Mýty – nástroj ovládání lidí (1-3)

Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda.

Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média.

Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus odvádějící lidi od reality je malý zlomek.  Neustálým opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.

V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejich vědomí.

Věnujme se dnes velice rozšířenému mýtu o vztahu mezi událostmi 17. 11. 1989 a společenskou realitou.

*
1

Tento mýtus říká následující: 

Sametovou revolucí provedli lidé společenskou změnu, kterou si lidé přáli. V devadesátých letech byl vývoj správný a teprve později se to pokazilo. 

Tento mýtus jsem slyšel i od člověka, který v současném disentu patří k nejinteligentnějším, nejvzdělanějším, nejodvážnějším, s vysokou mravní integritou od prof. Petra Druláka. V jedné diskusi ve Slovenském domě byly z pléna vyslovovány názory, že je třeba změnit společnost, ale to je problém. Dosáhnout společenské změny je těžké. Na to prof. Petr Drulák reagoval: „V listopadu 1989 lidi stanovili co chtějí, a za několik týdnů bylo vše jinak. (Myšleno ve smyslu, co chtěli lidé). Prof. Petr Drulák patří ke generaci, která listopad prožila jako adolescenti, tedy v životní fázi, v níž generace dělá kulturní revoluce, převraty, ale ne zcela chápe, čemu její aktivity slouží. I v pozdějším věku se obtížně zbavují naivního adolescentního étosu.

Nic z toho, co obsahuje tento mýtus, není pravda. Studii o listopadu jsem publikoval pod názvem: „17. 11. 1989: mýtus a realita.”  Změna v listopadu 1989 nebyla lidová sametová revoluce, ale zpravodajskými službami dlouhodobě připravovaný převrat, realizovaný StB. Studenti a občané sehráli roli užitečných idiotů. Samozřejmě si mysleli, a někteří si to myslí dodnes, že oni udělali revoluci.

*

Část mýtu o svobodných a ideje listopadu naplňujících devadesátých letech je ve společnosti široce rozšířen, včetně vůči Fialové vládě kritické alternativě. Analýzu svobody slova jsem publikoval v článku „Kdy byla svoboda slova?“. V devadesátých letech řada faktorů vytvářela zdání svobody slova ve srovnání se současností. 

• očekávání a naděje ze strany populace, což tlumilo kritické reflexe společnosti;
• prověrky, existenční ohrožení komunistů a lidí spojených s předlistopadovým režimem a jejich strach kritikou na sebe upozornit;
• oproti současnosti neexistovala digitální možnost publikování. Internet poskytuje velký publikační prostor a omezuje možnosti cenzury.

Všechny tyto faktory vytvářely ve srovnání se současností jinou situaci v oblasti svobody slova, neznamená to však, že svoboda slova existovala. Stačí si vzpomenout na vysílání České televize a Českého rozhlasu, které bylo již tehdy více propagandou než zpravodajstvím a publicistikou. Již tehdy na obrazovku směli pouze vybraní hlasatelé jednoho názoru a existovali seznamy nepřijatelných akademiků a publicistů.

*

Další část mýtu říká, že v devadesátých letech bylo vše v pořádku a teprve později se to pokazilo. Tento názor ignoruje vztah mezi příčinou a následkem a temporalitu promítnutí příčiny do následků v realitě. Skutečným cílem listopadového převratu nebyl ekonomický, kulturní a sociální rozvoj Československa, ale jeho přeměna na kolonii západu. Lidé v listopadu 1989 viděli na tribuně Václava Havla a Alexandra Dubčeka, slyšeli Martu Kubišovou, sdíleli davovou euforii, ale neznali cíle převratu, které byly skryté a teprve postupně se promítaly do reality. Čím více se vzdalujeme listopadu 1989, tím více jsou převratové cíle promítnuty do skutečnosti a tím silněji se tyto cíle vyjevují. Síly, které stály za převratem, mají v současnosti obsazené svými loutkami všechny mocenské nástroje a instituce: prezident (Pavel), vláda (Fiala), Ústavní soud (Rychetský, Baxa), Nejvyšší státní zastupitelství (Stříž), justice, policie, armáda (Řehka, Černochová). Zatímco mnoho analytiků a publicistů hodnotí vládu Petra Fialy jako nejhorší od roku 1989, z hlediska cílů listopadu 1989 je to vláda nejlepší. Ne náhodou řada z jejích členů má od počátku své kariéry blízko k sudetoněmeckému landsmanšaftu (Fiala), deklarují, že se necítí být Čechy (Rychetský) a vlastenectví je pro ně nadávka.

K pochopení místa devadesátých let a iluze o nich ve vývoji Česka ukáži analogii. Představme si vlak, který vyjíždí z Prahy. Máme jízdenku do Pardubic a neznáme trať. Vlak vyjede z nádraží po kolejích směřujících do Plzně a my, protože neznáme krajinu si myslíme, že jedeme do Plzně. Teprve v Pardubicích zjistíme, že jsme jeli po špatné trase, avšak rozhodnuto bylo již v Praze na nádraží (listopad 1989), ale pro neznalé se to projevilo až v Pardubicích (Fialová současnost).

*

Co se skutečně dělo v devadesátých letech. Nezaměstnanost byla až 11 %, byla vysoká inflace se znehodnocením úspor, vznikla mnohatisícová skupina bezdomovců, kleslo HDP a reálné důchody, obojí vystoupalo na úroveň roku 1989 až po roce 2000. Václav Havel prohlásil:

“Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepši životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce“.

Komerční banky ovládl západní kapitál. Sociální a ekonomičtí predátoři a kriminálníci se zmocňovali státního majetku a začala se formovat nová sociální struktura, v níž elitu tvořili bezohlední nemorální podnikavci, schovávající se za ideologii tržní ekonomiky a étos kapitalizmu. Bez referenda bylo rozbito Československo a bez referenda jsme vstoupili do NATO. Vstoupili jsme do Evropské unie, která se jevila jako demokratická instituce, zdůrazňující princip subsidiarity a národní rozmanitosti. Václav Havel po svém zvolení prezidentem se jel omluvit do Německa. Pro volbu Václava Havla prezidentem České republiky chyběl jeden hlas. Proto poslance s nesprávným názorem M. Sládka na den volby zavřeli do vězení. Symbol Pražského jara Alexander Dubček, který byl překážkou při likvidaci Československa, utrpěl autonehodu a následkům zranění podlehl. Karel Kryl, který jako jeden z mála si mohl dovolit kritizovat politické dění ve společnosti a nebyl ani korumpovatelný ani vydíratelný, utrpěl infarkt, jemuž také podlehl. V devadesátých letech byl průmysl převeden do rukou západního kapitálu, případně zničen. Bylo rozvráceno učňovské školství. Byla vybudována Pražská kavárna jako ideologicko politická falanga protičeské politiky. Za odměnu může parazitovat prostřednictvím grantů a dotací na státním rozpočtu, resp. na české populaci. Jádro této falangy si můžete přečíst jako podpisy pod těmi nejabsurdnějšími peticemi. (Ztotožnění s cenzurou a s potlačováním svobody slova dle Foltýny a požadavek přerušení parlamentních kontaktů se Slovenskou republikou).

*

Nejdříve mladistvým a poté i dětem byly implementovány drogy. Prudce vzrostl alkoholizmus, včetně mladistvých a dětí. Zvýšila se kriminalita, a to i u dětí a mladistvých. K tomu napomohla i amnestie Václava Havla více než 20 tisíc vězňů. Pro usnadnění rozkradení státního majetku byla rozvracena policie a justice.

Došlo k průniku státu a organizovaného zločinu.

Pří každé aktivitě ve společnosti jako neplánovaný a nechtěný efekt vzniká adekvátní sociálno. V agresivních a nadměrně kriminálních devadesátých letech se vyprodukovalo relevantní sociálno, které jako dědictví postupuje z devadesátých let v podobě generace devadesátých let (transformační) a posunutých norem sociálního chování. Václav Havel toto specifické sociálno intuitivně reflektoval a ve známém žofínském projevu ho nazval „blbou náladou v české společnosti“.

V devadesátých letech bylo Československo ve všech směrech destruováno a nastartována jeho dráha kolonie. Alternativci, kteří si myslí, že stačí porazit pětikoalici ve volbách, a bude dobře, jsou naivní. Skutečná moc má jiné nástroje, než jsou volby, které i tak ovládá. Známé je heslo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Ostatně voliči ve Velké Británii v roce 2024 brutálně ve volbách odmítli vládnoucí politickou stranu a do vlády přivedli labouristy. Změnila se vládní strana, nikoliv však vládní politika.

Mladá a střední generace z tohoto nic nezná. Nemá odkud získat pravdivé informace, proto je indoktrinována falešnou interpretací dějin a skutečnosti. Touto fabulací pak zahrnuje generaci lidí, kteří v této skutečnosti žili. Jiří Mádl, chce přesvědčovat bábu a mne vysvětluje šedesátá léta, v nichž nežil, a já nejen žil, ale i se podílel na jejich směřování. Zlatá šedesátá považuji za vrchol moderních dějin českého národa. Téměř nic, co lidé v listopadu 1989 chtěli, se neuskutečnilo, a téměř nic z toho, co se ve společnosti uskutečnilo, lidé nechtěli. Ovšem stále větší podíl z populace nic z toho neví, a brzo to nebude vědět již nikdo. Pamětníci zemřou a kolaborující média a vzdělávací systém postupně ovládnou mysl všech lidí, tak jako se to již stalo u mladé a střední generace.

*

Co chtěli lidé v listopadu1989

• Chtěli navazovat na Pražské jaro a dle výzkumů veřejného míněni od listopadu 1989 do ledna 1990 pouze kolem 7 % chtělo kapitalismus.
• Chtěli odstranění neformální cenzury. Formálně cenzura od března 1968 neexistovala.
• Chtěli uvolnění možností cestovat.
• Chtěli zachování sociálních jistot a sociálních vymožeností socializmu.
• Chtěli odstranění vedoucí úlohy KSČ a posílení demokratických principů a mechanizmů, včetně přímé demokracie.
• Chtěli odstranění kádrování podle politického názoru.
• Chtěli odstranit zasahování bezpečnostních tajných služeb (StB, BIS) do života společnosti a do života lidí.

Co nechtěli lidé v listopadu 1989. 

• Nechtěli kapitalizmus. Václav Havel ve známém projevu označil za pomluvu, že chce obnovit kapitalizmus.
• Nechtěli vstoupit do NATO. Dokonce Václav Havel prosazoval rozpuštění obou vojenských bloků, tedy i NATO. V projevu prohlásil: „Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme“.
• Nechtěli privatizaci, včetně církevních „restitucí“, v nichž získávaly majetek i církve, které před rokem 1948 neexistovaly.
• Nechtěli nezaměstnanost.
• Nechtěli bezdomovce.
• Nechtěli velké sociálně ekonomické rozdíly mezi lidmi, ani pauperizaci společnosti,
• Nechtěli likvidaci českého průmyslu.
• Nechtěli implementaci LGBT+ do české společnosti.
• Nechtěli likvidaci filmového průmyslu (Barrandov) a propad úrovně české filmové tvorby.
• Nechtěli propad úrovně české kultury, naopak chtěli navázat na její vysokou úroveň v šedesátých letech.
• Nechtěli propad úrovně českého školství.
• Nechtěli návrat prověrkových komisí a diskriminaci lidí.
• Nechtěli degradaci českého národa.
• Nechtěli ztrátu potravinové soběstačnosti.

Co slibovali politici

• Do čtyř let dosažení životní úrovně Rakouska (Václav Havel).
• Nahrazení panelákových králikáren důstojnými byty (Václav Havel).
• Budu prezidentem jen půl roku do parlamentních voleb (Václav Havel).

***

2

V mediálním a veřejném prostoru se pravidelně opakuje tvrzení „Socializmus je nereformovatelný“. Stálým opakováním se toto tvrzení stalo mýtem, který diskredituje vizi socialistické společnosti v politické soutěži. Nikdy tento výrok není podložen jakoukoliv analýzou či logickým zdůvodněním. Reforma značí změnu, tedy reformovat znamená provádět určité změny a tím měnit výchozí stav. Chceme-li se tímto mýtem zabývat, nevyhneme se otázce, o jakou reformu či reformovatelnost se jedná? V podstatě může jít o dva druhy reformovatelnosti.

1. Autor výroku má na mysli obecně reformu neboli jakoukoliv změnu bez vymezení jejího obsahu,
2. Autor výroku má na mysli konkrétní představu změny socializmu, jeho reformy, která však z podstaty socializmu není realizovatelná. Ovšem vzhledem k tomu, že výrok o nereformovatelnoti socializmu nikdy neobsahuje konkretizaci případné reformy, nelze vyloučit, že každý autor výroku má na mysli jinou reformu a jinou nereformovatelnost.

Dalším problémem ve vztahu k mýtu je dvojí možný výklad pojmu socializmus. Může jít o vizi, teoretickou koncepci uspořádání společnosti anebo také o konkrétní společnost v čase a prostoru, která se buď sama deklaruje jako socialistická či je za takovou označována jinými. Podstatný je dále vztah mezi vizí a konkrétní společností, kdy reálná společnost stále zaostává za teoretickou vizí. Z definiční podstaty je socializmus přechodovou fází vývoje společnosti na cestě od kapitalizmu ke komunizmu a je proto ve stavu trvalé reformy. Mýtus, že „socializmus je nereformovatelný“ je proto logický a teoretický nesmysl, vyplývající z nevzdělanosti jeho autorů a šiřitelů.

Reformy a změnu konkrétní společnosti můžeme reflektovat jako vztah mezi realitou a vizí socialistické společnosti. Nejčastější příčinou kritiky „socialistické společnosti“ je potlačování svobody, cenzura, třídní diskriminace, nedostatek demokracie jak politické, tak hospodářské a znárodňování soukromého majetku. To vše je v rozporu s vizí socialistické společnosti, takže společnost s takovými atributy těžko může být charakterizována jako socialistická. Současně však je třeba odmítnout, že tyto fenomény jsou spojeny pouze s quasi „socialistickou společností“, v kapitalizmu existují také, a většinou v ještě horší formě, a to nejen v koloniích.  

Je zde však háček, jehož autorem je Karel Marx a tím je třídní boj. Karel Marx si byl vědom, že kapitalistické elity se nebudou chtít vzdát svých privilegií a udělají vše pro to, aby socialistická společnost nikdy nevznikla. V Rusku na samém počátku bolševické revoluce spustily proti nové společnosti občanskou válku a po vítězství bolševiků se stalo Rusko obětí široké mezinárodní vojenské intervence. Za dvacet let mezinárodní kapitál nasměroval na Sovětský svaz nacistické Německo a výsledkem byly desítky milionů mrtvých.  To jsou viditelné útoky na vznikající socialistickou společnost, které byly po celou dobu existence doprovázeny operacemi zpravodajských služeb a propagandistickou-psychologickou válkou.

*

Vedle útoků z vnějšku jsou cílem útoků na socializmus také útoky z vnitřku lidské osobnosti. Ve vývoji lidstva značnou část existence lidské civilizace je postaveno hodnotově na „zlatém teleti“, kdy existence a fungování společnosti stojí na majetku a na vykořisťování a parazitování elit na celku společnosti. Za dlouhou dobu existence hodnota „zlaté tele“ se implementovala do lidské mysli jako mem (kulturní obdoba genu, R. Dowkins) či Jungův archetyp. 

V pojetí Karla Marxe se útoky a snahy o zabránění vzniku a rozvoje socializmu předpokládá a ukládá politické straně a politikům těmto útokům v třídním boji čelit. A zde vzniká Skylla a Charybda budování socialistické společnosti. Rozpor mezi cílem a prostředkem. Pokud se nebude rodící společnost kapitalizmu bránit, velmi rychle zanikne. Když se bude bránit, je nebezpečí, že těmito aktivitami zdeformuje, pošpiní a destruuje cílovou společnost. Nalezení optima v třídním boji je klíčový problém v počátcích socialistické společnosti.

Právě toto nezvládnuté dilema, vedle mezinárodních kontextů, patří k hlavním příčinám zániku „reálného socializmu“ v Československu. Násilné formy znárodňování, kriminalizace politických procesů v padesátých letech a více než 300 tisíc vyloučených z KSČ v normalizaci, vytvořily velmi silnou skupinu nepřátel nejen normalizační společnosti, ale i socializmu. 

*

(Po listopadovém převratu a kooptaci FS ČSFR o poslance OF a VPN se vedly ve FS silné diskuse o “tlusté dělící čáře” a o negaci socialistické legislativy. Všechny diskuse končily upozorněním poslance prof. J. Mečla, že nedodržením právní kontinuity (anulováním) legislativy období socializmu by se například měly zrušit i získané vysokoškolské tituly…atd. Diskutující o 180 st. otočili a změnili názor. Jedním z mluvčích proti takovému zpřetrhání právní kontinuity se stal předseda Sněmovny lidu Rudolf Battěk, který vystudoval v roce 1952 Vysokou školu politickou a sociální.)
 
Za desetiletí od roku 1948 do roku 1989 nejen, že ze společnosti nezmizela hodnotová orientace na „zlaté tele“, ale když se pro „zlaté tele“ otevřel prostor, dosáhla honba za majetkem až obludných rozměrů (o peníze jde až v první řadě, špinavé peníze neexistují) a promítla se do všech oblastí společnosti, která se dostala na trajektorii regrese, srovnatelnou snad jen s Druhou republiku (říjen 1938 – březen 1939). Většina kolapsů složitých společností je způsobena přehnanou mírou parazitování elit na společnosti (Tainter, 2009). V této fázi se nyní nachází západní civilizace a Česko se do této fáze kolapsu nesmyslně zapojilo. 

S kategorií reformy jsou spojena šedesátá léta vrcholící Pražským jarem. V té době se objevila kategorie reformní komunisté a reformy Pražského jara. Tyto reformy byly typickým průnikem mezi konkrétním stavem společnosti a vizí socializmu. Reformy šedesátých let se odpoutávaly od pragmatizmu předchozího období a vracely se ke kořenům a k podstatě socialistické vize. Zdálo se, že se společnost i vyrovná s chybami až zločiny předchozího období, avšak do reformních společenských procesů přišel zásah zvenčí. Vojenská intervence do Pražského jara bývá využívána k tvrzení, že „socializmus je nereformovatelný“.

*

V čem je tato interpretace pomýlená?

Překvapivě na společenských procesech šedesátých let není ukazováno, že socializmus projevil schopnost odhalit, odsoudit a vyrovnat se s minulostí, která společnost odváděla od principů socializmu. Konec reforem Pražského jara nevyplynul z podstaty socializmu, naopak tvrdě socializmus poškozoval. Vojenský zásah nevycházel z idejí socializmu, ale z velmocenských zájmů Sovětského svazu a z mezinárodní situace studené války, hrozby jaderného konfliktu a rozdělení světa do dvou vojenských bloků. K pochopení pozice Sovětského svazu pomůže připomenutí, že W. Churchill již k 1. 7. 1945 plánoval útok na Sovětský svaz s pomocí divizí nacistického wehrmachtu.

Srpnem 1968 skončil spontánní přirozený politický a společenský vývoj v Československu a zmizel prostor pro reformy.  Se stavem společnosti před listopadem 1989 se málokdo ztotožňoval, včetně vysokých funkcionářů KSČ. Lidé měli různé představy, jak by se měla společnost vyvíjet, ale kdyby v listopadu měli možnost nahlédnout na společnost v roce 2024, málokdo, s výjimkou 1 % nejbohatších, kteří vlastní 36 % majetku, by takovou společnost akceptoval. Lidé chtěli vývoj pozitivním směrem, chtěli pokrok, avšak nastal naprostý úpadek, společenská regrese s nebezpečím zániku národní a státní existence.  Vrchol české společnosti vidím v šedesátých letech a vůči normalizační společnosti jsem byl značně kritický. Po 34 letech kapitalizmu se stal můj pohled na normalizační společnost mnohem shovívavější.  

***

3

Vysoké platy zabrání korupci soudců, politiků, policistů a úředníků

Ještě v minulém režimu jsem před volbami od souseda na vesnici slyšel názor:

„Je třeba zvolit ty, co již byli ve funkcích, protože už mají nakradeno a nebudou krást“.

Podobný myšlenkový základ mají zdůvodnění, která můžeme slýchat při zvyšování platu soudců a politiků. Tento argument vychází z chybné logiky, že morálka a hodnoty jsou závislé na příjmu. Podle této logiky se zvyšujícím příjmem se hodnotový systém a chování mění a se zvyšujícím platem je zajištěna nezávislost soudců.

Je přirozené usilovat o finanční prostředky na pokrytí životních nákladů a normální pro bezpečnost a existenční jistotu vytvářet si určitou finanční rezervu. S rostoucí částkou se však snižuje přirozená motivace k získávání dalšího majetku a roste motivace vycházející z chorobné posedlosti majetkem. S rostoucí silou chorobné motivace přímo úměrně je potlačováno lidství a transcendence člověka. Pro jedince s touto chorobou není žádná částka dostatečně veliká a jejich život se řídí hesly „Špinavé peníze neexistují“, „O peníze jde až v první řadě“.

Živou ilustrací takového chování je případ židovského investičního bankéře, miliardáře Bernarda Madoffa. Jím řízené hedgeové fondy byly založeny na tzv. Ponziho schématu. Madoff lákal klienty do fondů na vysoké výnosy, které ale nevyplácel z výnosů, nýbrž z vkladů nově příchozích klientů. Klamal investory a zpronevěřil až 65 miliard dolarů. Bernard Madoff byl souzen v USA v době finanční krize v letech 2008-2009. Jeho chybou bylo, že neokrádal pouze chudší a střední vrstvy, což je jeden z principů kapitalizmu, ale i bohaté a banky. Osudné se mu stalo okrádání bohatých a také finanční krize, kdy bylo třeba předhodit oběť a odvést pozornost. Tento člověk, který byl nepochybně inteligentní, byl tak ovládaný chorobnými rysy své osobnosti, že potlačil i vlastní inteligenci. Jistě by mu inteligence stačila k pochopení, že jednou se musí jeho finanční pyramida rozpadnout. Před zahájením finančního podvodu měl tolik peněz, že další reálně nepotřeboval, avšak zde se projevila jeho choroba hromadění peněz, která ho ovládla a zničila.

Podobný případ vidíme na manželském prezidentském páru. Prezident vedle všech prezidentských příjmů má důchod a výsluhy a výsluhy má i jeho manželka. Další příjmy nemohou nijak ovlivnit jejich život, a proto plat za to, že je Eva Pavlová manželkou je jednoznačným produktem této choroby, lidově nazývané nenažranost. V tomto případě si nejsem jist, zda tato choroba musela potlačovat inteligenci. Příjem za manželku je o to více do očí bijící, že nic takového neexistovalo v české historii a neexistuje v současnosti v jiné zemi. Tato nenažranost by neměla naději na úspěch, kdyby manželský pár neměl komplice mezi vládními politiky a poslanci. Na těch „pár stříbrných“ Petr Pavel naopak doplatí, protože pokud bude chtít znova kandidovat, jistě se najdou voliči, pro které bude nenažranost prezidentského páru nepřijatelná.

Když jsme si ujasnili, že choroba lidově zvaná nenažranost se s velikostí příjmů nemění, je jasné, že vzrůstající plat nemá vliv na potlačení korupce. Pokud má vliv, tak spíš na cenu jednotlivého soudce. Se zvyšujícím platem soudce, roste jeho cena. Čím vyšší plat soudce má, tím je k jeho zkorumpování potřebná vyšší částka. Občas se mezi soudci korupční kauzy i provalí.

Korupce není pouze bezprostřední předání finanční částky. Jednak korupční produkt může být pozdržen v čase nebo místo finanční částky může být poskytnuta služba, výhoda, materiálno. Ovšem tento druh korupce se obtížně dokazuje anebo ho nelze dokázat vůbec.
Takový příklad můžeme nalézt, když si položíme otázku, proč byl za předsedu Ústavního soudu vybrán Josef Baxa. Jdeme-li do minulosti společnosti a J. Baxy, narazíme na zajímavý průsečík. V době, kdy deep state vedl hlavní útok na prezidenta Miloše Zemana, z řad soudců nejagresivněji na M. Zemana útočil právě Josef Baxa. Berme tuto souvislost jako zajímavou ilustrativní hypotézu.

*

doc. PhDr. Petr Sak, CSc.

Zdůraznění redakcí Nové Republiky

Seriál postupně vychází na webu První Zprávy, úvodní fotografie: Lisotpad 89 v Táboře