Leo K.: Úvaha

Ani už nevím, kdy jsem poprvé četl komentář Štěpána Chába k návrhu zákona, který srovnává komunismus s nacismem. Nedráždí mě svým smyslem – v tom s ním, přes řadu nepřesností, plně souhlasím, ale překvapil mě úvahou:

A jen taková douška – moc rád bych si někdy ozkoušel kapitalismus s lidskou tváří. Možná by to mohla být vcelku zajímavá životní zkušenost pro celou společnost. Ale ani ten nemá nikdo ve svém politickém programu. Jako kdyby lidská tvář v politice byla nějaké tabu. Není to škoda?

Nepopírám, že zavadil o mou citlivou strunu. Socialismus s lidskou tváří – anebo, jak píše sám, (doba,) kdy komunismus začal, na tu chvíli do okupace pěti armádami, dávat trochu smysl. To co Václav Klaus hbitě odsoudil tvrzením, které mu mám za zlé, že třetí cesta je cestou do třetího světa. Ale vraťme se k Chábovi… moc rád bych si někdy ozkoušel kapitalismus s lidskou tváří… jako kdyby lidská tvář v politice byla nějaké tabu.

Abych to nezdržoval, kapitalismus s lidskou tváří je ptákovina. Podstatou kapitalismu je zisk skrze soutěž. Proč soutěž? Protože je to nejrychlejší způsob jak se domoci zisku. Není to žádné tajemství. Věděl to i Uljanov (Lenin), a když po občanské válce haprovalo hospodářství vyhlásil NEP. Věděl to i Peroutka, když se v jednom čísle periodika „Dnes“ zmínil, že jsme si nevybrali nejrychlejší systém obnovy země po válce, věděl to i Teng-siao pching, když prohlásil, že na barvě kočky nezáleží, důležitá je její schopnost chytat myši. Soutěž – známe to ze sportu – je prostředek sloužící k dosažení takových met, které jsou jinými legálními prostředky nedosažitelné. Proč zmiňuji legalitu prostředků? Protože soutěž jako motivace vybičuje touhu vyhrát často tak, že soutěžícímu přestává záležet na ceně, kterou za dosažení vytoužené mety zaplatí. Kapitalismus a jeho lidské tvář je contradictio in adjecto přesto (nebo právě proto), že je motivačním prostředkem s úspěšností blížící se nule. Příklady: „Buď bohatý! Budeš-li dostatečně dlouho tvrdě pracovat, nic tomu nebrání“ „Každý voják má ve své tornistře maršálskou hůl.“

Ano, socialismus s lidskou tváří byl světově jedinečný experiment, kterého se báli a dodnes bojí všichni. I snaha prosadit zákon, který klade rovnítko mezi komunismem a nacismem, je dokladem živého strachu. S touhle vládou mají idioti žně.

„Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let,“ uvádí návrh poslanců Martina Dlouhého (TOP 09), Marka Bendy (ODS) a Šimona Hellera (KDU-ČSL)

Bez ohledu, že jednou mluvíme o komunismu a podruhé o socialismu. Štěpán Cháb je ročník 1981, tudíž o komunismu, socialismu a nacismu má jenom představy ovlivněné lety mainstreamu, který psal, jak vlády žádaly. Horší je to se shora uvedenými poslanci, kterým je měsíčně vyplácena stotisícová částka, aby byli schopni rozlišit fakta od dětských představ. Vzdor tomu přeplácení – nejsou. Proto s uváděním na pravou míru začnu od konce – od nacismu čili v původním názvosloví od nacionálního socialismu.

Nacismus byla fanatická ideologie o nadřazenosti jednoho národa nad všemi ostatními. Byla postavená na nenávistí a násilí, na teroru.

To je hodně povrchní a podceňující pohled. Ideologie založená na nenávisti a násilí by nemohla prorazit nikde v Evropě, natož v intelektuálně vyspělé Velkoněmecké říši. Domníváte se, že by osmdesátimilionový národ, mimo jednotky či desítky odpůrců, vzal takovouto vyhraněnou ideologii za svou, tak jak ji převzalo Německo ve třicátých letech? Pod insigniemi ideologie nacismu dobylo (= sjednotilo) takřka celou Evropu. Výjimku tvořily jenom britské ostrovy. Nacismus vyznávala celá intelektuální špička Německa – jen tak z hlavy jmenuji Otto Hahn, Walter Bothe, Hans Geiger, Werner Heisenberg aj. proti kterým jsou shora jmenovaní poslanci našeho parlamentu obyčejnými bezmozky. Však je (ty Němce) spojenci odvezli na konci války do svých výzkumných ústavů. Hrubé podcenění nacismu, se hodilo do válečné rozhlasové propagandy, ale z přežívání této karikatury bohužel plyne i podceňování prvků nacismu v dnešní Ukrajině. Pořádáte-li pochodňový průvod, sázíte na dávnou mystiku ohně (červená se line záře…) Když nabízíte národu nový systém, musí obsahovat moderní prvky, musí národ motivovat výhledem na šťastnou budoucnost atd.

