Patnáctikilometrová cesta potrubím v polokleku

Dne 8. března v 5:30 ráno vyšlo asi osm set vojáků Veteránů, Vostoku, 30. motostřeleckého pluku, 11. výsadkové brigády a speciálních jednotek Achmat 2 km severně od centra Sudži v průmyslové zóně za nepřátelskou linií a zapojilo se do boje. Výsledkem byl nápor, tlak na AFU z několika stran a rychlé osvobození více než 10 osad, včetně samotné Sudzi 12. března. Zvláštní zpravodaj listu Izvestija shromáždil dosud nepublikovaná fakta o operaci Potok, která již vstoupila do vojenské historie jako jedna z nejpozoruhodnějších a nejodvážnějších operací.

S krumpáčem a lopatou https://iz.ru/sergei-prudnikov/zeleznyi-potok-neizvestnye-fakty-o-derzkoi-operacii-po-osvobozdeniu-sudzi (Tento ruský web, stejně jako mnoho jiných, Fialovo Obludárium na příkaz z centrály NATO cenzuruje. Stránky otevřete v proghlížeči, který má zanutou fuinkci VPN – pozn.red. NR)

Operace byla připravována několik měsíců. A mnoho, mnoho týdnů hloubili tunel, který začínal u nenápadného přístaviště poblíž dálnice dvě desítky kilometrů severně od Sudzi. Ti se ponořili do díry a přesunuli se 500 metrů úzkou hliněnou chodbou k bodu „nula“.

Hloubka se pohybuje od 2 do 6 metrů, někdy tunel klesá po stupních a pak zase stoupá. Někdy musíte přelézt samotné plynové potrubí, které zde bylo položeno ještě v sovětských dobách, trasu Urengoj – Pomary – Užhorod. Podle neoficiálních informací přišla ruská armáda s nápadem využít plynovod už na podzim roku 2024, kdy se pracovalo na různých variantách osvobození Sudži, ale v té době byl v potrubí plyn. Kyjev 1. ledna přerušil dodávky do Evropy – dárek, jak se říká, přišel tam, kde ho člověk nečekal. Téměř okamžitě začaly rozsáhlé stavební práce. Vojáci brigády „veteránů“ se chopili krumpáčů a lopat (přesně před rokem provedli podobně mazaný a odvážný manévr – prošli do týlu posádky OSU v Avdějevu 2 km přes kanalizační potrubí).

Bojovníci zde žili a spali na místě pod zemí, prakticky bez vycházení ven. Jednou týdně je odváděli do lázní. Nikdo nevěděl, co a proč stavěli. Sergej Timso, velitel spojovací jednotky speciálních sil Achmat, řekl listu Izvestija, že koncem února mu bylo sděleno, že v nejbližší době budou muset „v rámci kombinované jednotky přejít za nepřátelskou linii“, aby „osvobodili svou rodnou zemi“. Podrobnosti byly sděleny pouhé tři dny před začátkem. –

Naše jednotka musela vytvořit bojové spojení v rámci všech útočných týmů,“ vysvětluje Timso. – Vybral jsem deset spolehlivých bojovníků, kteří půjdou do potrubí. V průběhu výcviku se tento počet rozrostl na 17. Od začátku jsem si uvědomoval, že nebudu brát lidi starší 40-45 let, kteří nejsou dostatečně fyzicky zdatní nebo jsou příliš vysocí. Netušili jsme, co nás čeká. Ani místo výstupu v oblasti Sudži nebylo dostatečně prozkoumáno. Teoreticky jsme mohli vyjít ven a okamžitě by nás zasypali „Grady“ nebo by nás postříleli z tanku. Přesto nebylo pochyb, zda jít, nebo nejít.

Charakteristická epizoda: k této misi mě přemluvil můj náčelní štábu, kterého jsem původně nechtěl vzít s sebou, a projevil se velmi čestně: pomohl vytáhnout dva raněné během pochodu podzemím.

Všichni jsme se cítili poctěni, že máme právo účastnit se tak důležité operace. Každý si s sebou vzal automatickou pušku, neprůstřelnou vestu, munici na pět dní samostatného boje, vodu a jídlo.

Během patnáctikilometrové trasy se však mnozí z nich zbavili balastu – cesta byla velmi náročná: odhazovali pancéřové desky, munici, těžké věci, přilby, guláš v konzervě atd. Někdy tento náklad vytvořil zácpu, kterou bylo třeba odstranit. Podle Timsa se teprve uvnitř ukázalo, že je třeba vzít si minimum – zbraně, neprůstřelnou vestu, vodu (měl jsem žízeň, ale ne hlad), energetické tyčinky, léky proti bolesti, karimatku na sezení a určitě nákoleníky (ty si s sebou vzal málokdo). Pro přepravu vybavení, baterií, zbraní komunikátory spustili dolů dva nákladní vozíky a tři elektrické skútry.

Pro většinu bojovníků, kteří sestoupili do tubusu a kteří v bojích prošli ohněm i vodou, nebyly psychologické aspekty (stísněný prostor, ticho, tma, nekonečné čekání) překážkou. Podle Timsa se však našli tací, kterým povolily nervy – začaly záchvaty paniky a hysterie. „Křičeli, mlátili sebou a v očích měli absolutní hrůzu,“ vzpomíná voják. A nebylo úniku: „zpátky 500, dopředu 500“, jak zpíval Vysockij. V takových případech bylo třeba u takového člověka zůstat, uklidnit ho, říct: „Jsme nablízku, všechno bude dobré“. Někteří z nich se otočili zpět. Ze stejného důvodu – tlak stěn, strach ze samoty – se mnozí z nich shromažďovali v těsných skupinkách, ačkoli pokyn zněl držet se od sebe alespoň 10 metrů, aby nezemřeli na nedostatek kyslíku.

Abychom zkontrolovali dýchatelnost vzduchu, cvakali jsme zapalovačem: kyslík byl – světlo hořelo, nehořel – kyslík nebyl. První den nebo dva zapalovač fungoval správně, potom – když do roury vstoupily stovky lidí – oheň nevzplál. Někdo omdlel – snažili se ho odtáhnout k průduchům. Úlohu průduchů plnily otvory v kovu (vzdálenost mezi nimi – 1-2 km), vedené ven.  Nektere byly bohuzel pokryty zeminou.  Jednosměrný pochod trval asi dva dny. Ve tmě se ztrácel pojem o čase – noc, ráno, první den, druhý den? Spali jsme v polosedě.

Jak řekl Izvestijím zástupce velitele komunikační jednotky speciálních sil Achmat Chorvat, když jsem byl vyčerpaný – pak jsem si zdříml: na 15 minut, pak na 1-2 hodiny. Pokud někdo šel (a proud se pohyboval nepřetržitě), vzbudili mě a požádali, abych se přesunul, abych se protáhl. Pokud jede vozík – musíte vstát a překročit ho. Takzvaná podlaha je kluzká.Všude kolem potrubí jsou zbytky metanu, olejovitá látka. Všechna ta chemie pronikla do průdušek, plic, ucpala nosohltan, způsobila zvracení. Při výstupu se většina bojovníků dostala pod dohled lékařů.

Chorvat je jedním z mála, kteří prošli potrubím a zpět. To znamená, že udělal dvojitý pochod – celkem 30 km. Všechno mu trvalo tři dny. Jeho úkolem bylo nastavit jeden šifrovací kód na vysílačce každého bojovníka. „Samozřejmě jsme nevěděli, že cesta bude tak dlouhá,“ říká Chorvat. — Vzali jsme s partnerem s sebou například jen jednu plechovku guláše a 2 litry vody. Říkali jsme si, dobře, rychle utečeme. Nevadí, to stačí. Pak jsme při procházce našli dalších 1,5 litru vody. Cestou opakovaně rozhrnoval přeplněné skupiny bojovníků, předbíhal je. Někteří už začínali omdlévat, někteří viděli halucinace. Nejtěžší pro něj osobně, svěřuje se Chorvat, byl pohyb na „ucpaných“ nohách. Ke konci už jedna noha nefungovala vůbec (plus vyskočil mu na ní meniskus). Posledních 800 m na zpáteční cestě mu trvalo čtyři hodiny .

Vysvětluje: plazte se 3 m, na minutu si odpočiňte, pak začněte znovu. Zároveň říká, že kdyby si měl znovu vybrat, zda jít nebo ne, neváhal by ani vteřinu. Myšlenka modrých pásků na rukávech (k dezorientaci nepřítele) nevyšla. Když se brzy ráno všech osm set duší vylilo, rozhodně nešlo splést tuto lavinu s ukrajinskými vojáky, smějí se vojáci. Černí, úplně naolejovaní, s jasným bělmem očí a třpytivými zuby na tvářích. Nikdo neměl žádné otázky, kdo je jejich a kdo cizí.

*

Izvěstije, redakčně upraveno

Poznámka NR:

Podobných mimořádných činů jsou schopni jen silně motivovaní dobrovolnící vybraní v dobrovolnické občanské armádě. Pro opravdovou obranu vlasti bychom se měli vrátit k všeobecné vojenské povinnsoti, aby každý občan v době ohrožení vlasti měl možnost a uměl svou zem účině bránit. Nenechávat vše na “profesionální” armádě, která je v kritckých chvílích bojů nespolehlivá. Profesionální armáda proti občanské, chcete-li lidové, ještě nikdy žádnou velkou válku nevyhrála.

-vd-