Vítězství nad sebou

Problém všech ideologických systémů spočívá v tom, že hlásají nadřazenost určité myšlenky nad osobností nebo (mnohem méně často) nadřazenost jednotlivce nad jakýmikoli veřejnými zájmy.

Škodlivost druhé varianty je pochopitelná a jen zřídka vyvolává pochybnosti: člověk je společenský druh a jednotlivec nebo dokonce omezená skupina jedinců nemůže přežít mimo kolektiv. Kromě degenerace v důsledku inbreedingu *) hrozí, že taková skupina vymře na následky epidemie nebo náhodné katastrofy. Ale nejdůležitější je nedostatečná početnost skupiny, která by zaplnila všechny požadované ekonomické mezery. Ekonomická degradace s sebou nese nevyhnutelný další demografický úpadek – skupina se dostává do začarovaného kruhu, který vede k nevyhnutelné smrti, pokud se nepodaří získat příliv čerstvé krve zvenčí.

Utvrzení priority jednotlivce nad kolektivem komplikuje a následně i ničí společenské vazby, způsobuje atomizaci společnosti, její rozpad na malé a mimořádně malé skupiny, až po odloučení malých rodin a jednotlivců. Společnost mizí a mění se v zástupy konkurenčních individuí, které se v přeneseném, ale v závěrečné fázi i v pravém slova smyslu navzájem požírají. V určité fázi degradace systém ztrácí možnost obnovy prostřednictvím vnitřního zdroje a při absenci vnější podpory umírá se vším, co nemá čas opustit jeho populaci.

Nicméně i vyhlášení priority kolektivního nad osobním vede k podobnému výsledku, ale v jiné podobě. Nezáleží na tom, co je deklarováno jako kolektivní priorita – myšlenka nadřazenosti třídy, národa, jakékoli sociální skupiny, nebo abstraktní “světlá budoucnost celého lidstva”, která však vyžaduje úplné zřeknutí se osobního ve prospěch veřejného.

K zakuklení nedochází na úrovni jednotlivce, ale na úrovni skupiny, která stojí proti “nepřátelskému světu”. V rámci této skupiny však nevyhnutelně vznikají rozpory ohledně “správných” způsobů a metod boje proti “nepřátelskému světu” za vítězství myšlenky a za “správné pochopení samotné myšlenky”. Skupina se rozpadá na podskupiny bojující proti “kacířům” uvnitř hnutí.

Drobení je stále menší, nepřátel je stále více, výsledek je stejný jako v prvním případě, ale je dosažen rychleji, protože tím, že se skupina postavila proti zbytku světa, si sama vytvořila vnějšího nepřítele, místo aby na oplátku nabídla uspokojení osobních potřeb (které je třeba obětovat veřejnému), proto si nedokázala vytvořit pevný vnitřní základ. Člověk je ochotný k odříkání kvůli dosažitelnému cíli, ale pokud se cíl neustále odsouvá a vyžadují se od něj stále větší oběti, ztrácí zájem o boj a odchází do “vnitřní opozice” vůči systému. Systém, který apeluje na nadšení a sebeobětování, nemůže existovat v podmínkách vzestupného cynismu jejích členů, kteří veřejně napodobují nadšení, ale čekají na sebeobětování od ostatních. Připravení k obětování se rychle vyčerpávají a zůstávají jen ti, kteří se na sociálních sítích navzájem ptají: “A proč ty nejsi v zákopech? ”

O prioritě osobního před veřejným nebo veřejným před osobním je ještě nesmyslnější se dohadovat než o prvotnosti slepice a vejce (vejce, alespoň plazi nesou, i když to nedokazuje primárnost vejce v případě slepice, ale otevírá to prostor pro spekulativní konstrukce). Pro normální politický a ekonomický rozvoj, normální společnost, osobní a sociální musí být neustále ve stavu rovnováhy. Vzhledem k tomu, že tato rovnováha je velmi křehká a její destrukce vede k rychlé degradaci, degeneraci, destrukci a zániku společnosti, hlavním úkolem státních a veřejných institucí je udržet tuto jemnou interakci antagonistických společenských proudů, aby nenechaly definitivně zvítězit ani zastánce “života pro sebe”, ani zastánce “života pro ostatní”, ale aby zajistily pohyb veřejných procesů díky jejich mírové konkurenci.

To nejnebezpečnější však nastává, když se myšlenka priority osobní a myšlenka priority veřejné sloučí do jedné lahvičky. Představte si, že by se přívrženci těch náboženství, která předpokládají mnišství (úplný odchod od světa /od veřejného/ v zájmu /soukromé/ osobní spásy) rozhodli učinit jeho vymoženosti veřejným majetkem a přesvědčili by celou společnost o potřebě mnišského života. Taková společnost by zemřela mnohem dříve, než by mohla zemřít svou smrtí, odstraněním narození.

Průmyslově osvojená krajina umožňuje uživit řádově více obyvatel než zemědělsky osvojená (trvale usazení farmáři mohou nakrmit mnohonásobně více obyvatel než kočovní chovatelé) a stejná krajina, kterou osvojili lovci a sběrači, krmí řádově méně lidí než zemědělská civilizace. Pokud celá populace začne trávit většinu času modlitbami a úvahami o věčnosti, živí se prostým jídlem získaným prací na zemi mezi modlitbami a úvahami, průmyslová civilizace okamžitě zmizí a počet lidí zpočátku zůstane stejný, takže po dvou až třech letech se masový hlad a poté války o zdroje potravy (orná půda, lesy, rybolov) stanou nevyhnutelnými, plánovaný ráj na zemi se okamžitě promění v peklo.

Totalitní ideologizované režimy jdou právě touto cestou. Ať slíbí cokoli v podobě “světlé budoucnosti”, je to nakonec individuální ráj dosažený více či méně samozřejmým a dlouhodobým kolektivním úsilím. “Progresivní třída”, stejně jako “lid vládce” nebo “korporace občanů”, musí v boji proti nepřátelům dobýt svou nadvládu, po níž přichází individuální štěstí (i když se předpokládá, že požadavky všech z kolektivu budou stejné, jejich realizace bude stále individuální).

Nacistická Ukrajina se ukázala být destilovaným příkladem takové degenerace. Každému Ukrajinci bylo slíbeno individuální štěstí – život “jako v Evropě”. Každý to štěstí chápal po svém. Někomu stačily tři tisíce eur měsíčně a někdo snil o třech bilionech vlastního kapitálu. Ale obecně šlo o totéž, je třeba napnout síly celé země (celého národa), porazit zlé nepřátele (“moskaly”), kteří je táhnou do “prokleté minulosti”, skočit do “světlé budoucnosti” a tam už si každý bude užívat, jak chce.

Co je slabinou takového sjednocení? Koneckonců, zdánlivě je úsilí vyvolané touhou po společném cíli schopno, alespoň na krátkou dobu, hory přenášet. A přenášelo: pokud se v SSSR chlubili, že se dokázali připravit na válku za dvacet let: v letech 1920 až 1940 (i když se ukázalo, že ne úplně), hitlerovské Německo prošlo cestu od výmarského ponížení, zpustošení a demilitarizace k rozsáhlé vojenské agresi za pět let: v letech 1933 až 1938.

Slabina spočívá v tom, že “velký cíl” nutí ignorovat ten aktuální. V Německu “děla místo oleje”, postavila blahobyt obyvatelstva a sílu režimu do závislosti na permanentní válce, která nevyhnutelně skončila totální vojenskou porážkou, jež dostala stát a národ na pokraj existence.

V SSSR lhostejnost k potřebám jednotlivce, soukromé iniciativě, přednost výroby výrobních prostředků před spotřebními předměty vedla k tomu, že zpočátku dobrý hospodářský růst nevedl k odpovídajícímu vynaloženému úsilí ke zlepšení životních podmínek. Růst celkové životní úrovně byl výrazně pomalejší než růst produkce, triviálně byl mnohonásobně nižší než v obdobných ukazatelích vyspělých zemí. Dělník a kolchozník nekupoval obráběcí stroje, zařízení, stroje a sklápěče. Zároveň osobní auta, nábytek, módní a kvalitní oblečení a obuv a v mnoha regionech (zejména v RSFSR) i kvalitní potraviny v dostatečném množství chyběly.

Ve výsledku byl lid nakonec zklamán socialismem, který nebyl schopen uspokojit individuální potřeby. Země, která před 45 lety vyhrála nejhorší válku v dějinách lidstva, se přes noc rozpadla jako domeček z karet. Ruský lid se ukázal být největším rozděleným národem na planetě a přežil genocidu, která převyšovala rozsahem a brutalitou nechvalně známý holokaust.

Doposud Rusko řeší důsledky upřednostňování veřejného před osobním, což vedlo k naprosté nedbalosti k materiálním zájmům jednotlivce. Od nejstarších filozofů je však známa (a dokonce ani marxismus to nepopírá) skutečnost, že dosažení výšin ducha je možné pouze na odpovídajícím materiálním základě. Banálně musíme mít čas tvořit v intervalech mezi získáváním potravy a odpočinkem po nasycení, které je nezbytné k obnovení síly pro další fázi získávání potravy. Nebo musí mít společnost nadbytek materiálních zdrojů, aby si mohla dovolit živit, zbavovat starostí o chléb vezdejší umělce, spisovatele/básníky, hudebníky/skladatele, vědce.

Nejtragičtějším osudem se ukázal být ukrajinský totalitní experiment, i když se na první pohled zdál být pokojným – “vstoupit do EU a žít v ráji”. Odmítnutí Evropy přijmout do svých řad celou padesátimilionovou zemi vyživovaných (Asijce a Afričany tak tak trpí) bylo vykládáno ukrajinskými úřady a společností jako úklady Ruska, od kterého je třeba se stále více distancovat, včetně jazyka a každodenního života.

Vzhledem k tomu, že asi 90 % populace od narození mluvilo rusky, měli nejbližší (otec, matka, sourozenci, babička, dědeček) příbuzné v Rusku a v podstatě byli Rusové, “osvobození od ruštiny” v podobě realizace sloganu “zabij v sobě Rusa!” a příslušná vládní politika nemohly nevyvolat odpor. Sice to bylo ve většině případů pasivní, ale ukrajinští “vlastenci” si neustále stěžovali (dodnes si stěžují), že obyvatelstvo sabotuje ukrajinizaci. Aby proces urychlili a potlačili sabotáž, zaváděli nacionalisté stále tvrdší nátlaková opatření, a doukrajinizovali se nejprve k občanské válce a poté k vojenské konfrontaci s Ruskem.

Ukrajina má na frontě obrovské ztráty: více než milion lidí, z toho více než půl milionu zabitých a nezvěstných. Ale když to srovnáme se ztrátami USSR během Velké vlastenecké války, ukáže se, že nejsou tak velké. V letech 1941-45 přišla USSR o více než 8 milionů předválečného obyvatelstva – zahynul každý pátý. Pokud vycházíme z ukrajinské statistiky, která čítala na začátku SVO 40 milionů obyvatel Ukrajiny, pak v tuto chvíli zemřel každý osmdesátý obyvatel Ukrajiny a spolu se zraněnými utrpěl každý čtyřicátý. I když vycházíme z reálnějšího počtu 32 milionů skutečné populace Ukrajiny v předvečer SVO, tehdy zahynul pouze každý šedesátý a každý třicátý utrpěl, což je zcela nesrovnatelné se ztrátami obyvatelstva ve Velké vlastenecké válce.

Po Velké vlastenecké válce se však lidská populace na území USSR obnovila již k roku 1960 (včetně těch, kteří přišli obnovit města a průmysl z jiných republik a kteří tam zůstali), ale nyní mluvíme (navíc sami ukrajinští nacisté mluví) o tom, že demografický potenciál národa je podkopán natolik, že se již nemůže zotavit a musí vymřít do roku 2060, nebo o něco později.

Jde právě o snahu realizovat myšlenku skoku do osobní pohody, a to prostřednictvím společného mimořádného úsilí. Vyhnali Janukoviče, pokusili se potlačit Donbas, zahájili válku s Ruskem, to je jen vnější skořápka problému, která bije do očí, ale není jeho podstatou.

Podstatou je, že Ukrajinská demografie trpí nejen, ale spíše ani ne tolik hynutím mužů na frontě, ale že velká část žen v reprodukčním věku odešla do Evropy a nyní se hromadně rozvádí se svými ukrajinskými manžely, aby se provdala za místní, aby si zajistila “evropskou budoucnost” a zabezpečila se před vyhoštěním do vlasti.

Ukrajinská média poukazují na to, že na mnoha středních školách zmizeli chlapci ve věku 16-17 let, které rodiče za každou cenu vyvážejí do Evropy, dokud je možnost zbavit je rizika  odeslání na frontu hned po dosažení 18 let. Vyvážejí i děti mladšího věku. Ukrajina se již stala zemí starších vdov, důchodců a zdravotně postižených. Porodnost klesla na téměř nulové hodnoty (0,5 dítěte na ženu) a stále urychleně klesá.

A vůbec ne proto, že Ukrajinky nerodí. Rodí, jenže rodí už Čechy, Poláky, Němce a jen ty, které se přesunuly do Ruska, se ještě snaží rodit Ukrajince, ale i zde je takových nadšenkyň stále méně.

Dvaadvacátého prosince byly zveřejněny údaje, že v předvečer, za jeden den, překročilo hranice Ukrajiny 150 tisíc lidí. V obou směrech. Takže ne všichni odešli, někteří přijeli. I když je jasné, že většina z nich odešla, ale stejně nemůžeme z těchto údajů odvodit přesný počet za den, ale máme údaje o těch, kteří opustili Ukrajinu (pouze oficiálně) za deset měsíců letošního roku. Při všech obtížích hraničního přechodu se do Evropy za deset měsíců vydalo 3,5 milionu lidí, 350 tisíc měsíčně. Za rok by měl počet odcházejících přesáhnout čtyři miliony.

A to s tím, že jen podle oficiálních údajů od začátku SVO odešlo do Evropy 10,5 milionu občanů Ukrajiny a do Ruska 5,5 milionu. Spolu s těmi, kteří odešli, a ještě letos odejdou, to bude 20 milionů. Ať počítáme obyvatelstvo na počátku SVO jakkoli (byť podle Ukrajiny, byť věrohodně), přesto se ukazuje, že země ztratila polovinu až 2/3 předválečné populace. To jsme ještě nepočítali zabité, stejně jako stabilní výrazné (mnohonásobně) překročení úmrtnosti nad porodností.

Při spočtení svého zbývajícího mobilizačního potenciálu ukrajinské úřady oznámily, že mužů ve věku 18 až 65 let jim zbývají tři miliony. Nemyslím, že lžou, ale myslím, že spousta těch, kteří jsou v zemi považováni za přítomné, je ve skutečnosti už dávno za hranicemi. Nicméně, přijmeme toto číslo za vztažný bod a vezmeme v úvahu, že nyní na Ukrajině jsou všichni vhodní podle věku (stává se, že nevhodné podle věku, ale vhodné podle druhu považují za vhodné). Úřady totiž spočítaly prakticky všechny muže ve věku od 18 do 65 let.

Po 65 letech na Ukrajině nyní muži nežijí dlouho, a těch, kteří nedosáhli 18 let je málo a mnoho z nich již bylo odvezeno. Pokud k těmto třem milionům přidáme další dva, dostaneme pět milionů – všechny ukrajinské muže všech věkových kategorií jsoucích k dispozici, kromě těch, kteří jsou již v OSU. A to jsme počítali s maximem.

To znamená, že je k dispozici 5-5,5 milionů mužů (ve skutečnosti pravděpodobně o milion méně). Ženy se na frontu téměř nebraly (nuceně se téměř nebraly), ale podle oficiálních statistik jich odjelo třikrát více než mužů. Tato propast zjevně není ve skutečnosti tak velká, protože mnoho mužů uprchlo ze země mimo oficiální místa přechodu a mezi vyvezenými dětmi byla většina mužského pohlaví. Pokud tedy určíme výši jsoucích k dispozici ukrajinských žen na 7-8 milionů, těžko se v kterémkoliv případě mýlíme.

Celkem to je 12-13,5 milionů lidí, z 52 milionů v roce 1993 a 32-40 milionů v roce 2022. Ale stále utíkají a umírají. Ukrajina může přijít o milion (pokud boje skončí během dvou měsíců) a o dva až tři, pokud se protáhnou do konce března a začátku května.

Takto ukrajinští nacisté, kteří upřednostnili myšlenku vytvoření národa a v souladu s doporučeními svého “baťky Bandery”, ale kteří nepočítali s tím, kolik lidí bude muset být zabito, aby na Ukrajině zůstali jen Ukrajinci, zničili obyvatelstvo Ukrajiny dříve, než z něj mohli zplodit národ.

Zájmy státu a jednotlivců byly pro ně druhotné, hlavní byly “zájmy národa”. Protože se státní moc v rukou nacistů nestarala o zájmy občanů, přestali se občané zajímat o zájmy státu. Nyní se nacisté diví, když volají občany, aby chránili stát, že občané nepřicházejí, jsou chytáni a dezertují, a vůbec dávají přednost vězení. Občané byli zklamáni svým státem a začali si na individuálním základě hledat něco jiného a nacistům nechali jejich milovaný národ – ať si ho užívají, dokud definitivně nezmizel.

Tento vynikající příklad vlastní etnocidy (v ruštině самоэтноцид, pozn. překl.), jaký historie dosud nepoznala, musí vstoupit do učebnic, aby se už neopakoval zájem o budování “světlé budoucnosti” na úkor “bezútěšné přítomnosti” a popírání “prokleté minulosti”. Žijeme najednou v minulosti, současnosti i budoucnosti. Tím, že se zabíjíme v minulosti, zbavujeme se přítomnosti i budoucnosti. Jako parazit, který popravil hostitele a zjistil, že bez něj nemůže žít.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo

*) příbuzenské rozplozování