání má řadu limitů, které omezují možnosti dosáhnout profesionalizace, řekněme například na úrovni imunologů (úmyslně srovnávám s prof. Václavem Hořejším, ale také s MUDr Soňou Pekovou). Má velmi nízko nastavený kriteriální práh pro vstup do profese. Z toho pak plyne, že i žurnalistická profesionalita má specifické rysy, a bývá v praxi (ne v kodexech) vynucována nezřídka poměrně drsným tlakem profesní komunity, a to ve formě sociální kontroly.
Pokud se novinář vymkne „profesionálnímu“ tlaku většiny, hrozí uplatnění profesní ostrakizace.
S Ivanou Svobodovou vyvstal konfrontační portrét role liberálního periodika v době bujení konspirací na sociálních sítích. A vyvolal hypotézu o nemožnosti vzájemného dialogu. Zaujímá postoj majitele pravdy a ptá se na rozdíl mezi názorem a faktem i na to, jakou autoritu respektuje ten, který je proti autoritám, a kdo je hlídacím psem demokracie. Jaký je šéf, taková je redakce. Respektu by slušela pokora. U liberálního Erika Taberyho, marné očekávání.
Rozsáhlá analýza, kterou zpracoval italský novinář a spisovatel Thomas Fazi, přímo hovoří o „propagandistické mašinerii.“ Popisuje v ní, jak EU financuje neziskové organizace, které nastolují témata, ta následně coby občanské podněty přebírají instituce a dělají z nich svou politickou agendu.
„Tato strategie má daleko k podpoře skutečné občanské angažovanosti a představuje systematické úsilí o konsolidaci narativů marginalizujících nesouhlasné hlasy.“
Posledním příkladem, na kterého to prasklo, byl Frans Timmermans.
Stejným principem se řídí i politika naší vlády. Stručně to shrnul Jan Zahradil: Součástí nové politiky bude muset být i revize finančních toků do nejrůznějších nevládních organizací, které jsou dnes na výplatní pásce ministerstev. „Ty organizace forsírují určitou agendu a vytvářejí poptávku po nějaké politice, které pak zpětně ministerstvo vychází vstříc,“ vysvětluje princip sebenaplňování, který musí skončit.
Stejně hovoří i guru herních vývojářů, Daniel Vávra, který upozornil na strategii nadnárodních institucí západního světa:
…Ukazuje se, že tady neexistuje žádná spontánní občanská společnost, ale že neziskovky, které náhodou neplatil USAID, aby prosazovaly zájmy CIA, platila EU, aby fungovaly jako propaganda a EU se na ně mohla následně odvolávat, jako na hlas lidu, byť je sama úkolovala a platila…
Daniel Vávra trefil hlavičku hřebíku známého pod přezdívkou EU. Neexistuje občanská společnost EU, neexistuje hlas lidu EU. Motto Evropské unie „Jednotná v rozmanitosti“ se začalo užívat v roce 2000 a
vyjadřuje společné odhodlání Evropanů, kteří prostřednictvím EU usilují o mír a prosperitu a zároveň jsou obohacováni různými kulturami, tradicemi a jazyky tohoto kontinentu. Ale kde se vzala Ukrajina? Jsou ji vlastní Evropské hodnoty? Přináší mír a prosperitu?
Volodymyr Zelensky s pozoruhodným citem hraje na EU jak na hudební nástroj. Portugalec António Costa, nový šéf Evropské rady 29. listopadu 2024 řekl: „Všichni chceme mír, mír ale neznamená kapitulaci a musí být spravedlivý, trvalý a založený na mezinárodním právu.“ Jen společně mohou státy Evropské unie dosáhnout bezpečnosti, stability a míru na evropském kontinentu. Rovněž jen společně mohou zajistit, že bude hlas Evropy ve světě slyšet, uvedl Costa při slavnostní ceremonii v Bruselu.
Vedle von der Leyen vyrostl do podoby náčelníka party kluků:„Já jsem teď šerif!“
Všechny evropské politické elity mají od doby Lisabonské smlouvy velmi podobné sklony a všemožně se snaží, aby politika opět diktovala ekonomii. Nebylo tomu tak vždy. V šedesátých letech Evropě pomohla i počáteční fáze evropské integrace, která měla – jak ukazuje její název, EHS – primárně ekonomický charakter. S ním spojené otevírání se zemí, odstraňování nejrůznějších bariér na hranicích mezi nimi, zvětšování ekonomického prostoru, uvolňování pohybu zboží, služeb, práce a kapitálu mezi jednotlivými zeměmi znamenaly pozitivní ekonomické přínosy. V osmdesátých letech – se však jejich efekt začal vyčerpávat.
Jsem zcela jednoznačně přesvědčen, že ztráta perspektiv evropské ekonomiky je spojena s obecnými systémovými charakteristikami dnešního evropského uspořádání.
Patří sem Bruselský centralismus, zavedení eura, kterým byl fixován směnný kurs jednotlivých zemí „na věčné časy,“ nadřazení hlasování Bruselského parlamentu a Bruselských úředníků národním parlamentům, alokace investic prosazovaná zelenou lobby a mnohé další. Pod tyto další si je možno zařadit, klesající porodnost, nedovzdělanost způsobená přesunem do neproduktivních vzdělávacích oborů, stejně jako posun k ekonomice služeb (která nevyžaduje přílišné požadavky na vzdělání). Odmítá se „národní stát“ jako „zastaralá struktura.“ Dnešní EU jde o něco jiného, než jaký svět by jednotlivé národy chtěly mít. Opětovné vytvoření odstátněného „kotle národů“ ve stylu někdejšího Sovětského svazu, se stalo nezastřeným cílem jejich politického hnutí. Držení stejného kurzu vede ke stejnému rozpadu.
Vždyť Evropa je vskutku jedinečná ve své různosti!
*
napsal Leo K. , Kosa Zostra
