Trumpův první rok: zaměření zahraniční politiky USA

V Rusku mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou zapojeni do politiky nebo pracují v informační sféře, stále očekává, že změna amerického prezidenta bude mít v rámci SVO jakási průlomová řešení (i když jaký má Trump vztah k SVO?). Ti chápavější počítají se zahájením konstruktivních jednání o globálním urovnání s Ruskem.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Pokusme se pochopit ne to, co od Trumpa očekávají různí lidé v různých zemích a ne to, čeho by možná chtěl dosáhnout, ale to, co může udělat s kartami, které má v rukou.

Všimněme si, že většina Trumpových prvních dekretů a prohlášení po inauguraci se týkala otázek americké domácí politiky a také vztahů se zeměmi Latinské Ameriky. Klíčová v obou případech byla otázka nelegální migrace, nebo spíše efektivního boje proti ní.

Nepochybuji, že řešení tohoto problému bude Trumpovým nejdůležitějším vnitropolitickým i zahraničněpolitickým úkolem. Všechny ostatní otázky budou řešeny až po vyřešení tohoto problému a/nebo tak, aby to nepřekazilo jeho řešení. Důvod je jednoduchý – pro realizaci Trumpova programu (“učinit Ameriku opět velkou”) jsou i dvě prezidentská období málo, Trumpovi však zbývá jen jedno. Znamená to, že jeho hlavním úkolem bude vytvořit podmínky pro zaručený vstup do Bílého domu jeho viceprezidenta Vance, který je radikálním trumpistou, jenž bude zaručeně pokračovat v realizaci Trumpovy politiky a který bude mít šanci na dvě prezidentská období.

Hlavním problémem republikánů je dlouholetá taktika demokratů změnit národně rasovou situaci v USA. Podle tvrzení Bidena už běloši tvoří menšinu americké populace. Migranti přitom většinou hlasují za demokraty, kteří jim zajišťují legalizaci, získání sociálního bydlení a možnost žít bez práce ze sociálních dávek. Podle hodnocení amerických expertů, pokud se nepodaří situaci změnit během Trumpova vládnutí, demokraté si zajistí absolutní dominanci v americké politice – jakékoli volby budou čistě formálním postupem, protože rostoucí migrační vlna zajistí demokratům zaručenou většinu.

Nicméně vzhledem k tomu, že některé tradičně republikánské státy již za Bidenova prezidentství začaly přijímat vlastní protiimigrační zákony, byl stejně pravděpodobný rozkol USA a nová občanská válka. Klíčovou roli v otázce volby mezi diktaturou demokratů a občanskou válkou by měla sehrát pozice armády a tajných služeb, které na jedné straně potřebují jednotu USA, ale na druhé straně potřebují silné a vnitřně jednotné USA, takže koho a jak konsolidovaně by podporovaly americké síly v hypotetické konfrontaci, to je velká otázka, na kterou můžeme získat přesnou odpověď pouze v případě, že Trumpovy reformy selžou a hrozba diktatury demokratů bude znovu na pořadu dne.

Uzavření hranice s Mexikem, zavedení plné kontroly USA nad politikou této země, dostavba hraniční zdi a razantní zpřísnění migrační politiky Washingtonu tedy nejsou Trumpovým rozmarem, ale životní nutností, bez níž není možné realizovat jeho politickou koncepci. Vnitřně rozdělené USA nemohou doufat v pokračování boje o světovou hegemonii. Než se tedy Trump pustí do aktivního jednání v jiných směrech, musí vyřešit tyto úkoly: překonat migrační krizi, posílit vnitroamerický politický konsensus (který je nyní dočasný a vratký) a zajistit kontinuitu své politiky tím, že předá moc dalšímu nejen republikánskému prezidentovi, ale i trumpistickému prezidentovi.

Proto jeho prohlášení o ovládnutí severoamerického regionu a obnovení podřízeného postavení Latinské Ameriky by neměly být vnímány jako skandální chování, ale jako logické kroky spojené s řešením uvedených úkolů. Kontrola Panamského průplavu a posílení vlivu USA na mexickou politiku jsou v této souvislosti naprosto pochopitelné.

Pro některé se zdají být nelogické Trumpovy nároky na Kanadu a Grónsko, ale je třeba mít na paměti, že USA zjevně nezačnou válku, aby se zmocnily těchto území. Grónsko dlouhodobě usiluje o nezávislost na Dánsku. Zatím jen neochota USA dovolit destabilizaci země NATO umožňovala Dánsku udržet si nominální kontrolu nad ostrovem, i když tam reálně vládli Američané. “Nezávislost” Grónska jen de iure vyřeší její již existující závislost na USA. Tvrzení o záměru” koupit” Grónsko není nic jiného než slabě zahalený návrh Dánsku na získání odstupného a nekladení překážek změně právního statusu ostrova.

V zásadě bude otázka stejně vyřešena v rámci “sebeurčení”, ke kterému souhlasu Dánska není třeba, nemůže mu zabránit. Kodaň už dříve přistoupila na jakékoli ústupky vůči Gróňanům, jen aby nevyhlásili nezávislost, ale pokud k takovému vyhlášení dojde, Dánsko se s tím bude muset smířit. Pokud jde o vstup do USA, jedná se o právně poměrně složitou proceduru, která vyžaduje souhlas Gróňanů se změnou jejich legislativy (její uvedení do souladu s ústavou USA). Vzhledem k tomu, že by to dramaticky zvýšilo daňový tlak na domácnosti, nemyslím si, že by se tato otázka tak snadno vyřešila. A stojí vůbec za to ztrácet na to čas a síly, pokud bude Grónsko politicky a ekonomicky stejně závislé na USA, a rozvíjet jakoukoli vojenskou a ekonomickou činnost na cizím území je pro federální vládu jednodušší než na území USA? Na cizím území americká omezení neplatí a s místními politiky se lze vždy domluvit.

O to více bude pro USA obtížné pohltit Kanadu, což je obrovské území, se svými politickými tradicemi, které v několika válkách ubránilo svou nezávislost na USA a stále formálně patří britské koruně. Náklady na zdroje a politické problémy se zdají být neúměrně velké. Posílení tlakem závislosti Kanady na americké politice i tak vysoké, je ale pro Trumpa důležité.

V rámci boje za návrat amerických pozic globálního hegemona, který se pravděpodobně rozvine až po Trumpovi, je velmi důležité mít silnou politickou kontrolu nad mocným a dobře chráněným (oceány krytým) ekonomickým severoamerickým klastrem, který má plný přístup ke zdrojům Severního ledového oceánu, a dokonce i severozápadní průchod jako alternativu k Severní mořské cestě.

Evropa je v tomto ohledu pro USA druhořadá. Nehodlají se tam dobrovolně vzdát svých pozic, ale pracovat s evropskými politiky USA za Trumpa se chystají na zbytkovém principu. Směry jsou dva:

  1. Východní Evropu a Ukrajinu Washington outsourcuje Velké Británii, která se doslova dere do konfliktu s Ruskem. USA nehodlají kvůli anglickým ambicím s Ruskem bojovat, ale vůbec nejsou proti tomu, aby Británie nadále dělala Rusku problémy v Evropě, spoutávala jeho síly a pokud možno pokračovala ve válce na vyčerpání (pokud se podaří najít náhradu za Ukrajinu). Jak bylo řečeno výše, Trump má v Americe (Severní i Jižní) spoustu problémů, Evropa může počkat. Tím spíše, že v Evropě dochází ke stejnému pravému obratu, který v USA zosobňuje Trump, a proto se počítá s tím, že politici jako Fico, Orbán, Le Penová, Kaczyński, Farage, Weidelová a další budou nejen dlouho zaměstnávat své liberální evropské byrokraty bojem uvnitř Evropy, ale i s minimální podporou USA budou schopni zcela změnit politiku Evropské unie začleněním do trumpistického světa.

