Petr Hájek: Nerovný boj. Je všechno ztraceno a zůstane jen dědičný český protektorát? Pryč z EU a NATO! 

“Mají všechno v rukách. Zavřou, koho se jim zlíbí. Je to nerovný boj, pane Hájku. Šéf mafie ve STANu Rakušan posílá policii na odbojáře, a přitom si mne ruce, jak mu přesto přibývají volební preference. Prokurátoři a soudy v rukou mafie ODS (ministr Blažek). Teď je ještě posílí Bradáčová, protože ten rudý prokurátor Stříž už odvedl svou práci. Dostane výslužku i proto, že spolu s nejvyšákem zařídil, že teď znovu budou soudit obdivuhodnou učitelku Bednářovou. Už i Okamuru chtějí vydat do rukou policie. A vidíte kvůli tomu někoho v ulicích? Jen toho ožralého klauna Polívku, ale v těch bratislavských. Burcujete to stádo statečně, ale zbytečně. Na protektorát už jsme zvyklí dědičně,“ napsal mi kromě jiného jmenovec Petr L. ze Zlína.

Dopisů tohoto druhu přichází v poslední době hodně. Ostatně mnohé podobné probíráme v naší pondělní „poradě nepodvolených “. Lze k nim přiřadit i reakce na rozjíždějící se masové propouštění z firem, které buď krachují, nebo omezují výrobu či se přesouvají do jiných zemí (Mitas, Dr. Oetker, Česká pošta, Tameh). O tisících menších podniků ani nemluvě. Podle úřadů práce je to jen v posledním čtvrtletí loňského roku o 400 % víc než rok předtím. Prostě vládě se její likvidační plán daří.

Politickému vězni Slávku Popelkovi dál prodlužují pobyt ve vězení, zatímco hlavu toho všeho, Petra Fialu, kvůli mafiánské kampeličce, v níž měl podíl, a z níž mu tekly miliony do jeho soukromých „projektů“, nechává Rakušanova policie v klidu. Jako vždy.

Má tedy Petr L. pravdu? Je celé to snažení spousty odhodlaných nepodvolených na spoustě míst v celé naší zemi zbytečné? Nebylo by lépe věnovat se něčemu „užitečnějšímu“ a – jak radí mnozí ve svých dopisech – prostě si počkat a nechat všechno „přijít k nám z bouřlivě se otřásající Trumpovy Ameriky“? Možná je užitečné podívat se na to z trochu jiného úhlu.

Setrvačník protektorátu

Mluvil jsem o tom v nedávných dnech s mnoha různými lidmi. Jeden úctyhodný muž, jehož aktivity patří do oněch obdivuhodných vlasteneckých shora zmíněných, testoval, zda bych pomohl iniciativě za rychlou výměnu velvyslance USA u nás. Prostě napsat Donaldu Trumpovi, aby si uvědomil, jak je to důležité a naléhavé.

Na první pohled má taková myšlenka logiku: Celá hrůza českomoravského (ve smyslu obnovovaného) protektorátu Böhmen und Mähren první čtvrtiny jedenadvacátého století byla u nás zapříčiněna daleko více Washingtonem než Berlínem (takzvaně Bruselem). Když se tedy – jak se zdá – teď vítr obrací, je zapotřebí využít jeho kinetickou energii a rychle postavit nový „větrník“, který by změny u nás ze stejného zdroje poháněl v opačném směru.

Velmi jsem ho zklamal, když jsem to označil jednak za naivní, jednak za principiálně chybné. Naivní proto, že nebere v úvahu, jak jsme pro Spojené státy (bez ohledu na to, kdo tam zrovna vládne) naprosto nedůležití a bezvýznamní. Svým způsobem se to týká i celé Evropské unie – ale s výjimkami (potvrzujícími pravidlo):

Na jedné straně Trumpa zajímá podpora „trumpistických hnutí“ – pokud jsou dostatečně silná a odehrávají se v hlavních evropských státech (Německo, Francie, Itálie, Británie). Současně udržuje dobré kontakty se státníky, kteří jej podpořili ještě když byl „sprostý podezřelý vlastizrádce“ – a svou gravitační energií vytvářejí v unii potenciál k následování. To se týká Viktora Orbána a Roberta Fica.

Velmi příznačné však je, co se právě odehrává doma u druhého ze jmenovaných. Navzdory všemu (od amerických voleb uplynuly dva měsíce naplněné horečnou činností na straně vítězů i poražených) se tam bidenovsko-lejnovská Pátá kolona právě pokouší o státní převrat (v liberálním slovníku „Majdan“). Zcela bez ohledu na to, co se právě odehrává za mořem.

Protože jednak je setrvačnost dějů nesmírně silná, jednak ti „poražení“ zdaleka poražení nejsou. Mají nadále obrovské finanční a mocenské zdroje. Řečeno slovy Petra L. ze Zlína „mají všechno v rukách … je to nerovný boj.“

Kolaboranti s cizí mocí

Ale je tu něco ještě mnohem podstatnějšího: To věčné spoléhání se na „cizí moc“. Ano, přesně (je přesně naopak) ve smyslu onoho „přílepku“ ke skandálnímu „ukrajinskému“ zákonu, který právě protlačil sněmovnou (a s odřenýma ušima vlastně i „svým“ senátem) Fialův vládní gang.

