Jen Bůh bude s Ruskem navždy. Tři úkoly Putinovy éry

V Rusku je zvykem personifikovat historická období, která země zažila, a spojovat je se jmény nejvyšších představitelů moci. Pokud není s kým dané období spojit, nazývá se obdobím Neklidu.

Posledních 25 let (2000-2024) žilo Rusko v éře Putina. Čtvrtstoletí je dlouhá doba, přestože Putin zůstane prezidentem ještě pět let a možná bude (poté) znovu zvolen na dalších šest. Určité výsledky je možné už nyní shrnout, přičemž mnohé z nich nejsou jen dočasné.

Putin byl povolán do funkce v době, kdy Rusko bylo – bez nadsázky – Popelkou. Jednalo se o přechodný stav. Bylo třeba vyřešit zásadní otázku, zda se Popelka opět stane princeznou, nebo naopak rychle zvlčí pod tíhou těžké poroby a pronásledování. Země mohla buď znovu získat ztracené pozice na světové scéně, nebo zcela zahynout. Ne v tichosti – hladem a nemocemi, ale přímotragicky –mohla se zhroutit s třeskem v kouři a plamenech občanské války.

Byl to ten vzácný okamžik v dějinách, kdy osud státu a několika set milionů Rusů (v Rusku i v zahraničí) závisel na zvolení jednoho muže. Volba politika, která je v rozporu se směrem dějinného procesu, vede obvykle k jeho krachu, ale jsou chvíle, kdy je dějinný proces na rozcestí, oba směry jsou stejně možné, síly jsou vyrovnané a „jedinec“, který je obvykle „nulou a jeho hlas je slabší než pískot“, získává na okamžik moc poloboha – pána osudu stovek milionů.

Takovou volbu učinil Mikuláš II. na stanici Dno, když podepisoval svou abdikaci. Stejnou volbu učinil Putin v Kremlu v prvních dnech roku 2000, kdy se stal úřadujícím prezidentem Ruska. Mikuláš si myslel, že je obklíčen nepřáteli, ačkoli měl osobně k dispozici carský konvoj, jenž mu byl oddán. 3. jezdecký sbor generála Kellera se přesouval k Petrohradu připraven potlačit vzpouru a polní armáda, vázaná přísahou až do abdikace, stále naslouchala rozkazům svého velitele – cara, i když jevila známky rozkladu (stejně jako armády spojenců a nepřátel Ruska).

Zatčení několika desítek generálů-zrádců a „delegace dumy“ mohlo dát dějinám Ruska jiný směr. Pro císařovu rodinu, která zůstala v Carském Selu, však existovalo riziko. Samotní únoroví povstalci by neriskovali zmasakrování rodiny jako později bolševici, ale vzbouřený dav představoval zdroj nepředvídaných excesů. Car si tedy vybral z hlediska osobního, neriskoval odpor proti vzpouře a v důsledku toho ztratil rodinu, zemi i život.

Putinova situace byla mnohem horší. Byl sám, obklopen lidmi, kteří už dávno fakticky vytvořili likvidační tým Ruska. Musel tyto lidi ještě přehrát, vytvořit si vlastní tým a chopit se skutečné, nikoli nominální moci.

Oligarchie, jež splynula s vrcholovou byrokracií, nebyla reflexivní. Šlo o peníze, kvůli nimž se zabíjejí lidé ne po jednom a ne po rodinách, ale po milionech, desítkách a stovkách milionů, ničí se státy, ale i celé kontinenty. Pro Putina byla jakákoli chyba spojena s osobní katastrofou. Na druhé straně vah byla nabídka Berezovského (jmenovaný ji považoval za již přijatou, protože podle jeho představ se takové nabídky neodmítají): čtyři roky vykonávat funkci prezidenta, dát oligarchii příležitost „ovládnout“ ruská aktiva beze zbytku, vzít na sebe všechna negativa, ustoupit novému chráněnci oligarchie, ale zároveň „vydělat“ 3-5 miliard pro sebe osobně a odjet s rodinou do nějaké klidné země, například do Švýcarska, na „zasloužený odpočinek“.

Putin to risknul a vybral si Rusko.

Od tohoto okamžiku se začaly dějiny Ruska nezvratně ubírat po cestě k obnově státní velikosti. Volba či rozhodnutí však nestačí. Je třeba ho uskutečnit. A Putin byl sám. Ne úplně sám obecně, ale byl sám v Kremlu, bezpečně obklopen Jelcinovým týmem, který ovládal prezidentskou administrativu, vládu i bezpečnostní složky.

Ano, mnoho příslušníků bezpečnostních složek a středních úředníků bylo nespokojeno s oligarchickou vládou „sedmi bank“ a chtělo změnu. Nebyli však organizováni, neměli zastoupení v „rozhodovacích centrech“ a mohli se předvádět leda doma v kuchyni a ve společnosti podobně smýšlejících lidí. Nesmyslná a nemilosrdná lidová vzpoura, která by smetla zemi spolu s vládou, ohrožovala Rusko víc než „palácová revoluce“ nespokojených byrokratů a středně postavených mocipánů.

Křeslo a kancelář v Kremlu už Putin měl, zbývalo to hlavní – získat skutečnou moc, a to takovým způsobem, aby to skutečným pánům země – oligarchům – zatím nevadilo.

Nebudou to historici, kteří by měli psát o tom, jak Putin porazil „semibankirštinu“ na jednom metru čtverečním a rozdělil oligarchii návrhem na odmítnutí revize výsledků privatizace ve prospěch zvýšení jejich daňových odvodů. Tyto události jsou hodny pera nového Dumase nebo Balzaca.

Oligarchie měla zkrátka jedinou zranitelnou stránku: pochybnou legálnost privatizace, kterou využívali jedni proti druhým, aby se zmocnili dalšího majetku. Zároveň většina oligarchů, kteří byli docela spokojeni s tím, co už měli, chtěla stabilitu a smrtelně se bála nenasytných lidí typu Berezovského, Gusinského a Abramoviče. Proto s radostí přijali Putinův návrh. Přineslo jim to stabilitu. Mysleli si, že tak sešrotují příliš ambiciózní kolegy v oligarchickém byznysu; ve skutečnosti se loučili s oligarchickou vládou, jenže mnohým to hned nedošlo, a když, tak pozdě.

Putin zničil oligarchický konsensus, který ovládal státní moc, a vytvořil nový, který se stal spojencem státní moci v boji proti Berezovskému, Gusinskému a Abramovičovi. Oligarchové platili zvýšené daně, aby porazili své kolegy oligarchy. Z těchto nových peněz (zpočátku velmi malých, ale úsporně a efektivně vynaložených) Putin posílil orgány činné v trestním řízení (zároveň mezi nimi zvýšil svou autoritu a zahájil čistku nejodpornějších a nejzkorumpovanějších představitelů v těchto orgánech) a poprvé v postsovětských letech se staral také o sociální sféru, což znamenalo počátek formování nikoli oligarchického, ale celonárodního konsensu, který výrazně posílil mocenské postavení i Putinovu osobní autoritu.

Najednou si oligarchové uvědomili, že už oligarchy nejsou – už to není prezident, kdo na nich závisí, ale naopak, oni závisí na prezidentovi. První, zásadní etapa – získání reálné moci – byla úspěšně zdolána. Nyní bylo třeba tuto moc efektivně využít.

Jednou z hlavních Putinových předností, kterou mnozí považují za nedostatek, ale díky níž vyhrál všechny zásadní bitvy svého prezidentství, je to, že nikdy nespěchá, umí vyčkat na příznivý okamžik a připravit si půdu pro účinnou akci, až tento okamžik nastane. To je pro politika vzácná ctnost. Obvykle se politici snaží popohnat běh dějin. Někdy vede snaha předběhnout dějiny ke katastrofě, častěji se podaří dosáhnout úspěchu, ale za mnohem vyšší cenu, než by to odpovídalo přirozenému běhu událostí. Prostě lidé, kteří emotivně spěchají utřít „dětskou slzu“, nepřemýšlejí o tom, že svým jednáním způsobí smrt desetitisíců, a pak, když naléhavě zachraňují desetitisíce, mohou zkomplikovat osud milionů.

Schopnost vyčkat, navzdory touze spěchat na pomoc, a zároveň nebýt sucharem bez emocí, ale ovládnout se navzdory přetékajícím emocím – to je pro politika velmi cenný a velmi vzácný dar. Mnohem častěji se setkáváme buď s cynickými bezcitnými „ledovci“, nebo se „sopkami“ překypujícími ohnivou lávou a emocemi. Vyrovnaný „aritmetický průměr“ se neobjevuje v každé zemi, ani v každém století.

Úkol upevnit moc na základě nového oligarchického konsensu Putin z velké části vyřešil během prvních dvou let své vlády. Zbývajících 23 let od té doby do současnosti bylo věnováno řešení tří hlavních historických úkolů Ruska:

1. Vytvoření, zachování a rozvoj celonárodního konsensu. Přeměna společnosti, jež bojuje o ideu, ve společnost rovnováhy idejí, v níž funkcí orgánů moci není podporovat jedno politicko-ideologické uskupení proti všem ostatním, ale poskytovat jim všem rovné příležitosti pro svobodnou soutěž idejí, a to v rámci a na základě existující legislativy. Jedná se o vnitropolitickou funkci, bez jejíhož zajištění nejsou úspěchy zahraniční politiky možné.
2. Provádění aktivní, ale vyvážené zahraniční politiky, jejímž cílem je vrátit Rusku status supervelmoci – jednoho z uznávaných globálních mocenských pólů. Zahraniční politika musí zajišťovat zájmy hospodářského a sociálního rozvoje země. Jedná se o zahraničněpolitickou funkci, jejíž realizace je zajišťována jak diplomatickou aktivitou, tak od roku 2008, s růstem moci a autority Moskvy, stále častějším a rozsáhlejším používáním jak ekonomického nátlaku, tak vojenské síly k ochraně životně důležitých zájmů Ruska před „partnery“, kteří nejsou ochotni tyto zájmy uznat.
3. Zajištění plynulého, ústavního předávání moci nikoli od jednotlivce k jednotlivci, ale od týmu k týmu. Jen tak lze zajistit jak kontinuitu, tak nezbytnou proměnlivost a flexibilitu politiky. Skutečným efektivním „nástupcem“ Putina může být pouze politik podporovaný efektivním, vyváženým týmem, který se opírá o národní konsensus, udržuje jej a rozvíjí.

První dva úkoly Putin v zásadě splnil. Říkám obecně, protože v politice není nic definitivní, vše je stále v pohybu, každý úspěch, každé vítězství musí být trvale chráněno a zabezpečováno, jinak se úspěchy rozplynou „jako ranní mlha“. Realizace třetího bodu, který prodlužuje Putinovu éru za hranice jeho vlastní vlády, je klíčovým momentem z hlediska dokončení ruského vývoje a uchování Putinova odkazu před pokusy o vnitropolitickou či zahraničněpolitickou pomstu ze strany sil nepřátelských ruským zájmům.

Teprve realizací třetího bodu budou Putinovy reformy a transformace dokončeny a spolehlivě (tak spolehlivě, jak jen to je možné v současném „rozběsněném světě“) zajištěny.  Putin řeší tento úkol systematicky po celých 25 let své vlády a bude ho řešit až do konce.

Putin nebude s Ruskem navždy. S Ruskem bude navždy jen Bůh. Putin však navždy zůstane v dějinách země jako člověk, na jehož osobní volbě závisel její osud a který se rozhodl správně.

Mohla být tato volba špatná? Samozřejmě, že mohla. Putinův nástup do čela státu nebyl povinný, byla to jeho osobní volba. V sousední zemi existovala poptávka po politikovi-spasiteli, který by riskoval i své osobní blaho, ale rozhodoval by se vždy správně. Jestliže Putin, když se stal úřadujícím prezidentem, byl lidem ještě téměř neznámý, pak v sousední zemi zvolili někoho, koho dobře znali a komu důvěřovali, zvolili „muže z lidu“, za něhož horlivě bojovali, aby dokázali, že nemůže dojít k omylu, že právě tohoto muže jejich země v kritické chvíli potřebuje.

Nu, a tak dostali Zelenského, který se rozhodl, že je výhodnější „vydělat“ pár miliard a odejít žít do nějaké klidné země, než riskovat sám sebe kvůli nevděčným spoluobčanům. Se všemi důsledky pro zemi a spoluobčany. Každý národ si to totiž nezaslouží, Bůh neposílá do každé země Putina. Kromě Zelenského má v záloze i Scholze, Macrona, Johnsona, Bidena, Trumpa – „z jejich jmen by byla celá legie“.

Blahopřeji Ti, Rusko, k novému dvacátému šestému roku Putinovy éry!

***

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (08:58 26.03.2025).

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

*

Ne každý si v dnešní době může dovolit platit za média, proto náš obsah nezamykáme. Pokud Vám to Vaše možnosti dovolují, existují dobré důvody, proč podpořit redakci Nové Republiky již dnes:

1. nestojí za námi peníze žádného oligarchy, bohatého jednotlivce, politické strany nebo instituce, které by nám říkaly, co máme psát;

2. obsah nezamykáme jako většina názorotvorných médií v Česku;

3. již 11 let vám nabízíme jiný pohled na dění doma, i ve světě, než takzvaná „média hlavního proudu“.

Číslo účtu pro finanční dary je: 2300 736 297/2010

Do poznámky k transakci prosíme uvést “dar“.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

*