Petr Sak: Proč jsem nešel na film „Vlny“

Příčinou mé mentální hygieny byla osobnost režiséra Jiřího Mádla. Na základě jeho článků, které jsem četl a rozhovorů, které jsem poslouchal, Jiřího Mádla vnímám jako nevzdělaného hlupáka.

Druhý důvod byl, že jsem alergický na to, když mně třicetiletí dorostenci vysvětlují dobu, v které jsem na rozdíl od nich žil. Příkladem může být ekonom Tomáš Sedláček, kterému bylo v roce 1989 dvanáct let a nyní takto reflektuje společenskou realitu: „Mnoho zahraničních zemí nám pomáhaly před těma 20, 30 lety, kdy tady investovaly, řekněme na ruinách totalitního režimu“ . Pro hodnocení takové úrovně společenské reflexe nevystačím s charakteristikou hlupák či nevzdělanec, ale spíše se jedná o pomatence.

Od recenzentů, a především od vynikajícího režiséra s vysokou mravní integritou, která ho vyřadila v současných poměrech z tvůrčího procesu, doc. Petra Kaňky jsem přijal pozitivní hodnocení formální, řemeslné stránky filmu. O výchozí poznatkové bázi k tématu filmu jsem se dozvěděl z rozhovoru, na který jsem náhodně narazil v televizi. Tento rozhovor Jiřího Mádla o filmu „Vlny“ mne potvrdil, že jsem udělal dobře, když jsem se filmu vyhnul.

Soustředím se na jeden nesmysl, který Jiří Mádl v televizním rozhovoru pronesl. Tvrdil, že Pražské jaro bylo v protikladu s šedými a nudnými šedesátými lety. Takový nesmysl by těžko řekl někdo, kdo v té době žil. Šedesátá léta považuji za vrchol moderních českých dějin. Velmi dobře je charakterizoval spisovatel a publicista Zdeněk Mahler jako dobu, která měla naději a vize. Kreativita se projevovala ve všech oblastech společnosti a nejvíce pozorovatelná byla v kultuře a umění. Filmy nové české vlny i filmy režisérů starší generace standardně vozily ceny z filmových festivalů a v šedesátých letech získaly Oscary dva české filmy, Obchod na korze a Ostře sledované vlaky.  Z té doby jsou známy Semafor, divadlo Na Zábradlí a Rokoko, avšak po Československu byly stovky dalších divadel malých forem. Na přelomu šedesátých let získal Nobelovu cenu akademik Jaroslav Heyrovský. Koncem padesátých let bylo Československo na čele žebříčku národů na Světové výstavě Expo 58 před USA a SSSR. Počátkem šedesátých let při hodnocení národů podle úspěšnosti na mistrovstvích světa v kolektivních sportovních disciplínách se umístilo Československo na třetím místě za USA a SSSR.

O atmosféře ve společnosti a kvalitě studentské generace svědčí návštěvy západních filozofů (Garaudy , Sartre,) které byly přijímány v narvaných posluchárnách jako rockové hvězdy. Tehdy student, pozdější režisér a předseda KSČM Jiří Svoboda by mohl vyprávět o pobytu předního autora americké „beat generation“ Allena Ginsberga na majálesu v roce 1965, na němž byl zvolen králem majálesu.

Filozofickým a myšlenkovým jádrem šedesátých let byla filozofická publikace Karla Kosíka „Dialektika konkrétního“ a interdisciplinární studie týmu vedeného Radovanem Richtou „Civilizace na rozcestí“. Obě publikace byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Na rozdíl od současné mrtvolné myšlenkové sterility, v šedesátých letech charakterizoval společnost bouřlivý myšlenkový kvas.

Základní falzifikací filmu, ale i většiny pohledů na šedesátá léta a na Pražské jaro je nepochopení systémového charakteru změn. Změny nešly proti systému, ale vycházely ze systému, byly mu imanentní, vracely ho k ideové podstatě socializmu. Tuto podstatu šedesátých let nemůže pochopit mladá či střední generace. Proto se běžně můžeme setkat s naprostou dezinterpretací, že v Pražském jaru šlo pouze o boj dvou klik v předsednictvu ÚV KSČ. Jistě, také. Tendence ke změně systému se promítala do všech společenských subsystému a sociálních entit, a tedy také do KSČ a jejích orgánů, která byla výrazným aktérem společenské změny.

