Ukrajinští náckové a „nebeský mandát“ Zelenského

Jakákoli moc vzniká jako důsledek veřejné potřeby profesionalizovat řízení. A každá moc také časem degeneruje.

Králové, kteří byli původně vojenskými náčelníky, legitimizovali svou moc zpočátku jako moc ochránce. Králem se stal ten, kdo byl nejúspěšnější a často nejsilnější z vojenských vůdců, ten, jemuž se podařilo přežít mnoho bitev a donutit své soupeře uznat jeho převahu, ten, který dokázal shromáždit největší družinu nejsilnějších bojovníků. Král zemi bránil a země ho živila.

Proto neměly rané feudální útvary poměrně dlouho daňový systém – v podstatě žádné daně neexistovaly. Král a jeho družina jednoduše objížděli zemi a živili se z jejího území. Nezůstávali příliš dlouho na jednom místě, aby nepřekročili kapacity místního obyvatelstva.
Z těchto objížděk vznikla jako druhotná – funkce soudní. Nejvyšší moc se nacházela jednou ročně, přibližně ve stejnou dobu, na určitém území, proto bylo rozumné využít jejího pobytu k projednávání odvolacích soudních případů. O většině případů se rozhodovalo na úrovni obce a obec měla na starosti i administrativu.

Teprve později, když bylo nutné nahradit lidovou domobranu profesionálním (na tehdejší dobu) vojskem (feudální domobranou), přešla místní správa a soud v záležitostech, které nevyžadovaly královské schválení, na místní feudály, kteří zpočátku nebyli stejně jako králové dědičnými vlastníky, ale dostávali beneficia pouze po dobu své služby. Králové byli voleni na doživotí, ale pokud se v některém zklamali, byl snadno nahrazen novým. Často byl „vysloužilý“ král zabit, ale ne vždy, někteří z nich se vzdali moci v naprosté tichosti a nemuseli potom odcházet ani do kláštera.

Kyjevská velkoknížata vybírala během svých cest po zemi daň, jež však nebyla použita k přímé spotřebě. Byla spjata s jejich další funkcí – byli rovněž organizátory obchodu s Byzancí. Na jaře táhly do Kyjeva karavany všech ruských zemí, které měly přístup k Dněpru, přijížděli sem vikingští kupci a spolu s karavanou kyjevského knížete (všechny karavany zahrnovaly i soukromé kupce) putovali všichni po Dněpru k Černému moři a odtud do Konstantinopole za obchodem.

Proto měla většina vojenských tažení kyjevských knížat na Byzanc (s výjimkou Svjatoslavových dobyvačných pokusů) čistě obchodně-ekonomický charakter – získat od impéria výhodnější podmínky pro obchodování v Konstantinopoli.

Obecně všude, „od Atlantiku po Pacifik“, byla nově vytvořená moc založena na přesném rozdělení práv a povinností ve společnosti. A tak tomu bylo již od starověku: egyptští faraóni a králové středověku, stejně jako čínští panovníci prvních dynastií, byli vybaveni pravomocemi nezbytnými k zajištění a organizaci zemědělské práce, stejně jako pro ochranu území před sousedy.

V určité fázi však moc začínala ochabovat, soustřeďovala se na svá práva, zanedbávala povinnosti a společenský konsenzus se rozpadal. V Evropě se tomu koncem 18. století začalo říkat porušení tiché společenské smlouvy ze strany moci (později revoluční situace) a vznikla teorie o právu lidu na vzpouru proti anti-lidové moci.

Nikdo však nedokázal určit, kdo má rozhodnout, zda se moc již stala protilidovou, nebo zda je ještě stále lidová (formálně byli čtrnáctý a patnáctý Ludvík mnohem více protilidoví než šestnáctý, přičemž právě ten byl z nějakého důvodu popraven a jednadvacet let po jeho popravě nastoupil na trůn jeho ještě mnohem více protilidový bratr Ludvík XVIII).

Číňané svou teorii o vytěsnění moci, která ztratila svou přiměřenost, rozvinuli mnohem dříve než Evropané a ukázalo se, že moc je potom mnohem únosnější, účinnější a životaschopnější. Číňané věřili, že moc disponuje „nebeským mandátem“, a dokud ho má, je posvátná a nedotknutelná.

Ztráta „nebeského mandátu“ však dává poddaným nejen právo na vzpouru, ale přímo je k ní zavazuje, aby obnovili narušenou rovnováhu. O ztrátě „nebeského mandátu“ svědčilo zanedbávání povinností ze strany vrchnosti, které se projevovalo ve vnitropolitických či zahraničněpolitických problémech.

