Juraj Draxler: Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku (3)

Mýtus č. 3: “Rusi sú Mongoli”

To velmi rádi opakují ukrajinští nacionalisté. Sami si to nevymysleli, naopak, tento motiv občas opakovali ruští intelektuálové 19. století (Gercen nazval cara Mikuláše Čingischánem s telegrafem, později to jiní aktualizovali tím, že Stalina nazvali Čingischánem s telefonem).

Prolínají se tu dvě odlišné věci: motiv “orientální despocie”, který se ujal, když Evropané 19. století přirovnávali své země k říším, kde byl ústředním uzlem vládnutí stále ještě rozsáhlý dvůr a společnost byla silně rozvrstvená, s rolníky na dně připoutanými k půdě, což ze západní Evropy vymizelo dávno před 19. stoletím.

Druhým byl motiv krvelačných Mongolů. Ti však měli s obrazem hierarchické despocie pramálo společného, naopak, stejně jako ostatní stepní kočovné národy byli spíše rovnostářskou společností. (Mimochodem, při dobývání dokázali být krutí, i když na svou dobu nebyli výjimkou, ale ve správě věcí veřejných byli politicky, nábožensky i kulturně mimořádně liberální. Ne nadarmo v jejich říši vzkvétaly různé druhy křesťanství, islámu, tengrismu, judaismu a místních kultur).

Vzestup samotného Ruska však především úzce souvisí s jeho evropeizací. To, co z něj učinilo politicky a kulturně velkou říši, byla vždy období masivního úsilí “stát se Evropou” (i rozsáhlé kolonizační úsilí, které vedlo ke vzniku dnešního největšího státu, by bylo po konci 17. století pravděpodobně jen stěží možné bez přijetí evropských forem imperiální správy).

Bez toho by Rusko nebylo Ruskem, jak ho známe.

Jistě, vliv mongolských a turkických kmenů je v Rusku cítit dodnes. Hlavně v jazyce – výrazy, které souvisejí buď s obchodem a hospodařením s penězi (mongolská říše měla velmi rozvinutý obchod, daňový systém a finance), nebo s chovem zvířat či trhem, mají často mongolský či turkický původ: деньги (peníze), таможня (clo, celní správa), казна (pokladna), лошадь (kůň), амбар (stodola), базар (trh), сундук (truhla)…

Mongolové ovlivnili kozáckou kulturu (protože kozáci byli z velké části obyvatelstvo, které v pohraničních oblastech přešlo na “tatarský” způsob života) a další věci. Mimochodem, známý zvyk nepodávat si u nás ruku přes práh má zřejmě také mongolský původ. Podobně jako vyhazování člověka do vzduchu, když ho chceme uctít.

Podobně řada významných ruských představitelů měla starobylý mongolský nebo turkický původ: Kutuzov (qutuz je turkicky divoký nebo bláznivý), Turgeněv (türgen je rychlý, hbitý), Bulgakov (bulgaq – mávat). Rimskij-Korsakov (qorsaq je druh stepní lišky), Godunov (gödön – blázen), Čadajev, Tuchačevskij, Bucharin, Kandinskij, ale i slavné šlechtické dynastie jako Šeremetěvové, Stroganovové. (Mongolové sami vznikli částečně z turkické příměsi a při svém tažení na západ se spojili s turkickými kmeny, které po staletí ovládaly stepi střední Eurasie, podobně jako před nimi protoíránské kmeny).

Veď to pozná každý v histórii trochu sčítanejší človek: Pjotr Alexejevič, neskôr zvaný Veľký, sa vrátil z veľkej túry po Európe, kde nasával európske poznatky v oblasti techniky, ale aj politické a kultúrne zvyklosti. A zrušil bojarov, vrátane ich privilégií, aristokracii dal európske názvy (graf ako gróf a podobne) a urobil z nich dvoranov, čiže priamych služobníkov dvora a koruny. Vyzliekol ich z orientálnych kaftanov a prikázal ostrihať “orientálne” brady – ktorým sa to nepáčilo, ostrihal ich sám. Nové hlavné mesto nechal vystavať na mieste obchodných (hanzovných) trás so západnou Európou a na jeho vystavanie pozval západných architektov.

Podobne postupovali jeho nasledovníci, mimoriadne úspešne napríklad Katarína Veľká (inak Nemka). Mimoriadne podporovala rozvoj vied, takže zo Západu pozvala špičky matematiky (Euler) a podobne. To isté v oblasti umení, koncom 18. storočia v Rusku skladali opery a vytvárali balet pozvaní Taliani a Francúzi.

Mimochodem, některá z výše uvedených slov se používají i v ukrajinštině a například Gogol, kterého si “antimongolští” Ukrajinci rádi přivlastňují, byl částečně tatarského původu.

Bez ohledu na tento vliv se Rusko po zániku mongolských chanátů neorientovalo na stepní kultury a kulturně jimi bylo ovlivněno jen málo. A speciálně od počátku 18. století se rychle snažilo evropeizovat.

Koneckonců, to ví každý, kdo je trochu sečtělejší v historii: Pjotr Alexejevič, později zvaný Veliký, se vrátil z velkého turné po Evropě, kde vstřebával evropské poznatky v oblasti techniky, ale i politických a kulturních zvyklostí. A zrušil bojary včetně jejich privilegií, dal šlechtě evropské tituly (graf jako hrabě a podobně) a učinil z nich dvořany, tedy přímé služebníky dvora a koruny. Zbavil je orientálních kaftanů a nařídil jim ostříhat si “orientální” vousy – komu se to nelíbilo, ten byl ostříhán. Nové hlavní město nechal postavit na místě obchodních (hanzovních) cest se západní Evropou a ke stavbě přizval západní architekty.
Podobně postupovali i jeho nástupci, například Kateřina Veliká (jinak Němka), která byla mimořádně úspěšná. Nesmírně podporovala rozvoj věd, takže pozvala ze Západu špičkové matematiky (Euler) apod. Totéž v umění, koncem 18. století v Rusku jí pozvaní Italové a Francouzi skládali opery a vytvářeli balet.

(Jen pro úplnost, za Kateřiny došlo k pěkné kombinaci této europeizační snahy a tradice Ruska jako “nástupce” Byzance, která existovala od pádu Konstantinopole. V rámci této tradice tedy Němka Kateřina po porážce Turků zakládala na územích u Černého moře města s “řeckými” názvy a zvala do nich řecké, přesněji řečeno pravoslavné obyvatelstvo z Osmanské říše: Oděsa, Cherson, Mariupol, Sevastopol, Simferopol…).

Tyto novoty se neobešly bez protestů. Ale jak Petr, tak Kateřina se uměli chovat ke svým lidem s otcovskou a mateřskou něhou: například skupiny vzbouřenců, kteří šířili spiknutí, že Petr je buď koupený Západem, nebo přímo převtělený Satan (skutečně to tak šířili), a chystali se ho svrhnout, nechal Petr pohladit holemi a klacky. Vzbouřenci to pochopili a pak své vůdce sami podřízli.

Podobne Katarína nechala trochu tvrdšie, ale s určitou láskavosťou, pohladiť aristokratov, ktorí sa stavali proti jej očkovacej politike. A tak, kým sa proti nej veľa frfľalo, aj proti jej “nemeckej” (rozumej európskej) politike, nahlas sa proti nej stavať veľmi neodvážili, za tie modriny a krv to nestálo.

Stejně tak Kateřina nechala aristokraty, kteří se stavěli proti její očkovací politice, pohladit trochu tvrději, ale s jistou dávkou laskavosti. A tak, i když se proti ní hodně brblalo, dokonce i proti její “německé” (čti evropské) politice, neodvážili se proti ní hlasitě vystoupit, za modřiny a krev jmi to nestálo.

(Od té doby se Rusko docela liberálně změkčilo: například v době pandemie byly právě přijaty zákony, které lidem šířícím konspirační teorie hrozily mnohaletým vězením – pokud by nějaký proxy nepůsobil v nějaké malé zemi, ale v Rusku, byl by s největší pravděpodobností souzen u soudu nebo rovnou za mřížemi či v odborném ústavu. Žádné tradiční drsné fyzické násilí, nanejvýš hrozba obuškem).

Iste, už v 18. storočí si niektorí robili srandu z tých, čo to preháňali s európskymi maniermi, boli z toho rôzne divadelné satiry. A v 19. storočí naplno vypukli spory o to, nakoľko má byť Rusko európske a nakoľko si zachovať svoju “ruskú dušu”. Ale to je práve pointa toho vývoja. Europeizácia dala krajine masívny kultúrny impulz, a tá konfrontácia domáceho a importov viedla k masívnemu rozmachu toho, čo dnes vnímame ako obrovská ruská kultúra: Rusi produktívne prevzali západné hudobné vzory a spravili z nich “ruský” balet a ruskú operu, zobrali literárnu formu, ktorú do konca 18. storočia takmer nepoznali, román, a vytvorili z nej jeden zo svojich najväčších prínosov svetovému umeniu.

Jistě, již v 18. století si někteří lidé dělali legraci z těch, kteří to s evropskými manýry přeháněli, vznikaly o tom nejrůznější divadelní satiry. A v 19. století propukly vážné spory o to, nakolik má být Rusko evropské a nakolik si má zachovat “ruskou duši”. Ale to je právě smysl tohoto vývoje. Evropeizace dala zemi obrovský kulturní impuls a tato konfrontace domácího a importovaného vedla k mohutnému rozkvětu toho, co dnes vnímáme jako rozsáhlou ruskou kulturu: Rusové produktivně převzali západní hudební vzory a vytvořili z nich “ruský” balet a ruskou operu, převzali literární formu, která byla až do konce 18. století téměř neznámá, román, a učinili z ní jeden ze svých největších přínosů pro svět umění.

Kým koncom 18. storočia ruských aristokratov na ich Grand Tour (európski aristokrati vtedy chodili na akési “poznávacie” výlety do severného Talianska aj iných kútov “rozvinutej” Európy, volalo sa to Grand Tour) vítali s prekvapením, že sa vôbec na Západe vedia dohovoriť, v prvej polovici 19. storočia už užasnutí západní hostia obdivovali lesk a ostrovtip petrohradských salónov, kde hostiteľky plynule konverzovali v 5-6 jazykoch a literáti ako Puškin recitovali brilantné diela v “novoobjavenom” ruskom jazyku. (Aristokrati do začiatku 19. storočia medzi sebou hovorili najmä po francúzsky a ruštinu zväčša ovládali, ak vôbec, na úrovni primitívnych viet, aby sa dohovorili so služobníctvom, ale boli rodiny, kde sa až do konca 19. storočia po rusky nehovorilo. Každopádne po invázii Napoleona aristokracia, ktorá inváziu prežila v tesnejšom živote s poddaými ako predtým, keďže spoločne bojovali, liečili sa, umierali v masovom meradle, začala objavovať a obdivovať ruský jazyk, ľudové zvyklosti, to viedlo napríklad k rýchlemu rozvoju ruštiny ako literárneho jazyka.)

Zatímco na konci 18. století se ruští aristokraté na své Grand Tour (evropští aristokraté v té době jezdili na jakési “poznávací” cesty do severní Itálie a dalších částí “vyspělé” Evropy, říkalo se tomu Grand Tour) vítali s překvapenímzápadní hosté odivovali lesk a ostrovtip petrohradských salonů, kde hostitelky plyně konverzovali v 5 – 6 jazycích a literáti jako Puškin recitovali brilantní díla v “znovuobjeveném” ruském jazyce. (Aristokraté až do začátku 19. století mezi sebou mluvili hlavně francouzsky a ruština byla většinou, pokud vůbec, na úrovni primitivních vět, aby se domluvili se služebnictvem, ale existovaly rodiny, kde se rusky nemluvilo až do konce 19. století. Každopádně po Napoleonově vpádu šlechta, která přežila invazi žijící v těsnějším kontaktu s poddanými než dříve, protože spolu masově bojovali, léčili se, umírali, začala objevovat a obdivovat ruský jazyk, lidové zvyky, to vedlo například k rychlému rozvoji ruštiny jako literárního jazyka).

Politicky bylo Rusko jistě “nezápadní” v tom smyslu, že absolutistický stát neměl protiváhu v nezávislé šlechtě nebo silné kupecké třídě a mnoho mezilidských a sociálních zvyklostí a práv zůstávalo “východních”, protože v zemi dlouho přetrvával nevolnický systém.
Proto však vždy existoval silný proud přejímání západních zvyklostí, a pokud došlo ke konfrontaci, většinou velmi produktivní.

To trvá dodnes. Dnešní režim je extrémně “prozápadní”, i když si to lidé zaslepení propagandou obou stran kvůli několika hlasitým výkřikům neuvědomují. V právu, v politice, v ekonomice dnešní Rusko nekopíruje moderní čínské, ani staré mongolské vzory, ale Evropu.

Zůstává v mnoha ohledech kulturně svébytná, a proto je v mnoha ohledech vítaným protipólem některých prvků “Západu” (BTW, také nic nového, už před dvěma sty lety ruské elity Západ v mnoha ohledech obdivovaly, na druhou stranu při návštěvě západní Evropy kritizovaly i tamní materialismus, okázalost, teatrálnost a tak dále – opravdu nic nového :)).

Vytahování hloupostí o mongolském dědictví může být zajímavé opravdu jen na úrovni té nejprimitivnější propagandy, té banderovské.

Rusko je v mnohom osobité, iné ako Západ, a civilizačne je to užitočné. Presne v tom istom duchu, ako tá ruská osobitosť už dvesto rokov obohacuje Západ cez svoje umenie.
Zároveň je Rusko v mnohom aj “západné”, oveľa viac, ako Čína, India či Indonézia.

Aj preto bolo neuveriteľnou hlúposťou hlboko si s Rusmi za ostatné štvrťstoročie naštrbovať vzťahy, čo v ostatných rokoch graduje cez neuveriteľne tupú propagandu. Vojna je vojna, pri tejto téme je konfrontácia do značnej miery pochopiteľná, na politickej úrovni, ale je úplne neobhájiteľné, ak sa do toho mieša ešte aj kultúrna propaganda čisto namierená proti Rusom a Rusku.

Nikdo civilizovaný by se do toho neměl pouštět.

Rusko je v mnoha ohledech zvláštní, odlišné od Západu, a civilizace je užitečná. Přesně v tom duchu, v jakém ruská odlišnost obohacuje Západ svým uměním už dvě stě let.
Zároveň je Rusko v mnoha ohledech také “západní”, mnohem více než Čína, Indie nebo Indonésie.

Proto bylo neuvěřitelně pošetilé, že se vztahy s Rusy v posledním čtvrtstoletí hluboce pošramotily, což v posledních letech graduje neuvěřitelně tupou propagandou. Válka je válka a v této věci je konfrontace v politické rovině do značné míry pochopitelná, ale je zcela neudržitelná, pokud se do ní přimíchá i kulturní propaganda zaměřená čistě proti Rusům a Rusku.

Je to ke škodě Rusů i nás tady na západě.

A proto je třeba se této propagandě postavit a pokusit se co nejrychleji zlepšit vztahy.

*

Juraj Draxler, Facxebook