Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část druhá

Feudální rozdrobenost a „polská kolonizace“ na Východě

Na území Ukrajiny, která byla ale tehdy a ještě dlouho poté vnímána jako západní oblast Ruska, jako takzvané Malorusko, se národnostní otázka začala probouzet v čase povstání donských kozáků, tedy v 17. století. Kozácké hnutí, jehož nejznámějším vůdcem byl ataman, Bohdan Chmelnický, vycházelo ze sebevědomí lidí, kteří žili na březích Donu a Dněpru, a kteří právem žádali svobodné postavení ve své zemi.

Území, na kterém tito po svobodě toužící lidé, velice stateční a odhodlaní, žili, mělo ale komplikovanou historii, o níž jsme se již zmínili v předchozích kapitolách. Proto jen stručná rekapitulace toho nejpodstatnějšího. V desátém století se na západě pozdější ruské říše zformovala Kyjevská Rus. Jejím obyvatelstvem byli převážně východoslovanské kmeny, které přijaly vládnoucí knížecí vrstvu ze Skandinávie a přijali i skandinávské jméno. Tito východní Slované se tedy stali Rusy a jejich země byla kontinuálně, a to bez ohledu na to, že některé její části na Západě byly přebírány jinými státními celky, nazývána Russia, Rus nebo Ruthenia.

Takto byly nazývány tyto „západní“ oblasti, i když se na určitou dobu stávaly součástí Litvy, Polska nebo prostě Polsko-litevské personální unie. Po stránce politické se ovšem tyto části bývalé Kyjevské Rusy ocitaly pod západním latinským vlivem, ale kulturu si podržely církevněslovanskou (pravoslavnou) a orientaci řecko-východní, tedy v jistém smyslu i byzantskou.

Proces feudální rozdrobenosti v Kyjevské Rusi nastal už před vpádem Mongolů, kteří pochopitelně využívali situace a případnou integraci místních knížectví úspěšně brzdili. Situace také využila v té době velká a mocná Litva a západní části Kyjevské Rusi obsadila. A to dokonce i s kolébkou tohoto prvního ruského státu, se zemí Polanů a městem Kyjevem.

Když se pak litevský kníže Jagiello dostal roku 1386 na polský trůn, stala se západní Rus součástí polského království. Na celá staletí se tak tato část Ruska ocitla ve velice odlišné kulturní a náboženské sféře. Nicméně, pro místní obyvatelstvo z tohoto vyčlenění se z Ruska, žádné výhody neplynuly. Dost možná spíše tomu bylo naopak. Polská šlechta si na území, pro které se později ujalo pojmenování Ukrajina, počínala vůči místnímu obyvatelstvu velice nešetrně^[1]. Dost možná hůře, než bylo zvykem ve východních částech, kam polsko-litevský vliv nedosáhl.

Polsko se snažilo ze země a z jejího obyvatelstva vytěžit co nejvíc, a nad to ještě je připoutat ke katolické víře. Svobody, kterým se těšil kozácký lid, byly oklešťovány. Ostatně, právě polské panství nakonec vedlo ke kozáckým povstáním. Když došlo k ustavení Polsko-litevské unie (Rzeczpospolita) roku 1569, byly všechny jihoruské země připojeny k polské části dualistického polsko-litevského státu, čímž se stal polský vliv v těchto jihoruských zemích ještě silnější. Část těchto ruských území ovšem připadla Uherskému království.

S připojením těchto území k Polsku začíná velká polská kolonizace, šíření jazyka, kultury, zvyků i náboženství. Můžeme mluvit o silné polonizaci. Dokonce se i původní východoslovanská (ruská) šlechta popolšťuje. Rozdíly mezi západoruskými a východoruskými oblastmi se zvětšují. Jedinou institucí, která zajišťovala jednotu, byla řecko-východní církev, ale ke konci 16. století velká část západních Rusů pod tlakem polské šlechty přijímá církevní unii s církví římsko-katolickou. Tím se začalo narušovat doposud nejpevnější spojení obou částí bývalé Kyjevské Rusi.

Polský národnostní útlak na Východě připomíná více maďarizaci prováděnou na Slovensku než národnostní útlak, kterému podléhaly české země v rakouské části Habsburské monarchie. Vídeň se z odstupu více než jednoho století od rozpadu monarchie jeví být poněkud citlivější a tolerantnější k národům nacházejícím se pod jejím vlivem, než tomu bylo v Budapešti. A ve Varšavě o několik století dříve.

„Za nedostatku politické i kulturní jednoty nemohly se vytvářet společné zájmy a nakonec rozdílné podmínky politické i kulturní vedly i k vytváření nového národního typu západoruského a jihoruského.“ Napsal o utváření národní identity na západních a jižních územích bývalé Kyjevské Rusi historik, profesor Josef Macůrek, ve svých Dějinách východních Slovanů (I. díl, Melantrich, Praha 1947, str. 258.)

Zajímavé je ovšem to, že v krajích severně od Černého moře se po celá staletí mísily východoslovanské (ruské) vlivy s orientálními, mongolskými (tatarskými) i dalšími. Polský přítok, který začal sílit koncem 16. století, nebyl zdaleka jediný. Početné východoslovanské etnikum ale tyto cizí prvky snadno vstřebávalo. Na venkově byl polský vliv poměrně slabý. Popolštění se týkalo především vyšších vrstev, šlechty. „… během staletí se vytvářel nový etnický prvek, který teprve dodatečně hledal své jméno: ukrajinský,“ (tamtéž, str. 259).

Ano, pojem Ukrajina a Ukrajinec se objevily teprve mnohem později. Velmi dlouho se tyto pojmy kryly s označením Malorusko a Malorus. Podobné okolnosti zasáhly také do vývoje pozdějšího Běloruska a Bělorusů. Toto území a jeho etnikum spadly pod litevský vliv. Jednalo se o oblasti západní Dviny, Němenu, horního Dněpru a Pripěti, území bývalého kmene Krivičů), a byly politicky i kulturně oddělené od Polskem ovládaných jihoruských oblastí (pozdější západní Ukrajiny).

Zmínili jsme se o významu kozáckého lidu, který významně zasáhl do osudů jihoruských oblastí. Dá se říci, že kozáctvo se stalo synonymem ukrajinského hnutí. Jeho význam spočíval mimo jiné v tom, že hájilo pravoslaví proti polskému římsko-katolickému vlivu. Kozácké povstání Bohdana Chmelnického mířilo proti Polsku a získalo národní charakter. Mluvit v sedmnáctém století o národech v moderním slova smyslu nemá valný význam, neboť tehdejší vnímání společných kořenů, společných kulturních a náboženských prvků i zájmů a potřeb postrádalo jasných pojmů. Bylo to vědomí blízkosti a příbuznosti, vědomí posilované lokálním (zemským) patriotismem, rodovými vazbami, společnou osobou knížete, krále nebo atamana či náčelníka.

I proto se pouštějí na tenký led všichni, kteří se v zájmu aktuální snahy o rozbíjení vztahů mezi slovanskými národy, a tím o oslabení toho největšího, snaží podsunout lidem v 17. století moderní národní uvědomění a vsunout mezi jednotlivá etnika zřetelnou, a hlavně neprostupnou bariéru. V případě národů, které se formovaly pod cizím vlivem na západním teritoriu bývalé Kyjevské Rusi, je snaha o vzdalování jednoho etnika tomu druhému zvláště obtížná, neboť jak na pozdější Ukrajině, tak v pozdějším Bělorusku se veškerá vzdělanost odvíjela na bázi spisovné ruštiny.

Prvním skutečně významným spisovatelem publikujícím svoje díla v ukrajinštině byl až Taras Ševčenko (1814 až 1861). I on ale získal vzdělání v Petrohradě. Stejně jako většina vzdělaných Ukrajinců. Pokud neodcházeli na studia, třeba na polské univerzity. O pět let starší Nikolaj Vasilvevič Gogol (1809 – 1852) psal rusky, i když se narodil v osadě Soročince v Poltavské oblasti. Zemřel ale v Moskvě. Také jiné umělecké osobnosti obvykle považované za ruské, se narodily na Ukrajině. Mezi nimi například hudební skladatel Sergej Prokofjev, autor slavného baletu Romeo a Julie, nebo světově proslulý klavírista Vladimir Horowitz, který se narodil v roce 1903 v ukrajinském Berdyčevu (Berdyčivu) a kyjevskou konzervatoř absolvoval provedením třetího klavírního koncertu svého obdivovaného skladatele Sergeje Rachmaninova, se kterým jej později spojily přátelské vztahy, stejně jako s dalším velkým ruským skladatelem Alexandrem Skrjabinem. A propos, když se Horowitz vrátil po šedesáti letech zpět do Sovětského svazu, na jeho koncert v Moskvě, který se konal v roce 1986, přišla i Skrjabinova dcera. Moskva a Leningrad vítaly Horowitze jako umělce, který se takto vrátil domů. A Horowitz, rodák z ukrajinského Berdyčeva, si tam rozhodně nepřipadal jako v cizí zemi.

Propojení Ukrajiny s Ruskem, stejně jako Ukrajinců s Rusy zůstávalo velmi těsné a na této věci by se dost možná nic nezměnilo, kdyby Německo a později i Velká Británie a Spojené státy nezačaly podporovat nikoliv prosté a jistě pochopitelné a oprávněné úsilí ukrajinského lidu o získání plné nezávislosti, ale především právě ty konkrétní tendence, které vytvářely a prohlubovaly nepřátelství vůči etnickým Rusům a Rusku jako takovému. Právě zde, v tomto jediném bodě, se zájmy ukrajinských vlastenců nebo nacionalistů setkaly se zájmy Německa, Velké Británie a Spojených států. Právě zde se totiž těmto mocnostem nabízela cesta, jak prostřednictvím Ukrajinců a Ukrajiny oslabit nebo rozložit, rozparcelovat a zničit nenáviděnou slovanskou říši, která nadto měla potenciál odebírat těmto mocnostem kusy území, která si přály mít pod svým vlivem.

Současní ukrajinští ultranacionalisté se někdy hlásí k odkazu Chmelnického^[2] a jeho v jistém slova smyslu následovníka Mazepy^[3]. Jenomže zpravidla zapomínají, a možná vědomě, že kozácká povstání byla vedena ne proti Rusku, ale proti polskému tlaku. Že je způsobil selský útisk v Podněpří, polská snaha donutit kozácké obyvatelstvo k robotě a připoutat k vrchnostenské půdě.

„Kromě úsilí o autonomii a právo v rámci polsko-litevského státu nemělo žádné státní, národní či náboženské ideologie, jasného plánu ani v politice vnitřní ani zahraniční.“^[4] Původně kozáci nežádali nic jiného než zrušení restrikcí kozáckých svobod. Jejich snahy maličko připomínají vystoupení chodských Psohlavců a Jana Sladkého Kosiny v Čechách, kteří také nežádali víc než svá práva.

Teprve od roku 1649 se Chmelnický začal zabývat myšlenkou na odtržení se od polského státu a na získání plné nezávislosti. Kozáci byli sami o sobě velice silní, nicméně Chmelnický začal hledat podporu v sousedství. Hledal ji nejenom u sedmihradského knížete Rákoczyho a u Vysoké Porty, ale také v Moskvě. U ruského cara operoval ochranou pravoslaví před polskou protireformací. Při svém vjezdu do Kyjeva byl vítán hlaholem zvonů a pravoslavným duchovenstvem jako „nový Mojžíš, který vyvedl ruský národ z lešské poroby“^[5] Lechy byli zváni Poláci. Kozácké války proti Polákům literárně zpracoval Gogol v novele vydané pod názvem Taras Bulba. Tématem se inspiroval pak velký rusofil, skladatel Leoš Janáček^[6], který napsal symfonickou poému téhož názvu^[7]. Mimochodem, s nádherně rozvíjenými melodickými leitmotivy. Dnes by se Leoš Janáček asi nestačil divit nad mohutným obratem části národa směrem k rusofobii. Za jeho časů se nic takového nenosilo. Právě naopak…

Cílem bylo zrušit církevní unii s Římem, vypudit polské jezuity. Tehdy konflikt s Polskem nabýval národnostní povahy, konfliktu rusko-polského. Sláva stoupla Chmelnickému maličko do hlavy. Začal se nazývat „hejtmanem vojska záporožského a celé Rusi a od roku 1649 prohlašoval, že neustane v boji, „dokud neosvobodí celý národ ruský z polského panství a že bude bojovat za ruskou pravoslavnou víru“. ^[8]

Nalézt protiruský akcent u Bohdana Chmelnického je tedy patrně docela obtížné. Zde se začátek ukrajinského protiruského hnutí asi objevit nepodaří. Poláci si nicméně uvědomovali hrozby, jaké jejich říši ze strany donských kozáků hrozí, a tak vyjádřili ochotu k dohodám. Jednou z dohod byla úmluva ze srpna 1648, která slibovala, že se v kozáckých oblastech nebudou zdržovat polská vojska a že všechny úřady připadnou jen šlechtě řeckovýchodního vyznání. Další dohoda byla uzavřena o dva roky později v Bílé Cerkvi. Ale obě dohody nebyly z polské strany ničím jiným než dočasným příměřím, aby Polsko nabylo síly k dalšímu boji s kozáky.

Následující Perejaslavská smlouva z roku 1654, která upravovala vztahy mezi moskevským carstvím a západními oblastmi bývalé Kyjevské Rusi, víceméně pozdější Ukrajinou včetně Novorossije, se nezachovala, takže o vzájemném uspořádání obou oblastí se vedou dodnes spory. Jisté je pouze to, že vyslanci cara převzali od kozáků přísahu věrnosti. Ovšem kozáci se odevzdávali Moskvě pouze pod podmínkou dodržování jejich práv a svobod. Na druhé straně se měli kozáci zdržet všech styků s Polskem.

Dá se uvažovat o tom, že tehdy vznikl asi takový vztah mezi pozdější Ukrajinou a ruským carem, podle kterého kozácké území alespoň tedy na levém břehu Dněpru získalo širokou autonomii, ale bylo začleněno do ruské říše. Car nezasahoval do finanční ani jiné správy tohoto území, spokojil se jen s účastí kozáckého vojska, pokud je potřeboval. A hejtman se proměnil na regenta spravovaného území, pozdější Ukrajiny. Postavení „Okrajiny“, onoho kozáckého pohraničí, se takto změnilo a nabylo podstatně většího významu. Už ne pouhá okrajová polská provincie, ale důležitý regionální útvar, byť nacházející se pod formální svrchovaností ruského cara. V jistém slova smyslu se takto západní Kyjevská Rus vrátila do svazku ruských zemí.

Severovýchodní a jižní ruské země byly takto sloučeny pod vládou jednoho panovníka, jedné dynastie, jako se to stalo v letech 850 až 1240. Stopy dlouhého oddělení nicméně zůstaly a v jistém smyslu se tyto jižní oblasti cítily být kulturně výše než oblasti severovýchodní. Tento fakt opět vytvářel určitý předěl. Ukrajinská šlechta, která byla polským vlivem zasažena nejvíce, a byla zvyklá i na podobné chování, jaké bylo vlastní polské šlechtě, se začala dívat na ruské samoděržaví kriticky. Vznikal antagonismus, který byl více ideologický a administrativní než národnostní.

Až do 18. století, vlastně až do nástupu Petra Velikého, ponechával ruský car kozáckým územím budoucí Ukrajiny velkou míru autonomie. Ovšem, rozpory, které se na těchto územích objevovaly, velice rychle zaujaly cizí panovnické dvory, které vycítily příležitost, jak prostřednictvím rozporů mezi dvěma částmi ruské říše oslabit její integritu. Není překvapením, že zájem o budoucí Ukrajinu projevilo především Polsko a vedle něj i Švédsko, které v té době vyrůstalo v evropskou mocnost. A nadále tato území poutala pozornost Krymského chanátu a Osmanské říše.

Chmelnického nástupce Vyhovský se dohodl se Švédy, kteří mu slíbili plnou autonomii. Dále se mezi kozáky prosazovaly také polonofilské kruhy, které s Polskem uzavřely dohodu, podle níž se polsko-litevské soustátí mělo změnit na spojení tří částí – Polska, Litvy a jižní Rusi. Měly v ní žít tři rovnocenné národy – Poláci, Litevci a jižní Rusové, budoucí Ukrajinci. Stále ještě pojem Ukrajiny neexistoval.

Tento návrh, jaký – pokud se jedná o rovnoprávnost – polská strana nemyslela vážně, pocházel z dílny jen části místní šlechty, naprostá většina kozáků zůstala vůči Polákům neoblomná. Soudili, že Vyhovský zaprodal Rus Lechům. V roce 1659 byl do čela kozáctva postaven Chmelnického syn Jiří, který obnovil svazek s Ruskem. V nové dohodě byla poněkud zmenšena autonomní práva kozáckého území. Jenomže tlaky polonofilů neustávaly a jižní Rus (Okrajina, pozdější Ukrajina) se de facto stále více rozpadala na pravobřežní Podněpří, které inklinovalo k Polsku, a na levobřežní, které žádalo úzké vztahy s Moskvou. Nakonec se obě poloviny skutečně rozpadly a každá měla svého hejtmana. Jeden sídlil na západ od Dněpru a do jeho pravomoci patřily Volyň, Podolí a Kyjevská oblast, ovšem bez Kyjeva a okolí. Tato část přijímala polskou nadvládu. Na opačné straně budoucí Ukrajiny, východně od Dněpru, zůstala budoucí Ukrajina pod ruským vlivem a ruským carem.

Tento stav vydržel víceméně až do rozpadu Polska v 18. století (pověstné trojí dělení Polska). Tehdy Polsko přestalo de facto a do značné míry i de iure existovat a jeho vliv na evropské záležitosti na více než jedno století téměř zcela ustal. Moskvě se tak na západě východoslovanského (tradičně ruského) území uvolnily ruce. Ovšem ruský stát čelil jiným výzvám i otřesům.

* * *

Komplikovaná etnická situace na západní a jižní Rusi, její orientace buďto na Polsko nebo na severovýchodní oblasti Ruska (Moskvu) vedly k potížím i při samotném označování toho území. Původní označení Rusi, které platilo pro celou oblast východních Slovanů, se začalo štěpit a začaly vznikat dva názvy. A sice Velká Rus a Malá Rus. Zatímco Velká Rus označovala oblasti spojené a kontrolované Moskvou, pojem Malé Rusi se stal označením pro jihoruské provincie na levém břehu Dněpru a na území Kyjeva a okolí. A obě části mezi sebou neměly zřetelné hranice. Už ve 14. století užívá pojmu Malá Rus haličský kníže Jiří Boleslav (dux totius Russiae Minoris) a takto označoval byzantský patriarcha ve stejné době haličsko-volyňskou metropoli (Mikra Rossia). Ten tak pojmenoval tuto metropolitní oblast, aby ji odlišil od metropole moskevské, když se počátkem 14. století přestěhoval metropolita z Kyjeva do Moskvy, což souviselo se ztrátou vlivu Kyjeva a s přesunem těžiště ruské státnosti k Moskvě.

Jako Malaja Rossija byla tato oblast nazývána Moskvou, stejně jako se ruské oblasti, které se na západě ocitly pod vlivem Litvy, nazývaly Bílá Rus. Zájem současného Polska o Ukrajinu i Bělorusko je výrazem obnovování velmocenských ambicí země, která v minulosti tato území po nějaký čas celá, nebo z části, ovládala. Když polský prezident Duda v květnu 2022 sdělil ukrajinskému prezidentu Zelenskému, že mezi Polskem a Ukrajinou nejsou žádné hranice a Poláci jsou bratry Ukrajinců, nabídl mu Zelenskyj na oplátku, že se Poláci mají cítit na Ukrajině jako doma. O rok později polská vláda zavřela ukrajinským dopravcům hranice, na což Ukrajinci reagovali velmi rozhořčeně. Zvláště, když jim hranice uzavřely i Slovensko a Maďarsko.

Rusko zcela správně, a samozřejmě s jistou směsicí sarkasmu, konstatovalo, že takto se Polsko snaží urvat si z Ukrajiny její západní část a obnovit panství z časů říše pospolité. Pochopitelně, ruská snaha udržet si na Ukrajině vliv je na Západě rovněž prohlašovaná za imperiální tendenci opětovného připoutání Ukrajiny k Rusku. NATO si dokonce zabezpečuje další existenci a finanční toky distribucí strachu z toho, že „se Rusko na Ukrajině nezastaví“. Vynikající reklamní slogan: „Bojte se a zbrojte se!“ Moskva by se přitom nejspíš spokojila s tím, kdyby ji nikdo z blízkého ukrajinského území neohrožoval. Ale to by se pak NATO mohlo rozpadnout a západní militarističtí multimiliardáři by mohli začít pěstovat ředkvičky. Svět by se mohl dokonce stát odporně mírovým a bezpečným!

Moskevský car Alexej Michajlovič se v roce 1655 nazýval „carem Velké, Malé i Bílé Rusi“. Bílé Rusi se v minulosti někdy říkalo Severní Rus, někdy i Litevská Rus. Na Jižní Rusi se sami jižní Rusové skoro nikdy nenazývali jinak než prostě Rusové. Nebo znali odvozeninu toho slova ve výrazu Rusín^[9]. Někdy také užívali jinou odvozeninu, a sice Ruthenus, Ruthenia.

„Slovo Ukrajina, jak jsme se již zmínili výše, mělo původně jen význam zeměpisný. Ve formě „Okrajina“ se jím označovaly jen pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům kočovných národů, toulajících se v jižní Rusi.“ Výraz „Okrajina“ se objevuje poměrně brzy, ale pak na dlouho mizí a vrací se až v 16. století. Pojem ve formě „Ukrajina“ zprostředkovali cizím zemím Poláci. Pojmu užil například polský kronikář Bielski ve svém díle z roku 1597.

Zcela jistě se tedy nedá říci, že by pojem Ukrajiny byl objevem až 19. století, kdy jej s oblibou začali využívat Němci, Rakušané a Poláci, jimž se klín mezi východními Slovany vždy hodil proti Rusku. Pojem se příležitostně objevoval, nebyl rozšířený všeobecně, ale rozšiřoval možnost, jak označovat danou oblast a jak ji a její obyvatele odlišit od obyvatel severovýchodních částí Ruska.

*

Ivo Šebestík, Nové Slovo Sk

(Pokračování příště)