Jak vypadá konec svobody

Za nejsvobodnější dobu naší moderní historie považuji interval sevřeny lety 1958 (EXPO v Bruselu) a 1970 (Poučení z krizového vývoje) na rozdíl od řady současníků, kteří takto opěvují „devadesátky.“ Jenže v devadesátých letech nabytá svoboda postrádala odpovědnost. Eufemisticky se tomu říkalo „útěk před právníky“ a v praxi šlo o legalizovanou loupež (velkých) majetků. Asi už jsem s adorací šedesátých let protivný, ale nemohu si pomoct,  šlo o ideje, o principy a majetek v tom příliš velkou roli nehrál. V celonárodní diskusi se hledal smysl socialistické společnosti.

Beze smyslu se žít nedá,

leda přežívat a tomu tehdejší kolektivistický systém dost účinně bránil. I dnes hledáme smysl soudobého řádu, který klouže po povrchu lesklých cetek, protéká nám mezi prsty a nikdo se nás neptá, co vůbec chceme. Potom si zcela náhodně přečteme, že v mezirezortním řízení je Vyhláška o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů a Jiří Grunt (prezident Asociace provozovatelů mobilních sítí) to komentuje slovy: „Vyjádření Ministerstva vnitra jsou velmi odvážná. Dle aktuální vyhlášky jsou operátoři sdružení v APMS povinni uchovávat o svých zákaznících pouze informace podle bodů 1 – 6. Nyní ale přibyl bod 7. Fakticky jde o ukládání kompletní historie webového provozu každého uživatele za 6 měsíců.“

Na problematickou novelu vyhlášky jako první upozornil server iRozhlas. Teprve poté, s více než týdenním zpožděním, se materiál objevil ve veřejné části Knihovny připravované legislativy (eKlep) s antedatovaným údajem o zveřejnění. Bez zajímavosti není, že to není poprvé, co se vnitro o takovou změnu neúspěšně pokouší. Psal se rok 2015, kdy vládlo ANO a ČSSD a v eKlepu se objevil velmi podobný návrh. Že stejný scénář je na stole i nyní, bylo jasné už z reakcí čelných politiků. Napřed premiér Petr Fiala na síti X vyloučil, že za jeho vlády by šmírovací vyhláška mohla začít platit, což zlí jazykové v diskusích pod aktualitou na Lupě glosovali konstatováním, že k tomu postačí posunout účinnost na konec roku… Následně se přidal i ministr vnitra Vít Rakušan, z jehož vyjádření na sociálních sítích to vypadá, že nemá tak docela pod kontrolou, co z jeho úřadu vychází.

Navzdory těmto ujištěním meziresortní připomínkové řízení dál pokračuje. A pikantní je, že samo Ministerstvo vnitra, které s touto úpravou přišlo, teď v tomto řízení uplatnilo připomínku, ve které požaduje, aby z vyhlášky byla povinnost operátorů cílové IP adresy a čísla portů uchovávat odstraněna.

A v nastalém tichu se nám promítá zpráva z Bruselu, že Evropská komise přijala nový balíček návrhů na zjednodušení pravidel EU, posílení konkurenceschopnosti a uvolnění další investiční kapacity. Jedná se o významný krok vpřed při vytváření příznivějšího podnikatelského prostředí, které pomůže společnostem v EU růst, inovovat a vytvářet kvalitní pracovní místa. Je to zadlužování potřebné pro souběžné vyzbrojování a Green deal. Zadlužování, které má inflační dopady na naše úspory. Hledáme smysl této nové společnosti, protože nejsme sto uvěřit, že naše životy mají smysl jenom pro zisky zbrojařů. Otázka po smyslu je proto radikální potřebou a je svou povahou revoluční, její represe vede ke vzniku paralelních struktur. Tak vzniká disent a vzápětí následují první příznaky uzavírání otevřené společnosti. Vytlačování disidentů z centra veřejné pozornosti na periferii společnosti mezi „dezoláty a jiné pomatence“ je neklamným příznakem konce suverénní společnosti.

Svobodná společnost není o tom, že budu ve shodě s Bruselem a vládou hlasitě podporovat Green deal proti oteplování planety, příběh “nevyprovokované” agrese Ruské federace vůči Ukrajině, ságu o tom, že naši bezpečnost zajistíme nejlépe masivním zbrojením, fámu o tom, že naším úhlavním nepřítelem je Ruská federace, ale že

mám svobodu o těchto tvrzeních veřejně pochybovat a vyžadovat nezpochybnitelné důkazy, že tomu tak je.

Nemusím vládu a nadnárodní instituce označovat za nositele dezinformací, (když se shodneme na definici, že dezinformace je úmyslná interpretace skutečnosti s cílem manipulovat jejího příjemce), když prokáží, že jejích křik „Hoří!“ v přeplněném divadle má reálný důvod. Připodobnění k příběhu s divadlem je doslovné, ostatně stejné použil právě  teď Ústavní soud, když zrušil rozsudek nad Vrábelem. Příznivci Green dealu volají „Hoří náš dům,“ příznivci Majdanu zavírají oči, před genocidou etnických Rusů a před nacistickými reminiscencemi (pochodňové průvody, bojůvky s baseballovými pálkami, rudočerné vlajky vypjatého nacionalismu, volání „Moskaly na nože nebo Moskaljaku na hilljaku, tedy Rusy na šibenici a Sláva Ukrajině,“ tak podobné nacistickému „Sieg heil“). Nejvíce zbrojí NATO a jeho účast na bombardování Srbska nebo na válce v Lýbii dává za pravdu hlasům, že zbrojením se míru nedopracuješ.

Když mohu svobodně pochybovat a mohu svobodně vyvolávat celonárodní diskusi, teprve tehdy mohu mluvit o svobodě myšlení a svobodě slova. V roce 2014 byl na návštěvě ČR americký lingvista a levicově zaměřený politický aktivista Noam Chomsky, který se proslavil mimo jiné také kritikou amerického kapitalismu a globalizace. USA jsou podle něj „nejagresivnější mocností světa a největším ohrožením míru.“ Jeho ojedinělá návštěva byla přirozeně motivací pro novináře, jak z něj vytáhnout prohlášení, které by se stalo „solokaprem“ jejich listu. A tak se stalo, že padla i otázka jestli je ve Spojených státech ještě demokracie, když soudce Anthony Kennedy 21. ledna 2010 v kauze Citizens United versus Federal Election Commission (558 U.S. 310) tlumočil rozhodnutí soudu: „Stát nesmí bránit sdružením, společnostem, firmám a korporacím ve výdajích na volební kampaň, protože by neústavně bránil jejich svobodě projevu stejné, jakou má každý občan.“

A tak se sdružení, společnosti, firmy a korporace staly privilegovanými (protože disponujícími obrovskými prostředky) „občany“ své země. Chomsky se nenechal vyvést z konceptu a odpověděl, že svoboda projevu je ve Spojených státech chráněna způsobem, který je možná ve světě unikátní.

Trefil hřebíček přesně na hlavičku. Demokracie umírá pomalu, ale dokud existuje svoboda projevu (a svoboda po projevu), není ještě nic definitivně  ztraceno. Podstatné je, že tato svoboda chrání občana proti exekutivní moci. Jakmile ta totiž začne rozhodovat o tom, co je pravda a co ne, dostaneme se hodně rychle na šikmou plochu. Naše vrchnost to tedy záplatovala soudní mocí. Vždyť ta rozhoduje, kdo má pravdu – že paní Bednářová? Můj oblíbený komentátor Michal Rybka připomněl Sophii Scholl, která byla přistižena při nepovedeném pokusu o distribuci letáků na Mnichovské univerzitě a ve jménu lidu a Říše byla podle tehdy platných zákonů sťata gilotinou.

Off topic: Soudci soudili podle tehdy platných zákonů…proto přežili v poklidu konec války a soudili i nadále ve Spolkové republice. Jak se tomu říká? Pokrytectví? Říkáte, že po válce jiní soudcové nebyli? Hm…tak dám jiný a soudobý příklad. Je to jenom pár let co ve Spojených státech proběhly kauzy souhrnně označené Me too a padaly těžké tresty, že si nějaká celebrita vzpomněla po x letech a často deseetiletích, jak jí kdosi sáhnul na zadek. A ve stejnou chvíli, kdy se vynášely rozsudky, pochodovaly mažoretky a na stadionech vyskakovaly roztleskávačky s tak krátkými sukýnkami, že jejich zadečky a klíny byly na očích všem – a stále. Ale zpět. Těch soudců si všimli ve spolkové republice i lidé, kteří si říkali, RAF. Andreas Baader, Ulrika Meinhofová a Gudrun Ensslinová nakonec byli nalezeni mrtví a svět se otřásal nad bestialitou RAF, ale příčiny jeho vzniku…hádejte?

Jak rozdílný byl svět za železnou oponou. Obrazem svobody šedesátých let byl hrdý Čechoslovák, jenž věděl, že má na víc, bez známek deprese nebo „blbé nálady,“ kterou nevyvolala ani invaze vojsk Varšavské smlouvy. Než jsme přišli v sedmdesátých letech o předchozí svobody, vláda jakoby komunikovala Foltýnovu komunikační kartou, že je nebezpečné nezodpovědně snít a vyvolávat klamná očekávání, protože žijeme „reálný“ socialismus. Každopádně teď víme z čeho Otakar Foltýn při své „tvorbě“ vychází.

Pokud nechcete o svoje svobody přijít, musíte se bránit všem pokusům o jejich erozi, které přichází samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly. Absolutním hitem mezi omezovači svobod je tvrzení, že to svobody samy jsou nebezpečné, protože jak by to vypadalo, kdyby si každý mohl říkat, co by chtěl? Je přece v zájmu všech omezit ty svobody, které ohrožují naši „svobodnou“ společnost.

Často se objevuje tvrzení, že to právě nikým neregulovaná svoboda vedla k vzestupu nacismu. Evergreenem je tvrzení že Hitler přišel k moci demokratickou cestou. To je lež jako věž. Jednak ve Výmarské republice začátkem třicátých let už žádná demokracie nebyla a ulici vládli ozbrojené skupiny komunistů, sociálních demokratů a SA. Svoboda projevu se ze setrvačnosti udržovala jenom v parlamentu a ten byl zcela nefunkční, protože se utápěl v hádkách. Místo vlády vládnul pomocí dekretů prezident Paul von Hindenburg. Kancléřem jmenoval v březnu 1930 Heinricha Brüninga. Ten nahradil parlamentní demokracii autoritativnější formou vlády, nicméně Brüningova snaha zastavit zostřující se hospodářskou krizi selhala. Franz von Papen navrhl Hindenburgovi, aby vyhlásil výjimečný stav a vypořádal se s demokracií prostřednictvím prezidentského puče. S touto myšlenkou přesvědčil Hindenburga mladšího a tito dva přiměli prezidenta, aby ustoupil od své přísahy ústavě a souhlasil s jejich plánem. Nový kancléř Schleicher se začal cítit Papenem ohrožen a zablokoval tento krok s poukazem na to, že vojenská cvičení ukázala, kdyby se nacistická SA a komunističtí Bojovníci rudé fronty vzbouřili a Poláci vtrhli do Německa, Reichswehr by nebyl schopný vypořádat se se situací. Jestli to skutečně byly výsledky vojenských cvičení, nebo pouze Schleicherův výmysl s cílem vystrnadit Papena je otázkou historických sporů. Většinový názor se opírá o to, že v lednu 1933 měl Schleicher sdělit Hindenburgovi, že nová vojenská cvičení ukázala, že by Reichswehr dokázal porazit SA i Bojovníky rudé fronty a ubránit východní hranice proti polské invazi.

Výsledky vojenských cvičení přinutily Papena v prosinci 1932 odstoupit ve prospěch Schleichera. Hindenburg byl velmi nešťastný, že přišel o svého oblíbeného kancléře, předpokládal, že vojenská cvičení byla podvržena, aby odstranila Papena a zlobil se proto na Schleichera. Papen byl rozhodnut dostat se zpět do funkce a 4. ledna se sešel s Hitlerem, aby prodiskutovali, jak položit Schleicherův kabinet. Jejich schůzka však byla značně bezvýsledná, protože oba chtěli kancléřství pro sebe. Přesto, oba souhlasili, že budou v rozhovorech pokračovat. Nakonec Papen uvěřil tomu, že může Hitlera ovládat z pozadí a rozhodl se podpořit ho na kancléře. Přiměl ke svému plánu Meissnera a Hindenburga mladšího a všichni tři pak strávili druhou polovinu ledna tlačením na Hindenburga, aby Hitlera 30. ledna 1933 jmenoval. Po požáru Říšského sněmu 27. února 1933 Hitler mj. mohl urychlit zákaz jedné ze silných opozičních stran – Komunistické strany Německa KPD.

Okamžitou reakcí bylo vydání Reichstagsbrandverordnung (Dekretu o požáru Říšského sněmu) prezidentem von Hindenburgem, který omezil mnohá lidská práva. První ze šesti článků dekretu pozastavil do odvolání platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. V dalších článcích dekretu byly například převedeny některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu a byly umožněny těžší tresty včetně trestu smrti za založení požáru veřejných budov.

Na základě dekretu byla záhy zakazována především komunistická, ale i jiná demokratická shromáždění, zastavováno vydávání novin a časopisů a několik tisíc osob bylo zatčeno. To všechno tady bylo.

Není to zdroj našeho poučení?

Ale vraťme se na začátek, kdy popisuji, jak společnost v šedesátých letech hledala smysl. Kdy se řešila témata v celonárodní diskusi. Několik příkladů popisuji. Například Ladislav Novomeský ve výzvě Nastal čas, rozebírá autocenzúru, tedy to, co nutí autory nejen nepsat, ale ani nepřemýšlet, neuvažovat o problémech a nerozpracovávat takové problémy, které by „stejně nevyšly.“ A.J. Liehm Diktát moci a trhu, kde autor upozorňuje, že v konzumní společnosti dál platí liberalismus uměleckého trhu v tom smyslu, že se na něm občas prosadí a jeho zásluhou udrží nejen nesporné hodnoty, ale především všelijaké módní zboží, znamenitě žijící z nejrůznějších skandálů a konjunktur. Václav Slavík Čas živé účasti, o debatách a informacích:

,,V žádném případě nám nemůže jít o nějakou slepou víru lidí, kteří nejsou dostatečně informováni, nemohou vyjádřit svůj názor, vnést svůj podíl do řešení věcí.“

„Ideologický ruch je tam, kde všichni mají možnost dostupu ke stejným informacím a na tomto základě vytvářejí svůj vztah k událostem, tvoří si svůj názor.“

„Naslouchejme tomu, co mladí lidé skutečně říkají, a ne jen tomu, co chceme od nich slyšet, a podle toho orientujme svou výchovnou práci.“

„Disciplína založená na příkazu bere lidem svědomí, čestnost, otevřenost. Je potřeba v mnohých věcech i na mnoha úsecích více disciplíny, ale ta roste z demokratické účasti.“

Miroslav Jodl Svoboda a odpovědnost – tady určitou část příspěvku cituji:

Politická svoboda se dotýká člověka jako občana. Existence člověka se však nevyčerpává plně existenci občana. Občan je člověk, který požívá politické svobody, přesněji řečeno politických svobod. (Člověk, který ve společnosti nemá politické svobody, není občan, ale poddaný.) Politické svobody mají také svůj nepopiratelný význam ve sféře prosperity (Byl to už Macchiavelli, který konstatoval, že svobodné „obce“ jsou vyspělejší a zámožnější než společnosti, jejichž příslušníci postrádají svobod.) Demokratický princip poskytuje prostor pro diskusi o závažných problémech, každá moc totiž velmi často ve snaze o stabilitu směřuje spíše ke konzervatismu a odhodlává se řešit závažně problémy, až když se velmi důrazně hlásí. Demokratický princip znemožňuje rozvoj politické teokracie, kde představitelé společnosti odmítají kritiku své osoby, tabuizují svou politiku a činí si zároveň suverénní nároky na ideologickou arbitráž; klasickým příkladem je zde východní caesaropapismus. Přijmeme-li tezi (historií nesčetněkrát potvrzenou), že každá moc směřuje ke své hypertrofizaci, tak z toho nutně vyplývá, že žádná moc nesmí příliš dlouho zůstat bez kontroly zdola, jinak se zvrhne ve svévoli, libovůli, neuznává žádné omezení než to, které klade sama a mění občana v poddaného. Kontrola moci zdola však není možná bez politických svobod. Politické svobody mají velký význam psychologický a kulturní, právo občanství propůjčuje příslušníku společnosti důstojnost, dává mu pocit, že není pouhým objektem absolutní evidence a manipulace, umožňuje mu, aniž jej k tomu nutí, politickou aktivitu a iniciativu.[…]

Všechna tato aktiva demokratického principu jsou ovšem podmíněna celkovým stavem společnosti. Protikladnost zájmů, hluboká sociální, rasová a jiná napětí zbavují demokratický princip účinnosti. Musí být splněny jisté podmínky, aby se mohl demokratický princip účinně prosazovat, aby byl funkční. Značnou úlohu tu hrají tradice národa, stupeň jeho vyspělosti a připravenosti. I k demokracii je třeba jednotlivce a společnost vychovávat. Říká se, že pojem svobody je nerozlučně spjat se zodpovědností. Toto tvrzení vyžaduje hlubší analýzu. Svoboda jako pojem nutně odpovědnost nepředpokládá, stejně tak odpovědnost nepředpokládá nutně svobodu. Hovoříme-li však zcela konkrétně o společenském systému, pak musíme konstatovat, že politická svoboda předpokládá zodpovědnost jak ze strany těch, kteří jsou v dané chvíli subjektem moci, tak i ze strany těch, kteří jsou v dané chvíli objektem moci. Jedině tak může být politická svoboda funkční.

Politická svoboda nutně předpokládá minimálně loajalitu občana vůči svobodně zvoleným představitelům, kteří mají jak povinnost podrobovat se veřejné kontrole zdola, tak i právo na takové podmínky, které jim umožní operativní a účinný výkon funkce. Zodpovědnost ve svém pojmu svobodu nutně nepředpokládá.

Dějiny nacismu i fašismu ukazují, že představitelé těchto režimů se neustále dovolávali zodpovědnosti a činili z ní hlavní politický princip. „Der Führer befiehlt, wir folgen.“ Fakticky však schéma jejich politického systému vypadalo takto:

naprostá svoboda nahoře, naprostá nezodpovědnost směrem dolů; naprostá nesvoboda dole, naprostá zodpovědnost zdola směrem nahoru.

Schema demokratického politického systému však vypadá poněkud jinak:

funkční svoboda nahoře, funkční zodpovědnost směrem dolů vůči občanům; funkční svoboda dole, funkční zodpovědnost směrem nahoru vůči představitelům, kteří nejsou autokraty, ale pouze první mezi rovnými.

Aby se princip zodpovědnosti mohl ve společnosti funkčně realizovat, musí být příslušník společnosti politicky svobodný, musí mít garantované, nikoli pouze formálně proklamované politické svobody.

Člověk, který tyto svobody nemá, není morálně povinen být zodpovědný, protože jeho nesvoboda vylučuje jeho demokratickou zodpovědnost. V takovém případě se jeho „zodpovědnost“ mění v poslušnost, v jediné právo: „Maul halten und weiter dienen!“

Co to ovšem znamená být či nebýt morálně povinen?

Každá společnost je především produktem zájmů, nikoli produktem nějaké aprioristické morálky. Z politologického hlediska je morálka funkční jedině tehdy, jestliže přispívá k faktické integraci společnosti, jestliže podporuje státní raison d’etre, jestliže podněcuje člověka k takovému myšlení a k takové činnosti, která upevňuje kooperaci v společenském životě.

Avšak tam, kde se vyhrocují různé skupinové zájmy (a nemusí to být zdaleka jen třídní antagonismy, protože antagonistické konflikty se vyhrocují i mimo sféru třídního modelu), dochází nutně i ke střetání různých hodnotových systémů, ke stavu skryté či otevřené hodnotové války, která přerůstá v politické konflikty; nejsou-li zájmy jednotlivců a skupin uvedeny alespoň relativně v soulad, nejsou-li alespoň relativně uspokojovány; přitom v žádné moderní společnosti nemůže existovat naprosto jednotný, monolitní hodnotový systém — to je důsledek toho, že jednotlivci a skupiny zaujímají různá postavení, jsou různě saturováni a především se velmi různě podílejí či nepodílejí na tvorbě zásadních rozhodnutí, usměrňujících pohyb společnosti a tedy ovlivňujících lidské osudy.

Morálka je produkt hodnot, jež jsou produktem potřeb a zájmů. Jestliže jsem tedy uvedl, že člověk, který politické svobody nemá (popřípadě se necítí politicky svoboden), není morálně povinen být zodpovědný (nebo necítí tuto povinnost jako morální), pak to neznamená nic jiného, než toto: člověk, který nemá aspoň minimální možnost ovlivňovat tvorbu závažných a závazných rozhodnutí a ovlivňovat výběr a činnost těch, kteří se dostávají k moci, nemá ani možnost aktivně a iniciativně ovlivňovat svůj lidský osud ve společnosti, vidí, že je pouhým objektem manipulace, že se o něm rozhoduje bez něho a že se i o společnosti rozhoduje bez něho. Výsledkem je pak buď rezignace, nebo útěk do egoistické privátní iniciativy, nebo zoufalství nebo agrese, nebo vůle po revoluční změně.

Přesahuje-li počet těchto frustrací ve společnosti únosnou míru, klesá stupeň integrace a nastává destrukce hodnotového světa. Člověk, který je povinen být zodpovědným, aniž má svobodu být zodpovědným, odmítá pak zodpovědnost jako břímě, nařízené mu těmi, kteří se odcizili jeho zájmům a přestali být jeho reprezentanty. Člověka je tedy možno vychovávat k zodpovědnosti dvojím způsobem: buď je v úhrnu své společenské existence k zodpovědnosti nucen nástroji moci k administrování, nebo je k ní vychováván tak, že je respektována jeho vůle po sebeuplatnění a že je mu umožněno být v té či oné míře politickým subjektem…

V roce 1968 byl invazí vojsk Varšavské smlouvy přerušený vývoj. Po listopadu 1989 byl pokus navázat na vzepětí intelektuálního ducha šedesátých let odmítnut Václavem Klausem: „Hledání třetí cesty? Třetí cesta vede do třetího světa.“ A tak jsme, poslušni jeho rady, se dali na standardní cestu standardní kapitalistické společnosti – a rázem jsme se ocitly ve zmatcích, které neumí kapitalistická společnost z principu (honba za ziskem) vyřešit. Když se vláda pokouší nadvládu trhu regulacemi zjemnit, reagují postižené vrstvy finančním kolapsem, a když od regulací ustoupí, má rázem třetina obyvatel problém přežít.

Jsou země, kde je mnohem menší chudoba, než u nás, ale zároveň ve většině je chudoba častější. Tento ukazatel nás řadí na špičku Evropy. Ale jak to vypadá doopravdy, vědí lidé, kteří jedou třeba do Švýcarska, Holandska nebo Lucemburska. Problém je ten, že tohle je relativní příjmová chudoba, která se měří tak, že najdete prostřední hodnotu, medián, příjmů domácností v zemi, a z něj spočítáte 60 procent. Lidé, kteří spadnou pod těch 60 procent, představují ty chudé.

Jenže takováto střední domácnost v Česku má mnohem horší životní úroveň než v Lucembursku, Holandsku apod. Ve výsledku je ale lucemburský chudý zhruba na úrovni středněpříjmového Čecha, proto je ten ukazatel mezinárodně neporovnatelný.

Ekonomický historik Jakub Rákosník dokonce ukazuje, že nejmenší míry chudoby, takhle měřené, byly za komunismu v 80. letech. Příjmy byly tehdy tak nízké, že když z mediánu spočítáte 60 procent, tak už pod ním nikdo nebyl. Protože většina lidí měla docela málo.

Vidíte tedy, že tenhle ukazatel neměří chudobu, ale spíš nerovnost v rozdělení příjmů. Každý rok se opakuje, že jsme nejlepší v Evropě, byť je to dáno nesrovnatelnou hladinou hranic chudoby. Není to chyba statistického úřadu ve výzkumu, ale chyba definice.

Proto budeme volit Spolu?

*

napsal Leo K. a Pter Vlk, Kosa Zostra, na snímku z roku 1933 je zachycen požár Říšského sněmu v Berlíně