Osmdesát let od osvobození Osvětimi

Dokonalé utajení

Místo nebylo vybráno náhodně. Přehledná a bažinatá rovina prakticky znemožňovala, aby se z tábora kdokoliv vlastními silami dostal mimo okruh viditelnosti obvodových strážných věží, a řešila tak problém utajení i útěku zároveň. A to se podařilo takřka stoprocentně. Většina vězňů vzpomíná, že sem přijížděli obtěžkání kufry a všemožnou osobní výbavou, jak jim k transportu předepsaly místní úřady, aniž by byť jen náznakem tušili, co na ně v tomto místě čeká. Ne že by žádné zprávy, co se v Osvětimi ve skutečnosti odehrává, neexistovaly. Ale popis byl natolik hrůzný, i na poměry tehdejší válečné reality, že bylo jednodušší a jistější takovým konspiracím nevěřit. Jak pro média, tak politiky. Když na konci roku 1944, několik měsíců před osvobozením, začaly prosakovat informace, že má jít ve skutečnosti o tábor vyhlazovací, odpověděl americkému diplomatovi Roswellu McClellandovi dne 22. listopadu mezinárodní Červený kříž z Ženevy na jeho žádost následovně.

„Vážený pane McClellande, v odpovědi na Váš dopis ze dne 17. listopadu, ve kterém jste se nás dotazoval, zda se delegátovi Mezinárodního výboru Červeného kříže podařilo navštívit tábor v Osvětimi, Vám jsme schopni poskytnout následující informace. Je pravdou, že jeden z našich delegátů mohl do tohoto tábora vstoupit. Obrátil se na velitele s návrhem zda umožnit zasílání balíčků s pomocí pro tamní civilní vězně. Dle jeho dojmu je tábor typem rozsáhlého koncentračního tábora, kde jsou zadržení nuceni vykonávat různé druhy prací, včetně činností mimo tábor. Náš delegát nám sdělil, že se mu nepodařilo nalézt žádné stopy po zařízeních k vyhlazování civilních věžňů. Tato skutečnost potvrzuje zprávu, kterou jsme již obdrželi z jiných zdrojů, a sice, že v Osvětimi v posledních měsících k žádnému dalšímu vyhlazování nedošlo. V žádném případě pak nejde ani o tábor, který by byl výhradně pro Židy. Tyto informace Vám poskytujeme osobně a důvěrně, protože si rozhodně nepřejeme zveřejňovat skutečnost, že k této návštěvě došlo. Pokud by se věc dostala do povědomí veřejnosti, mohlo by to vytvořit dojem, že mezinárodní Červený kříž disponuje prostředky, jak zasáhnout ve prospěch zadržovaných v tomto táboře.“

Odmítnuté bombardování

Je zřejmé, že proti nebezpečným informacím zasahovaly mezinárodní instituce již tehdy, a z úplně stejných důvodů, jako dnes. Pro mnoho vlivných lidí bylo nežádoucí, aby se podobné dezinformace nekontrolovatelně šířily a ještě nekontrolovatelněji stávaly pravdou. Dle britského historika Michaela Fleminga a jeho knihy „Auschwitz, the Allies and Censorship of the Holocaust“ bylo potlačování zpráv ohledně skutečné funkce tábora v Osvětimi dokonce „vládní politikou“, a dle dokumentu CIA, zvaného Holocaust revisited, můžeme vidět letecké špionážní snímky, dokazující, že americké tajné služby musely o skutečném účelu tábora vědět, a to nejpozději od dubna 1944.

Tehdy totiž začaly s focením továrny Buna-Werke I.G. Farben u blízkého KL-Auschwitz-III Monowitz, ale na žádost židovských vůdců, zaslanou 29. června Radě pro válečné uprchlíky Franklina Delano Roosevelta, žádající bombardování příjezdových kolejí do Březinky, odpověděl náměstek ministra války Spojených státu Johna Jay Cloe na pokyn ministra rázně a zamítavě. Ministerstvo se totiž již v únoru 1944 rozhodlo nebombardovat cokoliv „za účelem záchrany obětí útlaku nepřítele“, ale soustředit se toliko na vojenské cíle. Následující léto pak do Osvětimi mířil jeden transport za druhým, a smrt zde v plynových komorách nalezlo nejen na půl milionu deportovaných Židů z Maďarska, ale i na sedmdesát tisíc z Lodže a zahynulo zde i sedm tisíc českých vězňů z terezínského ghetta, mnozí známých jmen. Vtíravá otázka, zda se naši spojenci chovali vždy jako spojenci, tak má své hluboké historické kořeny, a nemám na mysli jen „navigační chybu“ z února následujícího roku, kdy vojenskými prostředky vůči civilnímu cíli naopak nijak nešetřili.

U Vrby a Wetzlera jsem začal, a tak zde i skončím. Příběhy z osvětimské rampy, kde probíhala selekce, totiž vypovídají ještě o něčem dalším. „Jednou jsem byl svědkem toho, jak mladý polský Žid, jménem Jossel, před esesáckou hlídkou ukazoval vědeckou vraždu. K zabití své oběti nepoužil žádnou zbraň, pouze své holé ruce,“ píše Vrba ve své knize „Utekl jsem z Osvětimi“.

O pár stránek dál pokračuje. „Svazovalo nás nejpřísnější pravidlo: mlčení. Porušit ho znamenalo okamžitou smrt. Jen velmi zřídka se o to někdo pokusil, obvykle nováček, který nevěděl, že obětuje život pro nic. Například mladý český kluk, který byl v lágru sotva tři měsíce a vykládal s námi transport z Prahy. Byla to poměrně dobrá skupina, relativně viděno, většina obětí byla ve slušném fyzickém stavu. Jedna žena byla téměř elegantní, naparovala se na rampě v kožichu, ležérně přehozeným přes ramena, za ruku držela dvě dobře oblečené děti. Mladý český vězeň ji pozoroval, možná s lítostí, možná s nostalgií po bohaté kavárenské společnosti, ke které jasně patřila.“

Viděl, jak kolem ní prošel obersturmbannführer, a slyšel, jak svému synovi hlasitě, téměř rozjásaně říká: „Utři si nos, miláčku. To je německý důstojník!“ V tu chvíli se přestal ovládat. Vyrazil k ní a zabručel: „Ty krávo pitomá, za půl hodiny seš mrtvá!“ Zarazila se a zírala na něj, její kulatý, stále krásný obličej se pokřivil. Potom se otočila na podpatku a pochodovala přímo k esesákovi. Ukázala prstem na vězně a zaječela: „Ten… trestanec říká, že umřeme. Co to znamená? Co se děje? Co chcete?“ Esesák ji mírně, zdvořile, téměř omluvně přerušil: „Madam, prosím vás, uklidněte se. Nic se vám nestane. Zabít vás? Vážně si myslíte, že my Němci jsme barbaři?“ Otočila se na českého vězně, na tváři domýšlivý výraz zadostiučinění. Už tam ale nebyl. Dva esesáci ho odvlekli za vagón a zastřelili vzduchovou pistolí, která nedělala žádný hluk a nikoho, samozřejmě kromě toho vězně, nevyrušila.

Aby se zlo nevrátilo

Tolik Rudolf Vrba, a fenomén opatrného mlčení. Člověk, který měl šanci zachránit svojí zprávou miliony, ale nikdo jí radši a pro jistotu nevěřil. Tak dávejme pozor, jak jednáme s těmi, kdo říkají nepříjemné a znepokojivé informace v době současné. Od nálepkování a vyhazování z práce je to k pouličnímu násilí, nadávání do sviní, tolerované šikaně režimních odpůrců a speciálním vládním odborům už jen malý kousek, což už dnes, ostatně, vidíme. A ke hrůzám, jaké se děly v Osvětimi, vede cesta přesně tímto směrem, i když je k nim stále ještě docela daleko. Ale na co vlastně čekat? „K tomu, aby zlo zvítězilo, stačí, aby slušní lidé mlčeli,“ říkával už Edmund Burke, ale ve skutečnosti zní jeho citace o trochu jinak. „Když se špatní lidé spojí, dobří se musí spojit; jinak padnou jeden po druhém, jako nikým nelitované oběti, v opovrženíhodném boji,“ napsal ve svém pamfletu „Úvahy o příčině současné nespokojenosti“ už v roce 1770.

A to je i návodem, jak v této době postupovat, ačkoliv nás od nich dělí více než čtvrt tisíciletí…

*

Pavel Cimbál, Deník TO, papírová verze měsíčníku TO vychází koncem každého měsíce a je k sehnání v sítích trafik.

Čtěte také:
Léto, kdy se vrátil fašismus
Vaši akci rušíme, nechceme potíže. Šikana a cancel culture v Česku přežívá kvůli srabáctví
Tucker Carlson obnažuje problém dnešní žurnalistiky