Jak Trump „realizuje“ Gorbačova. Proč může být americká perestrojka nakonec úspěšná

Tyto procesy jsou si skutečně podobné. A to jak v hloubce reforem, tak i v plánech na obnovu země, které vyhlásili iniciátoři – Gorbačov a Trump. Oba riskují, že zůstanou v dějinách zapsáni jako reformátoři, kteří se postavili staré šikaně a snažili se obnovit všechny aspekty života. Oba totiž prohlásili, že chtějí své země dovést k novým horizontům ve všem – v politice, v ekonomice, v životní úrovni i v psychologickém sebepoznání obyvatelstva.

Výsledek Gorbačovových reforem je dobře známý – spolu s jejich neúspěchem skončil i celý SSSR. Odešel takříkajíc na věčnost, zavalen reformními myšlenkami a dobře míněnými snahami, které však dláždily cestu do pekel. Sám Gorbačov pak vystupoval v reklamě na pizzu a od vděčných spoluobčanů dostal pořádnou facku, když se pokusil znovu zapojit do politické činnosti a stát se prezidentem. Národ mu tímto svérázným způsobem „poděkoval za svobodu“, jež se ve skutečnosti pro většinu z nich proměnila v otroctví chudoby, ponižování a šikanování.

Stejný osud se předpovídá i Trumpovým snahám: Donald Fredovič zaťal příliš hluboko a budoucnost si maluje příliš rozmáchlými tahy doširoka. Ve snaze učinit Ameriku opět velikou se – prý – dotýká zájmů téměř všech, kdo se podíleli na vzniku bývalých USA, a to ho může stát buď ránu pěstí mezi oči nebo kulku, která se už neomezí jen na odřené ucho na nějakém shromáždění.

Právě o tom bychom měli nyní přemýšlet, když porovnáváme oba procesy a vzít v úvahu, že USA již zažily několik restrukturalizací, které pro jejich iniciátory skončily různě, ale vždy nakonec vedly k posílení, nikoli k zániku USA.

Ve státě Jižní Dakota v USA se nachází slavná hora Mount Rushmore, na níž jsou v podobě obrovských kamenných hlav zvěčněni čtyři prezidenti, kteří sehráli významnou roli v dějinách země a stali se symboly zvratů, jež změnily její podobu.

U George Washingtona a Thomase Jeffersona, 1. a 3. prezidenta, je vše jasné – tyto osobnosti „perestrojily“ britské impérium, zbavily se koloniální závislosti na něm a staly se otci zakladateli své země, USA. Třetí Rašmoránec, 16. prezident USA Abraham Lincoln, vyhrál ve své zemi občanskou válku a osvobodil černé otroky, což sice zvěčnilo jeho jméno, ale skončil kulkou do týla od atentátníka hned na začátku svého druhého prezidentského období v roce 1865.

Čtvrtý na Mount Rushmore je Theodore Roosevelt, 26. prezident Spojených států, který se zasadil o nové uspořádání, aby posílil význam své země ve světě. Jeho „perestrojka“ nasadila uzdu trustům a monopolům při zachování volné soutěže, zatímco na zahraniční scéně byla účinně zakotvena role USA jako mírotvorce a prostředníka za pomoci takzvané „diplomacie dělových člunů*“, jak ji definoval William Safire, autor projevů jiného prezidenta, Richarda Nixona. Jednalo se o „železnou pěst hrozby silou v sametové rukavici diplomatických vztahů“. Výsledkem bylo, že USA opět posílily, na základě výsledků první světové války upevnily svou přítomnost v Evropě a učinily významný krok k tomu, aby se staly supervelmocí.

Následující prezidenti, kteří jsou také považováni za „perestrojščiky“– třicátý druhý Franklin Delano Roosevelt, třicátý pátý John F. Kennedy a čtyřicátý Ronald Reagan končili své životy různými způsoby. Kennedyho zabili za jeho „nový kurz“ v roce 1963, na Reagana stříleli za jeho „reaganomiku“ a agresivní zahraniční politiku s cílem zničit SSSR a socialistický tábor. I po jejich inovacích se však Spojené státy staly silnějšími a vlivnějšími.

Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století se však Spojené státy díky politice prezidentů, kteří se z nějakého důvodu rozhodli, že se stanou planetárními vítězi, neboť drží Boha za vousy a jsou chytřejší než oděský rabín, ocitly v objetí hluboké a rozsáhlé politické, ekonomické a – což je důležité – světonázorově-ideologické krize, jež přivedla zemi níž, než bývají městské kanalizace. Tak to vnímal zbytek světa. USA se přestaly bát, diktovaly jedno ultimátum za druhým, čímž zpochybnily jejich nárok na světovou hegemonii i roli jediného četníka.

Dnes se Trumpovi, který je odhodlán zastavit pád země do propasti, připomíná, že je republikánem, stejně jako první prezident této strany Lincoln, jehož život ukončila kulka atentátníka. A to je prý symbol – není třeba kopat tak hluboko a tak doširoka.

Trump však dělá svou práci a už jsou zřejmé, i když zatím schematické, velmi systematické směry, kterými bude cíleně a metodicky reformovat svou zemi. Jsou přinejmenším tři.

Rozhodně a nekompromisně identifikoval a začal oddělovat všechny nepřátele a přátele Spojených států. A to jak domácí, tak zahraniční. Odděluje jedny od druhých. Protože se rozhodl vyhodit z bilanční tabulky země veškerý vnitřní i vnější balast, který státům překážel a pouze „dojil“ jejich zdroje pro zcela zbytečnou, iracionální a křehkou dominanci „amerického světa“ (Pax Americana), založenou na americké výjimečnosti.

Kromě toho chce marnotratnou, neefektivní a někdy i neplodnou politiku globalizace pod vedením USA nahradit americkou dominancí tím, že státy připoutá k USA. V podstatě jde o stejný přístup, jenž nakonec znamená dominanci a vůdcovství USA, ale nebude třeba platit za nikoho jiného. Například za NATO nebo za jaderný deštník v Evropě.

Nebo další příklad Trumpova přístupu k bývalým americkým partnerům v Evropě: americký prezident naprosto pragmaticky hodlá navazovat vztahy nikoli s mytologizovanými evropskými nadnárodními strukturami dnes již mrtvé Evropské unie, ale s konkrétními evropskými politiky v konkrétních evropských zemích. S německými, francouzskými, maďarskými atd. atd. atd. Proto se v Evropě objevují různě orientovaní politici – trumpisté i antitrumpisté – s nimiž Trump hodlá navazovat a již navazuje zcela odlišné vztahy.

Trump a trumpisté již prohlásili, že sázejí na vítězství v budoucí válce vyspělých technologií a umělé inteligence. Jak se jim to podaří, zatím není jasné. Jasné však je, že Trump a jeho přívrženci jasně chápou jednu z příčin úpadku Spojených států – technologické zaostávání. A budou se snažit tento odstup nejen snížit, ale dostat se do čela. A to především samozřejmě v oblasti obrany, vyzbrojování a zachování bezpečnosti.

Válka v Evropě – v podobě ruské speciální vojenské operace (SVO) proti ukrajinským neonacistům – totiž jasně ukázala nejen to, jak budou vypadat války budoucí, pokud se jim nepodaří předejít. Ukázala i to, že západní svět a Spojené státy zaostávají nejen v množství zbraní, ale i v jejich technologické kvalitě.

Zhruba řečeno, ruský Orešník zalezl Američanům až do morku kostí. Nejenže je rozrušil, ale také je podnítil ke změně. USA se rozhodly dosáhnout příměří v SVO za každou cenu, aby se vyhnuly porážce kolektivního Západu vedeného jimi samými a aby získaný čas využily k technologické obnově. K obnově totální.

Kromě toho se Spojené státy rozhodly zcela nekompromisně a razantně obnovit všechny nevojenské a neekonomické páky svého vlivu na okolní svět cestou prosazování svých názorů a idejí.

Přesně o tom je reforma nechvalně proslulé Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), která, jak se ukázalo, utrácela miliardy amerických peněz ani ne tak na podporu proamerické „měkké síly“ a prosazování demokracie a lidských hodnot ve světě, jako na obhajobu nejrůznějších zvráceností. Po celém světě. Ať už se jednalo o transvestitní bobry, transgenderové křečky nebo o lesbické veverky, které si zpestřovaly život korupcí a problémové partie si mazaly burákovým máslem.

USAID však zrušena nebyla, pouze přeřazena pod ministerstvo zahraničí a reformována, aby pracovala věcněji, cíleněji a útočněji. V plném souladu se stanovenými úkoly, které zůstávají stejné – dokazovat, propagovat a vnucovat do povědomí veřejnosti různých zemí přednosti západního způsobu života a americké hegemonie ve světě. Jak říkají teenageři, vejce jsou stejná, ale z boku.

Pokud tedy optimisté v Rusku nebo Číně usoudili, že ideologický a psychologický stisk Pax Americana se v postsovětském nebo postsocialistickém prostoru uvolnil, je to sebeklam a sebeuspokojení. A proto ne nadarmo se po údajném rusko-americkém oteplení – po rozhovoru ruského a amerického prezidenta – honem chystají západní firmy a značky vrátit do Ruska. Proč? Aby propagovaly staré hodnoty. Novým způsobem. A na novém stupni.

A pokud se tak stane a západní značky a firmy se do Ruska vrátí bez pokání, budou všechna vítězství ve speciální vojenské operaci, smrt obrovského počtu Rusů na jejich frontách a veškeré snahy o dosažení ruské suverenity v politice, ekonomice i v humanitární oblasti – a to především! – naprosto zbytečné.

Hlavní rozdíl mezi Trumpovou perestrojkou a tou Gorbačovovou spočívá v tom, že Američan provádí své transformace rozhodně, útočně, ignoruje protesty jak svých nepřátel, tak i spojenců a dřívějších souputníků, kteří jsou smeteni tlakem. Jeho prohlášení zní vždy hrozivě a bezalternativně. Zároveň ukazuje, že nehodlá šetřit ani své nepřátele, ani odpůrce Spojených států.

Gorbačov – ten jen roztíral po stole chrchly, jednal krotce, nerozhodně, s ohledem na všechny. Nedovedl čelit odporu domácích elit, které si změny nepřály, stejně jako světovému veřejnému mínění, jehož standardům se snažil lídr SSSR co nejvíce přiblížit a vyhovět.

V současnosti si můžeme jen domýšlet, co by se stalo, kdyby Gorbačov při obnově SSSR přivedl vojska do Polska, aby tam bránil socialismus a na jisté intimní místo protisovětského a rusofobního elektrikáře Lecha Walesy by zastrčil jeho oblíbený šroubovák, nebo kdyby nakopl generálmajora Georgica Popu, jenž odsoudil k zastřelení rumunského vůdce Nicolae Ceausesca. Perestrojka by možná byla úspěšnější. Ale reakce evropských lídrů by byla stejná jako teď před Trumpem, stáhli by ocasy.

Bohužel, historie žádné „kdyby“ nezná, pouze vás poučí, že vás vlastně ničemu nenaučí. Vzít si však z minulosti ponaučení je nejen možné, ale dokonce nutné…

***

* V rámci „diplomacie dělových člunů“ z počátku 20. století napadla a obsadila americká námořní pěchota pod sebemenší záminkou řadu latinskoamerických zemí

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (15:24 18.02.2025), pro Novou Republiku vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová