O škodlivosti abstraktního humanismu: lidojed se vždy mýlí?

Takže (vlkodav má pravdu, jen když rdousí vlka, ale lidojed se ne vždy mýlí) v historii lidstva byla, a to relativně nedávné, období a situace, kdy se lidojedství ukazovalo být zcela přijatelným.

Dnes se abstraktní humánnost stala nejvyšší prioritou a z prvního místa vytlačila pragmatické přežití. Ale lidstvo přežilo tím, že prošlo řadou “úzkých hrdel”, vytvořilo civilizaci a osídlilo celou planetu, stalo se dominantním druhem, který se vůbec neřídil humanistickými myšlenkami. A co víc, poté, co humanistické myšlenky v 16. až 18. století postupně získaly mysl politiků, začaly ty nejkrutější války, včetně občanských, bojové akce se z války armád, která zničila pouze území bezprostředně sousedící s bojištěm, staly totálními, ztráty se začaly počítat v milionech, pojem týl prakticky zmizel, protože s příchodem stále ničivějších zbraní a stále výkonnějších nosičů se v oblasti zásahu nacházelo stále více civilního obyvatelstva.

Ve výsledku s příchodem jaderných zbraní a mezikontinentálních přepravovacích prostředků nastala situace, kdy v případě světové jaderné války je na frontě mnohem větší šance na přežití než v týlu. Udeřit půl megatunovou hlavicí na bojový šik nemá smysl, protože pro rozmístěné jednotky, které jsou v úkrytu, je už dokonce deset kilotun mnoho.  Taktické jaderné zbraně (o síle 0,1-1 kilotuny) prakticky zmizely jako třída, ustoupily vysoce přesným municím (bombám, raketám, nábojům s nejaderným vybavením, které se dostanou do toho správného okénka), což dokonalou přesností kompenzuje snížení výkonu. To, co nyní nazýváme taktickými jadernými zbraněmi (rakety středního doletu s hlavicí 100-150 kilotun), vždy patřilo ke třídě strategických zbraní (stejně jako bomby o síle 10-50 kilotun), jen nosiče poskytovaly efektivní zasažení cílů na dostřelech nepřesahujících 5 000 kilometrů, většinou byly určeny k zasažení nepřítele s doletem 500-3 000 kilometrů.

V dnešní terminologii se ukazuje, že raketa, která vymaže New York z povrchu země, je strategická a raketa, která vymaže Londýn, Paříž nebo Varšavu, je taktická, protože nemůže dosáhnout na cíl za oceánem. Zatím mají všechny dnešní jaderné zbraně jeden úkol, a sice zničit velká městská centra s populací od několika set tisíc do několika desítek milionů lidí. Na ztracenou vojenskou základnu v horách nebo v tajze, byť velmi důležitou, přiletí několik nebo několik desítek vysoce přesných raket, protože úkolem není vypálit několik desítek kilometrů čtverečních tajgy, ale připravit vojenský objekt o bojeschopnost. Ani jeho ochranu není třeba ničit: ať si sedí v horách, tajze, poušti nebo na pustém ostrově, hlídají si sami sebe a přemýšlejí, jak přežít v krásném novém světě po apokalypse.

Ve skutečnosti je celý jaderný arzenál lidstva určen k ničení civilních objektů a civilního obyvatelstva, protože válka je vedena celou zemí, celou společností a pojem “nonkombatant” (nebojující, pozn. překl.) se stal velmi relativním. Vždyť dokonce i ten, kdo nevyrábí tanky a náboje, ale pouze těží rudu nebo vyrábí elektřinu, poskytuje zdroj, bez kterého není vojenská výroba možná.  Fronty od první světové války přece spotřebovávají tak obrovské (stále rostoucí) množství spotřebního materiálu, že strany konfliktu bez stálé vojenské produkce vyčerpají zásoby spotřebního materiálu a nebudou schopny bojovat již za několik týdnů.

Lidstvo se dostalo do začarovaného humanistického kruhu:

– aby bylo méně mrtvých, je nutno rychle ukončit válku;

– aby se rychleji ukončila válka, je nutno připravit nepřítele o možnost bojovat;

– aby se nepřítel připravil o možnost bojovat, je nutno podkopat možnosti jeho týlu;

– aby se podkopaly možnosti jeho týlu, je nutno zabít co nejvíce civilního obyvatelstva a zničit více infrastrukturních objektů.

