První Trumpův úder

On sám, ještě před zahájením jednání, veřejně Zelenskému říká, že pokud nebude souhlasit s ústupky, jeho stát bude zničen. Navíc veřejně hodnotí schopnost Ukrajiny obhájit svou nezávislost jako nulovou, a to i za předpokladu, že bude zachována plnohodnotná pomoc Západu. Neustále dává najevo, a těžkopádně otevřeně vysvětluje, že USA se nebudou vměšovat ani v případě, že se Rusko rozhodne dorazit Ukrajinu do konce a nebudou pomáhat svým evropským spojencům, pokud ti budou chtít zasáhnout.

Takhle vyjednávání neprobíhají. Jistě, USA je v zásadě jedno, jaká Ukrajina bude vytvářet problémy Rusku: ta, která odevzdá část území, ale zachová formální nezávislost, nebo ta, která bude plně začleněna do struktury Ruska – v obou případech bude vojenské, diplomatické a zdrojové, včetně demografického, ekonomického a finančního, napětí pro ruský politický systém obrovské a USA mohou očekávat určitou volnost rukou v jiných regionech. Nicméně prohlášení o ochotě uzavřít dohodu na úkor vydání Ukrajiny a oslabení americké podpory EU od začátku oslabují vyjednávací pozici USA a zhoršují podmínky dohody pro Trumpa. Moskva nemá žádnou motivaci k byť minimálním ústupkům Washingtonu, když ten původně projevil ochotu vzdát se ukrajinské pozice.

Nabízí se logická otázka: proč usilovat o vyjednávání, když se od začátku chystáte vzdát své pozice? Navíc, proč k nim poutat pozornost médií a veřejnosti? Vydal bych Ukrajinu v klidu a konec.

Pokud se ale podíváme pozorně na Trumpovu strategii, zjistíme, že spočívá v maximálním protahování jednání, aniž bychom dospěli k nějakému konkrétnímu výsledku.  Tlačí na Zelenského, aby souhlasil s územními ústupky pro Rusko, vytlačuje z něj neurčitá prohlášení na toto téma, ale okamžitě prohlašuje, že USA budou na Ukrajinu pumpovat zbraně a posilovat její armádu i po uzavření míru. To pro ni bude prý zárukou bezpečnosti.

To je absurdní. Válečný konflikt vznikl právě jako reakce Ruska na nebezpečí aktivní vojenské činnosti Západu na Ukrajině. Moskva neustále prohlašuje, že je pro ni nepřijatelný mír, v jehož důsledku bude Ukrajina nadále využívat vojenskou podporu Západu – pouze úplná demilitarizace a neutralizace Kyjeva může Rusku vyhovovat. Pokud chce Trump mír, pak jsou jeho kroky nelogické. Jsou ještě nelogičtější s ohledem na jeho tvrzení, že USA hodlají vystoupit z ukrajinské krize a přenést odpovědnost za podporu Kyjeva na země EU. Proč v takovém případě deklarovat záměr poskytnout Ukrajině vojenskou podporu již po uzavření míru?

Pokud se zaměříme pouze na ukrajinskou krizi, mohou se Trumpovy kroky zdát naprosto alogické. Ale ukrajinská krize je přece jen část globální. Rusko samo neustále připomíná Washingtonu, že s ním jedná napříč spektrem globálních problémů, nejen o Ukrajině. Pokud jde o Trumpa, jeho slogan “Udělat Ameriku znovu velkou”, díky slovu “znovu” naznačuje, že Trump plánuje vrátit USA velikost, kterou měly, a ne dosáhnout nějaké nové. Bývalá americká velikost přece předpokládá globální hegemonii.

Návrat globální hegemonie předpokládá důslednou porážku spojenců – Ruska a Číny, které všechny americké administrativy za poslední půldruhou dekádu považují za nebezpečné konkurenty USA ve vojensko-politické a obchodně-ekonomické sféře.  Trump zjevně není tak naivní, aby předpokládal, že se mu podaří to, co se Bidenově administrativě nepodařilo – přimět Rusko a Čínu, aby se vzdaly vzájemné podpory, s cílem usnadnit USA jejich udušení jednoho po druhém. Musí najít jinou, ne tak zjevnou, ale neméně účinnou cestu boje proti rusko-čínskému spojenectví.

Vzpomeňme si, co bylo pro Rusko důležitější než ukrajinská krize, kam Moskva na rozdíl od Ukrajiny před více než deseti lety okamžitě vyslala vojáky, ve kterém regionu Rusko do poslední doby dosahovalo nejvýznamnějších úspěchů? Byl to Blízký východ jako celek a zejména Sýrie.

Blízký východ je po tisíciletí solární plexus světového obchodu. Vojenská historie lidstva začala bitvou u Megida a jí (Armagedonem) by měla skončit. Kdo ovládá Blízký východ, vládne světu, takže války v tomto regionu nikdy nekončí.

V Sýrii bylo Rusko spolu s Íránem. Moskva poskytovala leteckou a kosmickou podporu, dodávky zbraní syrské armádě, PVO/PRO a také demonstraci námořního návěstí a Írán s pomocí svých proxy poskytoval Asadovi živou sílu. Co se tam přesně stalo, to zatím nevíme, možná se to někdy dozvíme, ale když začala zjevně dobře připravená operace na svržení Asada, ruské VKS standardně zahájily raketové a bombové útoky na povstalce, které pokračovaly až do Asadova útěku ze země, a proíránští proxy zahájily přemísťování na frontu. Začali, ale nedokončili – buď to nestihli, nebo jim zabránili stihnout (syrská armáda se zjevně i pro samotné Syřany rozpadla příliš náhle).

V důsledku toho ruské pozice na Blízkém východě utrpěly, ale ne katastrofálně. Íránu z mocné “šíitské osy”, která se táhla až do samotného Středozemního moře, zůstal jen vlastní Írán a iráčtí šíité. Pozice Islámské republiky oslabily katastrofálně. Írán se pokouší napravit případ s podporou Hútiú, kteří zesílili protiizraelskou aktivitu, což již vyvolalo ostrou reakci USA. Zároveň je třeba mít na paměti, že pro většinu arabských zemí v regionu (Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty) jsou Hútíové také nepřátelé. Trumpova administrativa je navíc na rozdíl od Bidenovy administrativy přesvědčeným spojencem Izraele a neméně přesvědčeným nepřítelem Íránu.

Spojené státy mají možnost sestavit protiíránskou koalici a zahájit proti Teheránu aktivní bojové akce. Írán je ale třetím článkem rusko-čínského partnerství. Je nejslabší z vojenského a ekonomického hlediska, ale je to velmi důležitý článek z geografického hlediska, protože zajišťuje nejen krytí námořních cest spojujících Dálný a Blízký východ, ale také pozemních komunikací spojujících Rusko a Čínu přes Střední Asii. Pokud bude Írán ze spojeneckého svazku vyřazen, výrazně se posílí Turecko, které si nárokuje pozici regionálního vůdce nejen v Sýrii – Palestině, ale také v Zakavkazsku a ve Střední Asii. Roli Íránu při potlačování tureckých ambicí je těžké přecenit. Bez něj by se pod úderem ocitly rusko-čínské komunikace a komunikace spojující Čínu s jejími africkými partnery, a Zakavkazsko a Střední Asie by se mohly snadno proměnit v protiruské předmostí, protože v takovém případě by Turecko v těchto regionech mělo jediného konkurenta, a sice Rusko.

Čína dnes není s to poskytnout Íránu významnou pozemní podporu, protože jsou zde sáhodlouhé komunikace a je zde příliš komplikovaný terén, takže armáda se na pomoc nedá poslat. Čínské námořnictvo zatím také není připraveno ke strategickým operacím v Indickém oceánu.  Čelit Američanům a jejich spojencům v Tichém oceánu je připravena, ale v Indickém jí chybí jak zkušenosti s plavbou, tak základny. Podpora Íránu spojenci (většinou vojensko-technická) může být spolehlivě prováděna pouze přes území Ruska.

Proto aby USA vyřadily z řetězu Moskva-Teherán-Peking ten nejslabší, ale ústřední, íránský článek, který spojuje celý řetězec, je nutno snížit úroveň podpory Íránu ze severu. K tomu se Kremlu, který se stále snaží vyhnout nutnosti obsadit a začlenit do Ruska celou Ukrajinu, nabízí jako návnada jednání o Ukrajině, která probíhají “obtížně, ale úspěšně”. Propočet je jednoduchý – ve snaze nepustit ptáčka z rukou, nezaplašit úspěch v ukrajinském směru, Rusko neopustí Írán (s tím Američané nepočítají), ale bude důkladněji zvažovat každý svůj krok, což způsobí, že poskytnutí pomoci Íránu, včetně té politické, se zpomalí a USA a jejich spojenci budou mít šanci vymanit íránský článek z euroasijského řetězce, tak dlouho, a tak pracně kovaného Moskvou a Pekingem.

Po pádu Íránu bude možné Rusko na dlouho spojit s bojem s “velkoturanskými” ambicemi, takže Čína, stejně jako předtím Írán, se neocitne úplně osamocená, ale s velmi omezenou podporou. Zároveň nevylučuji, že pokud bude osud Íránu k okamžiku závěrečné fáze jednání vyřešen, budou USA připraveny v ukrajinské otázce co nejvíce přijmout a podpořit ruský postoj, protože v nynější podobě zaručuje zachování určité Ukrajiny, s jejíž neutralitou budou Spojené státy ochotny souhlasit, ale to neznamená, že s ní bude souhlasit Evropa, i tak znepokojená posílením Ruska. Evropské pletky sotva povedou k plnohodnotnému střetu, ale vytvoří Rusku další problémy, a ještě více to spoutá jeho zdroje.

Lze samozřejmě předpokládat, že Trump je idealista, který chce po celém světě nastolit mír a zajistit národům blahobyt. Ale tento předpoklad je jen málo v souladu se vším, co o něm víme, a se všemi jeho aktuálními činy, takže je mnohem pravděpodobnější, že jeho činy jsou diktovány cynickým propočtem, který má znovu zajistit USA velikost prostřednictvím hegemonie.

USA nemohou porazit Rusko, Čínu a Írán, dokud jsou v jednotné frontě a nemohou dosáhnout jejich zřeknutí se tohoto spojenectví. Aby tedy měli minimální naději na úspěch, musí pro ně vytvořit podmínky, za nichž efektivita spojenectví alespoň dočasně poklesne a otevře jim okno příležitostí.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo