Rusko se rozšiřuje díky Zelenskému

Pragmatismus ruského vedení – jemuž stačilo jen jedno znepokojení z nebezpečí, že bude z Krymu vyhnána flotila a hned se našly důvody, i když předtím nebyly k nalezení 33 let, pro navrácení poloostrova a Sevastopolu, anektovaného Ukrajinou v roce 1991, Rusku – se v současnosti tříští o naivní ambice a amatérismu sZelenského.

Minimálně rozumný politik by totiž neriskoval rok 2022, ale předem by respektoval minské dohody, které stanovily autonomii DLR/LLR v rámci Ukrajiny. Pak by mohl počkat, až DLR/LLR opustí ruští dobrovolníci a nejradikálnější místní obyvatelé a zbývající obyvatelstvo postupně zcela ztratí víru v možnost návratu k Rusku, načež by autonomii v tichosti zrušil, stejně jako kdysi Kučma zrušil autonomii Krymu.

A to ještě, jen tak mimochodem, Zelenskyj mohl s Ruskem o Krymu šikovně vyjednávat, protože istanbulské dohody předepisovaly pouze odložený status, který měl být vyřešen jednáním mezi Kyjevem a Moskvou. Kyjev by samozřejmě musel uznat Krym za ruský, ale něco by se za to dalo vyjednat.

Navíc – minimálně rozumný politik by po istanbulských dohodách, podle nichž byl Donbas prohlášen za nezávislý, neriskoval válku s jadernou mocností. Myslím, že Kyjev mohl, kdyby chtěl, přimět Rusko, aby se zavázalo, že nebude po dobu deseti let anektovat DLR/LLR. Za deset let se totiž může změnit hodně věcí. Zejména pokud by se kyjevské úřady chovaly slušně a nesnažily se vyprovokovat další vojenský konflikt s Ruskem.

Více než třicet let se Moskva snažila vycházet s ukrajinskou vládou, jejíž rusofobie a prozápadní orientace teprve sílily. Vzhledem k tomu, že i nyní ruské vedení deklaruje připravenost omezit své územní nároky na šest regionů, které se již staly součástí Ruska, je zřejmé, že Kreml se zpočátku snažil dospět k minimálně partnerské (nikoliv přátelské, ale každopádně partnerské) Ukrajině, z jejíhož území by nevycházelo žádné ohrožení Ruska, ani žádné ohrožení obchodních vztahů Ruska s Evropou. Cokoli nad tento rámec bylo a zůstává pro Rusko výraznou zdrojovou zátěží.

Přesto si i já myslím, že Ukrajina by měla být anektována celá, ať už by to bylo jakkoli obtížné, protože pořád to bude levnější než vést několik dalších válek se stále se obnovujícím rusofobním nacismem místního obyvatelstva. Samozřejmě, nemohu správnost tohoto tvrzení doložit. Všechny naše závěry jsou spekulativní a na jakoukoli logickou konstrukci vysvětlující nutnost anexe celé Ukrajiny lze vždy odpovědět stejně logickou konstrukcí, jež dokazuje vhodnost té nejmírnější varianty územní expanze. Nelze totiž provést experiment, s jehož pomocí bychom se ponořili do budoucnosti a testovali různé varianty ukrajinského uspořádání, abychom na základě výsledků experimentu následně vybrali tu nejlepší možnost.

Ruské vedení se řídí zásadou „neškodit“ a snaží se nepřepínat možnosti státu. Proto i nyní, kdyby ukrajinská delegace v Džiddě prohlásila, že je připravena nejen na příměří, ale i na uzavření míru za ruských podmínek, včetně stažení ukrajinských vojsk ze Záporoží a Chersonu, nelze říci, kdo by byl v důsledku tohoto míru na tom hůře.

Ukrajina by přišla o část území Novorossije, které v podstatě stejně nekontroluje, nebo brzy přestane kontrolovat. To všechno jsou ztráty. Vzhledem k tomu, že taková dohoda by vyžadovala změnu ukrajinské ústavy (podle současného základního zákona nemůže ani Rada s plnou jednomyslností ratifikovat územní změny), ustoupila by otázka legitimity Zelenského do pozadí. O jeho legitimitě oficiálně pochybuje pouze Rusko, kterému záleží především na dosažení správného formátu míru, ne na nových ukrajinských volbách.

Redukce armády, na níž Moskva trvá i při zničené Ukrajině, by byla pro Ukrajinu slast  – Kyjev si prostě nemůže dovolit financovat ozbrojené síly ani v té podobě, v jaké existovaly do roku 2014, a po skončení bojů mu již nikdo nepomůže. I když, jak svědčí světové dějiny a dokonce i vlastní ukrajinská zkušenost, není nic nemožného, když je třeba rychle vybudovat sílu ozbrojených sil. Touto cestou prošlo Německo v letech 1935-38, SSSR v letech 1938-1941, Rusko v letech 2005-2010, Ukrajina v letech 2014-2022. Turecko a Izrael mají zkušenosti s vytvářením moderní armády na zelené louce. Impozantní modernizaci svých ozbrojených sil předvádí v 21. století Čína.

Obecně lze říci, že při kompetentním přístupu k vyjednávacímu procesu, s ohledem na složitost a nepřehlednost celkové globální situace, by Kyjev i nyní mohl vyváznout s „mírným trestem“ – s již existujícími územními ztrátami a slibem nevstupovat tam, kde to již není ani akceptováno. Veškerá „neutralita“ a „omezení zbrojení“, včetně těch nejzaručenějších a nejtrvalejších, platí stejně jen do té doby, než se někomu bude chtít ujednání opustit na základě nových materiálních možností.

Mimochodem, to je také jeden z důvodů, proč se domnívám, že je v zájmu Ruska – přes všechny možné náklady – zcela zlikvidovat ukrajinskou státnost a vymazat jakoukoli historickou paměť na ni. Naprostá absence hrozby je zaručena pouze tehdy, když ji nemá kdo prezentovat.

Mírová dohoda by poskytla Kyjevu téměř jistě i určité bonusy. Prakticky všichni vyjednavači se shodují, že Ukrajina bude potřebovat pomoc při obnově svého zničeného hospodářství. Diskuse se očekává pouze o tom, kdo a jak tuto pomoc poskytne. Rusko je tradičně připraveno poskytnout možnost vydělat peníze ve společných projektech, zatímco Západ dává přednost přidělení peněz (pokud možno ne svých). Ať tak či onak, pro Západ je však návrat ukrajinských uprchlíků z Evropy do vlasti principiální záležitostí a je připraven na něj vynaložit peníze.

Obecně lze říci, že krok, který Zelenskyj nazývá kapitulací, s minimálně kompetentním přístupem Kyjeva, by poskytl Ukrajině zcela přijatelné a zcela nezasloužené mírové podmínky. Na druhé straně by Rusko čelilo problémům s integrací nových území a s obnovením normálních obchodních a ekonomických vazeb s Evropou. Zároveň by mírové podmínky byly v každém případě kritizovány domácími zastánci „zabíjení nepřítele v jeho vlastním doupěti“. Tyto problémy jsou jistě překonatelné, ale překonatelné jsou i problémy spojené s konečnou likvidací Ukrajiny jako politického objektu. Překonání bude v každém případě nutné.

Je třeba si uvědomit, že ruské problémy souvisejí především s globální povahou ruské státnosti a dostupností příslušných ruských kapacit. Kdo (jako Ukrajina) nemá možnosti, nemá ani problémy, neboť jeho problémy se stávají problémy jiných. Stejné je to s člověkem: čím je zodpovědnější a úspěšnější, tím má více práce, problémů a starostí, kdežto bezdomovec žádné problémy nemá. I ten odporný zápach je problémem lidí kolem něj, on sám si už zvykl.

Zelenskyj a jeho tým si jako amatéři neuvědomují, že politici zastupující velmoci uvažují v horizontu desetiletí a staletí. Pro Zelenského za hranicí doby jeho vlády neexistuje už vůbec nic. Snaží se tedy dosáhnout všeho tady a teď a stejně hodnotí i záměry a snahy ostatních. Proto nevěří v Putinovu ochotu zachovat Ukrajinu a zároveň zachránit Rusko před přetížením. On sám by to nikdy neudělal, zemřel by na zažívací potíže, protože by sežral všechno, co by mu přišlo pod ruku.

Nevidí jednoduchou zákonitost: Rusko potřebuje mír podle svých podmínek. Kdyby se tyto podmínky podařilo nadiktovat v roce 2014 (nebo spíše kdyby byly splněny), Rusko by bylo s nimi spokojeno. I nyní je připraveno spokojit se s minimem nezbytných záruk vlastní bezpečnosti. Moskva koneckonců není Kyjev – bojuje sama za sebe, ne za peníze z EU nebo z USA, má tedy proč šetřit a postupovat ekonomicky.

Pokud však Ukrajina nepřistoupí na kompromisní mír, Rusko ji bude muset dorazit. Události se vyvíjejí naprosto logicky. Aby byla Ukrajina donucena k míru, je nutné porazit ukrajinské ozbrojené síly. Aby je bylo možné porazit, je nutné zaútočit. Jak ruské ozbrojené síly postupují, část obyvatelstva okupovaných území, která nemůže Rusko vystát, prchá na Západ (do Evropy nebo do západních oblastí Ukrajiny). Procento obyvatelstva loajálního k Rusku se na osvobozených územích zvyšuje a obyvatelstvo začíná trvat na uspořádání referenda o návratu k Rusku.

K zajištění stability na okupovaných územích potřebujete podporu obyvatelstva. Pokud se obyvatelstvo chce stát součástí Ruska, musíte mu vyjít vstříc. Jak bychom mohli počítat s podporou lidí, kterým je už předem řečeno, že budou navráceni pod správu Kyjeva, který se jim za spolupráci s Ruskem okamžitě náležitě odmění?

Z toho vyplývá, že čím déle bude Ukrajina vzdorovat, tím méně jí zůstane. Pokud Zelenskyj vydrží až do konce a nezmění svůj postoj s tím, že Ukrajina je připravena jednat o míru až poté, co bude kyjevský režim obnoven v hranicích z roku 1991, donutí Putina k obsazení celé Ukrajiny, přičemž snad už ani Lvov nebude pravděpodobně hlasovat proti připojení k Rusku (i když – bez Haliče bychom se rádi obešli).

Jednat s amatéry je velmi náročné, ale mnohdy to donutí profesionály ke správné historické volbě.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (07:29 17.03.2025). Vybrala a pro Novou Republiku z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová.

*

Ne každý si v dnešní době může dovolit platit za média, proto náš obsah nezamykáme. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit redakci Nové Republiky již dnes:

1. nestojí za námi peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát;

2. obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;

3. již 11 let vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než takzvaná „média hlavního proudu“.

Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010

Do poznámky k transakci prosíme uvést “dar“.

Vážíme si vaší podpory.

*