Prý si lze zvyknout i na šibenici: Právě si to hodláme znovu vyzkoušet. 4. říše pod německým vedením zbrojí jako ta Hitlerova. Stejný záměr i cíl. I metody. Hodina? Každá vteřina se počítá! Dopředu či zpátky. Jak nařídí vrchnost. Už nás ani nerozpráší

Tak nám zase ze života ukradli hodinu (60 minut, 3600 vteřin). Nazývají to letní čas. Pravidelně každý rok v tuto dobu vycházejí články, vysílají se komentáře a analýzy, které znovu a znovu dokazují, že jde o nesmysl, který nic nepřinese, jenom mnohým z nás uškodí. Už méně se objeví konstatování, že tento nesmyl je ilustrativním příkladem brutálního zacházení se vším přirozeným – tak typickým pro jednu sortu lidského pokolení.

Je tu s námi odedávna – vlastně od počátku: Narodí se jako každý z nás. Jsou stejně nazí, bezmocní, odkázaní na vyčerpávající pomoc rodičů v každé vteřině, minutě a hodině jejich prvních chvil na tomto světě. Když se však po čase osamostatní, najednou jim “kdosi” našeptá: Nejsi jako ostatní. Můžeš mít víc než oni. Můžeš je ovládat.

Nějak jim ale zapomene říci, že za krátký čas z tohoto světa zase odejdou – a nic z toho, co činili a často odpornými metodami získali, si nevezmou s sebou. Ani zkázu, kterou příštím zanechají.

“Čtěme Bibli, tam to všecko je,” zpívali Voskovec s Werichem v jedné písni z doby, která předcházela přípravám na strašlivou válku. A ona přišla.

Po do té doby neznámém utrpení miliard a brutálních vraždách (či naopak hrdinském sebeobětování za druhé při obraně dvoutisícileté civilizace) desítek miliónů lidských bytostí také skončila. Před pouhými osmdesáti roky.

Ti dva zpívali a varovali, zatímco ti, kterým “kdosi” našeptával, že nejsou jako ostatní, zbrojili. Osvobozené divadlo bylo pořád vyprodané, písně vycházely na deskách, lidé si je zpívali u táboráků – a přece skoro nikdo nevěřil, že k tomu, před čím varovali, opravdu dojde.

A to uplynulo od předchozí – v počtu obětí jen o málo hrůzné Velké války – pouhých dvacet let. Ne osmdesát. Většina si ji tedy ještě pamatovala. A stejně do ní znovu napochodovali.

Dnes již pamětníci té poslední – ti, kdo ji způsobili i ti, kdo se jí bránili a přežili – odešli “na druhý břeh”: Nazí, bezmocní, nemajetní. Pouze s výbavou svých činů – dobrých i zlých – které s nimi zůstanou po celý “zbytek” věčnosti (čemuž ostatně “pro jistotu” většina už rovněž nevěří). Na tomto světě jsou zapomenuti. I jejich zkušenost.

Včetně zmíněných V+W (a geniálního skladatele Jaroslava Ježka), jejichž varovné písně byly často pronásledovány státní cenzurou. Byli jsme přece “výstavní demokracie” západoevropského střihu – a k té “omezení” svobody slova vždy neodmyslitelně patřilo.

To až poté, co vše “bylo zapomenuto”, začali protagonisté dalších totalit a jejich propagandy tvrdit, že “omezení” svobodného projevu je prý důsledek “zkušeností” z druhé světové války. Lžou přesně podle not, které těm toužícím po moci a bohatství odedávna “kdosi” našeptává.

Změna času

Ve chvíli, kdy na slova V+W došlo, bylo pozdě. Válečný stroj se dal do pohybu a už nebylo čím ho zastavit. Roztlačili ho – právě tak jako v předchozím případě – naši němečtí sousedé. Předcházela tomu hluboká finanční a poté i hospodářská krize, která se ze Spojených států rozšířila do zbytku “civilizovaného” světa.

Provázela ji kromě jiného mohutná vlna inflace (tištěním peněz nekrytých žádnou hodnotou) – zvláště v Německu postiženém absurdně vysokými reparacemi po prohrané první válce.

Tehdy jejich skvělého nového kancléře napadlo, že se z krize dostane zbrojením. A následně násilnou “integrací” evropských zemí do jednotného evropského superstátu (3. říše) pod (velko)německým vedením. A poté – jak jinak – vzhůru na Rusko (tehdy Sovětský svaz)! Jen tam je prostor, suroviny, spousty Slovanů k zotročení!

Když ten báječný pokrokový německý kancléř uvedl válečný stroj do chodu, zavedl mnohé změny. Kromě jiného také “letní čas” (1941).

Udělal toho více pokrokového. Třeba auta v “integrovaných zemích” začala jezdit vpravo. Vlevo proto dodnes jezdí jenom v malé Velké Británii. V první chvíli to byl šok – ale nakonec si všichni… zvykli.

A následovaly další spousty novinek. Továrny po celé Evropě, které do té doby vyráběly užitečné věci, předělal na zbrojovky. A říšská marka (v podstatě euro) začala sílit, neboť skvěle ostatní ekonomiky vysávala. Noviny a filmové týdeníky (televize ještě nebyla) to rukama “novinářů” propagovaly jako báječný nápad.

Prostě byl tu nový čas. Nejen ten letní.

Věční nevěřící

Opět tu máme letní čas. Po válce jej sice zrušili – jako jednu z mála věcí, které “integrátor” Adolf Hitler zavedl. Ale pak se k němu (k času i k führerovi) evropské státy vrátily, přestože jeho přínos (právě tak jako to jízda vpravo) zjevně k vítězství nevedl. Ostatně nikoli náhodou jako první zrušilo letní čas před lety Rusko.

A nejde jen o zavádění nepřirozeného času, který nejméně polovině populace způsobí zdravotní potíže (ty jsou ovšem vítané nejen pro to, že umožňují lití dalších miliard do černé díry zvané ironicky zdravotnictví). Nepřirozený je celý Hitlerův koncept “sjednocené Evropy”, který vzal Západ za základ budoucnosti již nedlouho po pádu Berlína před osmdesáti roky.

Logicky u celé koncepce jako sudičky stály významné postavy z časů “integrace” států Evropy do 3. říše – pokud neskončily před Norimberským tribunálem pro válečné zločince. Tak moc jich tam ale zase nepostavili. Potřebovali je. Už tehdy počítali s reprízou. Jaký div, že mezi těmi, kdo plán na novou integraci – tentokrát bez tanků – německé Evropy měli ještě v hlavě, byli i někteří ministři Hitlerovy vlády.

Šlo to krok za krokem. Nejprve pozvolna – aby si lidé zvykli (přece jen ještě žilo hodně pamětníků). Pak se to zrychlilo. A po státních převratech z roku 1989 a následujícím rozpadu Sovětského svazu – kdy se zdálo, že skvěle funguje opačný postup (nejprve dobýt zevnitř Rusko, teprve pak vytvořit 4. říši), to nabralo přímo vražedné tempo. Počínaje Maastrichtskou smlouvou už nikdo nemohl pochybovat, o co jde.

Přesto stále mnozí nevěřili. Šli a hlasovali pro náš vstup do Říše (2004). A většina v ní chce setrvat zřejmě i nyní, když se již zcela nezakrytě chystá znovu Rusko napadnout.

Kdysi jsem nechápal, jak mnozí židé před Hitlerem nejen neuprchli, ale (jen trochu ne)klidně nastupovali do dobytčáků směr koncentráky – protože nevěřili, že by někdo mohl mít v plánu jim nejen všechno sebrat, ale ještě je ve velkém zlikvidovat. Už je to tu zase.

Tak ještě jednou?

A pochopitelně – zase jsou tu “předchůdné” krize. Nejprve ta finanční, která se ze Spojených států rozšířila na euro-americký svět (2007) – a v ní pramenící série krizí hospodářských a energetických. Zase to dědici 3. říše chtěli hasit benzínem (Green Deal, migrantský velkodovoz domnělých otroků na horší práci, covidem, obří inflací, cenzurou “zpěvu” varujících písní atd.).

A konečně se ve velkém rozjíždějí i kola zbrojení. Na dluh pochopitelně (protože vše je již rozkradeno a prošustrováno). Na vytištěné peníze nepodložené ničím – kromě jistoty další vlny obří inflace. A opět slyšíme, že předělání továren na zbrojovky bude báječnou záchranou ekonomiky. A hlavně způsobem, jak konečně i formálně spojit historické státy do velkoněmecké 4. říše.

Němka v čele bruselské mašinérie tomu velí (její předkové dobývali Rusko). Nový německý kancléř (jeho předkové dobývali Rusko) jí k tomu hraje z pozadí temný wagnerovský part.

Naši vládní kolaboranti to chápou rovněž jako jedinou strategii, jak se jejich zničující účinkování u kormidla ztroskotané lodi Česká republika může zakrýt. Hlavně zbrojit! A pokud možno začít používat říšskou marku (nabádá prezident Pavel 107).

Zpátky či dopředu – jak zavelí

V Bibli je opravdu všechno, v tom se V+W nemýlili (v té nedávné době ještě Písmo znali i bezvěrci, patřilo to ke všeobecnému vzdělání v křesťanské civilizaci). V jedné její knize (Královská) je pasáž, kdy lid touží po tom, být jako okolní pohanské národy: Mít svého krále.

Hospodin namítá, že jej přece mají v něm. On je sem přivedl a zařídil jim prosperitu. Ale oni že ne, že chtějí mít svého “lidského” krále. Takříkajíc “politického”. Já vám ho klidně dám, praví Bůh. Ale upozorňuji, že první, co udělá – vypíše daně a vyrazí do válek.

Nedali si říct. Tak dostali krále. První, co udělal, že vypsal daně – a vyrazil do zničujících válek. Skončily nakonec katastrofou – s rozprášením židů do diaspory po celém světě.

My máme tu “výhodu”, že válečné technologie postoupily natolik, že již nebude co rozprášit. Snad jenom s tím rozdílem proti válce minulé, že ti, kteří přežijí, budou závidět mrtvým (i to je v Písmu ostatně předpovězeno).

Narodili se stejně jako my všichni. Nazí, nemajetní, odkázaní na pomoc v každé vteřině. Pak je napadlo, že by mohli mít víc. A mít moc – která jim nepatří. Sejí vítr zbrojení. Sklidí válečnou bouři – na náš účet. A my… mlčíme. Zvykli jsme si.

Ne všichni naštěstí. Tak nás alespoň cenzurují a staví před soudy a zavírají, když se snažíme zpívat protiválečné písně. Jdou nám po krku. Aby mohli jít po krku těm, kteří mlčí.

A poslušně, bez protestů, si posunou v noci ručičky o hodinu zpátky. Nebo dopředu.

Podle toho, jak jim zavelí.

*

Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně.

Text i grafika Protiproud