Jak volit ohledně voleb?

Ze situace, kdy toho stát prací lidí mnoho vybudoval, nás do situace nemajetného státu během třiceti pěti let dostala nejrychleji léta devadesátá. Do dějin vešlo neprůhledné přeskupení majetku přes místní bílé koně. Následovaly případy motivačně výhodného prodeje zahraničním kupcům. Došlo na záhadné likvidace prosperujících odvětví výroby i obchodu. Z orné půdy vyrůstají sklady, jimiž západní zboží proudí na východ.

Silně mohla vadit Georgescova kritika činnosti ozbrojených formací NATO v zemi, kdy prohlásil, že činnost paktu je ostudou diplomacie. Tady šlo pravděpodobně o kritiku nedostatku vůle jednat o příměří na Ukrajině. Přidala se kritika Evropské unie i sdělení, že prezident Ruské federace miluje svoji zemi. V tom smyslu se patrně míní snaha Vladimira Vladimiroviče Putina nepustit ke hranicím Ruské federace organizaci NATO. Navíc ruská politika vystupuje prorusky ve vztahu k zahraničí.

Proamerická politika Donalda Trumpa se chce chovat tímtéž způsobem. 2. prosince ústavní soud nicméně výsledky prvního kola prezidentské volby potvrdil. Za další dva dny stávající hlava státu přinesla zvěst, že pro EU nevýhodné výsledky prezidentských voleb ovlivnila Ruská federace, načež v pátek 6. prosince ústavní soud výsledky prvního kola volby zrušil. Přijdete k volbám, odvolíte, k něčemu to vede, a (proto) se vaše volba škrtá? Administrativa Spojených států amerických Rumuny před odklonem od západu neprodleně varovala (v hospodářském důsledku spíš hrozila). Druhá prezidentská kandidátka Elena Valerica Lasconiová varovala na oplátku před potlačením demokracie: „Toto je okamžik, kdy Rumunsko pošlapalo demokracii. Bůh, pravda, lid a právo zvítězí. Tady nejde o mě. Hroutíte ekonomiku, ničíte demokracii, vedete zemi do anarchie.“

Vidím poměrně logický rozcestník: Buď si Rumuni plivnou do dlaní, povstanou ze židlí a demokratizaci si na správcích země vyvzdorují, ať už v jejím důsledku zasedne prezidentskou židli kdokoli většinově zvolený, nebo se zahraniční hrozbou znesvéprávnit nechají. To ovšem otevírá možnost, že navyklé jistoty se do způsobu ovládání nemusí do budoucna vejít. A jako ve spojitých nádobách lze i v Evropské unii postupně čekat více Spojených států amerických, než kolik je v ní evropských mentalit. I proto myslím, že je důležité veřejným vystupováním podpořit v Rumunsku právo na nezcizitelnost voleb.

Vládnoucí Národně liberální strana po čase oznámila, že se prezidentské volby v Rumunsku budou konat až 4. května. Kde brát jistotu, že mocenské popření výsledku voleb hlavy státu nebude směřovat k politické diktatuře? Proč se zrovna my máme rumunských voličů zastat? Média každoročně připomínají výročí obsazení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy z 20. na 21. srpna 1968. Právě první tajemník Komunistické strany Rumunska Nicolae Ceaușescu k této okupaci prohlásil na veřejnosti: „Invaze pěti socialistických zemí do Československa je velkou chybou a vážnou hrozbou pro mír v Evropě a pro osud socialismu ve světě.“

Snaha zbořit výsledky parlamentních i prezidentských voleb se v závěru loňského roku prohnala i Gruzií. 26. října 2024 proběhly v zemi parlamentní volby. Zvítězila v nich vládní strana Gruzínský sen s 54% voličských hlasů. Strana ve vztahu k Ruské federaci zaujímá udržitelný postoj, který by Gruzínce neměl vehnat do války a o němž se u nás píše jako o postoji pragmatickém. V prosincových prezidentských volbách se většina ze tří set volitelů rozhodla podpořit Michaila Kavelašviliho, kandidáta vládní strany. Současná prezidentka Salome Zurabišviliová (bývalá francouzská velvyslankyně v Gruzii, které gruzínské občanství udělil až bývalý prezident Saakašvili), u nás se o ní hovoří jako o političce prozápadní, výsledky posledních parlamentních, ani prezidentských voleb neuznává a na účet nového prezidenta prohlásila: „Žádná inaugurace nebude a můj mandát pokračuje.“ Nakonec přeci jen prezidentský palác opustila, zatímco nový prezident slíbil ctít gruzínské tradice, včetně tradic víry a rodinného života. Přístupová jednání s Evropskou unií nová vláda pozastavuje do roku 2028.

Jižní Korea byla před loňskými Vánoci dějištěm útoku na politickou kulturu v zemi. Tamní prezident Jun Sok-jol se za dva a půl roku podle svého vlastního mínění nemohl pohnout z místa kvůli neustálým dohadům s poslanci parlamentu. Jemu nešlo o potlačení jedněch voleb, ale celého sboru volených zástupců. Byla noc, prezident sahá po vojsku a vyhlašuje stanné právo. Tak, jako rumunský prezident německého původu Klaus Werner Iohannis, i tento bývalý jihokorejský pracuje s obrazem nepřítele, když většinovou poslaneckou opozici obviní ze sympatií ke Korejské lidově demokratické republice. Ani zde nešlo o zásah proti zločinu, nýbrž proti názoru (v korejském případě mohl být údajný názor opozice vymyšlený samotným strůjcem neúspěšného převratu). Demonstranti se chvíli přestrkovali s vojáky, poslanci vchod do parlamentu zabarikádovali čalouněným nábytkem a při schůzi na zapřenou odhlasovali konec stanného práva. Armáda ustoupila, prezident po několika hodinách stanné právo odvolal a krátce nato byl i on odvolán. Jun Sok-jolovi pomohlo do úřadu, i Evropa to zná, příkré zdražování cen bytů. Dále obava z odnože feministického hnutí Me too, nebo vnímání společensky nespravedlivého přerozdělení moci.

Ukrajinci neměli volby v čase, kdy je měli mít. Dá se to pochopit: Nejdřív válka – potom volby. Z pohledu silových trajektorií by zřejmě bylo těžké představit si, že dnes se lidé na Ukrajině vyjádří k tomu, jak budou chtít žít zítra. Až, jak rozhodne válka…

Je dnes Evropská unie v míru? Já z ní mír necítím. Kde nejsme v míru, tam probíhá boj a křísí zvyk, že v boji lidé volby s širokým výběrem nemívají. Byl to břitký americký spisovatel Mark Twain, kdo podotkl, že „pokud by volby opravdu něco změnily, nenechali by nás volit. – If voting made any difference, they would not let us do it.“

V demokratickém pojetí sdílené moci nejsou volby nepřítel, ale nezbytný proces tak, jako čekání v čekárně není pobyt v nepřátelském hnízdě, ale nezbytná část cesty k lékaři. Svět hrubě tesaný do bloků a jejich záborů je místo, kde netoužíme být uvláčeni jako národ, lid, ani jako občané. V demokracii kritizujeme ale nezapomínáme navrhovat. Ozýváme se, přitom nezapomínáme přemýšlet o smysluplné cestě. Námitka, že demokracie může dát nechtěně prostor někomu, kdo demokracii nedovolí, existuje. Ovšem nedovolit demokracii právě proto, aby ji někdo nezakázal, to je předem zabitá možnost. Jestli demokraté ve skutečnosti nejsme, volby nám splynou s formální stránkou nějakého sebepotvrzení a podle toho na ně a na jejich výsledky pohlížíme.

V poklidu cenové hladiny uznané za oboustranně výhodnou, v poklidu se zdravotní péčí, kterou pokládáme za stejně tak preventivní jako dobrou, v poklidu jen málo vybarvených politických stran bez ideologické turbulence a v poklidu ulic, kterými děti bezpečně dobloumají do škol a ženy „na lovu“ do obchodního domu s kavárnou, v takovém poklidu nemusí volby mnoho znamenat a je možné je zažít jako cokoli stoprocentně všedního, kdy zvláštních opatření netřeba.

Jakmile ovšem před vraty dceřiných prodejen těch několika řetězců zjistíme, že bolavý luxus představuje krom vánočního nákupu už i nákup na sobotu, na neděli; jakmile začne zdravotnictví nápadně často „léčit časem“ (objednací doba se protahuje, tudíž se operativního zákroku nebo vyšetření dočká v zachovalém stavu spíš chlapík), nebo se „léčí“ nedostupností (sami po čase uznáte, že rovnátka v ceně kolem sedmdesáti tisíc k holému životu nepotřebujete, potažmo se obejdete bez spousty zubů i placených rehabilitací, a nakonec zapomenete i telefonní číslo, na které se  do zdravotního střediska týden nedozvoníte); jakmile strkanice politických subjektů a klik přichystá falešné plakáty s jakoby citacemi protivníků, přičemž ideologie začne cílit na školství, na rodinný život i na peněženku; jakmile bezpečnostní složky nestihnou podchytit, neřku-li vymýtit rozjívené nebezpečné jednání, anebo se zdráháte uznat, že i to, co se stalo, je soudní spravedlnost; prostě a jednoduše při strmém navýšení prožitku napětí i strachu se z voleb stane něco, co najednou má smysl už proto, že návrhy na změnu podá i skutečná opozice, anebo strany voličsky menší a latentní posunou úspěšná lidová shromáždění k průkazným a k průrazným plánům. Tady začnou mít volby bezodkladný význam, pro autoritářský velín začnou představovat hmatatelné nebezpečí, a odtud snaha něco proti nim podniknout.

Skutečné (neokleštěné) volby mají největší význam v normálních státech. Volba vlády, předsedy vlády i prezidenta je vždycky šťavnatější než volba gubernátora s náměstky. V oblastech bez státní svrchovanosti mohou mít neokleštěné volby i ten dopad, že se region začne emancipovat a chovat se autonomně.

Jaké způsoby ořezání voleb má lidstvo natrénované? Použijí se peníze. Udělá se zvyk jako u kolotočů, že nejvíc pozornosti přitáhne nejdražší atrakce propojená se sponzory napojenými na sponzorovaný „veřejný“ zájem. Od takového zkreslení odpomůže záměr věnovat všem politickým subjektům v zemi stejný prostor jen ve veřejnoprávních hromadných sdělovacích prostředcích a stejný prostor v tisku.

Nebo se z pozice nepatrně sdílené moci utáhnou stroji jen některé šrouby: Potíže mají všichni, ale nejdřív se kriminalizují ti, kdo se vymykají. Byl jeden úspěšný starověký král, jiní vladaři k němu jezdili na exkurze a ptali se: „Jak se ti tak dlouho daří tak stabilně vládnout?“ „Pozorujte mě,“ oznámil mocnář a vzal politiky do žitného pole. Sem tam do klasů hrábl a sem tam nějaký utrhl. „Takhle to dělám už dlouho. Vyhodím ty, které mé potřeby nedorostou spolu s těmi, které je přerostou.“