Takovým problémem se mohla stát i obyčejná neúroda způsobená přírodními katastrofami. Ne však sama o sobě, ale pro neschopnost mocenských orgánů minimalizovat její negativní důsledky. Proto musely být v čínských skladech vždy zásoby obilí pro případ špatné úrody, aby nasytily lid a poskytly mu osevní materiál pro příští rok.

Ztrátu „nebeského mandátu“ přinášely i vojenské porážky. Ty vedly ke změně císaře nebo dokonce celé dynastie častěji než neúroda. Špatná úroda způsobovala obyvatelstvu větší škody, ale i tehdy bylo možné nespokojenost obyvatelstva zvládnout a potlačit, pokud správní aparát a armáda zůstaly loajální. Právě zájmy správního aparátu a zejména armády byly však vojenskými porážkami zasaženy. Současně to měl těžké i lid. V tomto případě byl „nebeský mandát“ ztracen téměř nekompromisně.

A teď se podívejme na Ukrajinu. Sami Ukrajinci se diví dlouhé trpělivosti lidí, kteří se nebouří proti Zelenskému. Ale lidé se nemohou bouřit proti Zelenskému, museli by se bouřit proti mocenským orgánům, a moc na Ukrajině je v rukou nacistů a jejich ozbrojených struktur, včetně nacifikovaných armádních a policejních (Národní gardy) jednotek a útvarů.
Právě tito nacističtí dobrovolníci potlačili pokusy o protimajdanské akce v Dněpropetrovsku, Oděse i Charkově, a byli to zase oni, kdo odtrhl od DLR Mariupol, a nakonec to byly opět nacistické prapory vytvořené z týchž dobrovolníků, jež rozpoutaly občanskou válku a zatáhly do ní armádu, která zpočátku nechtěla bojovat.

Porošenko, který plánoval jak falšování voleb, tak násilné udržení moci v roce 2019, musel odstoupit, protože se proti němu otevřeně postavily nacistické jednotky a formace ukrajinské armády a Národní gardy, jejichž kolektivní vůli vyjádřil tehdejší ministr vnitra Avakov, který prohlásil, že „vlastenci“ a ministerstvo vnitra nedovolí porušování volebního zákona.

Američané samozřejmě také nebyli proti výměně příliš mazaného Petra Alexejeviče, ale na rozdíl od Panamy nebo Grenady nepřistála na Ukrajině americká námořní pěchota -Porošenko byl o ztrátě svého „nebeského mandátu“ informován ukrajinskými nacisty. To naprosto stačilo, protože oni jsou ztělesněním moci na Ukrajině.

Zda je jich mnoho, nebo, jak se někteří stále domnívají, málo, to je nepodstatné – hlavní je, že nutí celou zemi, aby realizovala jejich plány, aby jednala v souladu s jejich vůlí. Když dokázali tři roky vzdorovat Rusku, které je vedle nich, má dlouhou společnou hranici a nepotřebuje přivádět vojska přes tři moře, pak by se ani Američané nemohli vzepřít jejich kolektivní vůli. USA by neměly ani normální předmostí pro nasazení vojsk proti Ukrajině – celkový počet jejich vojáků v Polsku a Rumunsku je stále menší než 50 000, a to jsou vojáci, kteří byli proti Rusku nasazeni s jasným cílem a poměrně dlouho.

Takže to není tak, že by se Ukrajina někoho bála. Naopak, nebála se nikoho, jenom si velmi přála válku s Ruskem. Samozřejmě, ne všichni, dokonce ani ne všichni nacionalisté, ale ukrajinští nacisté, kteří toužili po moci na Ukrajině. A Zelenskyj plní jejich přání tím nejlepším možným způsobem. Kdokoli jiný by krizi ukončil už v Istanbulu, ale Zelenskyj ne.

Je jasné, že ukrajinští nacisté nemohou milovat a respektovat zbabělého a přitom příšerně ambiciózního šaška, který se dostal na vrchol moci omylem. Zvláště, když tento šašek je zároveň Žid. Mohou jej používat, aby mohli říct „nemáme nacismus, náš prezident je Žid“, ale nemohou jej milovat, respektovat a upřímně podporovat. Upřímně podporují pouze své führery, a to také jen do prvního přehmatu. Už ze samotné jejich teorie „moci prostřednictvím síly“ vyplývá jejich záporný vztah k Zelenskému.

Jeho „nebeský mandát“ však nezpochybňují, protože nikoho lepšího nemají. Všichni systémoví ukrajinští politici jsou už dávno připraveni podepsat s Ruskem mír za jakýchkoli podmínek, jen aby mohli dál dojit svou ukrajinskou „krávu“. Sami nacisté také mají – jako obvykle – příliš mnoho kandidátů na „hejtmana“, z nichž každý bedlivě sleduje, aby jejich konkurent nezískal výhodu. Zelenskyj jim vyhovuje, protože nemá skutečnou podporu ani ve společnosti, ani v aparátu, ani v elitě.

Je tolerován, ale nenáviděn, to znamená, že v případě potřeby ho nacisté ve vhodnou chvíli rozcupují za mohutného jásotu všeho lidu, včetně náhodně přeživších komunistů, pravoslavných i muslimů, a vrchní ukrajinský rabín jim dokonce poděkuje, že se Zelenského zbavili, neboť, a to zcela upřímně, pokud ho včas nahradí nějaký dědičný „kozák“, nebudou mít nacionalisté důvod psát do svých kanadských „učebnic“ a „monografií“, že to byl právě židovský prezident, kdo zničil Ukrajinu. Ale oni to stejně napíší.

Zelenskyj však zatím pracuje, dokonce lépe než „legendární“ Bandera, který kromě zabití jakýchsi bezbranných kocourků nemá na svém kontě žádné jiné „hrdinské“ činy. Tu pracoval pro Abwehr, tu pro gestapo, byl v pohodlném lágru, ale spíš na svobodě, ani bojovníky UPA moc nevedl – tím se zabýval Šuchevyč a další polní velitelé. Bandera spíš intrikoval proti svým rivalům v Organizaci ukrajinských nacionalistů.

Zelenskyj nejenže nutí armádu bojovat už třetím rokem bez šance na úspěch a zásobuje frontu potravou pro děla v komerčním množství, ale také pilně vymáhá zbraně, výstroj a peníze ze Západu. A také se o ně dělí – s nacisty (samozřejmě s těmi vládnoucími, ne s kýmkoliv).

Nakonec však i ti nejzarytější nacisté začnou vypadat na pozadí Zelenského trochu jako býložravci a pochopí, že takhle to už dál nepůjde. Brzy se bude muset někdo za všechno zodpovídat. Očekávají, že na pozadí zjevných zločinů Zelenského nebudou jejich vlastní zločiny tak nápadné, že se možná tak nějak ztratí, zalehnou a přečkají těžké časy.
A samozřejmě se i radují, že se jim naskytne možnost, kterou neměl Müller (v seriálu Sedmnáct zastavení jara), jenž mluvil o tom, jak budou nacisté vychovávat další generace a jak jim vysvětlí svou porážku.

Dokonce i těm, kterým je deset let a více (a kteří nám, slovy seriálového Müllera, „neodpustí hlad a bombardování“), ukrajinští nacisté řeknou, že za to může Zelenskyj – kdyby byl prezidentem „skutečný Ukrajinec“, všechno by bylo jinak. A ti, kterým je teď deset, tomu budou věřit, budou si totiž pamatovat, jak všichni nadávali na Zelenského, když jim bylo deset.

To je základ „nebeského mandátu“, který dává Zelenskému nezranitelnost – neboť realizuje program ukrajinských nacistů, vyhovuje jim a oni se nebojí, že by se vymkl kontrole – nemá kam couvnout. Na Ukrajině jsou skutečnou vládnoucí silou nacisté. Každý, kdo chce nějak ovlivnit situaci na rusofobní Ukrajině, každý, kdo chce využít ukrajinskou rusofobii pro své cíle, s nimi musí jednat.

Samozřejmě, vojenská katastrofa už není za horami, ale už je přímo tam za tím kopcem. Tato katastrofa učiní Zelenského nepotřebným, zneplatní jeho „nebeský mandát“, a pak – a jenom pak – vydá nacistická „garda“ ambiciózního šaška s potěšením na pospas „vděčnému“ lidu (pokud ovšem nestihne utéct, protože už něco tuší). Dokud však Zelenskyj drží frontu, zajišťuje mobilizaci alespoň někoho a přináší peníze, jsou nacisté jedinou skutečnou organizovanou silou na Ukrajině na jeho straně. No a – dokud „garda“ slouží „císaři“ – mohou být lidé v naprostém klidu.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (12:00 10.12.2024) 
Pro Novou Republiku vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Na snímku bývalý ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, kterému v květnu skončil mandát a nyní nedodržujíc ústavu vládne protiprávně. Na tričku má napsáno “Udělejme Rusko znovu malým”, což je hloupost pramenící z nenávistné ideologie ale ne z historické reality. Rusko nikdy menším nebylo než dnes bez Ukrajiny a Běloruska. S Běloruskem se de facto spojilo smlouvou a s Ukrajinou se spojí po porážce banderobského režimu, na čemž se právě pracuje.