Ukrajinský konflikt: Rostoucí ztráty a neudržitelná situace

Válka na Ukrajině se podle Glenna Diesena, norského politologa a profesora na Univerzitě jihovýchodního Norska, který se pecializuje na mezinárodní vztahy, geopolitiku, geoekonomii a ruskou zahraniční politiku a mnohých dalších pozorovatelů blíží ke svému závěru. Narůstající ztráty ukrajinských vojáků a vojenské techniky naznačují, že dynamika konfliktu se čím dál více přiklání ve prospěch Ruska. Podobné fenomény jsou typické pro konečné fáze války, kdy ztráty na straně poraženého rapidně rostou. Příkladem může být situace Německa na konci druhé světové války.

Válka opotřebování, jakou je i konflikt na Ukrajině, má svá pravidla. Když válečný stroj dosáhne svých limitů, začínají se hromadit problémy: vojáci se ocitají ve slabších strategických pozicích, dochází k selhávání logistických řetězců, narušují se komunikace a celkově klesá morálka. Jakmile tento proces začne, má často dominový efekt. Prvním varováním byl narůstající problém Ukrajiny s protivzdušnou obranou, což umožnilo Rusku efektivně nasadit své letectvo vybavené klouzavými bombami. Tím se stalo udržení strategických pozic a minimalizace ztrát téměř nemožné.

Podle dostupných informací Ukrajina čelí kolapsu logistiky, nedostatku zbraní a munice a především lidských zdrojů. Mobilizace je stále agresivnější, což však přináší další sociální a ekonomické problémy, od nespokojenosti veřejnosti až po ztrátu kvalifikované pracovní síly. Noví rekruti mají méně výcviku a jsou méně motivovaní než dobrovolníci z prvních fází konfliktu. Výsledkem je nasazení a ztráta těch nejlepších vojáků.

Nespolehlivost a chaos na frontě vedou k dezercím, případně k neorganizovanému ústupu, při kterém jsou vojáci snadným cílem pro ruskou armádu. Narušené zásobovací trasy, nedostatek vojenského vybavení a klesající morálka vytvářejí neudržitelnou situaci. Důsledkem je, že komunikace a koordinace v ukrajinské armádě selhávají, což ilustruje například údajné sestřelení ukrajinského F-16 vlastním protiraketovým systémem Patriot.

V konečných fázích konfliktu bývá často patrná snaha o riskantní operace s cílem zvrátit nepříznivý vývoj. Ukrajinská invaze do ruského regionu Kursk byla právě takovým příkladem. Zatímco zpočátku většina analytiků označila tuto operaci za riskantní a málo nadějnou, propaganda se rychle přizpůsobila, aby udržela podporu západní veřejnosti pro válku. Dočasné vítězství v informační válce však nemohlo dlouhodobě zakrýt vojenské neúspěchy. Přesun jednotek a vybavení z klíčových obraných pozic v Donbasu do Kursku vedl k masivním ztrátám na obou frontách. V Kursku navíc chyběly spolehlivé zásobovací trasy a technika potřebná k opevnění nově získaných pozic.

Rusko mezitím intenzivněji zasahuje cíle hluboko na ukrajinském území, ničí zbytky energetické infrastruktury a zvyšuje tlak na ukrajinské obranné linie. Tyto kroky mají nejen vojenský, ale i politický dopad. Miliony ukrajinských občanů mohou čelit další humanitární katastrofě, což by mohlo přivodit novou migrační vlnu do Evropy.

Psali jsme:
Jiří Kobza: Migrace – obyčejní Evropané

Specifickým aspektem ukrajinského konfliktu je jeho povaha jako zástupné války, v níž NATO používá Ukrajinu k oslabení Ruska. Otázkou zůstává, jak se NATO zachová v případě, že bude zjevné, že Ukrajina tuto válku prohrála. USA mohou být připraveny omezit své angažmá a přesunout pozornost na Střední východ nebo Čínu, zatímco Evropa vsadila vše na vojenskou porážku Ruska. V této situaci však neexistují dobrá řešení. Přímá konfrontace NATO s Ruskem by mohla vyústit v jadernou válku, zatímco návrat k diplomacii je prozatím politicky neprůchodný.

Ukrajinský konflikt ukazuje, že válka opotřebování má své hranice. Příběh o nevyhnutelném vítězství se může ukázat jako iluze, podobně jako v případě války v Afghánistánu. Je na čase obnovit diplomatické snahy a pokusit se zastavit další eskalaci, než bude příliš pozdě.

*

kyncl, prvnizpravy.cz, na snímku je útočící ruská pěchota dobývající poslední opevněná postavení kyjevské soldatesky

*

Poznámka Nové Republiky:

Mnozí západní analytici již měsíce soudí, že Ukrajina válku de facto prohrála a že odmítnutí jednat v Istanbulu o míru na nátlak Anglosasů v roce 2022 bylo pro kyjevský režim tragickým rozhodnutím. Rusové, několikrát podvedení za strany vedoucích zemí NATO už na jednání o míru příliš nevěří. Minsk II, Istanbul, pokusy o zabití prezidenta Putina i vraždění vedoucích osobností ruského veřejného života tajnými službami ukrajinské junty a NATO jen upevnily přesvědčení Rusů o stálé platnosti pořekadla, že Rusko má jen dva opravdové přátele, na které se může spolehnout: svou armádu a své námořnictvo. Platilo to za cara, platilo to za SSSR, platí to i dnes.

Rusové samozřejmě budou jednat, sice těžko s nelegitimním vedením Ukrajiny, ale s Trumpovou administrativou určitě. Poslechnou si návrhy protistrany, vysloví své, ale nikdy během jednání nepřestanou útočit. Nedovolí ukrajinské straně a jejím režisérům z NATO odpočinek, dozbrojení a konsolidaci armády banderovského státu.

Jestliže země kolektivního Západu dnes najednou unisono mluví o míru, je to jen známka blížící se prohry. Po prohrané válce, byť válce v zastoupení, se na straně poražených mění vlády, režimy, překreslují se geopolitické mapy a politici, kteří krizi způsobili, odcházejí ze scény – někdy do emigrace, ale někdy i s vysokými tresty. A nepomůže jim, i kdyby na své straně momentálně měli armádu, policii, soudy, místní pracháče a média… Válečnou propagandou zakřiknutí lidí se odhodlají, vzepřou a budou chtít odplatu. A po odplatě budou chtít vytvořit novou, lepší společnost s novými přáteli a partnery. Účtování s pachateli, kteří jako chámové cizí moci léta podporovali a dokonce z našich daní i platili a vyzbrojovali obyčejný ukrajinský nacizmus, čeká i nás…

-vd-