Vychází kniha Cecílie Jílkové: Otec Bůh a matka Láska

Dcera dvou disidentů, popisuje dětství za časů totality a dospívání v letech po sametové revoluci. Líčí komplikovaný vztah k svéráznému otci, který měl dvě různé rodiny, dva domovy a dvoje potomstvo. Kniha, jež měla být původně prostým vyprávěním o divokém mládí, se čtenáři nečekaně rozvíjí v napínavý příběh toho, co nás utváří, co stojí na počátku i na konci: rodičovství, partnerské vztahy, přátelství, vlastenectví a také vztah člověka samého k sobě.

Vyprávění o věčném hledání lásky a touze po sebe-uzdravení se odehrává v kulisách znovu se rodící svobodné společnosti poháněné nesmrtelnými ideály, ale také křehkými iluzemi. Poskytuje náhled pod slupku rozvoje nejrůznějších závislostí, rozkrývá jejich kořeny a nabízí rady, poučení a motivaci skrze vlastní otevřeně popsanou zkušenost.

Ukázka z knihy

Konečně jsme se dostali do bodu, že nám dali propustku mimo areál. Okamžitě jsme podnikli výlet do místního kina a do hospody. Sice nám dají po návratu dýchnout, ale jedna sklenka vína se v testu určitě neprojeví. Byli jsme u vytržení, že jsme mezi normálními lidmi. Bedřich házel jeden bonmot za druhým. Neustále jsme se smáli. Když jsme se vrátili, napsala jsem Bedřichovi dopis a poslala ho po kuchaři. Žádné literární dílo to nebylo.

Posílám Ti dopis, protože:
a) se k smrti nudím.
b) Tě miluju.
c) co s načatým dopisem?

Odpověď přišla do deseti minut.
Píšu ti dopis, protože:
a) Tě miluju!
b) Tě miluju!
c) Tě miluju!

Tak a je to, řekla jsem si. Byla jsem tak rozrušená, že jsem dostala horečku. Ten pocit jistoty se nedal srovnat absolutně s ničím, s čím jsem do té doby přišla do kontaktu. Všechno předtím bylo vyčkávání. Až budu dost trpělivá, až uplyne dost času, až toho víc poznám – a tak dále. Tohle bylo diametrálně odlišné, protože to bylo jasné teď hned. Bylo to okamžitě správně. Tenhle člověk mě dokázal rozesmát. Téhle bytosti jsem se nebála. Byl zcela prost nízkosti a zákeřnosti, protože netrpěl v žádném ohledu komplexem méněcennosti. Možná ho otec dost nemiloval, možná ho mlátil; možná bloudil až doteď po světě s pocitem, že je sám. Ale věděl, kdo je, měl rád lidi a měl dostatečně rád i sám sebe, nebo tak aspoň navenek vystupoval. A bylo mi vlastně jedno, jak vypadá. Co dělá za práci. Jestli vůbec má práci. Co dělal těch třiatřicet let předtím. Konečně ze mě spadla ta apatie, co bude, až odtud vypadnu.

Středa 19. prosince 1979

Odpoledne přišla Černá Procházková a podala mi obálku. Byl v ní obšírný strojem psaný dotazník. Odnesl jsem si ho ke stolu, abych ho prostudoval. Protože domluva se mnou je vůbec obtížná, pravilo se v úvodu, a v našem bytě zvlášť, volí tuto formu: zaškrtnu jenom odpověď na otázku. Otázky byly například takovéto: jsem ochoten přijmout pozvání dne… několik dat; nejsem ochoten, protože: nemám chuť, mám jiné závazky, nechci se ukazovat „s tak mladou ženskou“, považuji její pozvání za drzost; v kladném případě dávám přednost „Lobkovické vinárně“, „Mecenáši“…
Jenom chvíli, ale důkladně jsem přemýšlel, a pak jsem zaškrtl správné odpovědi: nechci se ukazovat s tak mladou ženskou; mám jiné závazky; je drzá; 29. prosince v 18.30; Lobkovická vinárna. Podal jsem jí to a ona řekla: „Ale to si odporuje!“ Pokrčil jsem rameny, že za to nemůžu. Odešla.
Samozřejmě vím, co by mi prospělo líp. Ale já jsem tu malý pán. Má Kniha vyžaduje něco jiného!

(Ludvík Vaculík: Český snář)

Druhý den jsme podnikli výlet do bufetu. Bedřich vykoupil polovinu obchodu. Sušenky, čokolády, cigarety, vybledlé pohledy, poštovní známky, žvýkačky, mapu Opavy, odpudivé kýčovité klíčenky. Všechno mi to dal. Smáli jsme se u toho jako blázni. Cestou zpět jsme se každým krokem víc loudali a drželi se za ruce. Když jsme se dostali k pavilonu sebevrahů, najednou mě vtáhl do křoví a vášnivě jsme se líbali. Z oken pavilonu se ozval aplaus a pískání. Nejzásadnější životní okamžiky jsou velmi prosté.

Na návštěvu přijel táta. Poté, co se od mámy dověděl, že je dcera závislá na heroinu („To je výsledek tvé výchovy!“ zavěsil jí telefon), mu trvalo asi měsíc zpracovat v sobě tu informaci. Dokážu si to představit. Nakonec správně, avšak z nesprávné logiky, dospěl k tomu, že je to jeho vina. Když se nemohl zlobit na ostatní, obracel se sám proti sobě.

Petr se těšil na opravdového medvěda, ale jak byl zklamán, když dostal medvěda sice velikého, za sto šedesát korun, ale vycpaného pilinami. Chtělo se mu brečet, ale vzpomněl si, že není žádné děvčátko, a tak raději huboval, a protože byl hodný, huboval nikoli dědovi, nýbrž sobě, jak to má být: „Já jsem hlupák metrový a můj děda, ten to ví!“ Děda však pořád opakoval, jak je medvěd krásný, a tak mu ho Petr prodal za šestnáct korun a děda se radoval jak malé dítě.

(Ludvík Vaculík: Petr má medvěda nebo co)

Všechno, co se děje našim dětem; čím se stávají, je a musí být naše vina. Kdo je má na svědomí? Kdo jim vytváří prostředí pro formování duše? Kdo jim dokáže ublížit nejvíc?
Čím dřív to přijmeme, tím budou děti zdravější. Odvaha k tomu vlastnímu rozsudku by měla být součástí evoluce, schopnost odpouštět si ty omyly a selhání rovněž. Neustále všichni děláme, co můžeme a co je z hlediska univerzálního řádu světa příhodné.

Knihu, kterou vydává SPM Media, si můžete koupit zde.