Pokud Ukrajina padne…

Především je třeba jasně říci, že hlavní teze polského poselství o této válce je založena na falešném hodnocení její geneze . Upozorňují na to například američtí realisté jako John Mearsheimer. Válka na Ukrajině není důsledkem „politiky ruského imperialismu“, ale nezodpovědné a provokativní politiky Západu, spočívající v postupném, krok za krokem posunu hranic NATO na východ, který vyvrcholí prozápadním státní převrat v Kyjevě v roce 2014. Navzdory varování mnoha rozumných Američanů byla americká politika implementací „vůle “ Zbigniewa Brzezińského jednou velkou válečnou provokací. Transformace Ukrajiny z neutrálního státu na Anti-Rusko byla jejím vrcholem a skončila válkou. Mezitím se obecně věří, že tato válka je přirozeným důsledkem věčného „ruského imperialismu“, bezduchého a barbarského. „Důkazem“ pravdivosti této teze má být historie, i když z její analýzy lze vyvodit zcela jiné závěry – jak to učinila krakovská škola Roman Dmowski, Aleksander Bocheński a nověji Andrzej Walicki a Bronisław Łagowski.

Existuje také další mýtus – ruský (sovětský) pochod k dobytí Evropy a světa přes polskou mrtvolu, i když i zde můžeme z historie vyvodit zcela jiné závěry. Právě přes polské území vedly všechny pokusy o dobytí Ruska – od Karla XII., přes Napoleona, až po Hitlera. Mezitím neexistuje jediný případ „pochodu Ruska k dobytí Evropy“, protože ani válka roku 1920 nebyla takovým pochodem, v rozporu s naším výkladem dějin. Tvrzení, že bez Ukrajiny nebude svobodné Polsko, je také nepravdivé. Naopak lze říci, že existence silné a agresivní Ukrajiny v konfliktu s Ruskem, která nás vtáhne do války s ním, představuje ohrožení naší nezávislosti.

Je to úžasné, ale naši váleční nadšenci, až do posledního Ukrajince, ani neznají práci jejich „guru“, Jerzyho Giedroyce. Při každé příležitosti – když Polsko nekriticky podporuje zkorumpovaný ukrajinský stát vybudovaný na základech banderismu – se na něj architekti této politiky odvolávají. Sám to už komentovat nemůže, jisté ale je, že kdyby byl naživu, proklel by své “následovníky “. „Politika Jerzyho Giedroyce“, „Giedroycova vůle“, „Giedroycova politická škola“ – to slýcháme v posledních letech téměř každý den. Jerzy Giedroych (1906-2000), redaktor pařížské „Kultura“, se stal alibi pro polskou východní politiku, pro kavkazské a protiruské šílenství. Diskuse byla jednoduchá – “toto byla směrnice, kterou nám zanechal Jerzy Giedroyc.” Pomiňme prostý fakt, že Giedroyc nebyl velkým politickým myslitelem ve stylu Romana Dmowského, ale publicistou a novinářem. Jde o to, že ve skutečnosti byly jeho myšlenky a názory v Polsku po roce 1989 příšerně zkreslené a zmanipulované. Stačí si přečíst knihu s názvem “Giedroycovy spisy”, což je záznam poznámek redaktora po roce 1989.

Zde jsou jen tři vybrané problémy. Citujme:

„Předně samozřejmě přeji samotnému Rusku, aby se setřáslo ze své minulosti a stalo se demokratickou zemí. Ale pro mě osobně je nejdůležitější normalizace polsko-ruských vztahů, a to nejen v politickém aspektu – vždy mohou zůstat nějaké rozpory, ale v aspektu kulturní spolupráce. Toto mi bylo vždy velmi blízké téma. Před válkou jsem začal bojovat proti komunismu a pokračoval v boji v exilu, ale zároveň mi byla ruská literatura velmi blízká, možná ještě bližší než polská literatura v jistém smyslu. Čeho se nejvíc bojím, je jakýkoli druh bující nacionalismu. Bojím se, aby boj proti sovětismu, sovětizaci a komunismu nepřerostl v protiruský boj. Masové nálady tohoto druhu jsou extrémně nebezpečné a měli bychom jim čelit.”

*

„Nejdůležitější bylo mít nejen určitou vizi budoucnosti, ale také získat důvěru národů Sovětského svazu. Stále používáme fráze o federaci, jagellonském pojetí atp. Zapomíná se, že naši východní sousedé vnímají takové pojmy jako projev polského imperialismu. Strach z polského imperialismu stále existuje i v samotném Rusku.”

*

„Dnes všechny jagellonské koncepty atd. nedávají smysl. Význam Polska spočívá v tom, že v průběhu historie bylo mostem mezi Východem a Západem a je to cítit na každém kroku.”

*

„Nejhorší je, že pokud jde o východní politiku, zejména pokud jde o Rusko, Ukrajinu nebo pobaltské země, je pro nás rozhodujícím vodítkem politika Spojených států. “Někdy to vyvolává dojem, že neexistuje žádná nezávislá politika Polska, že jsme vazaly Spojených států.”

*

„Pokud jde o naše vztahy s Ruskem, hodně se o tom mluví, ale prakticky se nic nedělá. Naopak, probíhají různé akce, které nejsou příliš nutné, ale tyto vztahy dráždí, jako je případ Čečenska. Je pochopitelné, že naše společnost se soucitem pohlíží na hrdinský boj tohoto malého národa za jeho nezávislost, ale je to záležitost humanitární. Není však vhodné se v těchto věcech angažovat, jako je udržování čečenských zastoupení v Polsku, vysílání pozorovatelů atd. Přirozeně lze říci, že to nedělá vláda, ale řekněme starosta Krakova resp. další vojvoda, ale to není nikdy vládou jednoznačně odsouzeno. Zahraniční politiku by měli provádět agenti jmenovaní za tímto účelem, jako je prezident Polské republiky, vláda nebo parlament, ale rozhodně ne vojvodové. Je také nepřijatelné, aby například vojvoda Suwałki** vedla rozhovory na dálnici z Kaliningradu do Běloruska a Ruska nebo aby vojvoda v Přemyšli prosazoval svou vlastní politiku v ukrajinských záležitostech.”

*

Giedroyc samozřejmě lpěl na svých primárních myšlenkách, jako je podpora Ukrajiny a Litvy, ale – jak vidíte – polskou politiku v těchto oblastech viděl trochu jinak než ti, kteří se na něj neustále odvolávají. Za prvé nechtěl, aby to bylo z definice protiruské, za druhé, aby to postrádalo „jagellonské“ a megalomanské akcenty***, za třetí považoval normalizaci polsko-ruských vztahů za téměř stejně důležitou a konečně, varoval před úplnou závislostí polské politiky na direktivách Západu, především USA. Giedroyc by neakceptoval přeměnu Ukrajiny ve stát založený na základech extrémního banderismu, takové státy by pravděpodobně považoval z definice za protiukrajinské. Jsem si jist, že dnes by Giedroyc považoval polskou politiku vůči Ukrajině a válce za šílenství a ty, kdo ho označují za blázny.

*

Jan Engelgard, Myśl Polska

Na snímku ukrajinský prezident Vlodymyr Zelensky a polský předseda vlády Donald Tusk – dva výtečníci, kteří by tak rádi porcovali ruského medvěda. 

*

Jerzy Giedroyc byl významný polský exilový publicista a vydavatel. Jeho životní pouť připomíná Pavla Tigrida. Oba novináři a vydavatelé bojovali za WW2 v západních armádách a oba působili v exilu jako vydavatelé v Paříži.

* Razemska strana – polská levicová strana založená roku 2019 celým názvem Lewica Razem.

** Suwałki – polské město, podle kterého je pojmenován koridor mezi polskou a litevskou hranicí. Podle mezinárodní smlouvy je dopravní spojnicí mezi Běloruskem a ruským územím okolo Kaliningradu.

*** “jagellonské“ a megalomanské akcenty – autor naráží na ambice velkopolských nacionalistů, kteří by chtěli opět dobývat Kreml a dosazovat na ruský trůn nové Lžidimitrie, jak se dělo za vlády královského rodu Jagellonců v 16. století

*

Pro podporu projektu „Nová Republika“ je určen účet 2300 736 297/2010 ve Fio-bance. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že se jedná o dar. Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*