Těžko nebo snadno hovořit o kontrolních mechanismech na odolání mocenské poptávce? Což takhle zdůraznit zákon, ne egoistovo použití zákona? Dynamickou víru ve statické zákony jako důkaz správného přístupu k životu požadují upřímné, nikoli zástupné, teokracie, kde alfu s omegou představuje Svaté písmo. Které? Jaké je zvykem. Dynamické zákony, které spoluvytváříme při neměnném mravním požadavku dosahovat blaha obce jsou výrobkem upřímné, nikoli zástupné, demokracie, kde informovanost přerostla jednání za zavřenými dveřmi deset ku jedné, a kde plnoletí svéprávní tvoří aktivním občanstvím spolu s hlasováním stejně tak zákony, jako svůj zítřek. K takhle zažité demokracii vede cesta postupné nápravy a s ustálenou hodnotovou orientací. Vybral jsem dva modely, které sice daleko před cílem umrzly, jenže je země s puncem regionálních mocností alespoň nazvaly svou politikou. Skutečnou aristokracii, vládu těch nejlepších lidí, jsem četl u Platóna, jenže její pěstování si žádá opravdu výjimečnou a sebekritickou společnost. A existují monarchie? Myslím opravdické, nikoli folklórní. Takových je jako šafránu.

Rumunské volby-nevolby i korejský převrat-nepřevrat včlenil do své trajektorie dějinami osvědčený útok na důvěryhodnost volené (nebo již zvolené) skupiny, osoby. „Pomluva je rychlejší než smrt,“ věděli římští stoici a jistě tu znalost získali zažitou praxí. Starší civilizace antických Řeků věnovala prostor pro obvinění z nedůvěryhodnosti ostrakizaci (střepinovému soudu). Na keramický střep napiš, kdo podle tebe škodí obci. Sešlo se v Athénách alespoň šest tisíc hlasujících? Potom střípky spočítáme a obviněný půjde z obce nebo ze života ven. Pro české prostředí 19. až 21. století vybírám arzenál následujících ostrakizací: Pansláv, ultračech, anarchista, socialista, židobolševik a židozednář, fašista a kolaborant, vesnický boháč, zpátečník, renegát nebo revisionista, stalinista, dubčekovec, normalizátor, nedemokrat, rasista i jiný extremista, proruský desolát… Devatenáct klasifikací (jakoby klasifikací) a nadávek (jakoby nadávek). Čím vším si máme projít, jestli je třeba na počtem nevelký národ uvalit tolik bubáků!

Mají-li se něčí hlediska soudit (měkčeji se říká zaujmout k nim postoj), je z pohledu spravedlivé společnosti nutné prokázat, že jsou to hlediska a ne účelově uplácaná slovíčka; a že dotyčný ta hlediska opravdu zastává i šíří. Přestat vysílat filmy s nařknutým hercem, aniž by ve věci rozhodl soud (pokud možno nestranný), to je v západní Evropě popření západních hodnot čili rozbourání svých vlastních principů.

Když je řeč o principech: V demokracii jsme svým způsobem jako ve výrobním družstvu, kde má každý akcionář stejně hodnotnou akcii – jakost života ve společnosti. Akcionář je volič. V jeho družstvu musí být výrobní linka, musí tam být kvalitáři, oddělení odbytu, dělníci, svačinářka i mistr směny, účetní oddělení, zastupování družstva na mezinárodním trhu. Hodnota akcií v každém případě roste nebo klesá všem (jeden nedoplácí na to, že se druhému něco vyplácí). Každý z nás má cenný hlas. Nehrajeme si na kavárnu – na hospodu, na nálepky mytologických, fantaskních i fantasmagorických postav. Nenarušená úcta k faktickému sdílení moci (zodpovědnosti) zabrání jejímu pohlcení. Na začátku demokracie stojí právo i povinnost volit, a tedy možnost zvolit si. Odtud vede dlouhá cesta ke spolutvůrcovství. Není cestou na časové ose, jako spíš cestou toho, co se odehraje v naší mysli.

V okamžiku, kdy volby v zákonné lhůtě nedopustím nebo jejich prokazatelný výsledek smažu, se ocitám na prvním světském trenažéru, na pískovišti: „Kyblíček ti rozšlapu, abys ty tu bábovičku nepostavil!“ Tou událostí jsem znova nakousl začátek dějin politiky…