Dynamika společenských procesů se promítá i do dynamiky vývoje osobností, přičemž je tendence změnou osobnosti se nějakým způsobem harmonizovat s aktuálním stavem společnosti. Mladá a střední generace zná pouze finální podobu vývoje osobností druhé poloviny dvacátého století, což přispívá k falešné reflexi společnosti. V kontextu šedesátých let budu ilustrovat vztah mezi dynamikou společnosti a vývojem osobnosti na výrazné osobnosti rozhlasové a televizní publicistiky šedesátých let. Karel Kyncl vstoupil do KSČ v roce 1945. Pracoval i v oddělení agitace ÚV KSČ a v roce 1968 byl členem MV KSČ. V nastupující normalizaci bylo disidentsky šířeno jeho provolání, ve kterém sděluje, že stranická knížka (legitimace KSČ) je mu příliš drahá a bude za ní bojovat. Následně byl ze strany vyloučen, podepsal Chartu 77 a v roce 1983 legálně emigroval do Velké Británie. V druhé části svého života byl ve svých názorech zcela nekonzistentní se svými názory do roku 1968. Ovšem v devadesátých letech se veřejnost seznamovala pouze s názory jeho druhé části života. Jeho život, i život mnoha dalších osobností druhé poloviny dvacátého století (např. Chramostová, Ruml),  je rozdělen a žijí ho dvě zcela odlišné osobnosti.

V uvedených souvislostech se vynořuje otázka vztahu prožití skutečnosti a analýzy a hodnocení historie. Jistě nelze tvrdit, že co jsme neprožili, tím se nemůžeme intelektuálně zabývat a vytvářet obraz této minulé skutečnosti. I ten nejdelší život tvoří jen nepatrný drobeček toho, co lidstvo již prožilo. Přesto nepochybně jsou dva druhy minulé skutečnosti. Skutečnost, kterou lidé, kteří jí tvořili již nežijí a minulou sociální skutečnost, jejíž pamětníci ještě žijí.

Ani u pamětníků nemůžeme počítat s přesnou objektivní reflexí minulosti. K její deformaci dochází u pamětníků jednak nevědomě a nezáměrně, jednak vědomě a záměrně. Proto tvrdím, že orální historie je ošidná, ale přesto vytváří určitý korektiv při propagandistické interpretaci a implementaci mocenskou elitou falzifikované historie.

Uvedu příklady z mého osobního života. Setkal jsem se s tvrzením, že v komunistickém režimu každé dítě muselo být v Pionýru. Já v padesátých a má dcera v osmdesátých letech jsme v Pionýru nebyli, a proto jsme vůči této propagandě imunní. Vysokoškolská studentka mi velice přesvědčivě tvrdila, že v komunistickém režimu bylo zakázané náboženství. Já jsem v padesátých letech chodil na náboženství a ministrantoval a v sedmdesátých letech jsem měl svatbu v kostele. Pro mne dostatečná fakta proti tvrzení o zakázaném náboženství, pro studentku však ne.

Následně budu reagovat na některé postřehy a hodnocení recenzentů, s Lenkou Procházkovou jsem o filmu i hovořil. „Podle Lenky Procházkové byl film Vlny plný nesmyslů a historických nepřesností. A v rámci faktů nesedí ta historická fakta.“ Jako takovou první cílenou nepřesnost vidí Procházková v policejním zastavení studentského průvodu, kterým film začíná. „To ve skutečnosti nebyla taková jatka, tam bylo několik lidí zmláceno a několik zatčeno, ale potom se o incidentu i psalo v médiích, objevily se příběhy těch zatčených, popsala Procházková, že to nebylo tak přísně ututláváno státní bezpečností, kdy si informace tajně předávali zaměstnanci rozhlasu, jak to zobrazuje film.“ 

O utajovaní „strahovských událostí“ v roce 1967 nemůže být ani řeč. Naopak tyto události byly v centru společenské i mediální pozornosti. Vysokoškolský obvodní výbor (VOV) vydal speciální číslo Bulletinu VOV k těmto událostem, který se distribuoval na všechny vysoké školy. Na vysokých školách se pořádaly protestní schůze a Vysokoškolský filmový klub promítal dokumentární film o strahovských událostech s následnou diskusí.

Událost měla ještě skrytou dimenzi, nikým neplánovanou.  V době protestního pochodu studentů Malou Stranou probíhalo jednání předsednictva ÚV KSČ, na němž se jednalo o novém prvním tajemníkovi po rezignaci A. Novotného a ve hře byl Alexander Dubček, který se později prvním tajemníkem skutečně stal. Studenti skandovali heslo: „Chceme světlo“, v reakci na výpadky elektřiny na strahovských kolejích. Toto heslo však bylo reinterpretováno politicky a světlo mělo znamenat politický obsah.

Politický boj o interpretaci strahovských událostí dokonce překročil svůj význam a stal se zástupným bojem mezi konzervativní části společnosti a částí progresivní. Tehdy ještě označení progresivní mělo logiku. Konzervativní pohled byl kritický vůči studentům, zatímco progresivisté kritizovali policejní zásah. Tato dílčí bitva, se stala velkou bitvou o další směřování společnosti a skončila odmítnutím zásahu policie a rezignací ministra vnitra Josefa Kudrny.

Poznání přináší srovnání. Pokud tedy srovnáme zásah policie a publikování o události u strahovských událostí a zásah policie a publikování při demonstracích při zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 2000, tak vidíme daleko brutálnější zásah v roce 2000 a daleko tlumenější publicitu o protestech mladých lidí proti globalizaci a rostoucí moci nadnárodního kapitálu.

Recenzenti se zabývají ve filmu prezentovanou rolí mezinárodní redakce Československého rozhlasu v Pražském jaru. „Zahraniční redakce byla jenom jednou z mnohých, která začala být reformní a celé to začalo už sjezdem spisovatelů v roce 1967, pak těmi studenty na Strahově,” vypočítávala Procházková.

Spisovatel Michal Macháček upozorňuje, „že jsou tam určitá filmová zjednodušení a černobílé zobrazení doby.  Nezdály se mi ty dialogy, a hlavně mě jako historikovi vadí, že je tam velké procento úplných nesmyslů. Podle Macháčka se film snaží o maximální polarizaci kladných a záporných figur a z toho plynuly ty historické nepřesnosti“.  

„Podle Michala Semína to spíš vypadalo jako padesátá léta, protože ke konci šedesátých let byla situace jiná, vydávaly se dříve zakázané knihy, točily filmy, které následně končily v trezoru, vydávaly se mnohé časopisy. Zatímco film ´Vlny´ zobrazuje zahraniční redakci Československého rozhlasu jako jediné médium, které se nebojí říkat pravdu nebo třeba pouštět zahraniční písničky“.    

Dle recenzentů film charakterizuje zahraniční redakci a její redaktory exkluzivitou v tehdejší společenské a mediální realitě. Pro pochopení reality šedesátých let ve srovnání se současností je třeba si uvědomit, že jsme byli před digitální a internetovou revolucí. Nebyli jsme ještě informační, ale průmyslová společnost. Když si odmyslím internet a elektronická alternativní média a srovnávám pouze mainstreamová média tak se objeví zásadní rozdíl. V roce 1968 jsme měli problém stíhat sledovat, poslouchat, číst všechny zdroje informací. Všechna média byla plná skutečných informací. V současnosti je problém v mainstreamových médiích najít informaci, vše je zahlceno balastem a dezinformacemi. Slova, slova, slova. Stejně jako v novoročním projevu prezidenta. Také novináři a jejich přístup k novinařině a publicistice byl jiný. Zatímco současní novináři píší pro zaplacení složenek a splácení hypotéky, v šedesátých letech bylo motivací novináře napsat kvalitní článek, předat čtenáři informaci a tím přispět k rozvoji společnosti.

Zahraniční redakce Československého rozhlasu a její redaktoři byli kvalitní, redakce však nebyla ničím výjimečná. Z tištěných médií bych mohl jmenovat Literární noviny (Listy), My 68, Student, Mladý svět. Proto z všeobecné atmosféry a situace ve společnosti exkluzivně vyzdvihnout jednu redakci je naprostá dezinformace vzhledem k obrazu společnosti v Pražském jaru.

V pohledu na film Vlny jsem se neshodl ani se svojí dcerou a vnučkou. Také proto, že já jsem neviděl film a ony nežily v šedesátých letech.

Petr Sak