Volba byla učiněna

Dříve, před deseti-dvaceti lety jsem se snažil přečíst všechny komentáře ke svým materiálům. Nyní čtu pouze ve svém vlastním telegramovém kanálu. Za prvé, není na všechno čas a za druhé, právě ten (telegramový kanál) jsem pro své účely ideálně zorganizoval.

Jak v neregulovatelném, chaotickém veřejném prostoru, tak v mém přísně regulovaném, totalitním telegramovém malém světě jak před dvaceti lety, tak i nyní se velmi odlišné pozitivní i negativní, rozsáhlé i krátké, chytré i hloupé komentáře vyznačují jednou zvláštností, jedinou, která je spojuje se všemi jejich rozmanitostmi. 99 procent komentujících považuje jakýkoli problém za lineárně se vyvíjející chronologicky (od předdefinovaného začátku k logickému konci) jednorozměrnou (bez vnitřních rozporů) událost.

I když fakta neleží v jednorozměrnosti, událost se jim přizpůsobuje. Uvedu příklad. Kdysi vlastenecký Lomonosov rozhodl, že normanská teorie, kterou na ruské akademii rozvíjeli němečtí profesoři Bayer, Miller, Schlözer a Strube de Piermont (mimochodem také vynikající vědci, kteří hodně udělali pro rozvoj vědy v Rusku), s nimiž se Lomonosov poměřoval v ambicích, není správná. To, co kázali v 18. století Němci, které Lomonosov neměl rád, bylo skutečně daleko od současných představ o historickém procesu, ale to, co Lomonosov jako alternativu předložil, nebylo blíže, ale vzdálenější. Proto se normanská teorie vyvíjeje, dožila do dneška ale “lomonosovská” teorie se v domácí vědě nikdy neuchytila.

Existují však zcela moderní kvalitní antinormanské teorie, které umožňují efektivně udržovat vědecké diskuse. Všechny mají jeden problém. Aniž by popíraly “povolání Varjagů”, neboť je těžké popřít to, co je nejen zaznamenáno v letopisu, ale také se stalo okamžikem zrození dynastie, která 600 let vládla na Rusi, jejíž představitelé i po přechodu trůnu na Romanovce tvořili pevnou součást nejvyšší vrstvy ruské aristokracie, současní antinormanisté se snaží najít u nich nikoli normanské (švédské, norské, dánské), nýbrž slovanské (včetně západních Slovanů), baltské (zjevně na památku baltsko-slovanské jednoty, která se rozpadla v 6. století) nebo alespoň ugrofinské (od Suomi – krasavice Marijců a Čeremisů) kořeny.

Zdálo by se, že nezáleží na tom, kdo byl povolán Novgoroďany, aby “vládl jako kníže”, protože “naše země je velká a bohatá a není v ní žádný pořádek”. Jde o to, že sami o sobě pořádek udělat nemohli. Mimochodem, z mého pohledu nejde o vymýcení nepořádku v samotném Novgorodu (věče s rvačkami tam existoval ještě několik století), ale o vytvoření jednotné kontroly nad dněprovskou obchodní cestou, o kterou se zajímali jak Normané, tak Novgoroďané (a proto se Rurik s potomky právě tímto ihned zabýval, nějaké jeho reformy nebo velké činy přímo v Novgorodu nejsou známy, dokonce vládnutí upřednostnila dynastie raději z Kyjeva), tak i Smolenčané a Kyjevané (proto se kontrolu nad těmito velkými a mocnými centry podařilo nastolit bez boje a následných povstání, zatímco slabší lesní kmeny v následujících letech vydržely desítky let boje proti družinám kyjevských knížat: výběr daní až do vlády kněžny Olgy byl ozbrojenou operací státního rozsahu, během níž nebyla vyloučena ani smrt nejvyššího vládce (Igor Starý)).

Vraťme se k našim beranům. Zavolali někoho (vnější ozbrojené síly) “k nastolení pořádku”. V procesu jeho navádění vznikl ruský stát. O tom, kde přesně byl nastolen pořádek (uvnitř nebo vně) a kdo ho nastoloval (Slované, Normané, Ugrofinové nebo všichni dohromady, společným úsilím), se dá polemizovat. Faktem je, že vnější síla byla potřebná, protože vnitřní zdroje Novgoroďanů k překonání problému, během jehož řešení vznikl ruský stát, nedostačovaly.

