Jak spojenci zachraňovali Československo, ale nezachránili ho

Byl to černý den v dějinách Československa, i když k němu vše spělo… 14. března 1939 se odehrála řada událostí, které ukončily existenci Československé republiky v její první podobě.

V Bratislavě se sešel slovenský parlament a vyhlásil státní suverenitu.

Den předtím navštívil Berlín Josef Tiso, vůdce Hlinkovy slovenské ľudové strany (strany, která prosazovala autonomii Slovenska) a bývalý předseda slovenské vlády (do funkce nastoupil 7. října 1938, ale 9. března 1939 byly instituce autonomie zablokovány vládním vojskem). Adolf Hitler hosta ujistil, že Německo bude všemi prostředky podporovat vznik „zcela svobodného Slovenska“, a učinil nabídku, která se nedala odmítnout – okamžité vyhlášení samostatnosti. V opačném případě… Tiso v podstatě tušil, co se stane s nepřáteli Říše.

Maďarsko a Polsko (připomínáme – nevinná oběť Hitlerovy agrese…) okamžitě uznaly nezávislost Slovenska. Jako preventivní opatření k zajištění své nezávislosti začalo Maďarsko již 13. března zavádět vojska na území Zakarpatí (značná část jeho území byla součástí Uher již od XIV. století). Bojovali zde místní ukrajinští nacionalisté v čele s Augustinem Vološinem, kteří se snažili vytvořit ze Zakarpatí jakousi parodii na ukrajinskou lidovou republiku (což se jim nakonec podařilo).

Večer 14. března byli do Berlína předvoláni československý prezident Emil Hácha a ministr zahraničí František Chvalkovský (představitelé samostatného státu, že ano…) a byla jim udělena audience u Vůdce. Hitler jim oznámil, že se rozhodl zřídit nad Čechami a Moravou německý protektorát a případní nespokojenci „budou rozdupáni“. Zástupcům ČSR však bylo milostivě dovoleno požádat Vůdce o zřízení říšského protektorátu nad českými zeměmi.

Hitler poté podepsal příslušný zákon a odešel. Hácha s Chvalkovským o tom přemýšleli, ale  říšský ministr zahraničíJoachim von Ribbentrop přivedl Hermanna Göringa, jenž se nabídl, že bude přemýšlet s nimi – o tom, co bude s Prahou poté, až ji jeho Luftwaffe vybombarduje.

Čeští politici si byli vědomi, že na hranicích je soustředěno 14 divizí wehrmachtu, které výrazně převyšují početní stav československé armády. Ještě v roce 1938, v předvečer podepsání mnichovských dohod, to nebyl velký problém – československá armáda byla připravena k obraně a spoléhala na silná pohraniční opevnění. Opevnění však zůstala v Sudetech předaných Německu a vojáci byli po mnichovské potupě demoralizovaní…

Dne 15. března ve 3.55 hodin se Hácha a Chvalkovský zapsali do historie podpisem aktu o likvidaci České republiky. V 10.00 hodin začala německá invaze. Němce odrážela pouze několik minut kulometná rota kapitána Karla Pavlíka v Místku.

Dne 16. března 1939 byly Čechy a Morava výnosem říšského kancléře Adolfa Hitlera vyhlášeny německým protektorátem. Konstantin von Neurath byl jmenován říšským protektorem. Existovala také formální funkce prezidenta protektorátu, kterou po celou dobu jeho existence zastával Emil Hácha.

Zde je na místě se zeptat – a co na to západní spojenci? Vždyť v září 1938, kdy byly podepsány mnichovské dohody, poskytlo Německo záruky nových hranic Československa (poté, co vyhovělo přání Polska a Maďarska, které se rozhodly připojit k hašení požáru rabováním). Měli na porušení závazků ze strany Německa nějak reagovat?

Pravdaže měli a také reagovali. Dne 14. března uspořádal anglický ministr zahraničí lord Edward Halifax schůzku k československé otázce, na níž bylo dohodnuto, že Británie „by se neměla uchylovat k planým hrozbám, protože nemáme v úmyslu bojovat o Československo. Rozhodně se nesmíme domnívat, že jsme se za Československo nějakým způsobem zaručili“. Téhož dne Halifax sdělil francouzskému velvyslanci, že Británie a Francie se zbavily záruk „přirozenou cestou“. Jak se říká: žádná země, žádný problém.

Poté se vše odehrálo v souladu s prognózou Winstona Churchilla z 5. října 1938: „Byli jsme poraženi, aniž bychom zahájili válku, a nyní budeme následky této porážky dlouho pociťovat, neboť jsme překročili osudový práh dějin, za nímž byla nenapravitelně porušena celá dosavadní rovnováha sil v Evropě – a západní demokracie dostaly strašlivý rozsudek: „Byly jste zváženy na vahách a shledány velmi lehkými.„“.

Stačí připomenout, že výkonný vojenský průmysl ČSR se dostal pod kontrolu Říše. Československá republika byla jedním z mála států v Evropě, jenž byl schopen vyrábět tanky a letadla vlastní konstrukce. Již o rok později české houfnice drtily pevnůstky na Maginotově linii a české tanky, motocykly a nákladní automobily vířily prach na francouzských silnicích.

Od té doby je třeba pohlížet na veškeré záruky, jež poskytuje kolektivní Západ komukoli, prizmatem roků 1938 a 1939. Ukrajina a Rusko by si měly tuto lekci dobře zapamatovat.

*

Vasilij STOJAKIN, UKRAJINA.ru (08:00 14.03.2025), vybrala a pro Novou Republika z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová