Abych vás, mládenci, nemusel oplakat

My, lidské bytosti, jsme společenské a tou měrou teritoriální. Už samotná výměra společenského chování je teritoriální čin. Vymezit zákonné a nezákonné není nic jiného než to opravdu vymezit, vytvořit teritorium přijatelného. Teritoria slouží k tomu, abychom se mohli potkávat, a přitom si nelezli do zelí. Z toho pohledu je krajní inkluze rovněž v zásadě nepřijatelná. Místo ní, a někdy i na obranu před ní, tvoříme kultury, opravdu rozmanité a často hluboké.

Andor Šándor vyslovil poučku, kterou je užitečné si připomínat: Když o sebe velmoci škrtají lokty, začnou nervóznět, poněvadž si právě vlezly do zelí, vetřely se k sobě třeba i na mnoho způsobů.

To si, myslím, měli v nultých a v desátých letech uvědomit na rozhraní geopolitického zlomu všichni: Různými směry lákaní ukrajinští politici, američtí senátoři i politici ze zemí Evropské unie, než na Ukrajinu vyjeli majdanit. Teď už je válka do lýtka života zaťatá nesmlouvavě (usmlouvat mír a zemi vrátit výhody tranzitního hospodaření bude obtížné). Samotná touha po míru se totiž může rozejít s pojetím tak či onak spravedlivého míru. Vzpomeňme na Jana Ámose Komenského. Po třiceti letech válek a moru (hladomoru) mnozí Evropané líbali ruce Vestfálskému míru už jen proto, že smrt v boji nebo při spížování s rabováním skončí. Pro posledního biskupa Jednoty bratrské mír z roku 1648 ovšem znamenal naprostou ztrátu vlasti, doživotní vyhnanství a pozastavení pokroku ve společnosti navrácené ke středověkému způsobu ovládání lidí. Současná Evropa válkou zatím vyčerpaná není. Mimo frontové území, a kromě skutečně válčících zemí se vyčerpává především peněženka řadového zákazníka. Zatažení více sil a více zemí do přímého boje o Ukrajinu může zapříčinit i to, že se dlouho a nátlakově budou strany sporu přít o spravedlivý mír při násobení dalších škod. A škod se týká i mé svědectví.

Vyrůstal jsem v době her na Němce a partyzány. Motivační bylo, že kdo hrál v sobotu Němce, jistě si v neděli střihne partyzány, a jedině za takových podmínek byla hra provozuschopná. V televizi druhá světová válka vítězně pokračovala. Nikdo na druhou stranu nevěřil, že ho povolají do skutečné války. Ve skříňce na zírání porazil válku až polistopadový americký akční film. Jelikož nás politické kroky do válečné atmosféry znova vedou, chvíle oddechu a kultury nenastává. Obávám se, že naši mladí stále nerozlišují mezi bojem na stříbrném plátně a bojem o čtvereční metry v ulicích.

Proto je na čase představit Evropě příběh obyčejné evropské rodiny: Josef Falge byl kovář, sudetský Němec z Arnultovic. To po něm jsme zdědili poučku, že kdo chce poroučet, musí se naučit poslouchat. Na jednu stranu budil Pepi úctu ohromným svalnatým tělem. Jinak ovšem sousedy uklidňoval bodrou dobráckou povahou. Kovárně se jistě dařilo, vždyť Pepi po čase odkoupil hostinec i s pokoji pro letní hosty, pro pražské Němce. Kovářskou náturu hýčkal v duši alespoň tím, že zrána brousil po lese a klučil pořádné pařezy na zátop, klínem je rozbíjel, sekerou porcoval. Když bylo babičce jedenáct let, první den školy vzal učitel zkrátka: „A běžte rychle domů rozloučit se s tatínkem…“ To byla mobilizace do čtyřleté války. Praděda Falge procestoval Dolomity na italské frontě v úloze vojenského kováře – opraváře. Jednou v létě ho kamarád polní kuchař vybídl: „Pojď do sebe, Pepi, hodit zelňačku. Doděláš to potom!“ Po pár lžících horké dobroty přiletěl z protistrany bezvadně zacílený granát a kovárna včetně kovadliny byla v prachu. Polévka mi zachránila pradědečka.

Josef Falge měl k dceři tři syny. Dva z nich se oddávali idejím dvacátého století. Emil byl věřící komunista. Jako šikovný strojník i řidič vozil Klementa Gottwalda po severních Sudetech. Gustava nadchl národní socialismus Adolfa Hitlera. Třetí bratr Ota zůstával při zemi běžnodenního života. Když večer zasedla rodina Falgeových ke stolu, musel praděda Pepi odepnout pásek a dvěma synům řádně napáskovat. Potom politické spory ustaly. Do války narukovali všichni tři bratři, dostali se na východní frontu, a nakonec do zajetí. Emil řídil v boji vojenskou sanitku. Svěřoval se, že nikomu nezemřelo pod rukama tolik raněných, co jemu. „Ano, hned po válce tě navštívím a ty mi ukážeš rodinu a…“ a raněný zhasl. Terapeutický rozhovor se sunul k dalšímu potrhanému vojínovi. Zachraňovat válečnou techniku nebo vojáky, obojí je pro druhou stranu nežádoucí. Proto Pepimu vyletěla do povětří polní kovárna, a proto byl na Emila nasazený ostřelovač. Můj prastrýc saniťák o věci věděl. Modlil se a prováděl svou práci. Jednou jej s doprovodem vyslali obhlédnout opuštěné stavení, nehodí-li se pro polní lazaret. Emil pro pořádek vylezl až na půdu do sena. Z toho sena se leskly dvě oči, ostřelovač udělal chybu. Prastrýc si začal pohvizdovat, přitáhl si pušku jako by ji cídil a v osudné vteřině pažbou udeřil do sena mezi ta dvě světla. To byla jediná válečná oběť z Emilových rukou. Bylo to, kdo z koho.

Gustav v souladu se svým nadšením oblékl stejnokroj SS. Poslali ho „bojovat“ do koncentračního tábora. Tady se ovšem poprvé projevil jeho zlozvyk (?), slabost pro děvčata. Přilepšoval Židovkám pašovanými mýdly a rtěnkami, pročež ho s ostudou z koncentráku vylili na francouzskou frontu. Rád líčil, že jako jediný Němec se mohl sám projít noční Paříží. Galantní byl totiž i k ženám odbojářů, také jim rád přilepšil a za to získal, jak se říkalo, anděla, který místním vysvětlil, že tenhle Němec může být užitečný. Tož mi prastrýce ze západní fronty přeložili na východ, kde pro galantnost místo nebylo. Gustl padl do zají, nicméně šťastně vyvázl, když Sověti dovolili zajatcům trhat maliny. Utíkal z malin tak obratně, že ho dávka z automatu nedoběhla.

Saniťák Emil měl zajetí horší. Deset let v táboře práce, strádání a umírání. Při prvním oteplení vztahů začali Sověti na smrt nemocné německé zajatce uvolňovat. Jak se takový zbídačený člověk poznal? Posudková komise ho svlečeného zatahala za zadek. Jestliže kůže na hýždích zřetelně odstávala, směl nastoupit do transportu domů. Emila si oblíbila sovětská zdravotní sestra. Snad, že byl příjemný a pohledný, nebo že byl svého druhu také zdravotník. Proto i on směl postávat mezi svlečenými podvyživenými. Sestra, členka posudkové komise, vzala Emila za hýždě tak mocně, že kůže odstávala chtě nechtě. Mohl odjet s várkou propuštěných. V listopadové chumelenici jej v příkopu u Berlína objevil bratr Ota.

Tak, jako babičce Kamile, i mému tatínkovi skončil první školní den po několika okamžicích. Pan učitel poslal třídu honem se rozloučit s muži v rodině tváří v tvář plné mobilizaci. V naší rodině jsem až já neměl zkrácený nástup do školy a nemusel se s nikým loučit. Chápu to jako veliké rodinné štěstí.

Také současné válčení na Ukrajině nesměle otvírá kapitolu střetů Banderových oddílů s volyňskými Poláky. Po mamince jsem volyňský Čech. Praděda Josef Kučera byl jedním ze čtyř Čechů, kteří se zakoupili ve vsi Nový Račín, když šlechtický rod Račínských tyto majetky pouštěl. V první – čtyřleté válce bojoval na straně České družiny, později legionářů. Účastnil se obratu na frontě u Zborova. Ležel tam na stodole se dvěma dalšími ostřelovači, dělo smetlo zadní i přední díl střechy, zatímco Josef Kučera uprostřed té šlamastiky přežil. Odebral se do kostela dát peníze na mši za padlé. Po kapsách měl všehovšudy tři ruble, ale pop se mračil, že mši za tři ruble nepořídí. Jak byl mladý legionář v ráži, vyčetl knězi, že tři ruble mohou být málo jedině na hampejz, a rozdal je třem žebrákům, aby se za něj pomodlili.

Do druhé – šestileté a velké vlastenecké války se do Prvního Československého armádního sboru s jinými dvanácti tisíci Volyňáky hlásil i můj děda Václav. Teoreticky se mi v tom čase mohla rodina vzájemně pozabíjet. Malinká maminka se s babičkou večer za muže modlila, ve dne lidem říkala, že šel táta do války, aby jí přinesl patrony. I tatínek si strýčkovi na východní frontu napsal o válečný prvek, o střepinu z granátu. V dopise mu skutečně přišla.

Naši v Novém Račíně tou dobou uléhali se sekerami, s vidlemi a s noži. Když pokračování polsko-ukrajinských křivd vběhlo na Volyni do smyčky banderovských masakrů, zůstal český ostrov v hrozivých obavách. Štěstí bylo, že hlavního atamana nedalekých Banderovců někdo zastřelil a jeho pobočník býval babiččin spolužák. To zřejmě ovlivnilo památný výrok: „Čechy necháme na pokoji.“ A já se mohl… narodit!

Usmyslil jsem si, že mé dítě zůstane druhou poválečnou generací. Pokolením, které žije pro život a pracuje pro totéž. Když babi Kamila viděla maminku nad plotnou brečet, psal se rok 1914. Hospodyně míchala vodu v hrnci a v té vodě už nic nebylo. Když si můj tatínek na chleba mazal škraloup místo másla, byla to sraženina z melty jeho tatínka. Já už měl v květnu banány, na Štědrý den pomeranče z Kuby a po čase skutečný kokos. Tloustnu až se svými žáky. Spolužačky zůstávaly štíhlé. Abych vám ta dramata i roztomilosti mohl psát, musíme zůstat naživu tak, jako má volyňská babička, jejíž dvacáté století se vešlo do veršovánky: „Když býval car a cařice,/ byly široké suknice./ Až když k nám došli Poláci,/ přisedla sukně k zadnici./ Ale když k nám docestoval Sovět,/ i ta zadnice uviděla svět.//

Zůstaňme naživu pro přikázání – nezabiješ, pro touhu k polaskání, pro dary k nezaplacení. Pro zítřejší novorozeně. Jednou to bude můj vnuk…