První na seznamu ztrát

(Text projevu z 24. března 2025 na pietní akci před Srbskou ambasádou v Praze)

Když Česká republika vstoupila do NATO, překvapivě dřív, než se očekávalo, ministryně zahraničí USA, naše hodná kmotřička Madeleine Albrightová jásavě oznamovala: „Vaše osudy už nikdy nebudou přehazovány jako pokerové žetony na vyjednávacím stole…Jste skutečnými spojenci, jste skutečně doma...Hlavním posláním Aliance je kolektivní obrana. To se nesmí změnit a ani se nezmění. NATO je obranná aliance, nikoliv globální policista. …“  Vítací slova kmotřičky zazněla 12. března 1999. O dvanáct dní později vypukla operace NATO proti Jugoslávii. Pod názvem Spojenecká síla. A bez mandátu OSN. Tři členové české vlády, kteří hlasovali proti přeletům bombardovacích letadel naší částí nebe, nemohli agresi zabránit.

Válka proti Jugoslávii byla první válkou v dějinách, kterou vedlo NATO a současně byla i první válkou, které se účastnilo znovusjednocené Německo. Německý generál Walter Jertz tvrdil, že NATO vedlo proti Jugoslávii „nejpřesnější válku“ v dějinách. Ta „nejpřesnější“ válka zničila 14 jugoslávských tanků, ale zato 48 nemocnic, 74 televizních stanic a vysílačů, 422 škol, mnoho mostů a budov, mimo jiné i velvyslanectví Číny v Bělehradě. Zasažen byl vlak, autobus i skupiny běženců. V této „nejpřesnější“ válce v dějinách bylo zabito více než 2 tisíce civilistů. Ve vojenské terminologii se to nazývá kolaterální čili vedlejší ztráty. Dívenka Milica Rakič se stala vedlejší ztrátou ve věku tří let. V Bělehradě má pomník, který připomíná i další dětské oběti zavražděné při náletech „Spojenecké síly“.

Ještě dnes leží v zemi 20 tisíc kazetových bomb. Zbytky munice s ochuzeným uranem budou ještě tisíce let zářit. Kontaminovány byly i řeky.

24. března roku 1999 se naše republika poprvé ocitla na straně agresora. Zatímco tehdejší předseda Sněmovny – Václav Klaus – řekl: že „Žádný český občan nemůže dnes klidně usnout,“ tehdejší prezident Václav Havel označil nepokrytou agresi jako „humanitární“ bombardování.

Přelety spojeneckých bombardérů naším vzdušným prostorem však byl teprve začátek české účasti na tzv. kolektivní obraně.

Dnes, o čtvrt století později je zřejmé, že žádná z karatelských misí, kterých se česká armáda účastnila, nezměnila svět k lepšímu. Dětských kolaterálních ztrát v Iráku bylo půl milionu. Irák se sice invazí neproměnil v bezpečnější zemi, ale andělíčkářka Madeleine Albrightová se dala slyšet, že za ten pokus to stálo.

V mém dávném dětství byla populární písnička, kde se opakovala slova: „Prý v roce šedesátém šestém, až bude dávno všude mír…“ Pouštěli ji často i v televizi. Dnes, když si pustíte televizi, je nejčastějším nápěvem zbrojení. Emeritní generál Petr Pavel, který momentálně hraje úlohu českého prezidenta, navštívil Volodymyra Zelenského, který se vytrvale drží role prezidenta Ukrajiny jako záchranného lana a povzbudil ho, že není nutné házet flintu do žita, neboť vniká „koalice ochotných.“ Petr Pavel se rozpomněl, že jako brigádní generál asistoval už při tvorbě „koalice ochotných“, která provedla invazi do Iráku –bez mandátu OSN- v roce 2003. A dnes je „koalice ochotných“ znovu na pořadu. Má to být společenství zemí, které plánují podpořit ukrajinskou armádu zbraněmi i vlastními vojáky, když prezident USA zklamal a chce dojednat mír. Velká Británie je připravena převzít velení, Německo oprašuje uskladněné Taurusy, Francie ochotně slibuje roztáhnout jaderný deštník... I když je známo, že konflikt na Ukrajině je zástupnou válkou mezi USA a Ruskem, kde Ukrajina není hráč ale hřiště, političtí aktivisté vnímají tento prostor jako příhodné shromaždiště k napadení Ruska. Hroby statisíců padlých vojáků ani vedlejší ztráty životů civilistů je od jejich šílených plánů na další eskalaci neodradí.

To musíme dokázat my, my obyvatelé Evropy. To je naše společná role v dramatu, které hrozí vyústit do celosvětové války. My jsme ten chór! Do médií nás sice s mírovým nápěvem nepustí, tam přehrávají válečnické šlágry, ale v epoše internetu je snadné dohodnout den, kdy vyjdeme na náměstí svých měst po celé Evropě a společně řekneme těm ochotným svolávačům do války, že nejsme jejich rukojmí. Náš společný hlas přehluší jejich válečné bubny, protože bude posílený i echem mrtvých, kteří přišli o život v té vyprovokované válce. Budeme varovat i jménem těch, na které dnes před budovou Srbské ambasády vzpomínáme. Těch, kteří byli první na seznamu takzvaných vedlejších ztrát.

Čas na občanský odpor se krátí, a pokud společně napříč Evropou nedokážeme válečné šturmování zastavit, zítra můžeme na výkaz ztrát připsat i sebe.