Není to nic ostudného, mnoho národů, a dokonce i zavedených států využívalo služeb žoldáků a mnoho vládnoucích dynastií vyrostlo z potomků vůdců těchto žoldáckých band. Proč je Rurik, který přijel řešit novgorodské problémy a založil dynastii, přijatelný, pokud pochází z ostrova Rujána, z Pomořanska nebo je dokonce Ugrofin z horní nebo střední Volhy, ale nepřijatelný jako Norman?  Protože v následujících stoletích se rusko-normanská symbióza, která byla vytvořena pro obchod s Byzancí a její drancování (pokud se to podaří) rozpadla. Od druhé poloviny 12. a počátku 13. století ztrácí Byzanc pozici hlavního obchodního a politického partnera Ruska a Normané do ní vstupují z druhé strany, a sice přes Středozemní moře (z Itálie).

V této době klesá význam Kyjeva jako celoruského centra, protože takový byl z geografického hlediska: kontroloval soutok Desny, Pripjati a Dněpru, což znamená, že byl přirozeným shromaždištěm pro jakoukoli vojenskou nebo obchodní ruskou expedici na jih. Na druhé straně roste význam Vladimiro-Suzdalského, Černigovského a Haličsko-volyňského knížectví. Každé z nich kontrolovalo alternativní obchodní cesty. Vladimiro-Suzdalské – volžskou, Černigovské (prostřednictvím na něm závislého Tmutarakánského knížectví) – donskou, Haličsko-volyňské – dněstrovskou. Všichni měli i alternativní (obejítím Kyjeva) cesty do Evropy. Kyjev prostě nepotřebovali, i když si udržel pozici náboženského centra Ruska.

To znamená, že pro anti Normany není zásadní skandinávská příslušnost povolaných Varjagů, protože po 12. století se Skandinávci (a za nimi i všichni Evropané) stávají nepřáteli Ruska. V tomto období se účast nepřátel na vytvoření ruského státu nezdála být jen něčím ponižujícím, ale musela být z politických důvodů odmítána (není náhodou, že Ivan Hrozný odvozoval svůj rodokmen nikoli od nějakého skandinávského nebo dokonce místního bandity, ale od Augusta Caesara, jehož potomkem byl údajně Rurik), protože v rámci mezinárodního práva té doby umožňoval Evropanům činit si nárok na moc nad Ruskem (kterého se mimochodem opakovaně pokoušeli zmocnit) “na základě práva založení” (Novgorod) nebo “na základě práva dobytí” (Smolensk a Kyjev).

A tak se ukazuje, že dnes jednorozměrně negativně vnímáme možnost normanského původu první ruské dynastie, když vycházíme ze starých archetypálních fobií našich předků. A stejný archetyp, který vznikl na základě dosud existující slovansko-ugrofinské symbiózy, nás vede k tomu, že jsme zcela v klidu s ohledem na skutečnost, že první ruská dynastie pochází ze Slovanů nebo Ugrofinů, národů, spolu s Balty, které položili etnický základ historické Rusi.

A to není vtip: naše vnímání vlastní minulosti do značné míry určuje naše jednání v přítomnosti a naše plány do budoucna.

Nicméně pouze jednotlivci překračují meze komentářů (i dlouhých) a píší více či méně podložené materiály. Ještě méně z nich, jednotlivci z jednotlivců, reálně pozorují a uvědomují si vícerozměrnost nejen historického procesu, ale každé jednotlivé události. O tom, že mince má dvě strany, ví každý, ale ne každý se dovtípí podívat se na revers, podívat se na podstatu, prozkoumat pramen nebo kombinaci pramenů. Proto je pro zjednodušení pochopení výsledek Zelenského cesty do Washingtonu vnímán v jednorozměrném modelu, a sice pouze z hlediska přínosu, který může poskytnout (a poskytne) té části ruské společnosti, která věřila, že Ukrajinu je třeba obsadit celou (nebo všechno, co se podaří obsadit), a co nejvíce ji očistit od banderizované části populace.

O druhé straně mince a o celé škále procesů spojených s vůbec prvním veřejným dvoustranným tramvajovým hulvátským jednáním na úrovni hlav států napíšu jiný materiál (vyjde v jiném listu, protože za týden bude irelevantní a dnes je na něj příliš brzy, ještě neproběhly všechny události). Dnes to je o tom pozitivním ohledně likvidace Ukrajiny.

Když se Trump snažil Zelenskému vysvětlit, že “máte šanci jen s námi, bez nás nemáte žádné trumfy”, říkal absolutní destilovanou pravdu. Rusko se chystá vyjednávat o krásném novém světě právě s USA (Čína také). Evropa v současné západní boudě jsou statisté. Ukrajina je žebrák u vchodu do boudy a “loudí” u publika jako ze škatulky drobné mince a nedojedené chlebíčky. Pro USA byla Ukrajina zajímavá jen jako nepotřebná věc, kterou bylo možné přenechat Rusku a dostat za to něco na oplátku.

O tom, že Rusko nechce Ukrajinu zcela zlikvidovat a chtěli by ponechat solidní kus pod vedením nějakých loajálních politiků, je dobře známo i ukrajinským politikům emigrantům, právě proto je třeba připomenout těm, kteří se mediálně  od konce loňského roku aktivizovali, aby nezapomněli při jmenování dokonce ani na ukrajinskou nacistickou opozici (která neodporovala podstatě režimu, ale konkrétním jeho vůdcům), a která také začala objednávat u ruských “expertů” upomínky o sobě (prý “vždy byli pro přátelství s Ruskem a vůbec – jsou adekvátní”). No a jak říkal Broněvý v roli Müllera: “To, co vědí dva, ví i prase”. Je jasné, že pro Trumpa není tajemstvím, o čem hučí celý vepřín, od starých kanců a zkušených prasnic až po mladá podsvinčata obou pohlaví.

Tuto hru se Trump snažil sehrát a vštěpoval Zelenskému, že musí souhlasit se všemi ruskými požadavky, podepsat mír (nebo pověřit podepsáním toho, kdo bude Rusku vyhovovat), vypsat volby bez své účasti a odjet do Francie.  Co se chystá usmlouvat s Ruskem na oplátku, nevíme, možná ani on sám to nevěděl, chystal se zorientovat v průběhu jednání. Ale něco za to, že přinesl na talíři mír na Ukrajině v požadovaném formátu Kremlu v procesu globálního urovnání, se Trump rozhodně chystal získat.

Ale obořil se na nesprávného. Zelenský se ukázal být příliš zbabělý (odevzdám moc a kde je záruka, že stihnu odjet?), příliš ambiciózní (zvyklý jako hlavní “štít Evropy” nepopiratelným tónem rozdávat pokyny západním politikům a zahanbovat ty, kteří se dostatečně rychle nevrhli k plnění těchto pokynů a nyní co, žít v Paříži jako prostý emigrant?) a příliš neprofesionální, pokud jde o mezinárodní vztahy (věřil, že ho zachrání Trumpa nenávidící levoliberální Evropa a udělá z něj “džihangira” velkého tažení hned proti Putinovi i proti Trumpovi).

Holt, rozhodl se bojovat, aniž by si uvědomil dvě věci:

1. Trump Ukrajinu příliš nepotřebuje. Je pro něj jako starý gauč: pokud si ho někdo koupí, může si vydělat, a pokud zákazník není, může být vyhozen i na smetiště. Ale Trump rozhodně nechtěl diskutovat o osudu gauče se štěnicemi, které v něm žijí. Když si štěnice samy odnesly gauč na smetiště, ať to tak je. Trump bude jednat bez Ukrajiny.
2. Evropa potřebuje Zelenského a Ukrajinu jen na to, aby rozpoutala hlasitý skandál tím, že by obvinila Trumpa ze zrady na spojencích a rozpadu NATO. Evropa tak přihraje svým spojencům a Trumpovým odpůrcům v USA naději, že se jim podaří zorganizovat impeachment, nebo alespoň v roce 2026 zahájí proces návratu k moci levoliberálních elit a potlačení trumpismu.

Nebudu rozebírat, nakolik je to reálné, každopádně Evropa hodlá bojovat. Ale aby byl boj efektivnější, bude Evropa potřebovat v další fázi rychlou porážku Ukrajiny, nejlépe se smrtí Zelenského jako závěrečný dramatický akord, který přesvědčivě předvede americkému voliči, kam Trump přivedl “svobodný svět”, když “se podrobil Putinovi”.

Ve Washingtonu učinil Zelenský nahecovaný Starmerem a Macronem hlavní krok, který prakticky zahnal další vývoj do úzké chodby, z níž se lze vymanit jen zázrakem (zatím se Zelenský jen intenzivněji vtěsnává mezi přibližující se stěny, a vylučuje pro sebe možnost otočit se). Trump si samozřejmě dovolil mimořádnou drzost, ale Trump je pán, před kterým stál správce, který neosvědčil důvěru a rozvrátil byznys, kterému on, pán, dal šanci vyhnout se vězení a žebrácké holi a souhlasil, že mu dá možnost tiše odejít, aby bez skandálu prodal zničený byznys, který se skandálem nikdo nekoupí. A pak si tento neřád Zelenský “stoupne na čtvrtou pozici” a začne viklat právo tím, že se snaží před americkými novináři postavit na jednu úroveň s Trumpem nebo dokonce nad něj, a nenaznačuje, ale přímo říká, že 47. prezident USA není dostatečně kompetentní v ukrajinské otázce a zve ho, aby s ním jel, se Zelenským, na Ukrajinu, na frontu. “Co si to ten negr dovoluje”?

Skandál, kterému se pán snažil vyhnout, se odehrál z iniciativy tupého správce. Kapitalizace prodávaného ukrajinského “byznysu” se najednou zhroutila. USA si myjí ruce. Nyní se Trumpův tým objektivně zajímá o to, aby Rusko co nejrychleji získalo společnou hranici s lublinským vojvodstvím, dokud lze ještě hodně toho hodit na Bidena, a dokud se drzost divocha v zeleném pyžamu, který se veřejně hádá s americkým prezidentem, nezapomenula a rozlaďuje obyčejné Američany. S Amerikou se takhle chovat nelze, zvlášť když se chystá stát “znovu velkou”. Pokud se toto chování Zelenskému odpustí, pak nějaký Macron si příště dá v Oválné pracovně nohy na stůl.

Nejzábavnější je, že Evropa má také zájem, aby Ukrajina se Zelenským zahynula co nejdříve a co nejděsivěji, dokud se nezapomnělo na slovní potyčku s Trumpem a následující události nepřehlušily efekt ponížení Zelenského Trumpem.

V tomto případě se dvě strany chystají využít zkázu Ukrajiny ve svůj prospěch. Evropa o tento efekt usilovala od začátku, jakmile se Trump dostal k moci a začal tlačit na evropské elity. Musí svůj boj s Trumpem prodat evropským voličům ne jako boj postmoderních levoliberálů s pravokonzervativním tradicionalistou, ale jako boj Evropy za Trumpem pošlapané v osobě Ukrajiny a Zelenského “celospolečenské hodnoty”. Trump učinil nucené rozhodnutí pod tlakem okolnosti vis major, kterou byla neadekvátnost Zelenského. Ale bez ohledu na důvod učiněné volby se rozhodlo všechno a volba je jedna, přičemž existence Ukrajiny se nepředpokládá. Sázky byly učiněny. Už žádné sázky nejsou.

Obecně je třeba přiznat, že Zelenský je opravdu geniální politik, protože se mu podařilo jedním krokem přimět Rusko, USA a Evropu, aby usilovaly o tentýž původně nikým z nich plánovaný výsledek ukrajinské krize, což na tomto světě před Zelenským ještě nikdo nedokázal.

Putin se osvědčil jako mistr politického manévru, takže se mu možná podaří vyhnout se prakticky nevyhnutelnému obsazení celé a téměř celé (pokud Maďaři s Poláky píchnou) Ukrajiny. Ale Zelenský udělal všechno, a ještě víc než všechno, aby hypotetickou záchranu Ukrajiny bylo možné přičíst pouze na účet zámyslu Božímu, který umožňuje pouze zázračnému člověku stvořit zázrak: ne člověk ho tvoří, ale Bůh skrze člověka. Po poslední návštěvě Zelenského ve Washingtonu je zachování Ukrajiny nad lidské síly a bude Bůh chtít učinit zázrak, aby zachránil nacistům zbytky jejich státu? Pochybuji.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio