Výročí krvavé řeznice Madly. Humanitární bombardování Jugoslávie, mrtvé děti v Iráku.

23. 3. bylo výročí úmrtí krvavé řeznice Madly. Nikdo by neměl zapomenout slova Madeleine Albrightové o sankcích USA proti Iráku, které zavinily smrt 576 000 dětí. „Ano, stálo to za to!“ Sankce proti Iráku začaly v roce 1990, čtyři dny po invazi do Kuvajtu, a zůstaly v platnosti z velké části až do roku 2003. Neomezovaly se pouze na vojenské dodávky, ale týkaly se i potravin a základního zdravotnického materiálu pro obyvatelstvo.

Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. To je přece víc dětí, než kolik jich zemřelo v Hirošimě. A podle vás stojí ta cena za to?
Ano, stálo to za to!  ~ Madeleine Albrightová

Humananitární bombardování. Operace Spojenecká síla.

24. března před 26 lety bylo zahájeno bombardování Jugoslávie leteckými silami osmi států NATO. K tomuto bombardování daly podnět USA a opět bez mandátu OSN.

Zdroje se shodují, že příběh z Račaku byl hlavní záminkou pro následný zásah NATO v podobě bombardování Srbska. Od samého začátku jej přitom provázejí velké pochybnosti. Někteří natvrdo říkají, že tato záminka k útoku na Jugoslávii byla „vyrobena“ americkými diplomaty. Konkrétně William Walker (je mu přičítán podíl na vraždě několika kněžích, protestujících proti vládě v Salvadoru), který se stal hlavou ověřovací mise – Kosovo verification team. William Walker vstoupil společně se suitou západních novinářů do Račaku až druhého dne, 16. 1. 1999. Walker neváhal rovnou na místě vynášet kategorické soudy: „Já neváhám obviňovat vládní bezpečnostní síly. Budeme chtít vědět, kdo dával rozkazy, budeme trvat na tom, aby byla vykonána spravedlnost.“

Pak Walker procházel s novináři celou vesnicí, delegace se pohybovala přímo kolem mrtvol a podle mnohých skupina prováděla věci, které se těžko dají nazvat jinak, než jako znehodnocování důkazů.

Prakticky okamžitě se ale začaly objevovat pochybnosti o věrohodnosti jejich verze událostí. V první fázi se poukazovalo zejména na to, že vládní jednotky celý zásah v Račaku řádně nahlásily všem pozorovatelským misím, dokonce i akreditovaným novinářům. Představa, že by před jejich očima páchali zločiny proti lidskosti, je přinejmenším zarážející.

Z okolních hor byli navíc celou dobu ostřelováni bojovníky Kosovské osvobozenecké armády, takže je stěží představitelné, že by měli čas civilní obyvatelstvo shromažďovat, třídit, část následně odvést do rokle a tam uspořádat masovou popravu.

Později se objevovaly další argumenty, zpochybňující oficiální verzi.

Jugoslávští činitelé od počátku tvrdili, že celý „masakr“ byl fingován a s těly bylo manipulováno. Dokonce mluvili o tom, že měli být v boji padlí albánští bojovníci oblečeni do civilního oblečení a vydáváni za popravené civilisty. Na jugoslávské straně se objevily i výroky, že „všichni mrtví byli teroristé“.

Bělehradská verze byla dokazována zejména zjištěním, že na rukou zastřelených osob byly objeveny zbytky střelného prachu, což lze těžko vysvětlit jinak, než že tito lidé nedávno stříleli. Rovněž se objevily pochybnosti vzhledem k oblečení některých obětí, neboť byly zaznamenány případy, kdy tělo bylo prostřeleno, ale oblečení, které jej zakrývalo, nikoliv.

Zpochybňující svědectví přicházela také od novinářů, kteří využili nabídky Srbů a sledovali z bezpečné vzdálenosti útok jejich policistů.

