Štěpán Cháb: Iluze o sjednocené společnosti.

Stále častěji se prostorem ozývá, že z marasmu dnešních dní by nás vyvedla soudržnost obyvatel. Naposledy ji provětral u svého podcastu Hlas na poušti Milan Mikulecký. „Samozřejmě že nejlepším ,lékem’ na vnější i vnitřní hrozby je soudržná společnost, společnost občanů, kteří mohou důvěřovat svému vlastnímu státu, své politické reprezentaci, že dělá to nejlepší, co v rámci svých možností může ve prospěch svých obyvatel, ale to je bohužel už jiný příběh,“ píše se u podcastu. No a on je to skutečně ale úplně jiný příběh.

I v tomto je ale potřeba odhlédnout od nesplnitelných snů a vrhnout se po hlavě do reality.

Mezigenerační válka

Lidé, kteří zažili rok 1968, nebo kvetli do dospělosti během normalizace, si s sebou táhnou trauma 68. roku. Jako kdyby, mám ten pocit, viděli svět pouze skrze toto trauma, jako kdyby jim určovalo jejich vztah k vlastní zemi i lidem. Pro ně je „Rusák“ tím primárním zlem, proti kterému je třeba bojovat. Jejich tvárnými lety byla normalizace, beznaděj dopadů 68. roku, který si v důsledku zidealizovali. Za klinickou smrt naší země viní Rusko. Ne Sovětský svaz. Rusko, toho zlého „Rusáka“ na tancích v Praze. Zároveň jsou nesmírně neohební stran porevolučního vývoje.

Mojí generaci, která normalizační socialismus zažila z kolébky, maximálně z prvního stupně základní školy, ale vyrostl jiný bubák, jiné trauma, které určuje jejich světonázor i pohled na vlastní zemi. Tím bubákem je podivná globalistická šeď, kde se odehrál a odehrává pokus rozpustit zemi v mezinárodním eintopfu. Když se formovaly naše osobnosti, naše země se z porevoluční naděje propadala do beznaděje a ekonomické a později i politické podřízenosti. Pro nás je Rusko (omlouvám se za to, že se svévolně stavím do role jakéhosi mluvčího generace, je to samozřejmě kravina, ale snažím se tím trochu pochopit ten boj uvnitř naší země)… pro nás je Rusko jakýsi exbubák. Má své děsivé součásti, bezesporu, ale je to exbubák.

Ke slovu se pak dostává generace další. Té se duše tvarovaly v době vrcholícího korporátního globalismu, kdy po řadě i umělých a politicky vyvolaných krizí začal přecházet v korporátně násilnou převýchovu a násilné překopávání hodnot i ve vztahu k vlastní zemi. Pro tuto generaci, mám pocit, se stane bubákem buďto totalita korektnosti (ta lepší možnost), nebo totalita svobody slova (horší možnost). Tato generace začne, snad, asi, volat po spojení buďto na národní úrovni, nebo na evropské úrovni. To, jak to vezmou politici do otěží a jak až moc se nové generaci stihne zhnusit projekt Evropské unie. A protože Evropská unie kromě úplatků ve formě cestovky zadarmo se jménem Erasmus nenabízí nic jiného než hysterií naplněnou politiku a naskakování na nesplatitelné společné dluhy, je tu jistá naděje, že další generace bude více volat po tom národním, nikoliv tom evropském.

A tyto tři generace se musí shodnout. Najít společnou řeč. Jenže…

Je tu generační vrstvení moci. U té se právě z velké části nachází generace těch, kteří jsou traumatizovaní rokem 68. Ta tlačí na to, aby dvě následující generace uznaly jejich bubáka. Prostřední generace křičí, že exbubák a jeho tanky je mrtvý, že příjezd na tancích do Prahy je kardinální nesmysl, že je třeba myslet globálně a opět nastartovat sebevědomí země a vystavět její ekonomickou i kulturní velikost. Zároveň s pohledem na korporátní nadvládu a hysterii lidí traumatizovaných rokem ´68 pokračují v utvrzování se v beznaději, která je z dnešního pohledu tak nějak … hm, bezbřehá. Poslední generace mezitím volí mezi korporátním globalismem definitivně se rozpouštějící národní identity a renesancí jisté konzervativní pronárodní cesty a teprve napjatě čeká, který z bubáků pro ni bude děsivější.

Střet tří generací je ve svém důsledku nekonečný a táhne se celou historií. A jak se říkalo po revoluci – musíme počkat, až generace komunistů vymře. Pak se vydá republika demokratickou a spokojenou cestou. No jo, jenže právě tahle generace už začíná být v pánu, nebo přinejmenším v důchodu. A teď pomalu ale jistě můžeme začít říkat, že nám začne být dobře teprve tehdy, až odejde generace traumatizovaných rokem ´68. Bude nám pak dobře? No, jak se to vezme. Nejspíš přijde na řadu moje generace, i o ní se začne říkat, že musíme čekat, až obohatí svou biologickou nezvratností hrobníkovu profesi.

Problémem nejspíš je, že ta generace, která získala své trauma před třiceti, čtyřiceti lety, bojuje dnešní zápasy o místo na světě. Nynější vrcholní politici bojují proti Sovětskému svazu a tím vlastně ztratili vládu nad zemí. Protože se rozhodli vést ideologický boj místo správy země.

Teď to pokračuje. Generace traumatizovaných rokem ´68 vládne a snaží se celé zemi namluvit, že Sovětský svaz znovu udeřil a jde si pro vaše děti. To samé na Západě, kde ve vládnoucí generaci zaznívá jejich trauma studené války. A snaží se celé společnosti vnutit jejich bubáka v domnění, že právě to by mělo celou společnost sjednotit. Ale nesjednotí. Moje generace se bubáka roku ´68 už tolik nebojí, ale vidí, že právě teď se roztáčí další z mnoha kol, které mají naši společnost dotáhnout k dalšímu hospodářskému ponížení. Vidí i tu zbytnělou hysterii řízenou traumatem roku 68.

Kdy se země i přes výše uvedené sjednotí? Možná až politici přestanou být mluvčími svých generací a tím i generačních traumat? V okamžiku, kdy se stáhnou z mediálních a ideologických válek a začnou spravovat zemi, tak, aby maximálně zefektivnili její chod? A to od justice až po obranu nebo zdravotnictví. Až bude politika prosta prázdných gest o tom, že patříme na Západ / na Východ / nebo třeba do středu země a pozornosti? Až… až naprší a uschne? Protože lidé milují šou. Milují, když na sebe politici křičí „parchante“ a „nejhorší premiére v historii“, když na sebe křičí „prokremelští zrádci“ nebo „svině“. Milují? Možná nemilují, možná je to jen vyjádření našich národních traumat, která má každá generace prostě jiná.

Nebo možná až vychováme netraumatizovanou generaci, pak začneme být sjednocení. Ale pro to by bylo potřeba zavést jakousi formu něžné totality. K té se možná s umělou inteligencí po boku časem dostaneme. Jen pak bude otázkou, co je to lidstvo a jestli není na místě ho začít redukovat na ten nejnutnější počet.

*

Štěpán Cháb, Krajské Listy