S Evropou se samozřejmě lze mýlit, zatím se levicoví liberálové chystají bojovat o moc, aniž by se zastavili třeba i před občanským konfliktem (protiústavními zákazy pravicových stran). Trump si ale může být jistý, že na stranu Ruska evropští liberálové nepřejdou ani uprostřed boje s konzervativci, takže kontrolu nad Evropou by USA neměly zcela ztratit (v nejhorším případě by se jen oslabila) a budou s to ji po vyřešení svých vnitřních a kontinentálních problémů rychle obnovit.

  1. V této souvislosti Trump demonstruje záměr dohodnout se se všemi nepřáteli Ameriky. Už mluvil se Si Ťin-Pchingem, už se objevily náznaky vůči Íránu, že by bylo možné se vrátit k jaderné dohodě, a s Ruskem hodlá Trump vyjednávat. Všichni odpověděli, že nebudou proti rozhovorům, ale uvidíme, zda se podaří dohodnout.

Trump prohlásil, že hodlá s Putinem pohovořit telefonicky hned po inauguraci a domluvit se na schůzce v nejbližších měsících. Trumpův tým dříve uváděl, že pozici k Ukrajině budou schopni zpracovat zhruba za půl roku, tedy někdy do července (možná do konce jara-začátku léta). Zhruba na léto je původně naplánován i dialog s Pekingem. Myslím, že i s Íránem se situace vyjasní ve stejnou dobu. Ve skutečnosti si Trump šikovně zajišťuje pauzu v hlavních mezinárodních konfliktech Bidenovy administrativy během prvních kritických šesti měsíců svého prezidentství.

Během této doby musí jeho tým vyřešit problém hranic a migrace alespoň v první etapě (vypracovat balíček dokumentů pro přijetí Kongresem, vše, co lze upravit prezidentskými dekrety) a dosáhnout prvních viditelných úspěchů v domácí politice a v ekonomice (byť malých). V rámci jednání s Pekingem, Teheránem a Moskvou bude možné pohledat možnost rozštěpení jednotné protiamerické fronty a dosáhnout s někým separatistických dohod. Když to nevyjde, tak taky žádná hrůza.

Jak je tedy vidět, řešení ukrajinské krize není pro Trumpa prioritním tématem. Doba, na kterou si vzal pauzu na vypracování strategie, je více než dostatečná k tomu, aby Ukrajina přestala existovat vůbec.  Pokud by na začátku setkání ruského a amerického prezidenta k diskusi o ukrajinské otázce Zelenský ještě kontroloval nějaké území, mohl by se Trump vrátit k myšlence o zmrazení konfliktu (něco jiného USA sotva navrhnou). Přitom Trump svým neopakovatelným způsobem může říci: “No, dali jsme vám čas obsadit tolik území, kolik chcete. Tak pojďme společně Zelenského znovuzvolit – ať bude Porošenko prezidentem, nebo Tymošenková (už dlouho chce). Co ještě potřebujete?”

Na rozdíl od Bidena se Trump nebojí úplného zničení ukrajinské armády a obsazení celého ukrajinského území Ruskem. Již přenesl odpovědnost za porážku na Evropu, svého předchůdce a vlastní ukrajinské úřady. V krajním případě bude čelit neústupnosti Ruska, a dokonce uvalí ještě nějaké sankce.

Mír nepotřebuje. Potřebuje čas na konsolidaci USA, obnovení jejich bezpodmínečné dominance v Severní a Jižní Americe, provedení nezbytných politických změn v Evropě a zajištění dostatečně silné vnitropolitické a zahraničněpolitické pozice pro svého nástupce, aby se mohl znovu vrátit k boji o hegemonii, který dnes demokraté nenávratně prohráli.

Trump, stejně jako generál Desaix u Marenga, věří, že i když je první bitva prohraná, je ještě čas vyhrát druhou. O to se pokusí a řešení tohoto úkolu jsou podřízeny všechny jeho iniciativy.

*

Zdroj: voennoedelo, pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

 

4.1 9 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
standa
standa
před 1 dnem

Bezvadná analýza. Trump si musí zavést svůj pořádek v Americe, aby ho nesabotovali a to chce čas.

heriot
heriot
před 1 dnem

NR patří díky, že střízlivé, věcné a vysoce erudované komentáře p. Iščenka sleduje a uveřejňuje.