Zcela humanistické přání snížit ztráty v průběhu své realizace vede ke zvýšeným ztrátám. Ale to je jen technický aspekt neschopnosti abstraktního humanismu. Abstraktní humanismus je neschopný i ve své teoretické (ideové) části. Abstraktní humanisté jsou tak znepokojeni “slzičkou dítěte”, že jsou ochotni zabít každého, kdo přiměl dítě plakat. Přitom abstraktní humanisté vždy usilují o lepší budoucnost pro všechny: dosud jsem se nesetkal s žádným abstraktním humanistou a žádnou abstraktní humanistickou teorií, která by byla spokojena se žalostnou přítomností nebo prokletou minulostí, všem servírují světlou budoucnost.

Ale za prvé, žádná společnost nemá jeden pohled na to, jaká by měla být světlá budoucnost. Téměř každý je s něčím v současnosti nespokojen, něco chce na ní změnit, ale každý chce změnit něco jiného. Za druhé, všichni, kteří usilují o světlou budoucnost pro všechny a jsou něčím nespokojeni v současnosti, jsou nespokojeni s úrovní vlastního blahobytu nebo se svým místem ve společenské hierarchii. Všichni abstraktní humanisté začínají své povídání tím, že vysoká duchovnost by měla dominovat nad vulgárním měšťáctvím, ale jakmile jsou požádáni, aby vysvětlili, co právě v jimi navrhované společnosti bude lepší než v té současné, okamžitě sklouznou k tomu, že bude vyšší úroveň spotřeby. Podle nich by k tomu mělo dojít díky vysoké duchovnosti.

Je zvláštní, že obvykle vysoce duchovní osobnosti se vyznačovaly asketismem, odcházely ze společnosti do lesů a pouští, aby žily prostým životem ve spojení s přírodou a nebyly závislé na sociálních vazbách, které by jim bránily přemýšlet o věčnosti.  Rozdal majetek, odešel do pustiny, modlil se, pracoval, přemýšlel – vzdělal se – stal se duchovním učitelem generace, ale bohatství nehamižil, neboť bohatému duchem a bez sociálních závazků (dětí, rodiny, rodičů, bratrů a sester, kteří, pokud byli, zůstali “ve světě” a nijak nezatěžovali myšlenky poustevníka) je hmotné bohatství k ničemu, pouze ho zatěžuje, protože je třeba neustále přemýšlet o jeho zachování – taková je standardní cesta vysoce duchovní osobnosti.

Ale tak, aby přemýšlel o věčnosti, seděl v pohodlném domě, vzdělal se a okamžitě prudce zvýšil svůj blahobyt, zdesateronásobil to, co měl, takový přechod duchovního do hmotného dosud v paměti lidstva nikdy nebyl proveden.

V žádné společnosti se úroveň hmotného bohatství duchovností nezvyšuje. Proto humanisté, aby uspokojili úsilí svých adeptů po světlé budoucnosti, v níž se jejich život podstatně zlepší materiálně, což bude důkazem jejich zvýšené duchovnosti, potřebují přerozdělit bohatství, které je ve společnosti k dispozici, ve prospěch svých příznivců. V průběhu přerozdělování se však prolije mnoho “dětských slziček”, což je v rozporu s ideály abstraktního humanismu.

Ale právě proto je abstraktní humanismus abstraktní, aby bylo snadné najít východisko z podobných logických pastí. Chceme přece přerozdělovat majetek ne kohokoliv, ale těch, kteří jsou proti naší verzi světlé budoucnosti. Protože budujeme přece světlou budoucnost celého lidstva, ukazuje se, že to jsou nepřátelé lidstva a abstraktní humanismus nám říká, abychom je zničili kvůli záchraně lidstva. No a zničeným, to je jasné, je majetek na nic. Tak abstraktní humanismus, který začínal bojem proti šmejdům, kteří nutí dítě k pláči, rychle přichází dokonce ani ne k ospravedlnění, ale k organizování genocidy během občanských válek rozpoutaných v důsledku jeho hecování.

Abstraktní humanista je děsivá a extrémně nebezpečná bytost. To je důvod, proč až do konce 15.století, kdy byly mravy jednodušší a lidstvo blíže ke kořenům, byli často zabíjeni, někdy mučivě (aby to ostatním bylo nepříjemné).  Protože tam, kde se humanistovi podařilo okouzlit dav, nastával casus Savonarola, který byl i republikánem i fanatikem křesťanské víry, měl možnost několik let ve Florencii realizovat své myšlenky v praxi, ve výsledku byl popraven republikány a pravými křesťany, kteří byli unaveni praktickým uskutečňováním jeho myšlenek, což bránilo normálnímu životu a rozvoji.

V dnešní době se taková radikální opatření v boji proti abstraktnímu humanismu nepoužívají, takže každá společnost musí být mimořádně opatrná na jakékoli abstraktní myšlenky.

Lidstvo se zrodilo z konkrétnosti. Pozitivní užitečný humanismus byl také vždy velmi konkrétní a pragmatický. Od nejstarších dob se lidé naučili starat se o nemocné a zraněné, protože díky tomu, že ti přežili, mohli i nadále prospívat společnosti (i zdravotně postižení, pokud měli nějaké bohaté zkušenosti a mohli je efektivně sdílet). Lidská společnost, na rozdíl od světa zvířat, brzy pochopila, že nejsilnější není vždy nejchytřejší, ale živá mysl (vzácná i mezi dnešními lidmi schopnost vytvářet nové znalosti téměř z ničeho, z pouhých úvah, které prodlužují do budoucna existující nedostatečné zkušenosti, dokreslující obraz, jako my dokreslujeme částečně ztracený obraz na základě jeho dostupné části a našich znalostí o výtvarném umění) je schopna předvídat nezřetelná nebezpečí a pomoci společnosti se jim vyhnout.

Zároveň se však společnost (i docela moderní) klidně zbavovala těch svých členů, kteří už nemohli být k užitku nebo ho nemohli přinášet od začátku. Po dlouhou dobu byla lidská společnost příliš chudá na to, aby živila ty neužitečné. Byly utráceni.

Konkrétní myslitel, vynálezce kola, byl užitečný a byl krmen, i když neuměl nebo nemohl sám získávat jídlo, abstraktní myslitel, který všem řekl, že náčelník špatně rozděluje maso, a slíbil, že ho rozdělí tak, aby se na každého dostalo dvakrát tolik, byl škodlivý: jeden experiment, masa víc nebylo – “myslitele” se zbavili, aby nenarušoval stabilitu, protože takové narušení představuje nebezpečí pro všechny členy kmene.

Obecně platí, že v celé historii lidstva byl přirozený výběr určován omezeností zdrojů, které má společnost k dispozici. Nedostatek zdrojů ji činil mimořádně krutou, ale také mimořádně účinnou. Neefektivní prostě nepřežívali, neměli potomky, slepé větve byly odříznuty dříve, než se jim podařilo ovlivnit stav společnosti.

Zhruba od 16. století se však úroveň blahobytu evropské společnosti začala rychle zvyšovat. V této době se tam množili různí utopističtí filozofové, kteří snili o rozdělováni veřejného masa tak, aby každý měl dvakrát tolik. Zároveň ve společnosti, v její elitě, vznikla vrstva lidí, pro které byla absolutně neznámá jakákoli praktická činnost, ale oddávali se teoretizování. Šíření gramotnosti v elitě (dříve byla gramotnost vzácností, pro barona bylo čtení a psaní k ničemu, ale móda se změnila a elita se stala gramotnou) vytvořilo v tomto prostředí podmínky pro šíření abstraktních myšlenek založených nikoli na zkušenostech, ale výhradně na myšlenkových konstrukcích prostředí. Samotná gramotnost, a dokonce i znalosti získané s její pomocí však rozumu nepřidávají. Vědomosti chytrého dělají chytřejším ale hloupějšího hloupějším, protože hloupý, který nemá vědomosti, ví, že je hloupý, ale hlupák, který vědomosti získal, si je plete s rozumem a považuje se za chytrého.

Tato vrstva elit, která se zabývá výhradně teoretizováním, začala mít na společnost neúměrně velký vliv. Psali knihy a knihám společnost, vycházející ze středověku, zvyklá, že knihy píší odborníci a že tam jsou popsané konkrétní, reálně existující věci, věřila ještě více než pozdně sovětská společnost televizi a novinám. Právě tato vrstva začala hlásat abstraktní humanismus, podle jehož dogmat měl být člověk humánní bez ohledu na skutečný přínos humanity, humánní i ku škodě pro sebe a svou společnosti, humánní pro humanitu.

Dokud byla společnost malá a maximálně specifická, dokud mohla vyzkoušet jakoukoli myšlenku v přítomnosti všech členů společnosti a když prokázala její nesmyslnost, předat autora myšlenky na polévku nebo pečínku pro celý kmen, neměl abstraktní humanismus šanci ovládnout vědomí mas. Ale společnost se rozrostla, její blahobyt vzrostl, objevila se skupina lidí, ovlivňujících rozhodnutí, přijímaná společností, ale zároveň nemající praktické zkušenosti, čerpající teoretické znalosti z knih, a také skupina abstraktních humanistů, která začala vydávat spisy, jež popisovaly sociální systémy, které nikdy předtím neexistovaly.

Myšlenky abstraktního humanismu zabrali teoretičtí manažeři, protože ti byli zvyklí čerpat moudrost výhradně z knih, napsané nemohlo být prakticky nevyzkoušeno, protože po dlouhou dobu, od svého narození dlouho před vznikem písma, lidstvo vůbec nepoznalo nic, co by nebylo vyzkoušeno v praxi.

Myšlenky abstraktního humanismu se opakovaně zkoušely realizovat v praxi. Heslo “Svoboda, rovnost, bratrství!” nevymysleli komunisté, ale radikální buržoazní revolucionáři, kteří věřili, že budují světlou budoucnost celého lidstva. A občanské války, které byly výsledkem buržoazních revolucí, byly stejně krvavé jako občanské války rozpoutané vítězným proletariátem. Kapitalismus získal normalitu, když se stal konzervativním, vykořenil radikalismus a začal se starat o dnešní den a o svou společnost.

Celé lidstvo – to je příliš mnoho, a budoucnost – to je temno, neboť cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Je třeba se starat o sebe, svou rodinu, svou společnost a svůj stát (protože právě ten zajišťuje stabilní přítomnost vám a vaší rodině a splňuje požadavky pragmatiky; stát, který přestává splňovat požadavek na zajištění přežití a rozvoje společnosti, která jej vytvořila, mizí). Lidstvo nestřeží nepotřebné věci. O budoucnosti a potřebách lidí, kteří v ní budou žít, nic nevíme, ani nevíme, jak daleko do této budoucnosti budou sahat naše vlastní dny. Mohu prožít ještě dvě-tři desítky let, ale nemusím stihnout dopsat tento článek.

Budoucnost určí ti, jejichž potomci budou v této budoucnosti žít. Proto hlavním pragmatickým úkolem člověka, který chce ovlivnit situaci v budoucnu, vždy bylo a bude přežití, reprodukce sebe sama v potomstvu a vytváření pro své potomstvo co nejpříznivějších startovacích podmínek na úsvitu života, protože jen tak mu můžete usnadnit postup do budoucnosti. Člověk se sdružuje do společností a vytváří státy jen proto, že v rámci příslušného kolektivu je pro něj snazší přežít, bránit se, vychovávat potomky a poskytovat jim co největší výhody. Jiné důvody nejsou.

Čím je společnost stabilnější, tím je stát pevnější a tím je pro člověka jednodušší řešit úkoly zajišťující jeho potřeby a potřeby jeho rodiny. Abstraktní humanismus, slibující cestou dělení masa zvýšit jeho množství na jednoho obyvatele, destabilizuje společnost, a brání řešení problémů, kterým čelí člověk, kvůli nimž se spojoval do společnosti a vytvářel státy. Abstraktní humanista je v podstatě nepřítelem jakékoli státnosti. Právě proto disciplinovaní abstraktní humanisté, jejichž myšlenky byly o zcela neznámé budoucnosti a neměly nic společného se současností, hlásali někdo odumírání státu a někdo i jeho násilné zničení.  Je pravda, že s realizací se jim dařil přesný opak: jejich stát se hypertroficky posiloval, když se snažil ovládat i soukromý život a myšlenky svých občanů.

Na závěr, abych ukázal, jak konkrétní (vázaná na místo a čas) jsou všechna pravidla lidského soužití, uvedu dva příklady s lidojedy.

V minulém století se někde v Andách zřítilo letadlo s fotbalovým týmem. Část posádky zemřela, část přežila. Aby se dočkali záchrany, a hledali je poměrně dlouho, živili se těly svých zemřelých kolegů. Po záchraně, když se tento detail stal známým, je většina “progresivního lidstva” odsoudila. Prý bylo třeba zemřít, ale lidojedstvím se nezabývat.

V dnešní společnosti je skutečně lidojedství považováno nejen za zločinné, ale také za nepřístojné, za určitou perverzi. V podstatě v normální situaci to tak také je. V normální situaci. Když je však situace mimo normu, například dojde k masovému hladomoru nebo se skupina lidí dostane do kritické situace, psychologické tabu lidojedství je okamžitě odstraněno. Ne u všech, ale přežívají ti, kteří nepřemýšlejí, ale klidně (nebo i s výčitkami svědomí) se živí sobě podobnými.

Ve starověku lidé považovali za lidi pouze členy svého kmene. Proto se masem nepřátel klidně živili. Pro ně maso získané při střetu s jinou skupinou lidí nebylo o nic horší než maso získané zabitím mamuta nebo buvola. Obojí se získávalo s ohrožením života. Zvířata jedla lidi, lidé jedli zvířata a cizí lidé se od zvířat nijak nelišili. Oni nebyli takoví, to život měli takový, taková byla pravidla přežití. Bílkovinná strava byla příliš vzácným a cenným zdrojem, kterým se nemohlo plýtvat.

Postupem času se však malé skupiny lidí spojovaly do větších, na druhé straně se velké kmeny často dělily na části a postupně se stávaly různými národy, které si v legendách zachovaly památku na minulou jednotu. Pojem lidstva se stále více rozšiřoval a s jeho rozšířením se rozšířilo i tabu o lidojedství, dokud nedosáhlo limitů osvojené části světa lidstvem.

Ale to je za normální situace. A v té nenormální?

V Británii neoficiálně fungoval “námořní zákon”, který nikdy neexistoval v písemné podobě, oficiálně nebyl přijat a právně neexistoval, ale byl respektován nejen posádkami lodí, ale také úřady země. Pokud se v důsledku ztroskotání ocitli zachraňovaní v kritické situaci, měli právo losem vybrat toho, koho měli sníst, aby dal kolegům šanci. Nikdo nemohl odmítnout, násilí v případě odmítnutí bylo ospravedlněné. Lidé oficiálně oznamovali, že kolegy snědli a nebyli souzeni úřady ani odsouzeni společností. Kromě toho jsou známy případy, kdy se úřady domnívaly, že situace nebyla dostatečně kritická, snažily dát lidojedské námořníky před soud, ale společnost, včetně příbuzných snědených, se za ně postavila.

V polovině 19.století tento neoficiální zákon přestal platit. Postoj společnosti k možnému lidojedství v kritické situaci se změnil. Stalo se to jako u všech: zemři, lidským masem se živit nesmíš. I když kolegu nezabiješ při neštěstí a on zemře sám, pojídání mrtvol se také začalo odsuzovat.

Proč tomu tak je?

Myslím, že proto, že Británie je mořský národ, pro který byl každý zkušený námořník vážen zlatem, a námořník, který přežil ztroskotání, byl a priori zkušený. Než ztratit několik zkušených námořníků z hlediska dlouhodobých zájmů celé společnosti, bylo lepší ztratit jednoho. V příslušné kritické situaci proto společnost odstraňovala tabu na lidojedství. V polovině 19. století se však plavby staly bezpečnějšími, počet ztroskotaných lodí se dramaticky snížil a příprava námořníka se značně zjednodušila, což umožnilo mít neustále rezervu zkušených námořníků. Hodnota jednotlivého námořníka klesla a společnost okamžitě rozšířila standardní morálku do této oblasti, protože se nyní více zajímala o absenci výjimek ohledně tabu na lidojedství než o záchranu co největšího počtu zkušených námořníků v každém jednotlivém případě ztroskotání lodi.

Všimněte si, že společenská morálka se měnila bez jakéhokoli hlasování a diskuse, jako by sama o sobě. Neměnila se se změnou hodnot společnosti (lidojedství v Anglii, stejně jako v celém civilizovaném světě, bylo tabu dávno před vznikem státu), ale změnou konkrétní situace. Společnost je živelně pragmatická, protože i dnes mají abstraktní humanisté menší šanci na přežití a zanechání potomstva a společnost, ve které abstraktní humanisté tvoří většinu, hyne, pohřbívá pod svými ruinami i abstraktní humanisty i ty, kteří měli tu smůlu, že žili pod jejich nadvládou.

Abstraktní humanismus je rozmarem bohaté společnosti, jakmile společnost chudne, úroveň jejího pragmatismu prudce stoupá, protože je to právě pragmatismus, který jí umožňuje přežít.  Pamatujete si, jak se v 90. letech změnila společenská morálka? Rodiče se chytali za hlavu, protože jejich synové snili o tom, že se stanou bandity a dcery prostitutkami. A nevyvolal to “přestavbový film” – lidé se snažili přežít a dosavadní společenská morálka jim v tom bránila. Ale uběhlo deset let, těžká 90. léta se stala minulostí, míra blahobytu vzrostla, zmizela potřeba pro přežití vykopnout něco od bližního a tytéž děti, které dospěly, se staly dokonce většími puritány, než byli jejich rodiče. Právě ta přestavbová generace 90. let nyní dává v Rusku přednost tradičním hodnotám, návratu k pramenům a všemu ostatnímu.

Člověk je velmi racionální. Právě proto stvořil civilizaci. Civilizace je nejracionálnějším způsobem života, který zajišťuje existenci nejpočetnějšího druhu živých bytostí na planetě (který zdaleka ne vždy byl takový) ve všech klimatických zónách, na všech kontinentech a brzy ji bude zajišťovat jak na oceánském dně, tak ve vesmíru. Humanismus nebyl vždy člověku vlastní. Objevil se v procesu vývoje lidské společnosti a byl vždy velmi konkrétní. Pulzuje, rozšiřuje se a smršťuje podle konkrétních okolností, v nichž se ocitá konkrétní společnost nebo dokonce skupina náhodně shromážděných jednotlivců.

Humanismus nemůže a nesmí existovat v zájmu humanismu samotného. Lidstvo odjakživa považovalo za dobro to, co mu prospívá, a za zlo to, co mu škodí. Proto se i dnes abstraktní humanisté snaží přesvědčit lidstvo, že jejich myšlenky (od “zelené energie” po “inkluzivní toleranci”) jsou materiálně prospěšné. Západní “kultura zrušení” má za cíl uměle snižovat úspěšnost odpůrců “agendy” a zvyšovat úspěšnost příznivců. Abstrakci abstraktní humanisté nabízejí veřejnosti, pro sebe jsou však velmi konkrétní.

Ve velké společnosti není možné provést korektní experiment a v praxi se ujistit, že “správným” rozdělením dvakrát zvýšit porci masa pro každého není možné. Proto abstraktní humanisté vidí jako svůj první úkol uchopit moc. Poté zvětší svou porci 40 nebo 400krát a říkají všem: “Vidíte, zvládli jsme to, dělejte to jako my a zvládnete to”. Realizují ideologickou pyramidu, která se neliší od pyramidy finanční. Ten, kdo přišel jako první, má šanci včas a se ziskem seskočit (ale těch, kteří včas seskočí je málo, protože chamtivost je nutí sedět až do konce). Většina nemá vůbec žádnou šanci. Vydělává ten, kdo pyramidu vymyslel.

Odlišit abstraktního humanistu je snadné. Vždy navrhují něco přirozeného zbořit, odřezat, nepřirozené – přišít nebo, přinejhorším, někoho ochránit před lidmi. Nejpokročilejší abstraktní humanisté požadují ochránit před lidmi najednou celou planetu, brzy začnou požadovat ochranu galaxie.

Možná někdy v budoucnu lidé přestanou jíst zvířata, jako přestali jíst lidské maso, když našli jiný zdroj proteinových potravin. V takové společnosti bude možná konzumace hovězího masa odsuzována stejně jako je v naší odsuzováno pojídání masa lidského, ale dokud se přirozené podmínky pro takovou laskavost nevytvořily, každý, kdo navrhuje chránit někoho nebo něco před lidmi, aby tak učinil lidi šťastnějšími, je nepřítelem lidstva, vlk v kůži beránka. A pokud ztratíte ostražitost, uvěříte abstraktním humanistům a necháte je realizovat jejich přenádherné myšlenky, nebudete mít čas se ani ohlédnout, a vaše kosti zapraskají v jejich zubech.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio