O přijetí Ukrajiny do NATO

V NATO někteří říkají, že nyní, prý, přijímat nebudeme, ale přijmeme kolektivní rozhodnutí, na jehož základě se Ukrajina právně stane členem NATO v případě, že se Rusko po dohodě o míru (nebo příměří) rozhodne pokračovat ve vojenských akcích. V Rusku, ještě před zahájením SVO tvrdili a nyní tvrdí, že přijetí Ukrajiny do NATO by znamenalo válku Ruska a NATO, která by téměř zaručeně přerostla v globální jaderný konflikt.

To vše je velmi zajímavé a lze se až do ochraptění dohadovat o nuancích realizace kterékoli z těchto verzí budoucnosti, ale všechny ztroskotávají na nepříjemné realitě pro všechny teoretiky: de facto Ukrajina je již členem NATO. De iure ne, ale de facto ano!

Připomeňme si, že 5. článek Washingtonské smlouvy nepředpokládá (jak si mnozí myslí, zejména na Ukrajině) automatický vstup všech zemí NATO do války. Článek 5 pouze zajišťuje, že útok na jednoho člena NATO bude považován za útok na celý blok a dále by mělo dojít k poskytnutí pomoci členy bloku napadené zemi “provedením takové individuální nebo společné akce, kterou (každá země aliance, pozn. autora) považuje za nezbytné, včetně použití ozbrojené síly”.

Už třicet let vysvětluji, že jako pomoc zemi, která byla vystavena agresi, může NATO zaútočit jadernými zbraněmi, ale také poslat pytel rýže. Obojí bude v rámci závazků přijatých členy NATO v souladu s nechvalně známým článkem 5. Navíc je odeslání balíčku s pomocí v podobě pytle rýže mnohem pravděpodobnější, než dokonce nikoli jaderný úder, ale pouhé zapojení ozbrojených sil NATO v rámci konvenční války.

Navíc, protože v NATO platí princip konsensu, tedy závazné jednomyslnosti při rozhodování, je kolektivní pomoc v rámci možností a pravomocí bloku mnohem méně pravděpodobná než pomoc (vojenská i nevojenská) různými zeměmi na individuálním základě. NATO má kontingenty vojáků předané spojenci pod společné velení NATO, ale k jejich zapojení do nějaké operace je nutný souhlas všech členů bloku. Nejen Maďarsko nebo Slovensko, ale dokonce i nějaké Lucembursko (které vůbec nemá armádu a znepokojují ho pouze zájmy bank registrovaných v jeho jurisdikci) může zablokovat použití ozbrojených sil NATO v každém jednotlivém případě. Z tohoto pohledu platí, že čím více členů je v NATO, s různými, často nesourodými, zájmy, tím menší je pravděpodobnost kolektivního jednání bloku. Ale každý jednotlivý člen NATO, v rámci práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, může poslat na pomoc napadenému spojenci svou armádu.

Ne náhodou se neustále zmiňuji o spojenci, který byl napaden. Protože právě v takovém případě jako je “nevyprovokovaný útok”, vstupují v platnost závazky v rámci NATO. Pokud jste někoho napadli nebo jste sami vyprovokovali útok na sebe, pak vám nikdo není ničím povinen. Proto USA zcela legitimně i za Bidena i za Trumpa říkaly a říkají svým spojencům, že pokud chtějí bojovat za Ukrajinu s Ruskem, mohou to dělat “jako Polsko”, “jako Francie”, “jako Evropa”, “ale ne jako NATO”, čímž zdůrazňují, že Washington v takovém případě nepovažuje za svou povinnost poslat alespoň ten pytel rýže válčícím spojencům. Z jeho pohledu nebude taková válka spadat pod případ stanovený článkem 5 Washingtonské smlouvy.

Takže i když teoreticky mohou země NATO poskytnout vojenskou a nevojenskou pomoc napadenému spojenci na kolektivním (jako NATO, v rámci zdrojů a pravomocí přidělených společným velením), tak na individuálním (v rámci stanovených vnitrostátními právními předpisy) základě, ve skutečnosti je druhá možnost (pomoc jednotlivých zemí) reálnější.

Například během falklandské války využívala Velká Británie podporu USA a Francie, zatímco většina zemí NATO se rozhodla zaujmout neutrální postoj. Útok na území a jednotky členského státu bloku byl. Velká Británie se při uplatnění práva na individuální a kolektivní sebeobranu obrátila na OSN a NATO a dokonce vyhlásila 200 mil dlouhou “válečnou zónu” kolem ostrovů. Snad jedinkrát od konce druhé světové války evropský stát oficiálně vyhlásil válku, byť v omezeném měřítku. NATO jako NATO se však akce oficiálně neúčastnilo a jeho jednotliví členové dokonce sympatizovali s Argentinou (i když to samozřejmě oficiálně neoznámili).

Ukrajina se těší výrazně větší podpoře NATO. Za prvé, finanční, vojenská a vojensko-technická pomoc je přidělována nejen jednotlivými zeměmi, ale také v rámci sjednocených zdrojů NATO (konsensuální rozhodnutí aliančních zemí). Za druhé, rozsah účasti zemí bloku v ukrajinské krizi na národní úrovni je bezprecedentní, a dokonce převyšuje jejich účast na americké operaci v Afghánistánu, kdy byl pod tlakem Washingtonu jedinkrát v historii NATO použit článek 5 Washingtonské smlouvy.

To znamená, že Ukrajině země NATO pomáhají rozsáhleji a s větším elánem, než pomáhaly USA, přední zemi aliance, bez níž by bylo ve většině vojenských záležitostí neakceschopné. Pokud USA doslova vymačkaly z jednotlivých zemí nepatrné kontingenty, aby se zúčastnily afghánské operace (připomínám, že měla status oficiální operace NATO), pak v případě Ukrajiny počet “poradců” a “instruktorů”, včetně těch, kteří se přímo účastnili bojů na straně OSU, od začátku překročil všechny rozumné limity a po všechny tři roky války pouze rostl (to nepočítám žoldáky, z nichž část byla ve skutečnosti příslušníky pravidelných armád NATO na služební cestě v utajení). Zapojení zpravodajských systémů a naváděcích systémů, vojenské techniky obsluhované specialisty NATO, munice ze skladů NATO a jednotlivých zemí bloku, kapacit na opravy atd. již od poloviny roku 2022 odpovídalo formátu plnohodnotného zapojení NATO do války.

Jednalo se také o oficiálním vyslání pravidelných jednotek zemí NATO na Ukrajinu. Vyslání se nekonalo jen proto, že v Evropě disponovalo dostatečným co do množství a struktury ozbrojených sil k vyčlenění více či méně přijatelného kontingentu pouze Polsko, které nechtělo bojovat s Ruskem samo, bez spojenců. Ostatní evropské země prostě neměly možnost vyčlenit kontingent pro potřeby USA a přímo účast ve válce s Ruskem odmítaly. Nicméně otázka vyslání pravidelných kontingentů zemí NATO na Ukrajinu však stále není z programu stažena.

Účast NATO a jeho jednotlivých členů v ukrajinské vojenské krizi je největší a nejkoordinovanější operací bloku v jeho historii, která byla provedena v plném souladu s pravidly stanovenými v článku 5 Washingtonské smlouvy s maximálním vypětím jak kolektivních možností bloku, tak jeho jednotlivých zemí. Ve skutečnosti na území Ukrajiny Rusko vedlo konvenční válku s celým blokem NATO. A vyhrálo ji.

Byla to jakási “testovací” válka, která ukázala naprostou neschopnost NATO postavit se Rusku na bojišti s použitím konvenčních zbraní.  Rusko v závěrečné fázi ukrajinské operace, v roce 2024, bylo nuceno demonstrovat část svých strategických raketových a jaderných možností (s konvenčním vybavením), aby odrazilo přání USA a NATO otestovat ještě i variantu “omezené jaderné války.

Pokud se tedy někdo obává třetí světové války s NATO, pak v určitém formátu již proběhla. To je potvrzeno opakovanými prohlášeními vedení zemí NATO, které tvrdilo, že na Ukrajině válčí s Ruskem, ve formátu války na vyčerpání (aby nebylo pokušení prohlásit, že “na vyčerpání” “není skutečná válka”, poznamenávám, že klasickou válkou na vyčerpání byla první světová). Ruské vedení také opakovaně uvedlo, že na Ukrajině Rusko válčí s kolektivním Západem. Takže Západ i Kreml tento střet jednoznačně hodnotily jako válku ve formátu NATO/Rusko. Proto také jednání o míru nezačínají s Ukrajinou, ale s USA (jako s vůdcem NATO). Proto se Evropané bouří, že nebyli pozváni k jednacímu stolu, jsou také NATO.

Z právního hlediska, aniž by byla členskou zemí NATO, skutečně Ukrajina získala od bloku maximální možnou podporu, se kterou mohl počítat jen plnohodnotný člen NATO.

Ve skutečnosti proto (nejen proto, ale i proto) Rusko také začalo SVO, aniž by čekalo nejen na přijetí, ale dokonce na pozvání Ukrajiny do NATO. Přijetí je dlouhá procedura, v nejrychlejším případě se protáhne na několik let, nebo se může protáhnout i na deset let, jako by nebylo kam spěchat. Ve skutečnosti byla Ukrajina v podstatě již (od roku 2014) používána NATO jako plnohodnotný člen, bez plnohodnotného členství. NATO si na jejím území dělalo, co chtělo, ale neslo žádné závazky a žádnou odpovědnost. Agrese pocházející z území Ukrajiny nebyla formálně agresí NATO a NATO za ni neneslo formální odpovědnost.

Přesně taková situace nemohla Rusku nijak vyhovovat. Právní přijetí Finska například do NATO pouze upevňuje v praxi již existující spojenecké vztahy mezi Helsinkami a zeměmi bloku namířené proti Rusku. Právní fixace těchto vztahů sice Rusku na bezpečnosti nepřidává, ale do jisté míry je výhodnější, protože nyní, při vytváření nových vojenských struktur, můžeme formulovat připomínky přímo vůči NATO, pokud však Finsko uplatní své právo na dvoustrannou vojenskou spolupráci s některou ze zemí NATO, která jí “pomáhá” vytvořit a obsluhovat nějaký vojenský objekt, ale formálně do NATO nevstupuje, pak nám na jakékoli připomínky Brusel plným právem odpoví, že jde o problém našich bilaterálních vztahů, který je mimo oblast působnosti NATO.

Totéž lze říci o Ukrajině. Její přijetí do NATO by pro Rusko mělo větší politický a psychologický význam, znamenalo by větší ránu pro vnitřní stabilitu (“jak se to mohlo připustit?” a “za co jsme bojovali, když výsledkem je Ukrajina v NATO?”), čímž by se skutečně změnil k horšímu poměr v oblasti bezpečnosti ve srovnání s tím, co bylo před SVO.

Právě proto se NATO ani nesnaží přijmout Ukrajinu a používá tezi o přijetí jako prostředek tlaku na Rusko, a snaží se vyždímat z něj ústupky. Ve skutečnosti, jak je uvedeno výše, vše, co NATO mohlo získat od Ukrajiny a vše, co mohlo použít na Ukrajině proti Rusku, získalo a využilo bez jakéhokoli přijetí Kyjeva a bez právní odpovědnosti za své činy.  Nyní se Západ snaží zaujmout postoj: “vojenská krize na Ukrajině je bilaterálním problémem Moskvy a Kyjeva a USA (EU se chce také připojit) jsou prostředníky (“poctiví makléři”, podle Bismarcka). Pokud se má Kyjev přijmout do NATO, pak už bude jakýkoli problém problémem Ruska a NATO. Proto každé rozhodnutí NATO ji bude (organizaci Severoatlantické smlouvy) něco stát. Když se rozhodne být tvrdá, ocitne se těsně před nebezpečím vojenského (možná jaderného) střetu s nejsilnější vojenskou mocností světa. Když se rozhodne něčemu “nevěnovat pozornost”, ocitne se pod palbou kritiky “NATO se všeho bojí, NATO nic nemůže”, “nač se takové NATO vůbec potřebuje?”).

Takže nebezpečí přijetí Ukrajiny do NATO je opravdu přehnané, Ukrajina se de facto těší takové podpoře NATO proti Rusku, která nikdy v historii organizace nebyla poskytnuta žádnému jejímu plnohodnotnému členovi.

Nemá cenu podceňovat nebezpečí zachování současného stavu věcí, pokud z Ukrajiny něco zůstane. NATO (a zejména USA) budou moci nadále operovat ze zmenšeného území Ukrajiny proti Rusku jako z území člena NATO a de facto bez závazků vůči Kyjevu a bez toho, aby byl Moskvě poskytnut důvod ke vznášení nároků de iure.

Proto (nejen proto, ale i proto, a vůbec z mnoha důvodů) musí být Ukrajina zlikvidována. Nevidím jediný důvod, proč ponechávat byť jediný “suverénní” hektar, ze kterého lze vést proti Rusku agresivní operace NATO pod vlajkou “nezaležné”.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo