Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část třetí

Jak pronikalo Polsko do ruských oblastí

Historie západních oblastí velkého ruského prostoru, oné původní Kyjevské Rusi, jsou dlouhé a komplikované. V důsledku feudální rozdrobenosti ruských knížectví a v souvislosti s podrobením částí území mongolskými nájezdníky se západní a jižní části Ruska postupně ocitly ve sféře vlivu velkého Litevského knížectví, které se ale svazkem s Polskem dostalo postupně na vedlejší kolej uvnitř dualistického útvaru, personální unie, zvané Rzeczpospolita.

Litva a Polsko byly nejprve, od roku 1386, spojeny pouze personálně, ale roku 1569 dospěly k politické unii. Jižní a západní část onoho litevského velkoknížectví ovšem zůstávala trvale takzvanou Litevskou Rusí. V polsko-litevské unii ovšem docházelo ke sporům uvnitř šlechty, přesněji řečeno mezi aristokracií různých národností. Na společném sněmu využila polská šlechta nepřítomnosti litevsko-ruských poslanců a přivlastnila si přibližně polovinu litevského území. Konkrétně se jednalo o vévodství kyjevské, vévodství volyňské, braclavské a podleské. „Tedy celou jihozápadní Rus, o níž Polsko zápasilo s Litvou už odedávna,“ píše profesor Josef Macůrek v prvním svazku svých Dějin východních Slovanů.^[1] Litva se tak po roce 1569 výrazně zmenšila. Omezovala se pouze na vlastní litevskou etnickou oblast, která nebyla velká, a na západní Rus.

V rámci dualistického státu měla „reparativní“ postavení (autonomii). Rusko-litevská šlechta se ale snažila udržet si svoji nezávislost, takže po vymření Jagellonců, ke kterému došlo v roce 1572, svolávala zvláštní sjezdy a šlechtické sněmy. „Ale přesto se vývoj Litvy dostal úplně do vleku polského,“ píše Josef Macůrek. A po necelých třiceti letech se velkoknížectví litevské podřídilo zcela polské koruně. Mezi oběma částmi personální unie nicméně existovala jistá rovnoprávnost, která znamenala, že se o úřady mohla ucházet jak polská šlechta v litevsko-ruské části, tak litevsko-ruská šlechta v části polské. Asimilace probíhala také po stránce jazykové. Státním jazykem velkoknížectví litevského zůstával ruský jazyk. Ten byl ale zabarven západoruskými dialekty a pronikaly do něj také polonismy. Tímto jazykem byla vedena úřední korespondence, byly v něm vydávány zákony a předpisy. V tomto jazyce byl sepsán i takzvaný Třetí litevský statut z roku 1588, který na Litvě platil až do zániku Polska v důsledku trojího dělení koncem 18. století.

V důsledku litevských a později polských vlivů se v západních a jižních oblastech původního ruského státu (Kyjevské Rusi) prosazovaly zvláštnosti jazykové, náboženské i kulturní, které postupně vytvořily určité specifikum lišící se v těchto ohledech od východních a severněji položených oblastí ruského prostoru. Tedy takto se rodilo specifikum pozdější Ukrajiny, jaké v různých dobách poskytovalo prostor k využití nepřátelům ruského státu ve všech jeho podobách. Původní západoruská a jihoruská (později litevsko-ruská) území byla nejenom vzdalována od ruského státu, ale cíleně obracena proti němu.

Litevský statut žádal nekompromisně, aby litevští úředníci a soudcové znali a používali ruské písmo a bylo jim zakázáno používat pro ruský jazyk latinku. Takový byl i jazyk litevsko-ruské literatury, ve kterém byly sepisovány knihy, letopisy i náboženské texty. Z té doby známe také významné litevsko-ruské šlechtické rody. Macůrek jmenuje rody, jako byli Sapiechové, Chodkěvičové, Volovičové, Glěbovičové, Naruševičové. Tyto rody ale vesměs konvertovaly od pravoslaví ke katolicismu nebo k reformovaným církvím. Takto se část elit vzdálila původnímu pravoslaví dominujícímu v ruských krajích. Nicméně do západní Rusi pronikala i polština, takže často litevsko-ruská šlechta začínala používat i polštinu, zejména při sněmovních jednáních. „V 17. století polský jazyk posléze západoruštinu ze správních úřadů úplně vytlačil.“^[2] Od roku 1696 bylo pak stanoveno, že úřední zápisy byly ve správě i u soudů psány výlučně polsky.

Proces popolštění litevsko-ruského prostoru, který proběhl nejprve u elit a úřednictva, se dlouho nepromítal u venkovského obyvatelstva. Nicméně četné polonismy ovlivnily i samotný západoruský jazyk. Proti polonizaci se stavělo především drobné měšťanstvo, které zároveň vzdorovalo konverzím od pravoslaví ke katolicismu. Byla zakládána řecko-pravoslavná bratrstva, která se měla stát protiváhou jezuitským a polsko-latinským školám. „Nakonec zůstal ochráncem západoruských etnických a jazykových zvláštností jedině prostý lid, zatímco šlechta, duchovenstvo a měšťanstvo se odnárodnily. Lidový jazyk během 17. století byl sice vytlačen z literatury polštinou a nahrazen koncem 18. století moskevskou ruštinou; ale v selském lidu se ústně tradovalo staré literární dílo ve formě lidových písní, legend a pověstí.“^[3]

Asimilace postupovala podobně také na jižní Rusi, která byla od roku 1569 kompletně zapojena do polské části polsko-litevské unie, takže se ocitla pod přímým polským vlivem. Zatímco haličská Rus, která byla součástí polského státu od poloviny 14. století, již vykazovala silné polonizační vlivy, jiná vévodství (Kyjev, Volyň a další) si nějaký čas podržela starší právní řády a obyvatelstvo mělo mít rovnoprávný status. Toto bylo ale do značné míry iluzí. Lublinská unie zrušila politické a celní hranice mezi polskou korunou a jižní Rusí, což mělo za následek, že na toto území proudili hojně polští osadníci a polská šlechta zde skupovala rozsáhlé pozemky. Polská šlechta z moci polských králů získávala vysoké úřady starostenské, vojvodské, kastelánské. „Malopolská šlechta překládala těžiště své moci na východ, do úrodného poříčí Dněstru, Dněpru a Bugu, vytvářejíc tam z pustých donací takřka malé státečky.“^[4]

Takto tam vznikaly obrovské majetky známých polských šlechtických rodů Koniecpolských, Potockých, Kalinowských, Zamojských, Zborowských, Lubomirských, Stadnických a jiných. Vedle těchto polských rodin přicházeli do těchto krajů také popolštěné staroruské rody z Volyně a Červené Rusi. Mezi nimi jsou nejznámější rody Višnoveckých, Czartoryjských nebo Ostrožských. S mnohými těmito slavnými jmény se setkáváme v politických dějinách Evropy i v dějinách kultury. Starý rod Višnoveckých (Wiśnowiecki) dal Polsku významné vojevůdce, rodina Czartoryjských dnes ve svém paláci v Krakově nabízí návštěvníkům ke zhlédnutí originál jednoho z nejslavnějších obrazů Leonarda da Vinciho, Dámu s hranostajem. A například Delfína Potocká bývala žačkou Fryderyka Chopina. V krakovském paláci Czartoryjských ovšem nalezneme i Chopinovu posmrtnou masku, dílo sochaře Clésingera, neoblíbeného zetě spisovatelky G. Sandové. A jsou zde také schránky s ostatky Mikuláše Koperníka a krále Boleslava Chrabrého. Ale to jen na okraj.

Tyto staré polské rody nebo konvertující rody staroruské získaly své majetky, bohužel, za cenu tvrdého a nelítostného zacházení s poddaným lidem. Proto polská vláda ve starých jihoruských a západoruských krajích zanechala u prostého lidu spíše hořkou vzpomínku. Proudění vyšší západní kultury a západní vzdělanosti se těchto kruhů nedotklo ani v nejmenším. Na hodnocení situace v těchto krajích se nemohou dohodnout především historikové polští a ukrajinští. Zatímco polští historikové, jako například Jabłonowski, vyslovují názor, že selská kolonizace měla polský ráz, ukrajinští historikové (Vladimirskij-Budanov, Hruševskyj, Dorošenko) zastávají názor, že kolonizace ve Volyni, Podlesí, Podolí a jinde měla ukrajinský ráz. Tito autoři mluví o „samostatném ruchu ukrajinského obyvatelstva“, které využívalo velkých a liduprázdných prostor jižní Rusi, aby zde hledali „svobodu a ochranu proti polské státní a magnátské moci“^[5].

Pochopitelně se v tomto sporu odráží potřeba obou stran zdůraznit svůj vlastní vliv. Skutečnost je, jako vždy, složitější. Zákon přijatý v polsko-litevské unii roku 1573 dal šlechtě plnou pravomoc v nakládání se selským lidem. Takže, do liduprázdných prostor jižní Rusi a litevsko-ruského západu odcházeli mnozí sedláci, aby zde nalezli obživu a klid. Takto proudili do těchto končin další lidé, cizinci, kteří ovlivnili etnické složení obyvatelstva.

Třebaže místní ruskojazyčné obyvatelstvo, s výjimkou kruhů aristokracie, stále tvořilo většinu a zachovávalo i nadále ruský jazyk a ruský ráz, přesto byla polonizace citelná. V polovině šestnáctého století se polská katolická církev ocitla v krizi a jeden čas se zdálo, že by se mohlo Polsko vydat cestou reformační. Známe tuto epochu Polska i z vlastních národních dějin. V časech náboženských sporů a konfliktů české a moravské šlechty s Habsburky, poskytla leckterá polská šlechta českým a moravským exulantům velkorysý azyl. Toto byl ostatně i případ Jana Amose Komenského a jeho pobytu v polském Lešně.

Bylo to v dějinách vícekrát, kdy se zdálo, že dějiny českého a polského státu mohou jít týmž směrem. Také v čase husitského hnutí nacházeli čeští kališníci sympatie u části polské společnosti. Tyto epizody možného souznění bývaly ale vždy krátké. Polsko hledělo stále na východ, k Litvě a do starých ruských oblastí. A tam se zcela nutně muselo střetat s Moskvou, ruským státem. Takto se rodila řevnivost a narůstalo soupeření, jaké mnohdy přecházelo ve války, až nakonec přerostlo v nenávist, jaká ale proudí téměř výhradně jen z polské strany směrem k Rusku. Těžko hledat její počátek. Současná přítomnost této nenávisti je ale hrozivá.

Mnoho rodů se v jihoruských a západoruských oblastech přihlásilo k reformaci, zejména ke kalvínství. Okolo roku 1590 se v jihoruských oblastech objevilo na 90 sborů, které se hlásily k reformaci. Příklon k reformaci byl ale logicky další ztrátou pro pravoslaví. Reformovaní obyvatelé jihoruských a západoruských krajů přecházeli k reformaci polského kulturního střihu. Reformace ale v tomto prostředí kořeny nezapustila. Polské aristokratické kruhy a samotná Varšava využívaly náboženské orientace obyvatelstva ani ne tak pro zajištění příklonu ke své víře, ale hlavně jako nástroj vedoucí k odtržení místního obyvatelstva od vlivu Moskvy. Takto se zde setkáváme v jakési historické formě s procesem, který proběhl opakovaně i v moderní době a jeho hořké plody sklízí současná Ukrajina i současná Ruská federace právě v době, ve které je psán tento text.

Jednota víry měla podpořit jednotu státní. Profesor Macůrek píše, že „náboženští fanatikové římského křesťanství hleděli využít současného úpadku a krize pravoslavné církve a snili už o úplném zničení řecko-východního křesťanství jak v Polsku, na Litvě, tak i v Moskvě, nehledě na to, že pro ruský živel všech těchto zemí bylo pravoslaví už národní ,ruskou vírou‘.“ V roce 1596 byla v Brestu Litevském podepsána církevní unie, která umožnila další prosazování římského křesťanství ve starých litevsko-ruských a jihoruských oblastech. Toto mělo zcela logicky za následek další expanzi latiny a polské kultury.

Centrem západní kultury byla krakovská univerzita a od roku 1579 jezuitská akademie ve Vilně. Další učiliště založil kancléř, Jan Zamoyski na svých statcích v Zamości. Další jezuitské koleje vyrůstaly jako houby po dešti po všech krajích, které se takto dále polonizovaly. Byly zřízeny v Přemyślu, Lucku, Lvově, Ostrogu, Kamenci, Jaroslavi. „Za současného úpadku školství pravoslavných jakoby vše se spiklo proti pravoslavnému světu, ruské společnosti, ruské církvi“ (Macůrek). Ruská pravoslavná šlechta proti tomu bojovala. Za panování uherského magnáta Štěpána Báthoryho se domáhala jeho podpory. Marně. Západoruskému jazyku, ze kterého se později (víceméně) vyvinula ukrajinština, zůstával jen prostor pravoslaví.

Město Lvov, které bylo ještě koncem 16. století střediskem západoruského hnutí, začalo tuto roli pozbývat. Lvovské měšťanské bratrstvo, které toto západoruské hnutí bránilo, ztratilo na významu. „Takto se v první polovině 17. století zdálo, že západní a jižní Rus zbavená své státnosti, politických i kulturních zvláštností, půjde jinými cestami nežli ostatní východoslovanský svět, soustřeďující se stále více kolem Moskvy.“^[6] Jenomže tlak vyvolává protitlak a tlak směřující proti jihoruskému a západoruskému obyvatelstvu přivést je k Polsku a k Římu, hlavně co nejdále od pravoslaví a od Moskvy, začal přinášet opačné výsledky. Začalo sílit ruské národní vědomí. Tehdy ještě se nijak nevymezující vůči Moskvě a zemím na východě a na severu, které Moskva ovládala. Toto přišlo až mnohem později, teprve ve dvacátém století a nyní. Naopak, obyvatelé těchto oblastí se začínali upínat k Moskvě a vůči „Lachům“ hleděli se stále větší nedůvěrou.

Role kozáctva na území pozdější Ukrajiny

Ve stepních jihovýchodních oblastech polsko-litevského státu (litevské Rusi), v sousedství krymských Tatarů, se v 15. a 16. století formovala zvláštní vojenská třída místního obyvatelstva – kozáctvo. Polsko-litevský kronikář 16. století, Matyáš Stryjkowski, odvozoval vznik tohoto lidu od jména mytické postavy, jistého „Kozaka“, který bojoval s Tatary. O sto let později Piasecki spojoval toto jméno se slovem „koza“, neboť kozáci byli údajně stejně rychlí jako kozy. Ukrajinský autor 18. století, Grabjanka, hledal jejich původ u Chazarů^[7], další pak pátrali po jejich původu na Kavkaze. Kozácký letopisec, Velyčko, na počátku 18. století přišel s názorem, že se jedná o potomky domácího jihoruského obyvatelstva. Místní historik 19. století, Bantyš-Kamenskyj, ve své knize nazvané Istorija Maloj Rossii kozáky považuje za potomky Čerkesů. Historik Antonovič, který se věnoval dějinám kozáctva, dospěl k názoru, že kozácké „hromady“ byly těsně svázány s dávnými ruskými věčovými shromážděními.

Jisté je tedy pouze to, že raná historie kozáků zůstává zahalena mlhou, ale zároveň ukazuje na velice složité etnické poměry v západních, zejména jihozápadních krajinách bývalé Kyjevské Rusi, jež stále měnila své pány, státní příslušnost, zvyky. Nicméně, v kozáctvu tak nějak zůstával archaický stav tohoto lidu velmi dlouho zachován. Zdá se být ale jisté, že samo slovo „kozák“ je turecko-tatarského původu a označuje člověka svobodného, nezávislého, asi nepravidelného vojáka. Pro Tatary to byl člověk žijící volně, ve stepi, a živící se lovem nebo pleněním.

Profesor Josef Macůrek píše, že: „Jako sociální třída je kozáctvo ovocem zcela zvláštní situace, v níž jižní Rus (vévodství kyjevské, braclavské, podolské) se vyvíjela na okraji polsko-litevského státu v době, kdy sahal daleko za Kyjev, za Dněpr, do takzvaných divokých polí, oddělujících polsko-litevskou říši od území krymských Tatarů.“ Je tedy jisté, že během mongolských nájezdů se tyto jižní ruské oblasti téměř zcela vylidnily, a lidé, kteří zde zůstávali, museli žít ve stavu permanentní válečné pohotovosti. Odtud nejspíš pochází pověstná kozácká odvaha a urputnost v boji, o které se zmiňuje Gogol v Tarasu Bulbovi.

Ještě v 16. století bylo na této jižní Rusi kozáků poměrně málo a jejich organizace minimální. Ke vzrůstu kozáctva dochází ve druhé polovině šestnáctého století. Po vzniku takzvané Lublinské unie (1569) se celá jižní Rus dostává do polské moci. Poláci se nijak nesnažili zlepšit situaci poddaného lidu. Naopak, robotní zátěž se ještě znásobila. Sedláci tak začali utíkat a hledali obživu dále na východě, v oblastech mimo polský vliv. Tam půda stále „patřila jen Bohu“. Takto vyrostlo v Podněstří několik set městeček a vesnic. Uprchlí sedláci se ale netěšili ze svobody dlouho, neboť právě v důsledku Lublinské unie se i tato půda ocitla v polské moci. Polská šlechta ji zabírala ve velkém. Zemědělské obyvatelstvo v poddanské závislosti se marně bránilo polskému tlaku. Jedinou jejich oporou bylo právě kozáctvo usedlé na „divokých polích“.

„Celé kolonie nových emigrantů se prohlašovaly za členy kozácké organizace, odmítaly jakékoliv závazky k vrchnosti a ke státu a neuznávaly nad sebou ani státní nadvládu ani kompetenci státních soudů.“ ^[8] Kozáctvo postupně zakotvilo na dolním Dněpru, kde založilo vlastní republiku, takzvanou Záporožskou Síč, se střediskem v Síči, na nepřístupném ostrově v řece Dněpr. Republika měla poněkud komunistickou organizaci, v jistém ohledu připomínala Táborskou republiku českých husitů. A pokud se jedná o trvání na svobodách, tak nebylo kozáctvo nepodobné jihočeským pohraničním Chodům. Ale také v rozlehlých oblastech Ruska existovaly podobnosti, když na okrajích moskevské Rusi utíkal zemědělský lid před útiskem takzvaného poměščika.

Síč se podobala vojenskému táboru. Postupně se měnil etnický charakter kozáctva. Jestliže zprvu převažoval neruský živel, zejména tatarský, později, s přílivem ruského obyvatelstva prchajícího před polským vlivem, se tento etnický charakter měnil ve prospěch převažujícího ruského etnika. Koncem 16. století vyrostlo kozáctvo ve významné hnutí. Podnikalo nájezdy na turecké pobřeží, vměšovalo se do záležitostí moldavských. Navazovalo kontakty s Habsburky i s Moskvou. Když se papež Kliment VIII. spolu s habsburským císařem Rudolfem II. chystali na válku s Turkem, obrátili se oba i na kozáky, kteří představovali vítanou vojenskou pomoc.

Polská moc viděla nerada svobodné kozáky, kteří si pěstovali dokonce zahraniční styky. Nejprve se je snažila ignorovat, potom omezit jejich počty, tedy rozdělovat jejich obce a atamany. Pak začala kozáky verbovat do vojska. V sedmnáctém století se ale situace mezi polským státem a svobodnými kozáky mění. Dochází k otevřeným bojům, během kterých nabývá kozáctvo v podstatě národních rysů, a jeho boje se stávají bojem za národní svobodu.

Kozácké vzpoury z konce 16. století byly sice polskou mocí potlačeny a v roce 1597 se varšavský sněm rozhodl kozáctvo vyhubit jakožto „zrádce a nepřátele vlasti“. Ale nic se nestalo, Záporožská Síč zůstala nedotčena. V kozáckém odboji proti Polsku se mísilo několik motivů. Jednak šlo o svobodu a nezávislost, dále zde byla otázka sociální a nakonec, jinak být ani nemohlo, hrála svoji roli i otázka víry. V jihozápadní Rusi se pravoslavná církev, která se uvolnila od církve moskevské, ocitala pod sílícím vlivem katolictví. Na obranu pravoslaví se postavilo jen málo významných osobností. Jednou z nich byl kníže Kurbinskij, který uprchl před Ivanem Hrozným na půdu litevské Rusi, nebo mnich Artemij. A nakonec i kníže Konstantin Ostrožskij.

Dějiny kozáctva, které představovalo významný etnický, politický i kulturní prvek v jihozápadních oblastech Rusi, jež bývala částí maloruska i takzvanou litevskou Rusí a potom se ocitla v perimetru polsko-litevského státu, aby se ještě později stala de facto územím silného polského vlivu a jablkem sváru mezi Polskem a Ruskem, jsou velice složité a v tomto článku jim, bohužel, nemůžeme věnovat tolik místa, kolik by zasluhovaly.

Omezme se nyní jen na několik důležitých faktů. Polský král Vladislav IV. si v roce 1632 uvědomil nebezpečí, jaké by Polsku plynulo, kdyby se kozáci obrátili k Moskvě o pomoc, což se později skutečně stalo, a tak se snažil kozáky si naklonit a získat je pro vojenskou službu. Přiznal pravoslavným věřícím plná práva v polském království. Macůrek píše, že „novým metropolitou kyjevským se stal Petr Mohyla, původem Rumun, smýšlením Rus, vzděláním Polák a západník.“ Tato trojjedinost byla u lidí žijících v těchto krajích poměrně běžnou záležitostí. Národnost, cítění, náboženství a vzdělání včetně geograficko-kulturní orientace. Tyto vlivy se mísily, doplňovaly, někdy soupeřily uvnitř lidské bytosti. Když si na základě zkušeností z dvacátého století a aktuální zkušenosti z války na Ukrajině uvědomíme složitosti v této části Evropy, vystoupí nám cynismus amerického a západoevropského přístupu vůči těmto lidem a národům do popředí zvláště ostře. Zahrávat si s těmito lidmi a národy, ponoukat je k nenávisti, jež nutně vyústí v krveprolití, podporovat fašizující šovinismus spojený s korupcí a militarismem, něco takového zaslouží stanout před soudem dějin. Ale i před soudy pozemskými.

Jenomže Poláci si nedokázali kozáky naklonit. Nakonec se jejich spory vyhrotily, což v polovině 17. století vedlo mimo jiné k velkému kozáckému povstání Bohdana Chmelnického, jenž se nakonec o pomoc obrátil k Moskvě a k ruskému carovi.

Nezbytné ohlédnutí za Krymskou válkou 1853 – 1855

Věnujme se nyní alespoň krátce válce, která ilustruje poměrně dobře vztah některých vlivných států evropského Západu k Rusku. A také vypráví o ruské vazbě ke Krymu.

Poloostrov Krym, onu starověkou Tauridu, kam bohyně Artemis údajně umístila svoji chráněnku Ífigenii, získali Rusové v roce 1774 od Krymského chanátu, vazala Osmanské říše. Stalo se tak v důsledku jejich vítězství v rusko-turecké válce (1768 – 1774). Zisk Krymu pro Rusko stvrdila mírová smlouva z Küčük-Kainardži.

Od těch časů byl Krym součástí ruského impéria, později Sovětského svazu. Ale i v sovětské éře zůstával Krym v rámci Ruské SFSR, a to až do 19. února 1954, kdy z rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR byl Krym předán Ukrajině, která byla ale jednou z patnácti republik SSSR. V tomto smyslu tedy zůstával Krym, alespoň opticky, „doma“, nebyl předán do ciziny. Tak se to tehdy v Moskvě jevilo, což se ukázalo být nebezpečnou iluzí. O tomto činu se v moderní historii mluví jako o Chruščovově daru Ukrajině, což je poněkud zjednodušený pohled. Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991 Rusko nepožadovalo opětovné připojení Krymu, ani dalších převážně ruskojazyčných oblastí Ukrajiny. Udržovalo se v iluzi, že i po rozpadu SSSR zůstanou vztahy mezi bývalými republikami přátelské. Západ měl ovšem s nimi úplně jiné plány. Zvláště s bývalými starými ruskými územími Běloruska a Ukrajiny. Ty se měly stát skutečnou dýkou do zad Moskvy.

***

Do ruských dějin zasáhl poloostrov Krym několikrát. Prozatím naposledy v březnu 2014, kdy se na Krymu uskutečnilo referendum, ve kterém se necelých 97 procent hlasujících občanů vyslovilo pro připojení k Ruské federaci. Doposud nejvýznamnější událostí, díky které se Krym zapsal do historie, byla ale takzvaná Krymská válka v letech 1853 – 1855.

Podívejme se nejprve, co této válce předcházelo. Když se rozpadla v roce 1427 Zlatá horda, která se předtím zmocnila rozsáhlých ruských území, vznikl na poloostrově Krymu takzvaný Krymský chanát, který se ale po půlstoletí ocitl v moci Osmanské říše. Od těch časů se Krym stal nástupištěm bojů proti Rusku. Nejprve ze strany Osmanské říše, později se Krym ukázal být vhodným místem k útokům proti Rusku i pro jeho další nepřátele.

Kolem roku 1695 Krym získává car Petr Veliký, když se dohodl s Turky na přístupu k moři. Západní diplomaté ale tuto jeho dohodu s Turky během jednoho desetiletí zmařili. Nepřáli si, aby Rusko kontrolovalo Azovské moře. V roce 1768 se Francii a Rakousku podařilo vmanipulovat Turecko do války s Ruskem, ale kníže Vasilij Michajlovič Dolgorukij, zvaný Krymský, v roce 1771 Turky drtivým způsobem porazil v bitvě u Perekopu. Na Perekopské šíji, která Krym spojuje s pevninou, se v dějinách odehrálo několik významných bitev. Tak například zde Rudá armáda v roce 1920 porazila vojska generála Wrangela a v roce 1941 právě tady naopak nacistický maršál von Manstein Rudou armádu z poloostrova vytlačil. Němci a Rumuni, kteří bojovali na nacistické straně, byli o tři roky poraženi 4. Ukrajinským frontem Rudé armády.

Když tedy poražené Turecko podepsalo v roce 1774 s Ruskem mír v Kücük Kainardži, ocitl se Krym pod vládou ruského cara. Velitelem, který nad Krymem měl dohled, byl slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov. Tomu se krátce na to podařilo zlikvidovat turecké provokace a Turci byli nuceni Krym definitivně vyklidit. Suvorov byl za tenhle čin odměněn vzácným darem přímo z rukou carevny Kateřiny Veliké. Údajně dostal zlatou tabatěrku vykládanou diamanty.

Kateřina uštědřila Turkům ještě jednu velikou porážku, a tou byla drtivá porážka turecké námořní flotily u Česmy, ke které došlo užv roce 1770. Turci se ale stále nevzdávali. Ruská Baltická flotila, která měla velké zásluhy na vítězství u Česmy, se vrátila na Balt a do dalších námořních bitev vstupovala černomořská flotila sama. Jejím velitelem byl kontraadmirál Vojnovič, který v bitvě u Varny v roce 1787 neuspěl. Částečně to bylo ale vinou počasí. O rok později přiměl kníže Potěmkin Vojnoviče k novému útoku na Turky. Turecká flotila měla značnou převahu, přibližně dvojnásobný počet lodí. Vojnovič sebekriticky posoudil svoje vlastní strategické schopnosti a přenechal velení operace kapitánu Fjodoru Fjodoroviči Ušakovovi. A ten v následující bitvě založil budoucí slávu černomořské flotily. V bitvě zvítězil a zvítězil ještě i v dalších 42 bitvách.

Ušakov se stal vynikajícím a slavným námořním velitelem. Ve válkách s Napoleonem Bonapartem se pod jeho vrchním velením ocitl dokonce i britský admirál Nelson. Rusko a Anglie byly ve válce proti Napoleonovi několikrát spojenci. Admirál Nelson se natolik vzpíral poslušnosti vůči ruskému vrchnímu veliteli, až byl nový car Pavel I. (carevna Kateřina II. zemřela v roce 1796) nucen Ušakova z operace odvolat. Po pádu knížete Potěmkina, který byl chráněncem carevny Kateřiny, a zároveň podporoval Ušakovovu vojenskou kariéru, přišel nevyhnutelně i konec Ušakovových úspěchů. Novým velitelem Černomořské flotily se stal admirál Mordvinov. Předtím ale ještě Ušakov porazil Tury u mysu Kaliakra. A když Suvorov porazil sultána u Izmailu, muselo v roce 1791 Turecko podepsat další pro ně nevýhodnou mírovou smlouvu, v jejímž důsledku se do rámce ruské říše začlenilo pobřeží Černého moře od jižního Bugu po Dněstr. Následující desetiletí, až do vypuknutí Krymské války, byla ve znamení opevňovacích prací Krymu i města Sevastopolu. Nicméně obrana Sevastopolu nebyla v roce vypuknutí této války Ruska proti rozsáhlé koalici nepřátel ještě dokončena.

Proti Rusům se tedy postavila na Krymu koalice tvořená Francouzi, Brity, samozřejmě Turky a dalšími spojenci. Francouzi přijeli na bojiště dobře vyzbrojeni, vylodění Britů, jak píše historik Václav Králíček, připomínalo „dokonale zorganizovaný chaos“. Přesto měli „spojenci“ početní převahu přibližně 60 tisíc vojáků proti 38 tisícům, jimiž mohl disponovat kníže Menšikov. K první velké bitvě došlo 20. září 1854. V čele spojenců stál lord Raglan, který nevynikal velitelskými schopnostmi. Ovšem na ruské straně zase pro změnu velel kníže Menšikov, jehož přílišné sebevědomí působilo právě tak zhoubně. Výhodou britské strany byly moderní zbraně, puška s náboji typu Minié, nevýhodou naopak na ruské straně bylo striktní dodržování starých pravidel vedení vojenských útvarů v sevřené formě. Na bojišti zůstalo po této bitvě u Almy na devět tisíc mrtvých. Přibližně čtyři tisíce vojáků spojeneckých vojsk a pět tisíc Rusů. Vítězství v bitvě je možné připsat na stranu spojenců. Ale jeden z britských velitelů poznamenal: „Ještě jedno takové vítězství a nám nezůstane jediný voják.“^[9] Tedy vítězství Pyrrhovo…

Nebudeme zde sledovat průběh celé této velice podivné, zbytečné a krvavé války, kterou vedly západní mocnosti ve spojení s Tureckem proti Rusku. Stačí konstatovat, že přinesla statisíce mrtvých a její výsledek bylo možné interpretovat jako všestranné vysílení s minimálním politickým efektem. Byla to válka, u níž je těžké či nemožné určit vítěze. Byla to válka vyčerpávající a zbytečná, nelogická, svým způsobem šílená. I tyto aspekty z ní dělají poselství dávných časů promlouvající k současné vrcholně absurdní válce Západu proti Rusku, jaká se ve své krvavé formě odehrává na starých ruských územích, jež později připadly samostatné Ukrajině. Tato „samostatná“ Ukrajina se ale ukázala být nesamostatnou Ukrajinou, zneužívanou systematicky z domova, ze sousedství i z daleké ciziny k nepřátelství vůči Rusku. Znovu se tak tato těžce zkoušená část východní Evropy stala bojištěm úplně zbytečné absurdní války směřující k úplně cizím ziskům.

+++

Sledujeme-li současnou válku, kterou proti Rusku prostřednictvím Ukrajiny a v ní vládnoucího režimu v Kyjevě uchystala největší světová mocnost spolu se svými vazaly a satelity, nemůžeme si nepovšimnout celé řady okolností, jež se s jistou podobou projevily už během zmíněné Krymské války.

Také během Krymské války stála proti Rusku tehdy nejmocnější koloniální mocnost, skutečná vládkyně moří, Velká Británie. A po jejím boku do války proti Rusku vstoupila také Francie císaře Napoleona III, samozřejmě Turecko, ale také například Sardinské království. A stejně jako je dnes válka „Západu“ proti Rusku představována jako boj demokracie, svobody a práva proti ruské autokracii, tedy jako souboj Dobra se Zlem, byla i Krymská válka prezentována konkrétně na britských ostrovech jako „obrana britských zásad, tedy ochrana svobody, civilizace a volného obchodu“^[10] Bylo tedy třeba „odstranit ruskou hrozbu“. Celá Evropa se tehdy děsila toho, že Rusko bude ochotno zajít až na samotnou mez, pokud se jedná o prosazení jeho zájmů v oblastech Kavkazu, Černého moře, na Balkáně a podobně. Tedy všude tam, kde slábla moc Osmanské říše.

Krymská válka, ke které následně došlo, byla dost možná první válkou, do níž zasáhla svým způsobem i média. V polovině 19. století byl v plném provozu už telegraf a každá z evropských zemí měla množství novin, mezi nimi i deníků. Ukázalo se, že prostřednictvím novin je možné šířit přesně ty informace, které si přeji nejenom vlády nebo vydavatelé, ale také i jiné síly, které se v těch časech už stačily dobře etablovat. Tedy například velcí podnikatelé, bankéři, obchodníci se zbraněmi.

Britové a jejich spojenci se zkrátka obávali toho, aby Rusko nevyužilo turecké slabosti a příliš nerozšířilo svůj vliv na zmíněných územích. Nebezpečný se jim také jevil ruský vliv u slovanských národů Balkánu, ale i u Řeků, neboť Rusové – v souladu se svými zájmy – většinou podporovali samostatnost těchto národů a jejich státních útvarů. Tedy osvobození od turecké dominance.

Konflikt, který před Krymskou válkou zrál, velice zajímal polské emigranty žijící v Londýně i v Paříži. Ti se těšili na to, že dojde k válce, která by je mohla vysvobodit z moci ruského cara, vrátit jim Polsko, a to pokud možno také i s „ruskými zeměmi“ na západě ruského impéria, tedy se západním Maloruskem (Ukrajinou) a západním Běloruskem. Přinejmenším!

Podobně cítili šanci na revanš i Maďaři, kteří nemohli Rusku zapomenout, že ruská vojska pod vedením maršála Paskeviče porazila Maďary v bitvě u Világoše, což se stalo v srpnu 1849. U Világoše tak skončily naděje Maďarů, že se Rakousko po neúspěších v Itálii rozpadne a centrum podunajské monarchie se přesune do Uher. Od té doby se v českých zemích a možná i na Slovensku užívá pořekadlo „dostat někde od někoho világoš“.

Rakušané se snažili vzbouřené Maďary tehdy pacifikovat, ale nedařilo se jim to. Tehdejší ministerský předseda Rakouska, kníže Schwarzenberg sice dlouho odmítal nabízenou pomoc ruského cara, ale nakonec ji přijal. Rusové na uherském území téměř nebojovali, protože uherský velitel, generál Görgey, chtěl nejdříve porazit rakouské vojsko a teprve potom se obrátit proti Rusům. Tahle taktika mu nevyšla, a nakonec byl nucen vzdát se Rusům. Maršál Paskevič se za vzbouřence po svém vítězství přimlouval, jak u svého cara, tak i u mladého rakouského císaře Františka Josefa I. Car souhlasil a František Josef se smířil s tím, že vzbouřenému generálovi uložil domácí vězení v Klagenfurtu. Později ale byli někteří maďarští důstojníci přece jen popraveni.

Když se ještě na okamžik vrátíme k Polsku, pak musíme zmínit porážku polského povstání. Nový ruský car, Mikuláš I., bratr zesnulého Alexandra I., zrušil polskou ústavu a učinil z Polska součást samotného Ruska. Porážkou povstání přišli Poláci i o tu míru autonomie, kterou jim předchozí car ponechával. Neúspěch povstání vedl k emigraci. Z Polska neodcházeli jenom umělci, jako byl například Fryderyk Chopin, ale také příslušníci nejvyšší šlechty. Mezi nimi třeba kníže Adam Jerzy Czartoryski. Přitom právě on v letech 1804 až 1805 reprezentoval Rusko jako ministr zahraničí. Byl také tvůrcem Ústavy Polského království.

Czartoryski emigroval do Londýna, kde se snažil přimět lorda Palmerstona k intervenci proti Rusku, a bude-li to možné, pak k „válce Evropy proti Rusku“^[11], což měla být „ochrana liberálního Západu proti despotickému Východu“.^[12] Tato argumentace docela dobře ilustruje, nakolik je postoj tradičních nepřátel Ruska vždy definován jako souboj něčeho lepšího s něčím nejenom horším, ale úplně nejhorším. Rusko v očích západních mocností je vždy vnímáno krajně negativně, zatímco sebe sama nepřátelé Ruska prezentují vždy jako obránce hodnot a nositele správných zásad.

Skutečné cíle nepřátel Ruska se však dají definovat podstatně přesněji, a to především při nepoužití pojmů, jaké tito lidé či kruhy používají. Polsko žádalo, a to právem, osvobození od ruské moci. Ale jeho cílem nebylo nic jiného než obnovení staré polské říše, jejíž součástí byla ruskojazyčná území (Malorusko/Ukrajina, Bělorusko), kde si Poláci počínali jako kolonizátoři neposkytující tamnímu obyvatelstvu plná politická, ani občanská práva. Takže polský boj proti Rusku nebyl bojem za vyšší hodnoty, ale prostým soubojem dvou ambiciózních mocností, ve kterém bylo Rusko ve výhodě svojí velkostí a silou. A Polsko v nevýhodě například svojí „šlechtickou demokracií“, jež byla takovou pluralitou partikulárních zájmů, že na dohodu bývalo často už pozdě.

A stejně tak nebyl britský boj proti Rusku motivován snahou šířit vyšší hodnoty, více svobod, práv a blahobytu pro obyvatelstvo v částech Osmanské říše, na Kavkaze, na Balkáně, na Krymu i jinde, ale i tento boj byl ryze mocenským soubojem o vliv v částech Evropy a bezprostředně za jejími hranicemi. Ostatně o úrovni britských hodnot výmluvně svědčila situace v britských koloniích. Stačilo nahlédnout tam, aby pozorovatel pochopil, o co se Angličanům (Britům) jedná. Také dnes stačí nahlédnout do Rumunska nebo aktuálně do Francie, aby byla zřejmá kvalita západní „demokracie“ a „svobod“. Je skutečně neradostné, sledujeme-li tu odvěkou rétoriku mocností, které se snaží převlékat svoje ryze sobecké mocenské nebo finanční zájmy za ušlechtilá hesla. Jsou téměř vždy neplatná, jsou nejčastěji falešná, šířená mediálními „fejkomety“; pardon médii hlavního proudu…

Lord Palmerson byl ale vůči svodům knížete Czartoryského mírně nedůvěřivý. Věděl, že svoje zájmy v oblastech vlivu Turecka i Ruska mají také Prusové a Rakušané. Nechtěl riskovat evropský konflikt velkých rozměrů. A tak se polský exulant, kníže Czartoryski, přemístil do Paříže, kde vytvořil centrum polské emigrace a usilovně pátral po každém, kdo byl stoupencem války proti Rusku. Svoji roli v boji proti Rusku hrála také ochrana katolíků. Katolickou víru si tradičně přála velmi usilovně chránit Francie, která se považovala za garanta bezpečí katolické víry. Rusové údajně obraceli na pravoslavnou víru některé Poláky. Hrabě Krasinski, další polský exulant, označil Rusko za agresivní.

Pokud šlo o situaci Turecka, ruský car Mikuláš I. soudil, že se jedná skutečně o nemocné impérium, kterému hrozí, že se rozpadne na kousky a že z toho rozpadu vzejde více nepříjemností než čehokoliv jiného. Britové se obávali, zda Rusko netouží ještě více rozšířit svá území. Když se vyslanec Hamilton Seymour zeptal ruského cara na tuto otázku, Mikuláš mu odpověděl přímo, že Rusko je obrovské a že on sám by viděl v dalším rozšiřování říše spíše hrozbu pro vnitřní stabilitu. Zajímalo ho, že na tureckých územích žije mnoho miliónů pravoslavných křesťanů. Připomněl onu již zmíněnou smlouvu z Küčük Kainardži, která z ruského cara dělala do jisté míry i ochránce křesťanů v Osmanské říši. Když car pokračoval v rozhovoru na téma Osmanské říše, zmínil skutečnost, že rozpad Turecka bude patrně neodvratný, ale že v souvislosti s tímto rozpadem hrozí Evropě velká válka.

Současní nepřátelé Ruska, kteří si rovněž přejí, aby se Rusko rozpadlo, jako se rozpadly Osmanská říše, Rakousko-Uhersko nebo Sovětský svaz, si ani na okamžik nepřipouštějí důsledky takovéhoto kolapsu obřího státu. Jestliže Mikuláš I. v případě hroutící se Osmanské říše předpovídal velkou válku, tlak na Rusko, jaký by hrozil jeho rozpadem, by takovouto válku s největší pravděpodobností skutečně přivodil. Nejenom evropskou, ale světovou. Ti, kteří si z nejrůznějších důvodů přejí zánik Ruska, by si nejspíš svoji odpovědnost za apokalypsu nepřipustili.

Britové nechtěli hrozbu rozpadu Turecka připustit, a car akceptoval britské požadavky, aby Rusko poskytlo záruky nedělitelnosti Osmanské říše. V té době si ale car vybral jako svého vyslance u tureckého sultána knížete Menšikova. Jeho jméno se stalo známým právě v souvislosti s událostmi, které vedly ke Krymské válce. Menšikov odejel do Sevastopolu, aby zde určil pravděpodobné místo, na kterém by se vylodili spojenci, tedy Britové, Francouzi, Turci, případně i další nepřátelé. Car jej jmenoval vrchním velitelem námořních i pozemních sil na Krymu. Po pěti měsících jej ale ve funkci nahrazuje kníže Gorčakov. Když nastoupil v Moskvě na trůn nový car, Alexandr II., Menšikov opouští svoji vojenskou kariéru zcela.

Jaký byl ale Menšikovův podíl na Krymské válce? Zřejmě takový, že dost dobře nepochopil carovy instrukce a usoudil, že Mikuláš I. chce vést válku s Tureckem sám, bez ohledu na další země. Když v únoru 1853 dorazil Menšikov do Istanbulu, jal se arogantním chováním urážet nejprve tureckého ministra zahraničí Fauda Efendiho, kterého zcela ignoroval, a potom dokonce i velkého vezíra Mehmeda Alího, když na audienci k němu přišel ve vycházkovém oděvu (asi jako Zelenskyj k Trumpovi). Neobtěžoval se převléknout se do předepsaného společenského úboru.

Když se úřadu ujal nový ministr zahraničí, protože Efendi v důsledku urážky abdikoval, tak tomu novému, jmenoval se Rifaat Paša, sdělil Menšikov carovy požadavky, a to tak, že toto sdělení nemohlo zůstat bez odezvy. Byly totiž poněkud kategorické. Sultán měl odvolat ústupky učiněné latiníkům, tedy katolíkům, a požadoval záruky pro pravoslavné. Některé požadavky nabourávaly integritu turecké říše. Když se o Menšikově návrzích dozvěděl francouzský císař Napoleon III., zejména o omezení ústupků katolíkům, pochopil, že Francie musí vstoupit do hry. K tomu bylo ale třeba zneklidnit Brity. To se mohlo podařit vytvořením neklidné situace, tedy hrozby francouzské intervence v právě osamostatněné Belgii. Na ní Britům velmi záleželo.

Vedle toho musel Napoleon III. také přesvědčit své vlastní ministry o tom, že se Rusko chystá vztáhnout ruku na turecká území. A to by ohrožovalo francouzské zájmy. Zanedlouho na to, v březnu 1853, vyplula eskadra francouzských lodí k ostrovu Salamína. Francouzům se jednak podařilo vyplašit belgického krále Leopolda I. hrozbou francouzské invaze do Belgie. No a Brity dostatečně mobilizovala Menšikovova ultimáta Turkům. Události se daly velice rychle do pohybu. Lord Stratford se vydal do Konstantinopole, kde si důkladně prohlédl ruské návrhy předložené knížetem Menšikovem. Největší problém v jeho očích představovala možnost, že by turecký sultán podpisem dohody o ochraně věřících s ruským carem Rusku umožnil zasahovat do záležitostí cizího státu, tedy Osmanské říše. Turecká říše měla 35 miliónů obyvatel, a z toho počtu bylo 12 miliónů pravoslavných křesťanů.

Stratford nejprve chytře zajistil, že sultán přijme jen část této dohody a zbytek se odsune na pozdější dobu. Tedy ona ochrana pravoslavných křesťanů. Nicméně, Menšikov to zkusil podruhé, a tehdy Stratford radil sultánovi novou dohodu odmítnout. Sultán tedy ruské návrhy odmítl, když si předtím vymohl příslib, že Britové v případě ohrožení Turecka z ruské strany vyšlou na pomoc flotilu lodí. Takto ujištěn tedy Menšikovův návrh odmítl. Kníže-vyslanec se tedy uchýlil k výhrůžkám.

Car Mikuláš I. ve svých směrnicích útok Ruska na Osmanskou říši plánoval. Nicméně, nepředpokládal, že by se na stranu Turecka postavila Velká Británie ani Francie. Válečné plány nepodporoval maršál Paskevič, který znal situaci v armádě a také věděl, že poté, kdy v září 1831 on sám dobyl Varšavu, že se dvacetitisícová polská armáda ocitla v Prusku. A věděl, že Poláci jsou vždycky připraveni na válku proti Rusku. Paskevič tedy moudře předpokládal, že v případné válce Ruska proti Osmanské říši, se proti Rusku postaví koalice odhodlaných nepřátel.

Začátek války proti Turecku byl poněkud podivný. Kníže Gorčakov, kterého car pověřil řízením operací, umístil jednotky do větších obranných uskupení na levém břehu Dunaje. Měl k dispozici asi 55 tisíc vojáků. Turecko dokázalo postavit větší sílu, ale byli příliš roztroušeni po velkém území. Turci podnikateli drobné výpady a Rusové dostali příkaz, aby se s Turky nepouštěli do přímého boje. To vedlo Turky k názoru, že je ruská armáda slabým protivníkem.

Předehra ke Krymské válce byla tedy právě tak podivná a chaotická jako samotná Krymská válka, o jejímž sporném výsledku a hlavně smyslu jsme již psali výše. Celá situace, která válce předcházela, ale ilustruje skutečnost, že v dějinách Evropy není nikdy nouze o krizové situace, během kterých se situace dlouhou dobu komplikuje, než dojde k třesku zbraní. Současná situace okolo války Západu proti Rusku vedenou prostřednictvím kyjevského režimu s cynickým vtažením Ukrajinců do jejího soukolí vyhlíží sice jako extrémně komplikovaná, což bohužel i skutečně je, není to ale žádná výjimka.

Výjimečné je pouze to, že je až neskutečně vysoké riziko zničující války a potom také, že na rozdíl od předchozích krizí v Evropě, současný evropský Západ absolutně postrádá politicky zkušené, nadané a předvídavé osobnosti, jaké by byly schopné najít řešení. A to činí současnou krizi ještě nebezpečnější, než stovky okolností, jaké ztěžují cestu k dosažení míru. Vlastně je to celé ještě horší, neboť za figurkami v evropské politice stojí extrémně bezohledné finanční kruhy, korporace, armádní špičky, které si tyto poslušné a bezradné figurky najaly, vychovaly, infikovaly ideologií a pak dosadily do rolí. A když se státy ocitnou v krizi, řeší ji militarismem, odbouráváním občanských práv a svobod, hledáním a nalézáním nepřítele, tedy šovinismem, a nakonec válkou. Už se to stalo v Evropě několikrát.

*

Ivo Šebestík, Nové Slovo SK

(Pokračování příště)

Související:
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část první
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část druhá

[1] Josef Macůrek: Dějiny východních Slovanů, I. díl, Melantrich, Praha 1947, str. 192
[2] Tamtéž, str. 195
[3] Tamtéž, str. 195 až 196
[4] Tamtéž, str. 197
[5] Tamtéž, str. 198
[6] Tamtéž, str. 203
[7] Chazaři představovali významnou říši rozkládající se přibližně mezi 7. A 9. století na území od dolního Dněpru po Kaspické moře. Postupně Chazaři přijali ve velké míře židovskou víru a podle některých teorií jsou právě oni předky aškenázské větve židovského národa, která obývala po celé středověké i novověké dějiny, zejména střední a východní Evropu. Teorii podpořily i výzkumy DNA prováděné v roce 2012. Nicméně, proti této teorii byly vysloveny také výhrady, nicméně vyvrácena nebyla. Existenci Chazarské říše ukončil ruský kníže na Kyjevské Rusi, Svjatoslav Igorevič, který v 10. století dobyl hlavní chazarská centra.
[8] Josef Macůrek: Dějiny východních Slovanů, I. díl, Melantrich, Praha 1947, srov. 210
[9] Václav Králíček: Velký švindl – Krymská válka 1853 – 1855, Nakladatelství Epocha, Praha 2018, str. 261
[10] Václav Králíček: Velký švindl – Krymská válka 1853 – 1855, Nakladatelství Epocha, Praha 2018, str. 37
[11] Tamtéž, str. 40.
[12] Tamtéž, str. 40.