Stabilita

Navážu na Vlkův článek o klesající porodnosti, kde autor predikuje potřebu nějakého post – demokratického modelu společnosti a není prvním, kdo na tento problém poukázal

Tvrdím,  že  současné problémy lidstva  i jednotlivých  států  dozrály  do  úrovně,  že  na jejich  vyřešení  už  tradiční politické modely a  systémy  nestačí. Jednak proto,  že současný politik, který se  dostane k moci necítí  žádnou  primární potřebu  cokoliv  řešit, či dokonce  vyřešit, ale  veškerá jeho  snaha  je  zacílena  na  to, jak se  v příštích  volbách udržet  ve své  funkci. Opozice  to má  stejně, leč  s opačným znaménkem. Navíc  čtyřletá/pětiletá  funkční období  neposkytují  dostatek  času  k nějakým  radikálním  řezům, protože  ten, kdo nějaký ten  řez zkusí, bezpečně prohraje  příští  volby…(Vlk)

Aktuálně se za nejpoučnějšího teoretika demokracie považuje Robert Alan Dahl, byť zemřel před 11 lety. Zabýval se zejména problémy demokracie, politické participace a opozice. Byl stoupencem názoru, že moc v demokraciích je rozptýlená a nekoncentruje se v rukou jediné elity, ale mnoha elit. V demokracii viděl dilema mezi participací občanů na rozhodování a efektivností politického systému. Stanovil pět kritérií, jimiž jsou účinná participace, volební rovnost, poučené porozumění, kontrola nad nastolováním témat, zahrnutí všech dospělých občanů. Ale historie ukázala, že ideály nikdy nelze bezezbytku naplnit.

Jak to řekl před 57 lety Ludvík Vaculík?

Do jasně nakreslených demokratických mechanismů však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že zlo způsobují ta pravidla formální demokracie. Ta pravidla však sama o sobě neurčují, co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší.

No vida Vaculík, a my studujeme Dahla…Přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší…A potom zase a zase, ve čtyřletých cyklech. A nám přitom jde o budoucnost. Aby činnost vlády nesloužila jenom jejímu okamžitému prospěchu, aby její rozhodnutí přesahovalo volební cyklus, aby existovala jistá stabilita…STOP! Vzbuďte Foltýna, stabilita je přece to prokleté slovo, kterým se řídí východoasijské státy a především Čína! Stabilita, slyšeli jste snad někdy v Číně o stávkách? Úcta ke stáří a kritické myšlení také vlastně souvisí se stabilitou. Jenže platí: něco za něco.

Problémy se stabilitou řešil už Aldoux Huxley v díle „Konec civilizace aneb Překrásný nový svět,“ kde popisovaná společnost zaplatí za stabilitu krutou cenu. Autor román sepsal roku 1931 a vydal v roce 1932 tedy před 93 lety.

Je to popis společnosti založené na konzumu, rozkoši (Milostná scéna na medvědí kůži. Prostě báječné, říkají lidi. Člověk cítí každý jednotlivý medvědí chlup. Úžasné pocitové efekty) a sexu („Lenina Crowneová?“ řekl Henry Foster na otázku predestinačního asistenta a zapínal si kalhoty na zip. „To je skvělé děvče. Báječně pneumatická. Překvapuje mě, že jste ji ještě neměl.“), kde se lidé dobrovolně vzdají kritického myšlení a pro své pohodlí přestanou produkovat nové myšlenky a nahradí je infantilními veršovánky („Radši zahazovat, nežli opravovat. Když jehlou píchnu, vždycky si vzdychnu“), které radí jak vše udržet v určených mezích. Lidstvo lehkovážně odhodí to nejcennější co má a to jsou přátelské a rodinné vztahy, které jediné dávají lidskému životu smysl a nahradí je prázdnou sounáležitostí s celkem (nepřipomíná vám to Tik-Tok, Facebook a Twitter?).

