17. leden 1945 – invaze, nebo osvobození?

“Polská nemoc” – je označení pro chorobnou rusofobii, která zachvátila polskou společnost pod vlivem katolického kléru, zkorumpovaných médií a u moci se střídajících polských elit. Jim se přizpůsobují i přepisovači dějin, ostatně podobně jako u nás.

Připomeňme: Polsko jako první uzavřelo mírovou smlouvu s Hitlerem. Již v roce 1934! Smyslem smlouvy bylo spolu s Germány táhnout na Rusa, toho porazit a zničit, zotročit si Rus a z Polska učinit regionální velmoc, obdobu dávné polsko-litevské  unie. Vzpomínky na historickou epizodu, kdy polské „rogatky“ dobyly moskevský Kreml a na ruský trůn dosadily postupně nové cary (Lžidimitrije I až IV) dmuly hrudí nejednoho prostého Poláka, když vycházel v neděli z kostela a cítil se být lepší, větší a silnější.

Polská nemoc nakazila politiky, novináře, historiky i vojáky. Stovky mrtvých polských žoldáků pod vlajkou dnešní banderovské armády kyjevské junty jsou také projevem „polské choroby“. Hlas rozumu je v dnešním Polsku vzácný, ale existuje. Na webu Myśl Polska zaznívá často. Hovoří o dnenším výročí osovbození Varšavy Rudou armádou a 1.polskou armádou, která prošla bojovou cestou podobnou československé armádě Ludvíka Svobody v SSSR. Takže nyní zahovoří hlas rozumu z webu Myśl Polska:

*

Termín „osvobození“ tu a tam stále přežívá, ale varšavské úřady, které tato výročí řadu let po roce 1989 uznávaly, je nyní prakticky neslaví. Oficiální historický výklad je v současnosti následující:

„Dne 17. ledna 1945 vstoupila vojska 1. polské armády a sovětská vojska do levobřežních ruin Varšavy. I když boje proti ustupujícím malým německým silám trvaly jen několik hodin, staly se důležitým prvkem komunistické historické propagandy.”

Takové vyprávění samozřejmě zapadá do širšího kontextu hodnocení ohledně let 1944-1945, kde dominuje teorie „nové okupace“, která mechanicky dává na roveň období německé okupace s obdobím sovětské nadvlády po roce 1945. To je samozřejmě překrucování dějin, v rozporu především s pocity milionů Poláků v té době žijících v Polsku, pro které rok 1945 znamenal „osvobození“, byť neúplné.

Případ Varšavy je ale složitější. Protože 17. ledna 1945 město prakticky neexistovalo, bylo to moře ruin, které nikdo neobýval. Obyvatelé, kteří přežili porážku Varšavského povstání, byli z města vyhnáni a město samotné bylo zničeno, převážně po kapitulaci. V této situaci zní pojem „osvobození“ poněkud nejednoznačně. Protože je možné osvobodit ruiny? Z tohoto důvodu mají zastánci teorie „nové okupace“ o něco snazší úkol diskreditovat význam tohoto výročí.

A tady se musíme vrátit do září 1944. Povstání již doznívalo, bylo ztraceno a civilní obyvatelstvo a velká část bojujících členů Armiji Krajovej – Domácí Armády (viz partyzánské hnutí dirigované z Londýna – pozn.NR) věřili, že za nepředstavitelnou porážku může velení Domácí Armády a Londýn.

Všechny zprávy z tohoto období jasně hovoří o téměř úplné ztrátě důvěry ve vedení Domácí Armády a Polského podzemního státu, potažmo v londýnskou vládu. Toho si snadno všimli příslušníci PPR (Polska partia robotnicza – Polská dělnická strana) pobývající ve Varšavě, kteří měli informace z první ruky od bojujících jednotek AL (viz Armia Ludowa – partyzánské formace dirigované z Moskvy) . Informace o náladě obyvatelstva byly přeneseny do Lublinu. Tam se část vedení PPR, hlavně domácí aktivisté, rozhodla, že je to velmi vhodný okamžik ke změně postoje SSSR i samotného Stalina k povstání. Navrhli, aby Rudá armáda a Polská armáda dobyly Varšavu v září 1944 a pak, jak někdo řekl, by je na kolenou přivítali přeživší obyvatelé Varšavy. Z politického hlediska by to byla poslední rána pro Londýn a obrovská propagandistická podpora PPR. To byl správný rozbor, reakce obyvatel Varšavy na pražské straně (viz čtvrť Praga na pravém břehu Visly) osvobozené v září 1944 byly jednooké – polská a sovětská vojska byla vítána nadšeně a vojáci byli považováni za zachránce.

Stalinova nedůvěra k povstání, živená neobjektivními zprávami člena válečné rady 1. běloruského frontu generála Konstantina Tělegina, však způsobila, že se s tímto návrhem PPR vůbec nepočítalo. Někteří dogmatičtější komunisté (zejména ti z Ústředního úřadu polských komunistů) mohli dokonce tušit, že domácí část PPR hraje nějakou nebezpečnou hru. Ostatně jednotky AL bojovaly ve Varšavě a podřídily se Velitelství Domácí armády, která se v oficiální propagandě nazývala „fašistická“. Pro manévr navrhovaný „národnostmi“ (viz narozdíl od “internacionalistů”), který by mohl změnit běh událostí, proto nebyla žádná šance.

V této situaci byl osud Varšavy zpečetěn. Přesto měl 17. leden 1945 velký význam – znamenal totiž konec německé okupace a možnost návratu města k životu. Už na konci ledna se do Varšavy vrátilo 12 000 obyvatel. Podle jejich názoru se vrátili do nyní svobodné Varšavy. Budoucnost města však vypadala smutně – mnoho lidí u moci nevěřilo ve smysl jeho přestavby. Stalinův názor však zvítězil a kategoricky odmítl myšlenku přesunu hlavního města do Lodže a považoval za nutné přestavět Varšavu na hlavní město Polska. V dějinách Varšavy začínala zcela nová kapitola – hrdinským obdobím její rekonstrukce.

*

Jan Engelgard, Myśl Polska , na úvodní fotografi jsou zachyceny příslušnice 1.polské armády v debatě s přeživší Varšavankou n aulicích města v lednu 1945.