Osud Ukrajiny

Lidé, kteří chtějí zachránit z Ukrajiny cokoli, koulí teď očima a ptají se: „Proč si myslíte, že po tom všem, co se stalo, Západ znovu vyzbrojí Ukrajinu proti Rusku? Ukrajinci, kteří mají tak trpkou zkušenost s tím, že je Západ zradil a využil, do toho sami nepůjdou“!

Inu, jak víme, kritériem pravdy je pouze praxe. Jakékoli teoretické konstrukce jsou možné, ale musí prokázat svou pravdivost v každodenním životě.

V současnosti prosí Ukrajina Západ o všechno, až po ruční zbraně, munici, uniformy a lékárničky. Na počátku 90. let však Kyjev zdědil po SSSR zásoby zbraní a spotřebního materiálu, které by stačily na vyzbrojení třímilionové armády a boj po dobu nejméně jednoho roku. Sklady byly určeny k zásobování uskupení sovětských vojsk na Ukrajině a ve střední Evropě, jakož i pro uskupení spojeneckých států – členů Varšavské smlouvy – ve střední Evropě a na Balkáně, v podmínkách světové jaderné války a pravděpodobného zastavení jakékoli výroby. Předpokládalo se, že tato uskupení vydrží na zmíněných zásobách nejméně rok – a dokonce válku v Evropě vyhrají.

Kromě jaderných zbraní – jež Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán předaly Rusku jednak v rámci mezinárodních dohod uzavřených po rozpadu SSSR o kontrole jeho jaderného arzenálu a plnění smluv o strategických zbraních, jejichž smluvní stranou byl SSSR, jednak proto, že je nemohly samy udržovat, obsluhovat a používat – měla Ukrajina na letecké základně v Prilukách skupinu strategického letectva, čítající nejméně dvacet letounů Tu-160 a několik Tu-95. V loděnici v Nikolajevu zabavila také nedokončené lodě sovětského námořnictva: TAVKR Varjag (připraven z 85 %) a raketový křižník Admirál Lobov (připraven ze 75 %).

Strategické letectvo i zaoceánské raketové a letadlové lodě byly pro obranné úkoly země nadbytečné. Využití jejich potenciálu bylo nad síly Ukrajiny, kromě toho – i jejich údržba byla nákladná. Vzpomínáte si na anekdotu z 19. století o křižníku, který je třeba darovat malému státečku, když ho chcete zruinovat? Koncem dvacátého století se stala údržba lodí první třídy ještě nákladnější.

Zároveň ukrajinské strategické letectvo nemělo kam létat. Jeho potenciální cíle bylo možné nalézt pouze v Rusku, v Evropě a v USA, ale – pro tento druh cílů a tento druh nosičů je třeba mít i odpovídající munici (nejlépe jadernou, a v té době nebyly postsovětské země příliš dobře vybaveny výkonnými vysoce přesnými zbraněmi), a za druhé, a to je důležitější, v té době Kyjev chápal, že válka takového rozsahu, jež by vyžadovala použití strategického letectva při střetu s některým z výše uvedených států (nebo aliancí), by znamenala pro Ukrajinu smrt.

Co se týče ukrajinského námořnictva, ačkoli měl Kyjev zpočátku více admirálů než lodí, v té době se našlo ještě poměrně málo idiotů, kteří by blouznili o „předvádění ukrajinské vlajky na úderných formacích letadlových lodí na světových oceánech“. Zpočátku přijalo ukrajinské námořnictvo pro ně celkem rozumnou koncepci – vytvoření flotily obrany blízké námořní zóny z velkého počtu malých, ale dobře vyzbrojených lodí a člunů.

V důsledku toho však tuto koncepci bylo nuceno realizovat i Rusko, které již za Putina kladlo důraz na saturaci loďstva malými (do fregaty) loděmi nesoucími “Kalibry“ a teprve po dosažení potřebné a dostatečné obranné stability hlavních uskupení námořnictva přešlo k opatrnému navyšování počtu lodí schopných aktivních operací ve vzdálené námořní zóně (na obrovských prostranstvích světového oceánu). Jde o to, že pro tento druh aktivních operací velkých sil loďstva je nutné mít nejen dostatečný počet lodí pro stálou přítomnost v určitých oblastech na rotačním principu, ale také základny, kde se mohou lodě opravovat, přezbrojovat, doplňovat palivo a zásoby a kde mohou posádky odpočívat.

Je také nutné řídit komunikaci se vzdálenými skupinami flotily. To vše dohromady vyžaduje obrovské výdaje, které si Rusko po katastrofě v 90. letech nemohlo dovolit. Kromě toho – velké válečné lodě se nepostaví za měsíc a posádky (zejména důstojníci) pro ně musí být vycvičeny a získat zkušenosti. Obecně je to úkol vskutku netriviální, i největším a nejbohatším vojenským mocnostem trvá dlouho, než ho vyřeší, v případě Ukrajiny to bylo, jak již bylo uvedeno, zjevně nad její síly.

Přestože Rusko projevilo zájem o nedokončené válečné lodě, Ukrajina kategoricky odmítla zvážit různé možnosti jejich prodeje nebo společného dokončení. Zájem Ruska byl pochopitelný – je mnohem levnější dokončit téměř hotovou loď než stavět novou. Nová loď bude sloužit nejméně dvě nebo tři desetiletí, možná i déle. Tím spíše, že raketové křižníky projektu 1164 „Atlant“, k nimž „Admirál Lobov“ patřil, se od jisté chvíle začaly používat ani ne tak jako úderná platforma, ale jako rámec protivzdušné obrany vzdálených skupin loďstva. Tuto roli plnily zejména v Sýrii, kde poskytovaly vzdušné krytí nejen pro uskupení flotily, ale také (částečně) pro objekty na pevnině.

Jednání na toto téma nebyla příliš medializována, ale Ukrajina obdržela poměrně atraktivní nabídky. Tím spíše, že nikolajevské loděnice, kde se tyto lodě stavěly, byly bez zakázek, ztrácely kompetence a postupně degradovaly.

Nakonec byl Varjag v roce 1998 prodán Číně. Na tuto skutečnost upozorňuji. V té době již USA považovaly Čínu za pravděpodobného protivníka a Washington blokoval až do konce roku 2000 dokončení obchodu a předání lodi Číně. Nespokojenost USA však v tomto případě nezabránila Kyjevu dohodu naplnit.Kdyby prodala loď Rusku, byla by dokončena v Nikolajevu (tedy další zisk pro strádající ukrajinské loďařské podniky a daně do rozpočtu), ataké by nevznikaly problémy s transferem – ruské námořnictvo mělo základny v Černém moři a to, jak by se Moskva dohodla s Tureckem na průjezdu letadlové lodi úžinami, už nebyl ukrajinský problém.

O tom, že nedokončená letadl ová loď byla připravena k prodeji komukoli jinému než Rusku, svědčí i fakt, že „Admirál Lobov“, pro něhož nebyl jiný kupec než Rusko, nebyl nikdy nikomu prodán. Nejprve se rozhodli, že z ní udělají vlajkovou loď ukrajinského námořnictva, a dokončili ji z 95 % (přestože ji bez účasti Ruska nemohli vyzbrojit a vybavit). Pak se pokusili udělat z něj něco jako muzeum – začali tam vodit exkurze. Nakonec ji nechali shnít na nábřeží. Dokonce i jméno „Ukrajina“ – přidělené lodi v roce 1993 – jí bylo v roce 2010 odebráno, takže hnijící trup zůstal bezejmenný.

V roce 2013 se Janukovyčově vládě podařilo vyjednat prodej lodi do Ruska, ale pak došlo k převratu v roce 2014 a loď zůstala hnít v Nikolajevu.

Podobný byl i osud strategického letectva. Rusko okamžitě, ještě v roce 1992, nabídlo Ukrajině, že letadla odkoupí. Kyjev je stejně nemohl provozovat, protože náhradní díly se na Ukrajině nevyráběly a po každém letu byla nutná údržba. Kyjevské úřady však několik let tvrdily, že chtějí vyšší cenu, až nakonec – na naléhání Američanů – rozřezali 11 letounů na základně Priluki prakticky zadarmo (další bylo uvedeno do havarijního stavu a odesláno do muzea). Pouze osm Tu-160 a tři Tu-95 se podařilo Rusku v roce 2000 zázračně zachránit (vzít je jako kompenzaci za zrušení dluhu za plyn).

Co tedy vyplývá z osudu strategického letectva dlouhého doletu a nedokončených námořních plavidel? Nejsou to jaderné zbraně, nad kterými Ukrajina v podstatě neměla kontrolu. A nejsou to ani zásoby konvenčních zbraní, které ukrajinští politici, generálové a dokonce i praporčíci prodávali po celém světě kdekomu.

Tyto zbraně jsou specifické. Na jedné straně si s nimi Kyjev mohl dělat, co chtěl, a na druhé straně bylo Rusko jejich prioritním (nejzajímavějším) kupcem, ne-li jediným (a dlouhou dobu skutečně jediným). Ukrajina je vůbec nepotřebovala – pouze odčerpávaly peníze z rozpočtu na jejich údržbu.

Nicméně – navzdory známé ukrajinské chamtivosti, navzdory tomu, že v 90. letech a na počátku nového století nikdo na Ukrajině oficiálně neprohlásil Rusko za nepřítele, naopak – neustále hovořili o spolupráci a dokonce nepopírali perspektivu ekonomické integrace (diskuse se vedla pouze o její hloubce a tempu), byli ochotni udělat se zbraněmi cokoli, prodat je komukoli i za cenu ztráty pro sebe, jen aby neskončily u Ruska.

Skutečnost, že se to týkalo jak velkých hladinových lodí, tak letadel strategického letectva, ukazuje, že nešlo o hloupost jednotlivých námořních admirálů nebo generálů ukrajinského letectva, ale o cílevědomou státní politiku. Mimochodem, stejným způsobem byla (a vlastně nikdy nebyla) řešena otázka tranzitu energie, která je pro Moskvu strategicky důležitá z ekonomického hlediska. Kyjev odmítal všechny návrhy, dokonce i ty pro něj materiálně nejpříznivější, až nakonec -po třiceti čtyřech letech – dovedl věc k úplnému zastavení tranzitu v zájmu Spojených států.

Boris Johnson neřekl jen tak náhodou Zelenskému v roce 2022 – „pojďme do války s Ruskem“. Faktická ekonomická a diplomatická sabotáž ruských iniciativ v zájmu Spojených států začala již v 90. letech a pokračovala za všech ukrajinských prezidentů, postupně se rozvíjela, až se jim s výměnou generací podařilo vychovat generaci zombie a poslat ji do války s Ruskem.

Tato koncepce byla jasná již v okamžiku vyhlášení ukrajinské nezávislosti a byla důsledně realizována po tři desetiletí. To znamená, že k tomuto vývoji událostí obecně přispěla i nálada veřejnosti i nálada politické elity.Je jasné, že v roce 1994 neměl Kučma v úmyslu válčit s Ruskem, ale už tehdy v něm viděl nepřítele (protivníka), kvůli kterému je třeba přinést oběti (včetně těch nejbolestivějších pro ukrajinskou psychiku – vzdát se toho, co by se jinak dalo ukrást), jen aby získal podporu Spojených států.

Proč by tedy po skutečné, nikoliv imaginární válce s Ruskem měly hypotetické zbytky Ukrajiny, rozhořčené ztrátami, ale hrdé na „vítězství“ (vždyť si zachovaly nezávislost), opustit politiku společného odporu proti Rusku – ruku v ruce se Západem? Ekonomické vazby, které nás spojovaly na počátku 90. let, se již dávno a spolehlivě přetrhaly. Generace narozené v jednom státě a „vychované na Puškinovi a Bulgakovovi“ zemřely ve válce, emigrovaly, vymřely nebo v blízké budoucnosti vymřou. Nové generace byly naučeny vidět Rusko jako nepřítele a dokonce i ruský jazyk, u těch, kteří jím ještě mluví, se ukrajinizoval – objevila se spousta slov, obratů, zkratek atd. pro ruštinu, kterou se mluví v Rusku, naprosto netypických.

A tito lidé, jejichž smyslem existence bylo sloužit Západu proti Rusku, si po zachování svobody volby najednou toto posluhování Západu proti Rusku rozmyslí a změní volbu, kterou kdysi učinili jejich rodiče, kteří byli v té době Rusové, ale odvrátili se od historického Ruska?

To se nikdy nestane. Jsou připraveni shnít na molu, stejně jako raketový křižník „Ukrajina“, dokud Rusové smrdí přede dveřmi. Lze je neutralizovat, další generace převychovat zpět na Rusy, ale ponecháni sami sobě (tedy „nezávislí“) budou stejně nezávislí (i na zdravém rozumu) jako předtím: přejmenují „Admirála Lobova“ na „Ukrajinu“ a zadarmo poničí strategické letectvo (jen aby ho neprodali „Moskalům“). Protože smysl existence Ukrajiny je jen v tom, aby zničila Rusko a z Rusů udělala „Ukrajince“ – neodporující loajální sluhy Západu. K ničemu jinému se Ukrajina nehodí. Bez Ruska už vůbec k ničemu.

Pohrabáč se používá k otáčení dřeva v krbu, k udržení účinnosti spalování, ale nelze s ním kosit obilí nebo létat do vesmíru. Je to velmi specializovaný nástroj.

Takže – pokud se nám nepodaří zlikvidovat Ukrajinu nyní, budou se k tomuto problému muset vrátit naše děti a vnuci (jen podmínky budou horší). Objektivní realitu nezměníš. Jestliže Ivan III. Velký na konci XV. století řekl, že všechny ruské země mají být sjednoceny pod rukou moskevského panovníka, a změnila se i dynastie, hlavní město se přesunulo do Petrohradu a velkoknížectví mělo čas stát se carstvím a změnit se v impérium, i přesto, že seKateřina II. (také Veliká) snažila udržet Rzeczpospolitu polsko-litevskou „nezávislou“ a pod ruskou kontrolou, musela ji stejně na konci XVIII. století (tři sta let po Ivanovi) rozdělit a vrátit se k přirozeným hranicím Ruska.

*

Rostislav Iščenko, UKRAJINA.ru (12:14 30.01.2025), pro Novou Republiku vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová