Stupňování (moci)

Známe to ze stupňování přídavných jmen: Se slovem velký se to má tak, že ten i onen může být velký. Velkých je celá řada a ani nemusejí být velcí ve stejné záležitosti. V mnohopólové soustavě mezilidských vztahů má ledaskdo možnost usilovat o to být v něčem (nějak) velký. Druhý stupeň posouvá skutečnost jinam. Rozpadáme se na větší a menší. Abychom se vůbec mohli porovnávat, jde o jedno jediné měřítko velikosti. Komu je naměřeno více, je větší, komu méně, ten zůstává menší. Veškeré diskuse přestanou platit ve třetím stupni. Měřítko zůstává jedno a největší ze všech je rovněž jeden.

Myslím, že vystupňování podmínek života na Zemi, a tudíž vystupňování reakcí na ně (pokud chceme přežít), má své zákonitosti. Lidé mají neobyčejný dar vycítit svůj prospěch (osobní, snad i kolektivní) na sto způsobů a v rámci reakcí pak ve společnosti vystupňují své požadavky a v souladu s nimi konají. Pravda je, že způsob, jak s námi naloží třetí stupeň, lze poněkud předvídat na úrovni stupně prvního a zcela jistě ve druhém stupni. Stupňování přece není změna kvality nebo požadavku, ale pouze jeho zesilování, v záporné hodnotě jeho zeslabování. K čemu nám ve skutečnosti může být znalost ohledně stupňování? Pomáhá vyznat se tam, kde události vytržené ze souvislostí nedávají logický smysl.

Tak třeba: V čase povstání třinácti britských kolonií na severoamerické půdě se Kanada k rebelii nepřipojila, proto sem mohly uprchnout desítky tisíc probritsky laděných osadníků. Mezi lety 1812 a 1815 probíhala další britsko-americká válka. USA si tehdy hodlaly Kanadu přivlastnit násilně. Nájezdy byly odraženy a jižní hranici Kanady dlouho nikdo neohrožoval. Jaký měla Kanada v optice Spojených států amerických význam? Jednak teritoriální. Mít severoamerickou pevninu celou (včetně Mexika) by znamenalo mít většinou hranice s oceány, ne s konkurenčními zeměmi. A mít kanadské hvozdy pro těžaře, hojnost kožešinové zvěře pro lovce, další kus úrodné prérie pro osadníky a tím pádem mít další miliony Američanů z Evropy, to hospodářský význam Spojených států mohlo jedině vylepšit. Se záměrem vlastnit Kanadu (nověji Grónsko) není Donald Trump nijak osamělý. Surovinové kulisy se poněkud změnily, hospodářský význam Kanady i Grónska přetrvává. Starší nároky se znovu probouzejí, popřípadě se dle možností stupňují.

Správně se v moderních dějinách učíme, že nacistická správa Protektorátu Čechy a Morava po Heydrichiádě teror vystupňovala. Teror se v létě 1942 nestal ničím novým. Demonstrace proti německé okupaci shromáždilo už v roce 1939 významné datum – oslavy 21.výročí vzniku Československa. Již předtím protektorátní vláda tento státní svátek zrušila. Hesla „Chceme svobodu!“ „Ať žije Beneš!“ Prahou přímo hučela. Vytlačování protestujících z hlavních tříd a ulic přerostlo ve střelbu do lidí. Po pohřbu studenta medicíny, vážně postřeleného Jana Opletala, protesty pokračovaly, zatímco brutalita i důsledky zásahu nacistické moci se stupňovaly. Požadavek exilového prezidenta Edvarda Beneše ohledně odsunu sudetských Němců se také stupňoval společně s narůstáním síly nacistického útlaku.

V souvislosti se zrušením osvobozujícího verdiktu pro učitelku Martinu Bednářovou (případ čtenáři jistě znají) zazněla úvaha nejvyššího státního zástupce Igora Stříže o tom, že k uznání činu za trestný postačí prokázání nepřímého úmyslu. „Tyto předpoklady přitom budou naplněny i v případech, kdy je pachatel sice subjektivně přesvědčen, že jeho názor je pravdivý, avšak ví o tom, že se zásadně liší od většinového názoru současné demokratické společnosti.“ Mít nepřímý úmysl je stav mysli, kdy vytuším, že mé jednání mohou někteří lidé pokládat za trestný čin. Nezbytnost přijmout většinový názor, abych nemusel za mříže, považuji v každém případě za stanovisko protidemokratické. Ale proč? Nutnost mít většinový názor znamená nutnost mít jeden jediný názor, což je nutnost hrubě totalitní. Cestou k demokracii naopak dochází ke sdělování, k obhajování i k soutěži více – mnoha názorů. Výkonem demokracie je volba. Neustálá demokracie předpokládá neustálou volbu. Kde účinkuje jediný (většinový) názor, tam postrádám možnost výběru a volby, a proto tam postrádám cestu k demokracii. Navíc je v zásadě pravda, že většinový názor nemusí vzniknout působením kolektivní moudrosti. Lze se ho domáhat i kolektivním strachem (aby mně nezavřeli za politiku), nebo široce pojatou reklamou – propagandou.

Vy víte, že jména (třeba i zděděné přezdívky) nepovažuji za rozličné zvuky k identifikaci tvorů, ale za něco s hlubším výkladovým významem. Stříž je také odborný výraz pro stříhání ovčí vlny. Rouno z ovčí vlny může mít i cenu expediční výpravy, pakliže je ze zlata. Neberte mě, chovatelé oveček, za slovo. Jenom mi připadne, že stádo bahnic, když stříž skončí, vzbuzuje bezbranný dojem.

Pojem nepřímý úmysl mívá sklon napomáhat praxi, kdy z vás obžaloba padoucha vyrobí, jelikož vám podsune cosi, co lze posuzovat jako trestný čin. Tím se ruší obhajoba typu: Tohle si myslím, nicméně to druhé mi vkládáte do úst i do života vy. Potom se z úřadu na souzení lidí lehce stane další pendrek vládních sil. Tady už, myslím, mají ulice Prahy i venkova hučet mnohohlavými demonstracemi, stávkovou pohotovostí a snad i stávkovou sirénou. Proč? Tolik lidí by mělo hájit cestu (proces) demokratizace, abychom v Evropě a s Evropou nedopluli na „Ostrov svobody“, kde bude možné vyslovit jedině to, že my jsme Ostrov svobody, a proto „všemi síly spějme k cíli…“.

Stalinské politické procesy měly v samotném Sovětském svazu svůj vývoj v čase i v hlavách lidí. U nás by do vydání nové ústavy z 9. května 1948 jejich nápodoba snad ani nebyla ze zákona možná. Vláda Petra Fialy se ve srovnání s těmi předešlými vyznačuje velmi činorodým zájmem o rušení, doplňování a vytváření nových zákonů. Máme vůbec pokdy se k novinkám v zákonech dostat, prostudovat si je a nějak si je vyložit, jakkoli je případně někdo jiný (na slovo vzatější) autoritativně vyloží proti nám? Jestliže paragrafy a v rámci nich zákonná opatření seškrtávají pro pokojné argumentační vyjadřování různých hledisek stav, popisovaný jako volnost pod zákonem, mají být z demokratického stanoviska takové paragrafy neodhlasovatelné. A když demokratické stanovisko nesehraje úlohu filtru tam, kde životní způsoby za demokratické pouze vydáváme? Jak chcete politickému nátlaku čelit bez odporu? Stupňovaný nátlak, který beztrestně prochází, zákonitě vyvolá stádium převládajícího strachu. A mentální bída zákonitě časem vyvolá i bídu na hmotných statcích. Vyděšení šokovaní lidé, kterým se cpe „pravda do kapsy“, se bez možnosti výběru a vlastního posuzování odnaučí postarat se o sebe. Stupňovaná totalita je nadobro omráčí právě ve chvíli, kdy se žádá, aby na svá bedra vzali díl ochoty a podnikavosti a pokusili se stát v úpadku tahat z navařené kaše.

Slovenská Bezpečnostní rada v těchto týdnech dokazuje průnik radikálně aktivistických a teroristických skupin lidí z Ukrajiny i z Gruzie, kteří se, napojení na peněžní toky ze západu na východ, mají snažit vyvolat na Slovensku davové nepokoje namířené proti vládě, jakkoli ta se snaží zajistit lidem energie za dostupnou cenu. Robert Fico opakuje (a já mu to věřím), že Slovensko neopustí společné směřování jak Evropské unie, tak vojenského spolku NATO. Při historickém zakotvení mě v té situaci napadá jak ujištění o kajícném návratu některých pánů do rekatolizačního lůna, tak ujišťování osmašedesátníků, že od socialismu, ani od přátelství se Sovětským svazem odpadnout nechceme. Jenom bychom si rádi něco tak trochu dělali po svém. I Slovensko si chce něco trochu dělat po svém, a vlastně by to měl chtít každý národ.

Jelikož jsem se příchylností k EU/ NATO nikdy nevyznačoval a v příhodný okamžik jsem hlasoval proti našemu členství v Unii, mám dnes situaci o něco jednodušší. Mohl jsem si ušetřit rozčarování typu: Jak to, že po podpisu Lisabonské smlouvy o právní subjektivitě EU získal pojem státní svrchovanost pouze zdánlivou hodnotu! Postačí chápat přesný význam slov: Unie bude unifikovat tak, jako kupec bude přeprodávat. Rozmanitost nemůže být jiná než rozmanitá. Očekávaným stavem unie je naopak uniformita. Vystupňovaná unifikace je v unii otázkou času, příležitostí, akcí a reakcí. Dovednost porozumět smyslu stupňování nás tak trochu zbavuje údivu…

Zabývám se geopolitickou výzvou, jak být mezi svými a rozmanitosti se nezbavovat. Sázím na diplomacii středoevropské spolupráce s Rakouskem, se Slovenskem, s Maďarskem. Tady si hegemona do domu nezavlečeme. Není mezi námi národ, co by počtem duší přečíslil dva jiné národy. A bude jedině dobré přizvat ke spolupráci jednu větší výrazně zemědělskou zemi s nerostným bohatstvím. Přimlouvám se za Rumunsko. Tuším, že bratři Poláci si zatím projdou osobní zkušeností s USA i dělným dořešením polsko-ruských vztahů.

Předznamenat důsledky vystupňované moci už na úrovní prvního nebo druhého stupně, tedy včas, a zasáhnout dřív, než věci dojdou do vleku třetího stupně, to umožní vyvíjet včasnou sílu proti síle, která by pokřivila mravní i politický kodex. Třetí stupeň moci od sebe odkloníme, jestli zareagujeme úspěšnější silou, než je síla útočící. Úspěch protitlaku narůstá s jeho včasností. Pořizovat pouhý soupis křivd a prognóz nestačí. Je to moc pasivní, byť poučné. Nemusí to moc ve třetím stupni odradit od zákazu pořizovat soupis křivd a prognóz v rámci celého „Ostrova svobody“. Stále vycházím z přesvědčení, že nechceme být ovce po tak hluboké stříži, že vyhození na mráz za lhostejného přihlížení vlků v rouše beránčím neustojíme. Je třeba osvětově a veřejně plánovat plnokrevný národní a státní život a nebrat příliv podporovatelů jako blížící se průšvih. Nebát se a nekrást. Také stupňovat, ovšem tvůrčím a přirozeným způsobem: neuzavírat, ale otevírat – nezabraňovat, ale poskytovat – a sami sebe neklamat.