Před několika dny jsem poslouchal přes hodinu trvající Neporazitelný podcast, jehož hostem byl plukovník Otakar Foltýn. Moderátor se držel hodně zpátky, proto mohl nikým nerušen rozvíjet myšlenku hrdinství všedního dne a vysvětlit, jak moc nebezpečná je čínská sociální síť Tik Tok a obecně sociální sítě, protože sází na negativní zprávy, kterým nelze věřit. A tak jsem si vzpomněl na pravdu, jejímž je Otakar Foltýn nositelem, zpochybňující megahit kapely Kabát: Kdoví jestli…

Řeč pak přešla na Janu Bobošíkovou, kterou strategický vládní komunikátor zařadil do kategorie lidí, kteří lžou a překrucují běžné jevy. Moderátorka, bývalá a možná i budoucí politička totiž podle Otakara Foltýna zneužila toho, že sdílel zprávu ukrajinské strany o tom, že na Krym přijel ruský admirál Sokolov a Ukrajinci ho zabili. Posléze se ale ukázalo, že admirál na Krym nepřijel a stále žije. Vládní koordinátor, ale vysvětlil, že se Ukrajinci „oprávněně a legitimně domnívali,“ že dosáhli svého cíle, ale pak se opravili a řekli, že admirála zabijí příště, čímž zároveň splní jeho přání. Plukovník Foltýn sice uznal, že se stala chyba, ale dodal, že chyby se dějí a pokud sdílíte nepravdivou informaci v dobré víře, nejste dezinformátor.

Právo na legitimní lež

Otakar Foltýn pak uvedl, že existují dezinformace, které jsou v případě obránců legitimní a pochopitelné. Na závěr pasáže použil citát Winstona Churchilla: „Pravda je ve válce natolik vzácná, že musí být chráněna lží.“ Kupodivu v tomto případě nezareagovala ministryně obrany Jana Černochová, která za stejné cca dva roky staré tvrzení řeckého filozofa Aischylose: „První obětí každé války je pravda,“ zahájila docela úspěšné tažení proti olympijskému vítězi z Londýna, členovi Dukly Praha, spadající pod ministerstvo obrany, Davidovi Svobodovi, který se stal z hvězdy vyvrhelem.

Ale zpět k Otakaru Foltýnovi o jeho tvrzení, že obránce má právo lhát. Nemám s tím problém, jenom nevím, zdali strategický komunikátor přiznává právo na „legitimní lež“ obráncům například z Doněcké a Luhanské oblasti, kteří se bránili útokům ukrajinské armády a polovojenských jednotek, které pálily do škol. Pokud by mě snad chtěl pan Foltýn označit za dezinformátora, odkazuji se na text ze 13. 8. 2014, publikovaný na www.zpravy.aktualne.cz , podle kterého armáda proměnila Doněck ve válečný Stalingrad a mezi obyvateli je stále více těch, kteří nenávidí vládu v Kyjevě a nechtějí žít v zemi, která je zabíjí.

Povinná víra v legitimní lži?

Z podcastu jsem se tedy dozvěděl, že Ukrajinci mají právo lhát, ale netuším, zdali podle plukovníka Foltýna existuje povinnost těmto lžím věřit? A jak moc platí jeho výrok, že člověk má právo na svůj názor, ale nikoli na svá fakta, když sám hovoří o pravdě, tedy faktech, které musí být chráněny lží. Anebo svět vnímá tak, že v zájmu „vyšších cílů“ musí být „legitimní“ lež brána jako fakt? A máme právo dumat například nad tím, jaká byla například motivace útočníků vraždit při ústupu civilní obyvatelstvo a ještě předtím bezbranným obětem svázat ruce bílou páskou, která zůstala bílá i poté, co oběti ležely několik dnů na ulici.

A existuje právo zamyslet se, čím to, že v případě leteckých útoků na Ukrajinu vypálí ruský agresor rakety či bezpilotní letouny, přes 90 procent z nich je pravidelně sestřeleno a pokud snad raketa či dron proniknou protivzdušnou obranu, pokaždé zasáhnou nikoli legitimní cíl, tedy vojenský objekt, muniční továrnu nebo třeba vlaky převážející zbraně, ale téměř výhradně jesle, školku, školu, nemocnici, dětské hřiště či nádraží. A může si člověk položit otázku, čím to, že podle domácích mainstreamových médií ukrajinské rakety a drony trefují s železnou pravidelností prakticky výhradně ruské strategické cíle, aniž by zkřivily vlast jedinému civilistovi?

Nemyslím si, že se dočkám odpovědi od vládního strategického komunikátora odpovědi, zdali mám právo myslet. Na druhou stranu, naděje umírá poslední.

Čtěte také:

• Na Foltýnově přednáščce zbili diváka. Plukovník lynči nečinně přihlížel
• „Foltýnova bojůvka“ vrací úder. „Našla“ video z útoku na diváka v Novém Jičíně a sestříhané ho šíří po sítích