Proč s námi nikdo nepočítá? Jednoduše proto, že s námi nikdo počítat nemusí

Nicméně každá takováhle změna může znamenat velký průšvih, ale také vekou příležitost. A to nejen pro velké hráče. Donal Trump svým vítězstvím pootevřel dveře všem, kteří by byli ochotní a schopní takovou příležitost chytnout za pačesy.

Proč? Protože tohle nebylo o vítězství jednoho muže. Toto bylo o vítězství takzvané mlčící většiny, která v Americe přestala mlčet a přestala se bát. Už toho bylo zkrátka příliš mnoho, a už odmítla snášet všechna ta liberální zvěrstva progresivních politiků. Už nebylo snesitelné, aby právě tato většina byla neustále utiskována a pranýřována na úkor protěžovaných menšin. Je jedno jakých. A my teď máme příležitost, udělat přesně to samé. Přestat poslouchat všechny ty sliby, výhrůžky a nesmysly, přestat mlčet a začít ještě víc křičet, že takhle to nechceme, protože takhle to nefunguje a nikdy fungovat nebude. Že nechceme bezuzdnou migraci, Zelený úděl, uhlíkové a dluhové šílenství. Příležitost vzepřít se „starým strukturám“ Bruselu. Ve všem, co nám škodí. Samozřejmě, že to jde. Trump nám to ukázal. Všechno jde, když k tomu máte dostatečnou vůli a mandát.

A tak člověka napadá, proč my nedokážeme hájit naše národní zájmy, jako to dělá právě ten Donald. Ale známe je vůbec? Co by bylo jednodušší, než si říci v pár základních bodech, co jsou naše národní zájmy a podle toho postupovat? Byli bychom čitelní, bylo by s námi počítáno, vrátil by se nám respekt. Proč toto nikdo neudělá? Proč si myslíme, že nám role pucfleka leštícího boty svého pána něco přinese?

My sami jsme se zbavili své zahraniční politiky, která již téměř neexistuje. My sami jsme rozhodování nad našimi věcmi předali Bruselu, či komukoliv jinému myslíme si, že čím víc jich předáme, tím raději nás budou evropští lídři mít. Ale takhle to nefunguje. Jsme poskoci, se kterými se o ničem nejedná, kterým se jen představí výsledek. Slepě následujeme toho, koho jsme si určili za svého pána. A stejně slepě nenávidíme ty, které si myslíme, že bychom v zájmu toho pána nenávidět měli. Neznám žádnou jinou zemi v Evropě, která by jednala tolik patolízalsky, jako právě teď Česká republika. Žádnou. Přesto nejsme zváni na důležité akce, přesto náš hlas nemá žádnou váhu.

Trump nám pootevřel vrátka k tomu, abychom to změnili a my místo toho, abychom toho využili, ho za to kolektivně nenávidíme. Protože se bojíme samostatnosti? Proto není poptávka po silné, sebevědomé, skutečně pročeské straně? Proto se plácáme jako ryba na suchu? Troufám si tvrdit, že ano.

Tak to pojďme změnit. Pojďme si určit, co jsou naše národní zájmy a pojďme podle toho jednat. Každý jeden z nás. Ve svém okolí, ve svém životě. A ten okruh rozšiřujme. Nebojme se, nebo se budeme bát už navždycky. A nuťme svojí volbou jednat stejně i politiky. Nuťme je důsledně jednat v zájmu České republiky a nuťme je říct, co si pod tím představují. Není totiž v zájmu České republiky chudnout a doplácet na cizí války kdekoliv po světe. Není v zájmu České republiky snížit uhlíkovou stopu o 0,0000001%. Není v zájmu České republiky přijmout byť jediného kulturně nekompatibilního migranta a není v zájmu České republiky usankcionovat se k ekonomické smrti odříznutím od dostupných surovin.

Pojďme i svým jednáním vytvořit poptávku po politicích, kteří nás nebudou strašit a nebudou nám dávat zástupné důvody proto, abychom naše zájmy upozaďovali. Po politicích, kteří je budou skutečně dávat na první místo. A kontrolujme je a nedovolme jim uhnout. Protože pokud tuto poptávku nevytvoříme, nezmění se vůbec nic. Žádný spasitel z nebe nespadne a my tu jedinečnou příležitost promarníme.

Tento článek jsem napsala na základě včerejší debaty pořádané IVK, s pokorným použitím myšlenek, které tam zazněly, a se kterými se maximálně ztotožňuji.

*

Jana Marková, na snímku je zachycena jedna základní disciplína českých politikářů, jak za normalizace, tak i v současnosti.