V jistém smyslu se doba v Sýrii vrátila zpět, do dob před nástupem stoupenců sekulárního arabského socialismu, z jehož prostředí vzešla “dynastie” Asadů, která zemi vládla v letech 1970-2024.
Aby bylo možné pochopit rychle se rozvíjející události (konec konců, situace se po 13 dlouhých letech občanské války radikálně změnila za pouhých 12 dní), je nutné alespoň zběžně nahlédnout do nejnovějších dějin Sýrie.
Čtyři v jednom
Slovo “Sýrie” (v arabštině “Suriyya”) je starověké, ale státu s tímto názvem je pouhých 78 let. Až do konce první světové války patřila tato část Levanty, tedy východního Středomoří, Osmanské říši. Turci vytyčili hranice provincií (vilajetů) na základě pohodlí pro správu, bez ohledu na pestrost etnik a náboženství. Současná Sýrie, Libanon a jižní část Turecka se dělily mezi Damašek, Aleppo, Bejrút a Dajr az-Zaur.
Když Antanta v roce 1918 porazila Německo a jeho spojence (včetně Osmanské říše), vítězné mocnosti rozdělily majetek tureckého sultána. Francie formálně, na základě mandátu Společnosti národů, získala území dnešní Sýrie, Libanonu a turecké provincie Hatay. To vše se nazývalo Velká Sýrie.
Syrští obyvatelé vysokého věku, a těch je v zemi téměř čtvrt milionu, si mohou vzpomenout na časy, kdy Francouzi skládali zemi a vymezovali její hranice podle svého uvážení. Původně mandátní úřady rozdělily svá držení do šesti “států” podle etnického principu.
Tudíž na severu byl stát Aleppo přidělen Kurdům, sunnitským Arabům, Turkům a jim spřízněným Turkomanům. U pobřeží Středozemního moře (v současné provincii Latakia, kde je nyní ruská základna Hmímím a základna Tartus) existoval stát alavitů. Byl určen pro kompaktně zde žijící alavitskou náboženskou komunitu, jejíž náboženství je tak odlišné od ortodoxního islámu, že je mnoho sunnitů a šíitů nepovažuje za pravověrné, a také pro šíity a křesťany.
Pro další neortodoxní komunitu, Drúzy žijící na jihu Sýrie, byl vytvořen stát Džebel Druz. Sunnitům a šíitům na jihozápadě byl určen stát Damašek. Součástí Velké Sýrie byl i současný Libanon.
V roce 1926 však Francouzi vyčlenili Libanon (vyznačující se i na poměry Blízkého východu etnoreligiózní pestrostí) do samostatného území pod mandátem. Oblast Hatay po dlouhých interetnických potyčkách a stížnostech do Ligy národů získali Turci (Sýrie však až do roku 2005 neuznala suverenitu Turecka nad tímto územím).
A ze zbývajících zemí francouzské úřady pro snadnou správu slepily zemi, která nikdy předtím neexistovala. Na jednom území byli sunnitští Arabové, šíitští Arabové, alavité, ismailité, křesťanští Arabové, Arméni, Drúzové, Kurdové, Turkomani a Asyřané.
Na tom však není nic zvláštního: na stejném principu britské úřady vytvořily nikdy neexistující stát Irák. Když Evropané odcházeli, snažili se dosáhnout toho, aby v jejich bývalých koloniích vždy existovalo etnické konfesní napětí, které pravidelně “explodovalo” do válek. A nutno přiznat, že se jim to podařilo.
Jedna země, dvě hvězdy, spousta převratů
Od okamžiku získání nezávislosti v roce 1947 Sýrie (stejně jako Irák) zažila řadu vojenských převratů, povstání a zasáhla do několika válek s Izraelem.
Nejlepším způsobem, jak udržet v poslušnosti etnika, konfese, klany a vlivové skupiny (a udržet zájmy těchto znepřátelených skupin v rovnováze), byla vojenská diktatura. Tento typ vlády byl však tradičně pro Blízký východ neudržitelný. V letech 1946-1956 se v zemi vystřídalo 20 vlád a 4 ústavy.
V letech 1958-1961 země ztratila nezávislost a stala se tehdy součástí Sjednocené arabské republiky (SAR), dítěte ambiciózního egyptského vůdce Gamála Abdela Násira. Tehdy Sýrie místo bývalé zeleno-bílo-černé vlajky přijala černo-bílo-červený panarabský prapor SAR se dvěma zelenými hvězdami (dvě hvězdy původně symbolizovaly dvě “spojenecké republiky”, Egypt a Sýrii). V roce 1961 došlo v Sýrii k dalšímu převratu, nyní již proti Násirovi. Ze SAR země vystoupila, ale vlajka zůstala.
V roce 1963 armáda opět mění moc. Nyní zemí “kormidluje” regionální větev strany Baas, Socialistická strana arabské obrody (ve stejném roce se Baas dostává k moci v Iráku). K názvu “Syrská republika” se přidalo slovo “arabská”, což se nearabským etnikům, především Kurdům, kteří obývají severovýchod země, sotva líbilo.
O tři roky později, v roce 1970, dochází k dalšímu převratu, nyní již uvnitř baasistického vedení a vůdcem země se stává bývalý velitel letectva, pocházející z vlivného alavitského klanu Háfiz Asad.
Lvi na trůnu
Otec a dědeček syrských prezidentů, Ali Sulajmán, náčelník horského klanu v Latakii, již ve 20. letech 20. století změnil původní přezdívku al-Wahsh (divoch) na benevolentnější a odpovídající sociálnímu statusu – al-Asad (Lev).
Háfiz Asad, který byl v prezidentské funkci od roku 1971 až do své smrti v roce 2000, se označoval za “svěceného” (“al-Mukaddas”) a “nesmrtelného vůdce”. Jeho syn a následník Bašár Asad se při nástupu na “trůn” tituloval o něco skromněji, a sice “Nadějí lidu”.
Vyčítat Asadům kult osobnosti je sotva možné: bylo to typické pro blízkovýchodní sekulární režimy, baasistický Irák za Saddáma Husajna, Egypt od Násira po Husního Mubaraka, Libyjskou džamáhírii Muammara Kaddáfího atd.
Existuje názor, že roky, kdy byla rodina Asadů u moci, byly diktaturou náboženské komunity alavitů, do níž Háfiz a jeho syn Bašár patřili. Podle o něco složitější verze se Asadové opírali o koalici etnoreligiózních menšin: alavitů, šíitů, Drúzů, křesťanů atd.
Ve skutečnosti byl v zemi vytvořen režim, který je v mnoha ohledech podobný Saddámově vládě: skupina autoritativních vojáků u moci spojených společnými zájmy s rozdělením sfér vlivu.
Na začátku jara
A právě tento systém do značné míry umožnil syrské vládě úspěšně odrazit první nápor islamistů, a sice povstání Muslimského bratrstva v letech 1976-1982. Útok na město Hamá, jemuž velel mladší bratr prezidenta Rifaat Asad, byl považován za vzor nastolení pořádku (právě tato bitva nadlouho zkrotila radikální džihádisty).
Neotřásla pozicí režimu ani prohra Sýrie ve válce ze dne smíření s Izraelem. Zejména proto, že Asadové vedli úspěšnou proxy válku s tímtéž Izraelem v Libanonu.
Ve srovnání s režimem Saddáma Husajna, který se v podstatě stal obětí vlastních zahraničněpolitických avantýr, “dynastie” Asadů vykazovala odolnost. Sovětští odborníci, kteří v zemi působili v letech 1970-1980, však vzpomínali, že situace byla stabilně neklidná. Výbuchy a přestřelky “někde na periférii” byly běžnou záležitostí, a dokonce i rodinní příslušníci civilních specialistů byli vyškoleni pro případ teroristického útoku.
Stabilita, která byla získána tak draze, umožňovala rozvoj ekonomiky země, dokud nenastala krize vyvolaná americkou invazí do sousedního Iráku v roce 2001. Neustálý příliv uprchlíků a nárůst radikálních nálad v regionu nemohl neovlivnit Sýrii.
Postupně narůstala nespokojenost té části syrské společnosti a armády, která byla odstraněna z klíčových pozic. Politická opozice požadovala demokratické reformy (v podstatě přerozdělení moci a majetku), islamisté zavedení norem šaría.
Vlna nepokojů po celém arabském světě (tzv. arabské jaro) a pád vlád v Jemenu, Egyptě a Tunisku v letech 2011-2012 a začátek války v Libyi proto nemohly nevést k podobným událostem v Sýrii.
Začátek polorozpadu
V roce 2011 začaly po celé zemi protestní akce, které rychle přerostly do bojů. Část ozbrojených sil se stáhla z podřízení vládě a vytvořila “Svobodnou syrskou armádu” (SSA). K nim se přidaly jednotky místních islamistů známé jako “Islámská fronta” a řada dalších uskupení.
Země, kterou složili nejprve Francouzi a později damašské vojenské režimy, začala povolovat ve švech. Z područí vlády odešla řada oblastí na severu, poblíž hranic s Tureckem (kde žijí kmeny Turkomanů) a na jihu, v oblastech sousedících s územím Jordánska a Izraele, kde žijí mimo jiné Drúzové.
Tehdy byla na severozápadě, v oblastech etnicky obývaných Kurdy, zřízena místní správa a ozbrojené struktury, které byly stejně nepřátelské vůči vládě v Damašku i vůči opozici.
K začátku roku 2012 se na revoluci a “demokratizaci” zapomnělo, protože v zemi vypukla rozsáhlá občanská válka.
Válka enkláv
Na rozdíl od tradičních válek, kde jsou strany odděleny frontovou linií a snaží se ji prorazit, se mapa války v Sýrii rychle vyvinula do divné mozaiky několika barev.
Poté, co úřady dokázaly potlačit vystoupení ve většině velkých měst opozice a islamistů, ti byli vytlačeni na okrajová území, kde se opevnili. Například v Aleppu zůstala za ozbrojenou opozicí část centrálních částí města a severozápadního předměstí, v Homsu pak severní části města a předměstí Al-Rastan, v okolí Damašku to byly celé oázy z desítek obcí, které sousedí s městskými čtvrtěmi. V jedné z takových enkláv – východní Ghútě bylo až deset tisíc ozbrojených mužů.
Úspěšná ofenzíva opozice naopak vedla k dobytí velkých území v provinciích Rakka, Idlib a Hamá. Ale i zde zůstaly enklávy, které si zachovaly loajalitu k vládě. Především oblasti obývané náboženskými menšinami.
Například města Foa a Kafriya v provincii Idlib, Nubbul a Zahraa v provincii Aleppo vedla několik let boje v plném obklíčení. Důvod je prostý – žijí zde šíité, “kacíři” z pohledu militantů, kteří se považují za pravověrné sunnity.
Stranou stojí historie města Dajr az-Zaur, jehož posádka spolu s oddíly místní domobrany vydržela několik let obléhání a čekala na příchod pomoci. V úplném obklíčení zůstalo také několik leteckých základen, jejichž posádky se nevzdaly a nadále kladly odpor. Letiště Tabka, Abu duhur a Menаg byla nakonec obsazena útokem a jejich posádky byly pobity.
Posádka letecké základny Kuweires, složená převážně z letců frekventantů, však dokázala několik let odrážet útoky, a nakonec se dočkala pomoci zvenčí. Taková houževnatost a někdy, bez nadsázky, hrdinství se zdá být o to neuvěřitelnější na pozadí událostí v roce 2024, kdy se armáda prostě odmítla zapojit do bojů.
Jinými slovy, boje byly vedeny hned na desítce front, přičemž rozhodující roli často hrály nepravidelné ozbrojené formace a místní síly.
Rozmanitost proti genocidě
Polorozpad syrského státu po roce 2011 šel ruku v ruce s internacionalizací konfliktu. Od roku 2013 jsou do války aktivně zapojeny Al-Káida a Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIS, později Islámský stát).
Wahhábitský IS, který v podstatě neuznává stávající státní hranice, začlenil část území Sýrie s městy Idlib a Rakka do svého “chalífátu”, který pokračoval dále na východ a obsadil část Iráku.
Je pozoruhodné, že ani ve stavu současné války na deseti frontách na celém území země damašská vláda Bašára Asada neztratila kontrolu nad situací.
Během několika let bojů se vojskům podařilo zcela nebo částečně udržet všechny velké osady. Částečně to bylo možné kvůli akcím samotné ozbrojené opozice, v jejímž vedení byli bývalí politici a vojáci často nahrazováni radikály. Tyto skupiny, které přísahaly teroristické internacionále, výslovně uváděly, že přinášejí smrt zástupcům jiných náboženských komunit: křesťanům, šíitským muslimům, alavitům a ismailitům. Například v březnu 2014 jednotky islamistů zaútočily na arménské město Kessab a provedly v něm etnické čistky.
A v tomto případě právě platí teze o “menšinové koalici”, která stála proti islamistům a situačně podporovala Bašára Asada.
Vznikla tak provládní domobrana Drúzů v provincii Suvajda, křesťanská domobrana města Maharda v provincii Hamá (později jedna z nejvíce bojeschopných formací vládních sil), domobrana ismailitů ze Salamie a Masjafu. Tyto formace byly vytvořeny především pro přežití svých komunit. Vedli válku na straně Asadovy moci, dokud považovali tuto moc za schopnou hájit zájmy komunit a etnik.
Na straně vlády se ocitli také zástupci místního byznysu a (nebo) kriminálních struktur, kteří prostě nechtěli odevzdat pozice novým lidem a za své peníze vytvořili oddíly domobrany. Nejznámějším příkladem takových formací jsou Sokoli pouště financovaní klanem Jaberů z provincie Latakia.
Nesmíme také zapomenout na loajalitu části armádních velitelů, kteří z toho či onoho důvodu odmítli přejít na stranu opozice. Mezi nimi byl velitel obrany obklíčeného Dajr az-Zauru generál Isaam Zahreddin a hrdina obrany Aleppa Suheil Hassan. Bašáru Asadovi se proto podařilo vyhnout se osudu Kaddáfího a udržet si moc, i když ztratil kontrolu nad částí území země.
Ale to nemohlo trvat věčně.
Začít od nuly
S přístupem k téměř nevyčerpatelným lidským, finančním a vojenským zdrojům ze zahraničí zorganizovali islamisté sérii úspěšných vojenských operací.
Vládní síly naopak v polovině roku 2010 začaly postupně “vyvětrávat” a odevzdávat pozice. Za daných okolností požádala syrská vláda o zahraniční vojenskou pomoc.
Zapojení Ruska od roku 2015 do zastavení syrského konfliktu, včetně podpory vládní armády a dalších protiigilovských sil “na zemi” a ve vzduchu, zásadně změnilo průběh mnoholeté války. Mírové úsilí Ruska vyžaduje samostatný popis. Zatím je třeba věnovat pozornost několika důležitým bodům
Ruské vedení vždy podporovalo Asadovu vládu v jeho boji proti terorismu a zároveň zdůrazňovalo, že vnitrosyrské usmíření, obnovení rovnováhy zájmů žijících zde různých komunit, vyznání a etnik je záležitostí samotného syrského lidu. Jak již v roce 2015 poznamenal prezident Vladimír Putin, “nebudeme větší Syřané než samotní Syřané”.
Moskva vždy vystupovala pro normalizaci dialogu mezi politickými a náboženskými silami Sýrie a organizacemi a hovořila o potřebě co nejplodnějších jednání pod záštitou OSN.
Nyní, když se moc zhroutila, se zvyšuje nebezpečí “somalizace” konfliktu, s úplným rozpadem státnosti a válkami mezi komunitami. Proto je nyní více než kdy jindy nutný dialog mezi součástmi Sýrie, od Kurdů po Drúzy a od alavitů až po sunnity.
Artěmij Šarapov
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Sýrie bude dlouho neklidná. Budou komunity, které se budou bránit siloua budou spojene s Irákem a Iránem. Potvrdilo se, že Anglosasové strkají své špinavé pracky všude, aby udrželi vládu nad svým impériem. To jde stejně do háje – skončí nebo skončí tahle planeta. Sýrie je pořádně rozpálená.