Politická situace v Česku a i odpor většinové části veřejnosti zabránilo deklaraci podporující agresory a vyjádřilo se pro diplomatické řešení kosovské krize. I tak Česko poskytlo svůj vzdušný prostor NATO. Bombardování vojenských, ale i civilních cílů v srbské a černohorské části Jugoslávie trvalo 78 dní a bylo zdůvodněno nutností zabránit humanitární katastrofě hrozící v Kosovu.

Nezabránila tomu ani velká propagace hlavně v Mladé frontě a Lidových novinách.

Mezi podporovateli ozbrojeného zásahu byl nejvýraznější osobností tehdejší prezident republiky Václav Havel, jehož podpora NATO byla občas až servilní a dodnes je nechvalně slavný jeho tehdejší výrok „humanitární bombardování„. Tento pravdoláskař tehdy řekl pro media: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“

Co si budeme povídat, čistě humanitární povahu to bombardování nemělo ani zdaleka! Američané si v Kosovu okamžitě zřídili základny a i „balkánská řeznice“ Madeleine Albright nevyšla naprázdno – Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl.

Na své si přišel i generál Wesley Clark, který velel útokům NATO na Srbsko, má se svou společností Envidity koncese na těžbu v plné třetině uhelných dolů v celém Kosovu. Kosovští poslanci kvůli tomu dokonce v roce 2013 změnili zákon tak, aby bylo možné v případě „bezpečnostního zájmu státu“ jednorázově rozhodnout o přidělení licence k těžařskému průzkumu jakékoliv společnosti bez výběrového řízení.

Dalšími podporovateli byli Petr Pithart, Jan Ruml a bývaly americký prezident Biden.

Biden, který byl v té době senátorem, navrhl bombardovat Bělehrad, ničit mosty nebo zásobníky nafty. Apeloval na Clintona, aby tuto situaci řešil za využití všech potřebných sil, co by vedlo k ještě větším škodám a ztrátám na straně civilistů.

Vrátíme se ale zpět do Česka, kde útok podporovali představitelé čtyřkoalice KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU. Rezervovaněji se k němu stavěli někteří členové vedení ČSSD a ODS. Tehdejší premiér Miloš Zeman a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus se vyslovili pro pokračování diplomatického řešení konfliktu. Útoky naopak odsoudili komunisté. Účinnost bombardování zpochybnil rovněž tehdejší zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier. Proti vojenskému zásahu se vyslovili i Miroslav Macek a Stanislav Gross i tehdejší vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Premiérem v té době byl Miloš Zeman, který nakonec podlehl nátlaku a po slibu, že nebudou bombardovány civilní cíle podepsal souhlas. Chtěla bych připomenout, že Miloš Zeman se pak později při setkání se srbským prezidentem Vučičem za bombardování omluvil a Srby poprosil o odpuštění. [zdroj]

Collateral demage.

Bez mandátu OSN Američané společně s dalšími zeměmi NATO, vč. nováčka ČR za prezidentování „humanisty“ Václava Havla, začaly „humanitárně“ bombardovat Bělehrad.

Došlo i na tzv. špinavé bomby.

Byla ničena zejména civilní infrastruktura, ale i nemocnice a školy (collateral demage).

23. března 1999 vydal tehdejší generální tajemník NATO Javier Solana příkaz k bombardování Srbska.

Dva a půl tisíce mrtvých civilistů. Váleční zločinci nebyli nikdy potrestáni.

Prezidentem Spojených států byl v té době Bill Clinton, viceprezidentem Al Gore, ministryní zahraničních věcí Madeleine Albrightová.

A následovalo rozbití Jugoslávie a nikdo tenkrát z KoZa (viz kolektivní Západ) nevznesl protest proti rozbíjení územní celistvosti Jugoslávie. [zdroj]

Víc mrtvých dětí v Iráku, než kolik jich zemřelo v Hirošimě.

Sankce USA zabily více než 500 000 iráckých dětí.

Moderátorka pořadu 60 minut Leslie Stahlová se M. Albrightové zeptala: „Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. To je přece víc dětí, než kolik jich zemřelo v Hirošimě. A podle vás stojí ta cena za to?“

Bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová odpověděla: „Myslím, že je to velmi těžká volba. Ale ta cena – myslíme si, že ta cena za to stojí.“ (Květen 1996)

Sankce proti Iráku začaly v roce 1990, čtyři dny po invazi do Kuvajtu, a zůstaly v platnosti z velké části až do roku 2003. Sankce se neomezovaly pouze na vojenské dodávky. Těžké sankce se týkaly i potravin a základního zdravotnického materiálu pro irácké obyvatelstvo.

V důsledku těchto sankcí došlo k vysoké míře podvýživy a šíření nemocí. V květnu 2000 průzkum Dětského fondu OSN (UNICEF) zaznamenal, že téměř polovina dětí mladších pěti let trpěla průjmem.

V důsledku těchto sankcí zahynulo 576 000 dětí. (The New York Times, 12-1-95)

Bývalý humanitární koordinátor OSN říká, že sankce proti Iráku se rovnaly genocidě.

Léta ekonomických sankcí OSN proti Iráku vytvořila podmínky pro genocidu a měla by být zrušena, řekl Denis Halliday, bývalý humanitární koordinátor OSN, posluchačům na Cornellově univerzitě.

„Jsme tam nyní zodpovědní za zabíjení lidí, ničíme jejich rodiny, jejich děti, necháváme umírat jejich starší rodiče kvůli nedostatku základních léků,“ řekl Halliday během přednášky nazvané „Sankce proti Iráku: E. Cornella v aule Goldwin Smith Hall, kde se 24. září konala přednáška s názvem „Důsledky a alternativy“.

Necháváme tam umírat děti, které se ještě nenarodily, když Saddám Husajn udělal chybu a napadl Kuvajt.“ (Cornell, 1. 10. 1999)

Zmatené názory M. Albrightové na morálku:

Madeline Albrightová také prohlásila, že pro ženy, které nepodporují Hillary Clintonovou, je v pekle zvláštní místo. Konkrétně řekla následující: „To se nedělá a je třeba pomoci. Hillary Clintonová tu pro vás bude vždycky. A pamatujte si, že pro ženy, které si nepomáhají, je v pekle zvláštní místo.“ (The Guardian, 2-6-16). [zdroj]

Začalo do před 26 lety

Mnozí by na to rádi zapomněli. Ale ti, kteří uvažují v souvislostech, dobře vědí, že destrukce světového řádu začala 24. března 1999. V tento den ve večerních hodinách propadly letecké síly NATO za účasti USA, Německa, Velké Británie, Francie, Dánska, Norska, Itálie, Nizozemska, Belgie, Portugalska, Španělska a Turecka. Všechny zúčastněné země se dopustily těžkého zločinu vojenské agrese, protože bombardování se uskutečnilo v příkrém rozporu s Chartou OSN a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.

Spolupachateli tohoto zločinu byly i takové státy jako Slovensko nebo Česko, které umožnily přelet útočících bombardérů NATO přes své území. Jeden z členů tehdejší vlády, ministr zemědělství Pavel Koncoš (který spolu s ministrem spravedlnosti Janem Čarnogurským odmítli podpořit toto protiprávní jednání), později vydal svědectví, že americké bombardéry letěly nad jejich hlavami už v době, kdy o tom teprve rozhodovala vláda. To znamená, že několik hodin jsme byli nesvéprávnou republikou, která neměla úplnou kontrolu nad svým vzdušným prostorem. Tato slova nepřímo potvrdil i tehdejší šéf české diplomacie Jan Kavan, který vysvětlil, že během zasedání vlády k této otázce telefonoval s generálním tajemníkem NATO Javierem Solanem, který mu arogantně oznámil, že letadla Severoatlantické aliance už stojí na rampě a odletí tak jako tak. Čili bylo to syrové přepadení, bezostyšné svinstvo, nic víc.

Později se ukázalo, že všechny důvody pro válku byly vymyšleny. Už 22. dubna 1996 začaly guerilly teroristické organizace UÇK (Kosovské osvobozenecké armády) útočit na srbské policisty a civilisty v Kosovu. Zatímco UÇK vraždila Srby a dobyla několik vesnic, Američané se rozhodli využít etnickou nenávist a postavili se na stranu Albánců. Přestože byla UÇK na seznamu teroristických organizací, od té doby její zločiny nebyly západním společenstvím kritizovány. Srbové byli v právu při obraně území, ale i oni se při tom dopustili zločinů. Jak později trefně poznamenal slavný slovinský filozof Slavoj Žižek: „Nechápu, proč se Američané ze všech nacionalismů v regionu rozhodli chránit právě ten albánský.“

Ke zlomu došlo v noci z 15. na 16. ledna 1999, kdy bylo ve vesnici Račak ve srbské provincii Kosovo zavražděno 45 lidí. Vina automaticky padla na Srby, ale přítomní experti zpochybnili oficiální stanoviska. Jak upozornila finská patoložka Helen Rantauová, výsledky vyšetřování vedou k tomu, že tato scéna byla naaranžována. Nešlo o neozbrojené civilisty, ale o příslušníky UÇK, kteří zemřeli jinde a na toto místo byli přeneseni. Američané však zneužili tuto účinnou válečnou lež ke zdůvodnění svého chystaného útoku na Jugoslávii. Stejně šířili i vymyšlenou historku o „koncentračním táboře v Prištině“, který nikdy neexistoval. Tato válka byla čistý podvod. Od její záminky až po ujišťování, že cílem je „zachování multietnického Kosova v rámci Jugoslávie“. Skutečné etnické čistky totiž začaly až po bombardování a vyústily v bezprecedentní odtržení Kosova.

Odtržení Krymu a další separatistické tendence ve východní Evropě jsou pouze důsledkem této destrukce mezinárodního práva, která pokračovala Afghánistánem, Irákem, Libyí, Sýrií a skončila Ukrajinou. Proto každý, kdo uvažuje o míru, musí chápat věci v celém globálním kontextu a uvědomit si, že tento bordel může skončit jen multilaterální dohodou o nové bezpečnostní architektuře, v níž budou zohledněny zájmy všech hráčů.

Evropa se však zatím takto nechová. Namísto toho, aby zaujala neutrální pozici zprostředkovatele, se militantně postavila na jednu stranu války, kterou posttrkuje do boje a vůči druhé straně vysílá nepřátelské vzkazy. Ale takhle se diplomacie nedělá a nikdy nedělala. Kaja Kallasová svým agresivním přístupem, při kterém se zajímá jen o zbrojení, fakticky potvrzuje, že Evropa dnes nemá diplomacii a že není mírovým, ale válečným projektem. A takovou Evropu odmítám.

Odmítám ji proto, že je založena na těch nejhorších tradicích, z nichž vzešly militarismus, kolonialismus, rasismus, šovinismus a nakonec i fašismus. Vidíme to i doma na snahách opozice, která přistupuje k Rusku iracionálně, hystericky až šovinisticky. Pokud jeden z lídrů iniciativy Mír na Ukrajině Marián Kulich vykřikuje na demonstraci, že Rusko iniciovalo druhou světovou válku i studenou válku, tak je třeba ho vrátit do lavic základní školy, aby se doučil dějepis. Jednoznačným viníkem druhé světové války byl rozpínající se fašismus, proti kterému se Západ ve třicátých letech nebyl ochoten postavit, ačkoli Sovětský svaz soustavně vyzýval evropské státy na společnou frontu proti nacismu. A teprve když Moskva viděla, že se může spolehnout pouze na vlastní síly, podepsala s nacistickým Německem bilaterální smlouvu, kterou mu nyní všichni opleskávají o hlavu, ačkoli (jen tak mimochodem) SSSR byl poslední, který tak učinil (po Francii, Belgii, Polsku a mnoha dalších). Stalin tím získal dva roky na dobudování svého vojenského průmyslu a jeho přesunu za Ural, bez čehož by se mu nikdy nepodařilo porazit Hitlera. Tak o čem se tady bavíme? O praobyčejném šovinismu proti Rusku, přirozeně.

Něco podobného se týká i debilních poznámek o tom, kdo způsobil studenou válku. Mohli bychom odbýt tyto nesmysly oficiálním mezníkem – projevem Winstona Churchilla ve Fultonu o železné oponě. Ale smysluplnější je uvědomit si, že tento proces (podobně jako ten dnešní) odstartovala globální paranoia na obou stranách zeměkoule: zatímco v USA zuřil mccarthismus, který ve všech viděl ruské agenty a podezřelé bez důkazů popravoval, věznil, vylučoval nebo vyřazoval z knihoven zakázané knihy, v nichž nacházel prvky komunismu (dokonce i klasické dílo americké demokracie z roku 1809 Práva člověka od Thomase Paina!!!) – u nás zuřil komunistický teror, hledali jsme agenty západního imperialismu a báli se mandelinky bramborové, o které nám propaganda dokázala namluvit, že ji sem shazovala americká armáda… Dnešek je spíše varováním, že jsme nepoučitelní a opět jsme se nechali indoktrinovat hloupostmi.

Další zaslepený fanatik Jan Benčík tvrdí, že největšími vrahy Slovanů prý byly Stalin a Putin. Proboha živého. Pokud vám z takového výpočtu vypadne Hitler, tak je to čistá nehoráznost a další důkaz Benčíkovy pomatenosti a bezcharakternosti. A ještě tady máme europoslankyni za Progresivní Slovensko Ľubici Karvašovou. Hloupou jako vrata do pitvoru, ale o to sebevědomější, která tvrdí, že jsme byli čtyřicet let okupováni Rusy. A když se jí pokusíte vysvětlit, že ruští osvoboditelé odsud do konce léta 1945 odešli, prostoduchá eurohujerka začne dávat habilitované historiky do uvozovek a ohánět se prací osoby, která není odbornicí na dějiny, ale pouze publicistkou a spisovatelkou. Ale i tu kdyby zvládla číst s porozuměním, dozvěděla by se, že mluví obecně o zemích střední a východní Evropy, čili je rozdíl mezi řekněme Rumunskem a Maďarskem (kde ta sovětská armáda zůstala) a mezi Československem, které dvě desetiletí odolávalo (ještě prezident Novotný odmítl přijmout sovětská vojska na československé území, což byl hlavní důvod, proč ho Brežněv nechal padnout, a jedna z příčin invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.). Ale hlupáka nepoučíš.

Antiruský šovinismus už začíná být podobný antisemitismu – Rusové mohou za všechno. A tak dochází k absurdním situacím, kdy na Ukrajině zavírají muzeum Bulgakova či bourají sochy Puškina, Čajkovského a dokonce i Tolstého – toho Tolstého, který ruský imperialismus vždy nenáviděl, byl v jeho nemilosti a dnes by pravděpodobně stál na straně Ukrajinců! Prosím vás, přátelé, nedejte se zvábit tímto primitivním slovníkem. Je znakem nízké kulturní a vzdělanostní úrovně, zajetí ducha v okovech bludů a nenávisti. Rusové jsou po mnoha stránkách civilizačně vyspělejší než my a máme se od nich co učit. Je jen projevem naší namyšlenosti, omezenosti a nízkosti, pokud nechápeme, že v tomto konfliktu buď společně vyhrajeme nebo prohrajeme všichni.

A ještě jedna poznámka. Český prezident Miloš Zeman se za účast své země na bombardování Srbska omluvil. Za Slovensko to neudělal nikdo (nepočítám-li sebe na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Bělehradě v červnu 2013, protože já nejsem představitel státu). Pokud na to nikdo z nejvyšších ústavních činitelů Slovenské republiky nemá dost morální odvahy, pak bychom měli alespoň splnit svůj morální závazek být silným advokátem Srbska v integračním procesu. Bohužel ani tam nejsme tak důrazní jako například Maďarsko, které dnes ústy šéfa své diplomacie Pétra Szijjárta připomnělo, že Brusel dnes vyvíjí silný nátlak na to, aby Ukrajina byla upřednostněna při vstupu do EU před zeměmi západního Balkánu. Budapešť to ostře odmítá a Pétér Szijjártó k tomu dnes řekl: „Nikdo nemůže vážně myslet, že Ukrajina je dnes v lepším stavu než kterákoli země západního Balkánu. To je prostě nesmysl. Zatímco přistoupení zemí západního Balkánu k EU bude pro Evropskou unii přínosem, přistoupení Ukrajiny by zničilo naše společenství z ekonomického i bezpečnostního hlediska.” Rád bych se dožil takového kategorického stanoviska i od Bratislavy… [zdroj]

*

Nespokojený

Související:  Nelegální vojenské agrese USA. Žádný problém. Stačí být na té správné straně.

*

Poznámka Nové Republiky:

Úmysl zničit Jugoslávii projevily Spojené státy prostřednictvím Krvavaé Madly Albrightové již při jednání mezi jugoslávskou delegací a zástupci kosovských Albánců na francouzském zámku Rambouillet na začátku roku 1999. Jugoslávská strana byla ochotna ke všem ústupkům, mimo formálního odtržení jihosrbské provincie Kosovo a Metochuje od zbytkové Jugoslávie (tehdy už jen státní svazek Srbska a Černé Hory). Zástupci albánských teroristů, kteří tvořili delegaci druhé strany, odmítali podepsat jakoukoli smlouvu, která by neumožňovala úplné odtržení “Kosovë” od Srbska reps. Jugoslávie. (Situace velmi podobná roku 1937-8 s českými pohraničními Němci. I Albánci stejně jako tzv. sudetští Němci měli v sousedství svůj národní stát a v Srbsku tvořili jen národnostní menšinu.)

Intrikánka Madeleine Albrightová, jako vedoucí konference pendlovala mezi jednotlivými delegacemi a neumožnila jim přímé jednání. Když zjistila, že by neúspěch konference padl na hlavu albánských teroristů z UÇK a to by pak těžko pomohlo zdůvodnit již naplánovanou agresi NATO proti Jugoslávii, na poslední chvíli vložila do “smlouvy” pasáže, které mimo jiné požadovaly „umístění 30 000 ´mírových jednotek NATO´ v Kosovu; neomezené právo průchodu pro jednotky NATO na jugoslávském území; a imunitu NATO a jeho agentů vůči jugoslávskému právu”. To by byla zjevná okupace státu, konec jeho samostatnosti a suverenity.

Na takové podmínky samozřejmě jugoslávská strana nepřistoupila. Tím v očích západních propagandistů vznikl důvod k agresi. Musím ještě podotknout, že Jugoslávie po celou dobu své existence až do posledních dní neohrožovala nikoho ze svých sousedů a uvnitř bojovala proti albánskému terorizmu a albánské agresi. Proto také NATO nikdy nemohlo dostat mandát k vojenské akci na půdě OSN.

NATO se agresí proti Jugoslávii stalo organizací, hrubě porušující mezinárodní právo, Chartu OSN, dohody o uspořádání v Evropě z Helsinek a dokonce porušilo i svou vlastní základní chartu! NATO, jako servisní organizace amerického Impéria a jako válečný zločinec se v následujících letech podílelo na rozvratu dalších suverénních států jako Irák, Libye, Sýrie. Dnes vehementně podporuje banderovský režim na Ukrajině. Zatímco rozbíjení Jugoslávie bylo pro tajné služby a štáby armád NATO tréninkem k rozbití daleko většího státního útvaru – Ruské federace -, je dnes situace změněná. Rusko od konce 90. let, kdy bylo slabé a vojensky ani hospodářsky se nemohlo Jugoslávie zastat, se během následujících let na střet s NATO připravilo. Dnes Trumpova administrativa před střetem s vojensky silným Ruskem couvla a nechává eurounijní pozéry, rusofoby a hysteriky, ať se v té odporné válečné louži na straně banderovských nacistů válejí sami.

Doba je dramatická, a přestože Evropská unie i náš stát jsou vedeny nebezpečnými všehoschopnými pomatenci, doufám, že přece jenom nakonec rozum a odpovědnost vyhrají a zachrání nás před apokalypsou.

Mgr. Václav Dvořák – editor Nové Republiky, předseda zapsaného psolku Přátelé Srbů na Kosovu

*

Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar. Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*