Nacismus byla především ideologie kultu síly a mládí, technického pokroku, ale také doktríny Blut und Boden (krev a půda), která zdůrazňovala sepjatost Německého etnika a půdy, kterou obdělává, stejně jako neúprosnou přírodu, synergie (součinnost, spolupráce) a mýtického dědictví starých Germánů. Už jenom tyto principy je v jejich očích nadřazovaly jiným národům a jejich „asfaltové“ kultuře. (Něco podobného najdete dnes v ideologii Zelených). Nenávist nebyly součástí této ideologie a to, co takto označujeme, je jejich vztah k těm, kteří je „nedorostli.“ Pro lepší porozumění – nenávidíte snad papírový obal zboží, který zmačkáte a odhazujete do koše? Socialistickou nacismu byla rovnost, jednohlasnost. „Hitler baut auf, helft mit. Kauft deutsche Ware!“

Tato ideologie dokázala strhnout i takový národ jakým bylo Německo a dovolila v podtitulku filmu Triumf vůle o sjezdu nacistické strany 5. září 1934 hrdě uvést:

20 let po vypuknutí Světové války,
16 let od počátku utrpení Němců,
19 měsíců od začátku Německého obrození,
Adolf Hitler přiletěl do Norimberku, aby shlédl vojenskou přehlídku. Základním tématem filmu je obnova Německa a jeho síly pod vedením Hitlera, který v čele strany povede národ k dalším úspěchům. Stojí za to se podívat alespoň na pár částí filmu, abyste poznali, jak Hitler zvedl hrdost národa, aby usoudil, že má dost síly bojovat proti celému světu…a jak totéž nebezpečí hrozí na Ukrajině?

Co se týká pramenů o socialismu a komunismu v období 1948 – 1990, jsme na to ještě hůře než s nacizmem. Wikipedie definuje socialismus z hlediska liberální demokracie!

Cituji: Socialismus je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na vlastnictví prostředků produkce pracovníky. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy nebo revolucí. Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti privilegiím a změna nebo kompletní zrušení státního zřízení.

Socialismus, jak jsme jej znali z praxe, byl sociálně politický model založený na rovnosti a solidaritě, jehož cílem bylo odstranění neduhů kapitalistického hospodářství první republiky (nebude pánů ani žebráků), stabilita a perspektiva vývoje ve vztahu k Západu. Ekonomickým základem bylo centrálně plánované hospodářství, v němž státní plánovací orgány výrobcům závazně předem stanovily, co, kolik, pro koho a za jakou cenu bude kdo vyrábět. Souhrn těchto rozhodnutí tvořil centrální státní plán, obvykle na určité období. Za splnění tohoto úkolu odpovídal ředitel příslušného podniku, který obvykle nesměl vyrábět nic jiného. Státní orgány také stanovily povolený počet pracovníků v různých pozicích a kvalifikované pracovníky mu jmenovitě přidělil pracovní úřad. Tento systém fungoval celkem bezchybně v přídělovém (válečném) hospodářství, ale s jeho koncem po měnové reformě v roce 1953 narážel na stále větší potíže, protože nedával ředitelům téměř žádný prostor pro rozhodování. Přesto existovaly osobnosti, které se tomuto systému postavily (např. Miroslav Grégr nebo František Čuba). Administrativní náročnost, nepružnost centrálního plánování, nedostatečná kvalifikace i motivace plánovačů a velký prostor pro korupci daly vzniknout paralelnímu (černému) trhu, který poněkud sanoval nedostatky. Něco málo zvládala zemědělská družstva, která v případě plnění plánu v hlavní činnosti mohla v tzv. mimorozpočtové činnosti vyrábět, co na trhu právě chybělo. A toho bylo hodně, protože právě vinou nepružnosti se masově vyrábělo zboží, které nemělo odbyt. Právě selhání 3. pětiletého plánu bylo jednou z příčin tzv. Pražského jara a jmenování Oto Šika místopředsedou vlády pověřeného přípravou hospodářské reformy.

„Bude-li většina této země opravdu chtít, můžeme ve středoevropském prostoru vybudovat socialismus, který bude našim občanům, krom znovuobjevených svobod, nabízet i hospodářskou prosperitu!“

Ideovým základem socialismu byla teorie o ráji pro „pracující lid“ zemí „socialistického tábora“ a démonizace obrazu tzv. vnějšího nepřítele, západního imperialismu. V době, kterou dnes označujeme za „komunistickou totalitu“ byl termín socialismus používán jako synonymum k nižší fázi komunismu.  To znamená, že komunismus (beztřídní společnost) měla být v blíže neurčené době budoucností socialismu. Nemůže. To už víme. Znamenalo by to předělat lidi. A sociální inženýři se ukázali jako nebezpečná iluze nejen v socialismu, ale i v tzv. liberální demokracii. Ale vraťme se na začátek, k obskurní trojici poslanců Martina Dlouhého (TOP 09), Marka Bendy (ODS) a Šimona Hellera, kteří chtějí srovnávat nacismus a socialismus

– opravdu chcete znovu volit takové „duševní velikány?“

*

napsal  Leo K., Kosa Zostra

Grafika neznámého autora ukazuje Kapitalizmus bezuzdný – Kapitalizmus odpovědný – Kapitalizmus udržitelný –  a Kapitalizmus s lidskou tváří