Jan Schneider: Jak střílet z PRAKu (rozhovor)

1. Máš za sebou zajímavý životopis (komunistická opozice, signatář Charty 77, po roce 1990 pracovník BIS). Proč jako důchodce nesedíš doma a nevykládáš dětem ve škole, jak jsi trpěl za komunistů?

Dovolím si to lehce poopravit – já snad ani nebyl „komunistická“ opozice, ale nelíbil se mi tehdejší režim, tu více, tu méně. Kolem roku 1968 jsem dospíval, a to pozitivní vlnění v následné normalizaci sice doznívalo, ale leccos z toho v lidech zůstávalo, a já pak vyhledával společenství, kde to přetrvávalo a rozvíjelo se to a kultivovalo. Tehdejší režim asi nebyl komunistický, ale představovali ho lidé, kteří si říkali komunisté. Něco podobného lze zaznamenat i u křesťanství, a kritiku těch „negativních jevů“ těžko nazvat opozicí vůči křesťanství. Nadto s námi v tom disentním postoji vůči režimu bylo mnoho lidí, kteří si také říkali komunisté.

Bylo to zvláštní společenství, zejména to „chartovní“. Nedávno jsem viděl medailonek o Kamile Bendové, vdově po Václavu Bendovi (Hydepark ČT, 11.1.2025) Na otázku, jak bylo možno se shodnout na výběru tří mluvčích Charty 77 z rozdílných prostředí, Kamila řekla, že ta schopnost hovořit a domluvit se s jinými lidmi, kteří třeba byli v komunistické straně a měli jiné názory a jinak si představovali budoucnost, že to byl tak trochu zázrak, a že ji mrzí, že tato schopnost se ztrácí, že teď je taková představa, že to jsou nepřátelé, a nebudeme se s nimi vůbec bavit …

Já jsem v těch dobách trpěl, když jsem viděl, jak mí vrstevníci suverénně „vyjadřují názory“, jak je to prázdné a neautentické. Já na rozdíl od nich hledal, jak se nejprve naučit klást otázky, protože to nás ve škole neučili. Můj oblíbený rabín Nilton Bonder cituje vzpomínku držitele Nobelovy ceny za fyziku Isidora Rabiho: „Přišli jsme domů ze školy a všechny matky se dětí ptaly, co se ve škole naučily. Moje matka ale chtěla vědět, jaké otázky jsem toho dne ve škole položil.“ A tak jsem se seznámil s Milanem Balabánem, Egonem Bondym, Ladislavem Hejdánkem a Milanem Machovcem, abych zmínil ty, na které si často s vděkem vzpomenu.

Já jsem místo nějakého protestování chodil po večerech na bytové semináře, opisoval jsem Bondyho spisy (měl jsem od něj magnetofon a nožní spínač, protože on ty své texty namlouval – proto se dají tak fantasticky fluentně číst!) a taky jsem občas s někým bubnoval. Myslím, že ty vzdělávací bytové semináře, kombinované s poesií a hudbou, to je ta správná kombinace, která člověka udrží při zdravém rozumu, anebo aspoň nedaleko.

Takže po letech učení, kdy jsem si životní zkušenosti železničního dělníka po změně režimu doplnil takovou exekutivní trojkombinací (byl jsem ve službách zpravodajských, vládních a policejních), jsem posléze dospěl do stádia takového permanentního kibicování, kdy si pouštím hubu na špacír, protože nemohu jinak. A najdou se naštěstí dokonce i lidi, které to zajímá.

Co se pak týče toho utrpení za komunistů, já si nejsem moc jist. Profesor Kalvach jednou zmínil studii o úrovni IQ národů žijících v nesvobodě, které je překvapivě vyšší, než u národů žijících v blahobytu. Vysvětluji si to mimo jiné tím, že kdo o svobodu usiluje, je svobodnější, než otrok konzumu.

Mám v paměti několik momentů, kdy jsme třeba s Mejlou Hlavsou (zakladatel Plastic People) vzpomínali na ony doby, a neustále jsme se řehtali. Pojal jsem nedávno nápad požádat přátele o příspěvky do sborníku, který jsem hodlal nazvat „Veselé disidentské příběhy“. No jakou jsem za to schytal držkovou, to jsem opravdu nečekal! Všichni prý trpěli jak zvířata za lidská práva, a nic veselého na tom nebylo! Není divu, mnozí na tom založili svou živnost, a další na tom parazitují.

Ono to záleží hodně na ustrojení osobnosti. Tito jsou podle Ericha Fromma nekrofilové, kdežto my, biofilní nátury, jsme žili, jak to nazval Magor Jirous, ve „veselém ghettu“. Jediná, kdo mně na ten můj veselý nápad s velkým pochopením přitakala, byla Lenka Procházková. Ostatně ty srandičky máme v rodině, táta byl koncem padesátých let zavřen za pobuřování, mimo jiné za politické vtipy. Zmiňuji se o tom vhodně v předmluvě své Štein-Schneiderovy sbírky vtipů na židovský způsob.

2. Na e-republice už delší dobu sledujeme, jak úspěšně střílíš z PRAKu… To jsme na tom opravdu tak zle, že potřebujeme další VONS, jako za komunistů?

Ono to začalo případem učitelky Martiny Bednářové. Samozřejmě, že úplným podložím je inspirace činností VONSu, nicméně je to jen inspirace, protože proti VONSu jsme čučkaři. Vyšel jsem ze zkušenosti, kterou jsem v minulosti získal ze sledování různých trestních případů. Člověka lze zničit také trestním stíháním, které neskončí odsouzením, nýbrž prostým zastavením nebo odložením (viz filmy Vyšetřování skončilo, zapomeňte), ale až po trýznivě dlouhé době, kdy je stíhaná osoba ve stresu, může mít problémy se zaměstnáním, a neustále potřebuje právní pomoc, takže se nezřídka zadluží až fatálně.

Proto jsme se s přáteli sešli a založili společenství Proti Represi A Kriminalizaci (PRAK), s cílem sledovat trestní případy, v nichž existuje přinejmenším podezření, že jde o persekuci za svobodné projevy přesvědčení. Seč nám síly stačí, shromažďujeme k nim podklady, seznamujeme s nimi veřejnost a snažíme se dotyčným osobám pomoci třeba se sehnáním právního zastoupení, nebo s finančními prostředky na něj, resp. pro jeho/její rodinu.

Komunisté-nekomunisté, oni ti svobodomyslní občané to nemají nikde lehké, takže je nutno touto formou vykonávat jistý alespoň minimální občanský dohled nad činností trestněprávních orgánů. Solidarita je nejtvrdší zbraní proti jakýmkoliv autoritářským nebo dokonce totalitarizujícím tendencím, které se nejen u nás zcela zjevně objevují ve stále nestydatějším měřítku.

3. Zásadně jsi kritizoval politické “devianty” za připravovaný zákon ve stylu komunistického paragrafu “podvracení republiky”. Teď se to obohatilo o formulaci záhadné trestné činnosti pod názvem „neoprávněná činnost pro cizí moc“. To tu budeme mít další procesy ve stylu Milady Horákové?

Fialově vládě teče do bot, a tak se snaží si připravit půdu pro vítězství ve volbách jakýmikoliv prostředky. Například korespondenční volba je protiústavní. Jednou z ústavních zásad volebního práva je její přímost, tedy že volba je prováděna přímo voličem, což korespondenční volba nezajišťuje. Další ústavní zásadou volebního práva je tajnost, tedy že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem, čemuž korespondenční volba také nevyhovuje, protože podle zákona volič vloží hlasovací lístek do úřední obálky a tu vloží – spolu s identifikačním lístkem – do doručovací obálky. V ní tedy v jednu chvíli putuje jak identita voliče, tak i jeho volební hlas. Jelikož ústavní zásada zní, že NESMÍ BÝT MOŽNÉ spojit identitu voliče s jeho volebním hlasem, v korespondenční volbě TATO MOŽNOST EXISTUJE. Podle logiky, smíme-li v této době ještě aspoň v něco doufat, Ústavní soud MUSÍ tento zákon zrušit, je-li soudem opravdu ústavním.

Teď tu obrannou zeď ještě chtějí vyspárovat jakýmsi návrhem zákona o férovosti voleb. To všechno dohromady je nutné vidět na pozadí volebních preferencí a různých průzkumů, podle nichž je Fiala snad nejméně populárním premiérem ze všech sledovaných zemí. Teď ještě ten paskřivec Foltýn něco blebtal, že po volbách není vyloučen rumunský scénář, protože podezření o ovlivnění Ruskem sype generalissimus Koudelka z rukávu, a dokazuje to už asi prostou existencí Ruska.

Co se pak onoho paragrafu o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ týče, myslím, že má viset jako Damoklův meč nad celou společností. Možná nebude užíván často, ale pouze výběrově, jen aby se udržela žádaná míra zastrašení společnosti. On ostatně ani plnovýznamově používán být nemůže, protože to by trestněprávní orgány musely okamžitě odstíhat významnou část vlády. Například nákupem stíhaček F-35, které jsou zcela nevhodné pro naši armádu, navíc jsou nespolehlivé a ještě ke všemu nejsou, vláda značně vyčerpala státní rozpočet, aniž by zvýšila obranyschopnost republiky. Ba naopak, velmi výrazně ji snížila! Peníze nejsou, stíhačky nejsou, a čekají nás další nesmyslné výdaje, s tím spojené. A v tom paragrafu se uvádí činnost proti obranyschopnosti republiky!

Neoprávněné činnosti pro cizí moc se de facto dopouští i generalissimus Koudelka, protože BIS nemá uvedenu veřejnost v zákonem určeném seznamu adresátů svých výstupů. Státní instituce smějí dělat pouze to, co jim nařizuje zákon. Promlouvat k veřejnosti zákon o zpravodajských službách nikomu nenařizuje, čili Koudelka porušuje zákon. Navíc ve svých neurotických projevech neustále obrací pozornost lidí na nebezpečí, které by mohlo přijít pouze z Východu, tedy z Ruska nebo z Číny, aniž by veřejnost seznámil s možností, že by oni škůdci mohli přijít převlečení za naše přátele ze Západu, přičemž však jejich ďábelskou schopnost klamu a lsti neustále připomíná. Rozhodně tedy nepůsobí ve smyslu zákona ani ve prospěch obranyschopnosti státu. Něco tu prostě nehraje, a vypadá to, že Koudelka buď neví, co dělá, a patří tedy do blázince, anebo ví, co dělá, a patří do kriminálu.

Děkujeme za rozhovor.

*

e-Republika

**

Související články:

• Politické procesy v Česku? Případ druhý, kauza diskutující učitelky
• Politické procesy v Česku? Shrnutí dosavadního vývoje
• Vladimír Kapal, in memoriam svobodného občana
• Kdo seje vítr, sklidí bouři
• Co může způsobit přednáška pana profesora Druláka