ReichsleiterJermak a mírový proces

Na říšského vůdce Martina Bormanna.

Proč? Protože Bormann byl jediným člověkem v čele Říše, který nemohl vést separátní jednání se spojenci.

Bormann se stal šéfem stranické kanceláře NSDAP a osobním tajemníkem Vůdce poté, co jeho bývalý šéf Rudolf Hess – vůdcův zástupce ve straně – uprchl do Británie. V Říši působily více než dva tucty říšských vůdců. Ale všichni ostatní, jako Goebbels, Himmler, Rem a tentýž Hess, zastávali nějaké významné funkce ve státní a/nebo stranické hierarchii a jsou známější právě vzhledem k zastávaným funkcím.  Pouze Bormann je vyloženě známý jako říšský vůdce, tedy vlastně podle stranického titulu. Pro tak vlivnou postavu bylo přece nevhodné, aby byla nazývána funkčním titulem (tajemník Vůdce a šéf stranické kanceláře – jako nějaký „podržtaška“).

Bormann velký vliv skutečně měl. Jeho kariéra pomalu, ale jistě stoupala od okamžiku, kdy v roce 1927 vstoupil do NSDAP, až se nakonec stal osobností rovnocennou Himmlerovi, Goebbelsovi a Göringovi. Bormann vsadil na blízkost k Vůdci, kterému denně referoval o došlých dokumentech, a nemýlil se. Čistě byrokratickými metodami nahrabal pod sebe celý stranický a vnitropolitický aparát Říše.

Každý metál má však i svou odvrácenou stranu: tím, že se Bormann stal Vůdcovým stínem, vědomě spojil svůj osud s osudem Hitlera. Každý z Hitlerových nohsledů si mohl dělat iluze o možnosti vyjednávat s vítězi a získat tak i osobní odpustek výměnou za urychlení konce války a/nebo za spolupráci (cenné informace) po válce. Ne však Bormann.

Přesto se prvořadé postavy mýlily, ve skutečnosti neměly žádnou šanci. Všechny informace, které měly, znali i jejich nejbližší spolupracovníci a oni sami byli příliš zkompromitovaní, než aby s nimi mohl kdokoli vyjednávat. Proto říšský vedoucí štábu SS Wolf a říšský šéf politické rozvědky Schellenberg, přestože se zjevně podíleli na zločinech Říše, vyvázli pouze s lehkým „zděšením“ a zemřeli přirozenou smrtí, kdežto Goebbels, Himmler a Göring spáchali sebevraždu, aby nebyli oběšeni jako Keitel a Ribbentrop.

Naproti tomu Bormann si už od samého počátku nedělal žádné iluze. Do poslední chvíle budoval svou kariéru pod Vůdcem, pochleboval konkurentům a nakonec byl „poctěn“ tím, že byl v Hitlerově závěti určen jako ministr pro stranické záležitosti (hlavní stranický vůdce) a, což bylo ještě důležitější, jako vykonavatel (správce Hitlerova majetku).

Bormannovy pokusy zachránit se po Hitlerově smrti však nejsou tak důležité jako jeho služba Vůdci až do jeho posledního dne. Bormann spojil své plány na záchranu s osobností Hitlera. Proto zůstal až do poslední chvíle ve führerově bunkru. Sdílel Hitlerovu naději, že se západní spojenci pokusí využít Německo proti SSSR. V obecných rysech měl Hitler pravdu, jak ukazuje Churchillův plán – operace Unthinkable. Navíc hodnotil situaci mnohem realističtěji než Churchill. Věděl, že vrhnout německá vojska proti SSSR spolu se spojeneckými divizemi může odsouhlasit pouze on sám. Nikdo jiný v Říši k tomu neměl dostatečné pravomoci a nikdo neměl tu železnou potřebu bojovat „do posledního Němce“. Ostatní doufali, že se zachrání tím, že „ darují“ Hitlerovu hlavu vítězům.

Spojenci však věřili, že si poradí i bez nacistů. Proto Bormannův plán, který spočíval v tom, že bude sedět s Hitlerem až do zahájení jednání se spojenci a sám tato jednání uzavře, selhal. Spojenci neměli v plánu vyjednávat s Hitlerem, ale to nemohl Bormann vědět. Čím blíže je totiž úředník totalitního režimu diktátorovi, tím silnější je jeho porucha vědomí, která spočívá v přehánění významu toho „svého“ totalitního diktátora pro globální politiku. Bormann se ocitl ve führerově bunkru jako myš v pasti právě kvůli své důvěře v Hitlerovu nepostradatelnost pro boj proti SSSR, který chtěli spojenci po vítězství bezpodmínečně zahájit. „Na každého mudrce stačí jednoduchost“ – i ti nejzavilejší političtí šejdíři se nakonec dopustí chyby.

Bormannovu cestu nyní napodobuje „říšský vůdce“ Jermak. I z jeho postavení vyplývá schopnost „zářit“ pouze „odraženým světlem“. Je stejným vedoucím kanceláře a osobním tajemníkem ukrajinského pod-vůdce, jakým byl Bormann pro vůdce německého. Samozřejmě, je třeba brát do úvahy operetní charakter ukrajinské parodie na Říši i ukrajinské parodie na Hitlera, stejně jako je i postava samotného Jermaka ukrajinskou parodií na Bormanna.

Nicméně – Jermak soustředil ve svých rukou veškerou státní moc na Ukrajině. Velel by i armádě, ale stejně jako Bormann to neumí. Stejně jako Bormann ovládal Hitlera, který rychle ztrácel svou adekvátnost (zejména po atentátu a zhmoždění), i Jermak ovládá Zelenského, který svou adekvátnost ztratil už dávno. Jermakův osud je stejně nerozlučně spjat s osudem Zelenského, jako byl Bormannův osud spjat s osudem Hitlera.

Bez Zelenského je Jermak nikdo – pouhý zločinec bez moci, bez autority, bez vlivu na armádu a aparát. Nikdo není povinen ho poslouchat a také nebude. Ale dokud je tu Zelenskyj, je Jermak hlasem pádišáha, i když sám pádišáh už hlas nemá – zpívá prostě to, co mu „říšský pod-vůdce“ našeptal. Jermak může vyjednávat s vítězi o svém osudu jen spoléhaje se na Zelenského, a tak řídí a blokuje celý proces mírových jednání.

Britové nebo dokonce Američané mohou Zelenskému a jeho rodině zaručit azyl výměnou za konstruktivní postoj k mírovým jednáním. Londýn, stejně jako Trump, očekávají od ukrajinského „konstruktivního“ postoje, že z něho vytěží zachování určitého ukrajinského předmostí kontrolovaného Západem, sice značně územně zmenšeného, ale vždy připraveného na nové zhoršení vztahů s Moskvou. Britové a Američané však nemohou a nechtějí zaručit azyl ukrajinskému Bormannovi, který není rozhodujícím subjektem a dokonce se snaží prodat svůj vliv na Zelenského příliš draze.

Ukrajinci se dozvěděli, jak od Trumpa, tak i od Evropanů, že nejsou proti zachování části ukrajinského území jako protiruského předmostí, ale Kyjev bude muset přistoupit na územní ústupky Rusku a Zelenskyj musí odstoupit, což by znamenalo i konec Jermakova vlivu na „říšskou“ politiku. Pokud Ukrajina nebude souhlasit, Západ nebude bránit její úplné likvidaci ze strany Ruska, a najde si jiné způsoby, jak tlačit na Moskvu, aby mohl realizovat své dlouhodobé globální plány.

„Reichsleiter“ Jermak – samozřejmě – není s takovým plánem Západu spokojen, protože mu nezaručuje pokračování kariéry hlavního korupčníka a protiruského ”fronťáka”, ba dokonce ani jeho osobní svobodu či zachování alespoň části toho, co nakradl.

Proto připravuje Zelenského na válku do posledního Ukrajince a počítá s tím, že Američané nakonec ztratí nervy a v poslední chvíli, kdy budou ruské tanky na dostřel od bunkru ukrajinského unterführera, přijde záchrana ze Západu. Aby urychlil obrat Západu správným směrem, je připraven na jakoukoli provokaci (zaplavení berlínského metra s tisíci civilisty a raněnými, které zorganizovali v posledních dnech války z führerova bunkru Hitler s Bormannem, bude vypadat jako dětská legrácka ve srovnání s tím, o co se může pokusit Jermak v marné snaze zachránit se).

Hitler neměl šanci uniknout – stejně by ho hledali po celém světě, dokud by si nebyli jisti, že je mrtvý. Zelenskyj však ještě má šanci poslat Jermaka na politické smetiště, morálně se před Trumpem odzbrojit a vyjednat si osobní azyl v Londýně výměnou za kapitulaci Ukrajiny za podmínek odsouhlasených Ruskem a USA. On však sklíčeně a bez zájmu směřuje tam, kam ho žene Jermak. A ukrajinský „říšský vůdce“ žene svého pod-vůdce rovnou na „hrdinskou smrt“ v troskách hlavního města, které bylo bráněno do poslední chvíle, v naději, že Západ nedopustí úplnou a zjevnou porážku ukrajinské „taky Říše“ Ruskem.

Ale Západ to udělá. Má příliš mnoho problémů a ani ti nejzarytější jestřábi se nechtějí pouštět do přímé vojenské konfrontace s Ruskem. Samozřejmě, faktor náhody (kdy se události vymknou kontrole politiků) dosud nikdo nezrušil, ale šance, že další ukrajinská provokace eskalaci opět rozšíří, je stále menší.

To však nic nemění na tom, že Jermak (s pomocí Budanova** a také v důsledku soupeření s ním) bude i nadále organizovat provokace v rámci boje do posledního Ukrajince s nadějí na zázrak, který se však nestane. Ukrajinský požár zažehnutý Majdanem sám od sebe nezhasne, rozšířil se už příliš a lze ho uhasit jen krví, velkým množstvím krve.

***

* Sedmnáct zastavení jara – sovětský televizní seriál z roku 1973 na motivy knižní série Juliana Semjonova.

Pojednává o tajném agentovi sovětské zpravodajské služby Maximu Isajevovi, jenž pracoval jako Otto von Stierlitz za druhé světové války v nacistickém Německu. Jeho předobrazem byl Anatolij Gurevič, sovětský agent, člen proslulé „Rudé kapely“ – špionážní sítě působící během druhé světové války v Belgii, Francii, Nizozemsku a Německu.

Knižní předlohy i samotný seriál jsou inspirovány skutečnými událostmi.

V novější filmové literatuře bývá Isajev označován jako „tajný agent KGB“, což je historicky zcestné. Výbor státní bezpečnosti /KGB/ vznikl až v roce 1954.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (21:11 24.03.2025), na snímku Andrij Jermak

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

** Budanov – šéf ukrajinské rozvědky, zločinec zodpovědný např. za masakr civilistů v Buči, který je sváděn na Rusy, nebo za teroristické útoky proti novinářům, funkcionářům a civilním cílům na území Ruska