Zbytek lidstva, kterému říkali „divoši,“ byl uzavřen v rezervaci, kam se mohlo na zvláštní povolení jezdit studovat jejich zvyky. Románová zápletka přivede jednoho z nich do nové společnosti. Jeho emociální a intelektuální vybavení je ale zdrojem konfliktů, které se řeší v závěru, kde „Divoch“ namítá, že klasická kultura je lidská hodnota, která přináší poznání a na základě onoho poznání koordinovaný „krok“ dopředu, kterému říkáme rozvoj. Inspektor „divochovi“ odpovídá

„Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od  elit , že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“
Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“ „Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany.“ „Ale ty přece nic neznamenají.“
„Znamenají to, co jsou; znamenají množství příjemných pocitů pro obecenstvo…“

Akceptovat množství příjemných pocitů za ztrátu vlastních myšlenek, za rozvoj je přece politika korporací. Politika pro konzumní společnost. Smířit stabilitu s rozvojem je stejně obtížné, ne li stejně nemožné, jako smířit demokracii s nerovností.

V demokratické zemi musí stát občanovi umožnit formulovat své preference, mít možnost sdílet tyto preference se spoluobčany a předkládat je státním orgánům, které je následně zvažují bez jakékoliv diskriminace vůči obsahu či zdroji tohoto obsahu. Právo formulovat preference je dále podmíněno právy na přístup k alternativním zdrojům informací, právem vytvářet a zapojovat se do organizací, svobodou vyjadřování, právem volit a právem politických kandidátů soupeřit o podporu voličů. Právo vyjadřovat své postoje je oproti právu na formulaci názorů rozšířeno ještě o možnost ucházet se o funkci v úřadu a pro naplnění práva na rovné zhodnocení preferencí předkládaných státu je nutné, aby stát organizoval svobodné a rovné volby a aby vybudoval instituce, které budou utvářet politiky na základě těchto voleb a dalších forem vyjadřování názorů. Participace se může projevovat například referendy, veřejnou diskusí a podobně.

Najděte mi jednu jedinou zemi, kde toto vše platí. Jsou to vůbec reálné požadavky?

V Athénské demokracii se rozhodovalo o vládě losem. Když zavřeme oči nad skutečností, že to neplatilo pro otroky, losovalo se mezi víceméně rovnými občany, To už se v dějinách nikdy neopakovalo. Znovu připomínám Ludvíka Vaculíka:

Do jasně nakreslených demokratických mechanismů však zasahují zájmy lidí, nadaných hrubou silou, založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd…

Za relativně stabilní demokracii se pokládá systém středoamerické Kostariky. Ta země je zvláštní už proto, že v regionu, kde jsou vojenské převraty takřka folklorem, 1. prosince 1948 zrušila armádu, což bylo ratifikováno v ústavě z roku 1949, která platí dodnes. A volby jsou povinné pro každého plnoletého občana. Zdá se, že demokracie tam prosperuje až nevídaně, ale stabilitu rozvoje nezaručuje. Pořád jde o Bělohradského lib-lab (od liberal, labour) o kterém napsal:

Jsem hluboce loajální k instituci střídání vlád po ose lib-lab. Hájím tento jednoduchý způsob správy věcí lidských: nezamýšlené důsledky rozhodování jedné vlády napraví opozice, která je pojmenuje a definuje ve svobodném veřejném prostoru…Lib-lab představuje kyvadlo, střídání, které je obrazně řečeno i v každém z nás. Někdy chceme být především jedinci v tvrdé konkurenci s druhými, akumulujeme energii a zdroje, abychom dosáhli svých cílů. Jindy zase nám hlavně záleží na soudu druhých lidí, na jejich uznání a solidaritě, chceme jednat v dohodě s nimi, cítíme pouta k nim jako hodnotu, jako dobro. Lib-lab je něco jako tik-tak politického času obecně. Ty dvě citoslovce skandují čas politických dějin v člověku i ve společnosti, vždyť i jednotlivci a rodiny mají své politické dějiny. Problémem je, že dnes lidé na tuto osu nevěří, myslí si právem, že zpovrchněla, že politika se kolem ní točí naprázdno, snaží se ji proto vychýlit do extrémních, zdánlivě realitě bližších a účinnějších, poloh. Já tu „starou“ osu bráním jako podmínku racionální politiky.

Ano, to by mohlo platit, kdyby byli politici svazem šlechetných duší. Kdyby… se říká a doplňují se různá obtížně publikovatelná slova. Podívejme se do sněmovny jako do archivu politiků. A ještě vám připadá, že prosté střídání vlád může sloužit veřejnosti? A jak je to s rovností? Nebo, Bakala, Křetínský, Tykač a další mají na politiku stejný vliv jako každý občan z Horní Dolní?

Je pravda, že naděje nikdy neumírá, ale někdy dochází trpělivost.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra