Moc, justice a policie

Již od pradávna platí skutečnost, kterou je spojení vládnoucí třídy, policie a justice. Je to vcelku logické a ani sebedemokratičtější zřízení, které bychom si dokázali představit, na tom nic nemění.

Držitel moci vydává zákony tak, aby mu vyhovovaly a podpořily jeho ambice, zároveň po ozbrojených složkách požaduje loajalitu a udržování poslušnosti masy, po justici poté vymáhání dodržování práva, jehož literu sám stvořil. Jediným účinným nástrojem ke změně pak zůstává dav a ulice, tedy revoluce.

Není-li momentální vládnoucí skvadra úplně neschopná, a je jedno, je-li to u nás či jinde, pak udržet se u koryta není zásadní problém. Zvláště, když ohýbání výsledků voleb se stalo standardem liberální společnosti. Právě v ní míra demokracie v posledních letech poklesnula na další historické minimum a překonala i socialismus.

Můžeme o tom vést spory, nicméně praktiky Evropské komise, nastavení Evropské unie a podřadnost jednotlivých vlád systému ve spojení s prolhanými médii jsou toho jasným důkazem.

Kdysi s úsměvem nebo vztekem přijímaná rozhodnutí či vyjádření jdoucí z úst členů ÚV KSČ či sovětského politbyra mají arogancí a hloupostí daleko do idiotských závěrů a směrnic přicházejících nyní z Evropské komise či Evropského parlamentu.

O rovnosti voleb pochybujeme velmi dlouho. Nejjasnějším případem jejich zmanipulování je vznik Bidenovy křivky. Tečka, už jsme ji mnohokrát zmínily a vracet se k ní nemá cenu. Po celou dobu pravděpodobnosti kandidatury Trumpa na amerického prezidenta jsme poté byli vzdálenými svědky honu na něj, přičemž poslední soud proběhl v uplynulém týdnu.

Demokraté a Deep State udělali vše pro odsunutí obávaného soka z možnosti vrátit se do Bílého domu. Justice pracovala pro ně už od minulých voleb, kdy odmítala vyšetřit podvody s hlasy a jejich sčítáním.

Druhý podvod podobného rázu by však už jen v naprosto rozložených USA těžko prošel, takže se na scéně objevili střelci. Zabít se Trumpa doposud nepodařilo, dokonce ani s nápomocí záměrně laxních policistů, takže lze očekávat jistou odvetu. Kdo nakonec vyhraje, to poznáme. Pole  position má nyní Trump doplněný odvážným týmem vedeným Elonem Muskem.

U nás to není jiné. Babiš je dlouhodobě ODS a jejím satelitům trnem v oku. Zrovna u něj to není překvapení. Má svou historii lemovanou mnoha amorálně zlikvidovanými konkurenty i bývalými partnery. Svého společenského postavení by nikdy nezískal bez tvrdosti, korupce a podvádění.

To platí pro téměř všechny zbohatlé, protože kdo podniká, tak to dělá buď poctivě nebo úspěšně. Obojí dohromady je v podstatě nereálné. Otázkou je, co je ještě tolerováno a co už nikoliv. A samozřejmě je vše později zneužitelné.

Mrázkův archív i složky STB či současné BIS jsou toho důkazem. Babiše se snaží ODS dostat za mříže už dlouho, i když jde spíše o jeho odsunutí z politiky. Andrej je, ostatně jako často, sveřepý. A nestane-li se něco nepředpokládaného, volby vyhraje.

Kauzy, které společnost bohužel díky vymlčování médií okrajově sleduje, jsou důkazem spolupráce policie a justice s vládní klikou. Na aféru Dozimetr osobně dohlíží její přímý účastník, ministr vnitra Rakušan. Jeho tak nikdo neobviní.

Podobně je na tom Petr Fiala. Svou bývalou neziskovku pravděpodobně i s ulitými penězi nechal synovi a případ kampeličky, přes kterou pral i se svými spolustraníky peníze, mizí do ztracena. A to i přes to, že v součtu obou skandálních spojení mezi politiky a zločinem je už desítka podezřelých úmrtí.

Dozimetr i Kampeličku odnesou naprosto bezvýznamní lidé, jestli vůbec někdo, pod čímž jsou podepsaní jak vyšetřující policisté, tak i justice. Podobně se přistupovalo k pražskému primátorovi Böhmovi obklopenému kmotry a k mnoha dalším. A propojení justice a politiky de facto umožnilo Pětikoalici zvítězit i v posledních parlamentních volbách a připravit si dobrý start pomocí korespondenčních lístků i do těch podzimních.

Pokračovat by se dalo déle. Ignorování korupce Leyenové při nákupu pseudovakcín v době covidu (měla by sedět do zčernání), vydávání mezinárodních zatykačů na Putina, zatímco nacista Zelenskyj beztrestně cestuje a žebrá po světě, defrauduje peníze, a ještě korumpuje politiky. Nechává na ulicích beztrestně unášet budoucí ruské terče.

V sousedním Polsku si pár válkychtivých usmyslelo přípravu na konflikt a všichni bojeschopní Poláci se musí hlásit vojenským úřadům, aniž by se tamní společnosti někdo ptal na názor. Neuposlechnutí bude trestáno.

V Německu se vládní koalice pokouší kriminalizovat AfD a proti politickými proliberálními neziskovkami svolaným „demonstrantům“ policie zasahuje laxně. Členy AfD doslova terorizuje, i když jsou populárnější, než trestuhodně se chovající vládní koalice.

Podobně vnímáme něco jiného. Dopravními předpisy, jejich dodržování striktně policisté hlídají, porušování nepřiměřeně trestají a justice přihlíží, jsou doslova ukázkou porušování osobní svobody. Ne, neříkáme, že by neměla existovat pravidla, ale státní správa zachází už daleko, až k šikaně.

Z historického hlediska je to podobné s daněmi, berňákem a následnými postihy za něco, co lze přitom označit spíše jako obranu před veřejným okrádáním občanů. Oba tyto příklady jsou téměř celosvětové a je evidentní, jak se vládnoucí třída chová k plebsu. Jeho jedinou možností je obrana z ulice a revoluce. Jde však o minimálně používaný a tvrdě potíraný způsob převzetí moci. Spodina, která je ve výrazné většině, bojuje proti vrchnosti překonáváním těžkých překážek. I proto je úspěšnost mizivá. Bohužel. Přesto se jí nevzdávejme. Dokáže být í efektivní. Bez vzdoru se staneme otroky navždy.

*

Jindřich Kulhavý