Zastupující říšský protektor Fiala a jeho banda jsou totiž „cizí mocí“ přímo vytvořeni. A není proto vůbec od věci, že by ten zákon mohl nakonec jednou dopadnout na jejich hlavy – právě jako zákony cenzurní na jejich korporátní média. To se jistě stát může.

Právě tak platí, že (nejen) zmíněná Lenka Bradáčová do křesla Nejvyšší státní zástupkyně vyšplhala (kromě jistých intimních románků) právě přes ambasádu na pražském Tržišti. Odtud byl ostatně také řízen „malý státní převrat“ – tedy odstranění premiéra Nečase poté, co rozhodl, že tendr na dostavbu našich jaderných elektráren proběhne poctivě. Což znamenalo, že v nich zvítězí ruský dodavatel. Také to je možné někdy v budoucnu rozkrýt – bude-li k tomu politická vůle – až na postu šéfa českých tajných vystřídá americko-britského agenta Koudelku někdo bez těchto vazeb.

Platí totéž také o médiích a takzvané akademické sféře. Tedy obsazení vedení škol od těch základních až po univerzity. Zatím stále spolupráce s cizí mocí legitimizuje kolaboranty. Třeba takový Jiří Pehe, který se v posledních dnech dal plně do služeb zdejšímu protitrumpovskému „hnutí ohrožených“. Když se po jeho skandálních výrocích někdo ozval, uzemnil ho:

„Když už mě poučujete o americké mentalitě: Jsem americký občan, pracuji pro americkou univerzitu. V USA jsem strávil a trávím opravdu hodně času. Jste vedle jak ta česká jedle.“ To jsme od něj také slyšeli poprvé. A z hlediska zákona o práci proti zájmům českého státu ve spojení s „cizí mocí“ se to rovněž může – třeba ne v tak vzdálené budoucnosti – vynořit. Bez ohledu na to, že v takovém případě Pehe a spol. rychle zmizí ve své „vlasti“.

Návyk poddanství

Byla by však katastrofa, kdyby po této „pomocné ruce“ začali šmátrat i ti, které dosud bila po hlavě. – a pouze se na ní změnila rukavice. Pomoc této cizí moci (o německo-bruselské to platí právě tak) nás přece vůbec nesmí zajímat. Chceme-li opravdu uvažovat o tom, že příznivé mezinárodní podmínky – pokud skutečně nastanou – nám mohou pomoci obnovit jednoho dne státní suverenitu, musí se to týkat výhradně nás.

Je děsivým „návykem“ posledních více než jednoho „sta roků samoty“, že vždycky to byla „cizí moc“, k níž se přivinuly ruce zdejších kolaborantů a zrádců: Od Masaryka a Beneše (skuteční „mužové října 1918“ mířili jinam) po Havla a Fialu. Nikdy jsme proto – v krátkém republikánském období tisíciletého českého státu – nerozhodovali o svých osudech sami.

Ten „návyk“ je tak hluboký, že nás na historických křižovatkách pravidelně přivede na scestí. Mnozí si již opravdu myslí, že to ani jinak není možné. Jenže právě tento komplex nás přivedl po posledním státním převratu do NATO a Evropské unie. A je to právě tentýž komplex, který vede naprostou většinu – i opozičních včetně mimoparlamentních – politiků k výrokům beznaděje. Odejít z těchto dvou uskupení, nástroje na protektorátní živoření, jim připadá nemožné. Přitom je to základní podmínkou, abychom začali být sami sebou.

Vyšší princip

Dopis Petra L. ze Zlína se pohybuje právě v tomto bludném kruhu. Není sám. Mnohým připadá, že je všechno zbytečné. Že ať už na kapitánský můstek naší země zamíří jakékoli „elity“, bude to zase totéž – jen pod jinou značkou či barvou. A ono bude, pokud neprolomíme právě ten strašlivý komplex zděděný od těch, kteří po první světové válce vložili český stát do rukou „cizí moci“ (tehdy anglosaské a francouzské).

Jinak řečeno: Všechna politická uskupení, která nemají v programu opuštění EU a NATO, jsou jenom prodlužováním naší národní a státní agónie. Řeči o tom, že vystoupit nejde, že by nás „sežrali“ (Brusel), nebo že bychom se neubránili (bez NATO), vedou ve skutečnosti jen ti spojení s „cizí mocí“. Minimálně ve svých hlavách a srdcích. Vydávají nás a naši budoucnost již dopředu do rukou cizích tyranů. Protože vždycky to budou tyrani – kteří vlastně ani netuší, že tady v srdci Evropy skutečně nějaký autentický národ a jeho stát už tisíc let existuje.

Pokud hluboká krize Západu (nástup Donalda Trumpa ji jenom ještě zesílí, nikoli vyřeší) nám umožní, abychom o životě bez tyranů mohli opět uvažovat, pak bychom si měli připomenout poselství slavného filmu podle povídky Jana Drdy. V jednom z našich minulých protektorátů tam středoškolský učitel prohlásí ke třídě – ač jako paní učitelka Bednářová nemůže tušit, kolik je v ní mladých udavačů:

„Z hlediska vyššího principu mravního – vražda na tyranu není zločinem!“

Že to byla úplně jiná historická situace? Že tam tyran vraždil nepodvolené studenty? To by stálo za diskusi (například ve vztahu ke covidismu). V každém případě – už jenom připomenout toto „poselství“ může být dnes opět důvodem k uvěznění. Z hlediska věčné protektorátní moci v zemích Koruny české.

Z hlediska vyššího principu nemravnosti.

*

Petr Hájek, ZDROJ